Rutinní bolest

První pocit, který si pamatuje… je bolest. Zpočátku se tomu snažila vyhýbat. Bála se toho. Pokaždé, když uslyšela cvaknutí zámku do sklepa, schoulila se do klubíčka. Přitáhla si ruce co nejblíže svému drobnému tělu, zavřela oči a doufala. Ale naděje pohasla ve chvíli, kdy uslyšela kroky přibližující se ze schodů. Přišli si pro ni. Chystala se znovu setkat se svou starou známou. Bolest.
Nevěděla, jak dlouho žila. Nevěděla, jak dlouho ještě bude žít. S tím, jak ji její otec právě teď bije řemenem, pravděpodobně ne dlouho. Křičela, plakala, prosila o odpuštění, i když netušila, co udělala špatně. Bylo to proto, že se narodila? Za to, že není dost dobrá? Nevěděla. A v tu chvíli nechtěla. Nic by to nezměnilo. Najednou se zastavil. Už necítila na svém těle nové rány – jen syrové bodnutí těch, které jí už prořízli kůži. „Měla bys být zatraceně vděčná.“ Zavrčel její otec, když se otočil k odchodu. „Máš střechu nad hlavou, dostáváš jídlo a jediné, co kdy děláš, je že brečíš, ty ubohý bastarde.“ Za ním stála silueta její matky. Vykročila vpřed a držela misku. Hodila jí před sebe, aniž by se jí podívala do očí. „Kdybychom nemuseli, nedělali bychom to,“ zamumlala její matka. „Ale musíme tě očistit. Sněz to, abys do rána nechcípla. A přestaň kurva bulet. Vypadáš uboze.“ S tím její matka odešla a malé vyhublé tělo se natáhlo k misce naplněné nevábnou šedou kaší. Když zvedla misku, uslyšela, jak cvakl zámek od sklepa. Přinutila se jíst. Bolest. Každý pohyb bolel. Dokonce i pouhé otevření a zavření úst jí připadalo jako trest. Zasloužila si tohle? Možná. Nevěděla. Ale právě teď to bylo jedno. Když byla miska prázdná, položila se na tenkou matraci hozenou na zemi u zdi, schoulila se a zaryla si nehty hluboko do masa. Cítila to znovu. Bolest. Ale tahle byla jiná. Tahle byla její. Mohla se kdykoliv přinutit, aby tahle bolest odešla, nebo aby zůstala. Ovládala ji. Jedinou věc ve svém životě.
Otevře oči, probudí se ze svého snu, kde se vrátila v čase, v čase, ve kterém si uvědomila, že bolest může být někdy útěchou. To bylo dávno. Nyní je starší, moudřejší, alespoň si to myslí. Během let pochopila rutinu svých rodičů. Ještě, než ráno vstane z postele, je na podlaze před špinavým zrcadlem položený kbelík s vodou. Pamatuje si, když poprvé prohlédla do zrcadla, když poprvé uviděla své vlastní oči, tmavé a černé. Její tělo a obličej byly hubené, skoro jako by nebyla nic víc než kostra obalená kůží, s dlouhými, zacuchanými černými vlasy na hlavě. Teď v tom není velký rozdíl. Kromě toho, že už v sobě nevidí dítě. To malé, křehké dítě, které kdysi doufalo v konec. Teď to chápe, konec nebude. Takové milosrdenství neexistuje a nikdy nebude. Pomalu si smývá zaschlou krev z obličeje a těla. Jediné místo, kde krev zůstává, je na jejích zádech, nedosáhne tam. Odloží hadr a naposledy se podívá do zrcadla. Dívá se do svých vlastních očí. Ne do očí mladé ženy, ale do očí někoho, kdo jako kdyby bloudil světem po staletí, unavený bojem, unavený popíráním. Otočí se, lehne si, odpočine si a připraví se na další část rutiny.
Bolest.
O několik hodin později slyší známé cvaknutí zámku a ví, co přijde. Rutina. Nic víc než další den, další věc, kterou je třeba vydržet. Ale jak sladké by bylo vzdát se, zavřít oči a už je nikdy neotevřít. Ne. Takhle ne. Život musí znamenat něco víc. Když ji otec bije řemenem, nepláče ani nekřičí. Jen zírá do zdi a nehty si zatíná do kůže. Pomalu jí otupují záda; už tam necítí bolest. Jediná věc, na kterou se soustředí, je bolest v ruce, od nehtů, které se jí zarývají do masa. Její vlastní bolest. Rutina. Jejího otce to omrzí a odchází, nadává když odchází, ona na to nemyslí, jen další plivnutí do tváře, další rána do jejího těla. Matka před ní hodí misku s kaší. Zvedá jí. Rutina. Jíst. Spát. Další den a bůh ví kolik jich ještě potom. S nehty zaseklými do kůže usne. Už se nebojí. Teď už jen přemýšlí.
Štve ho to.
Její otec je čím dál tím víc zuřivý. Jak dny plynou, aniž by slyšel její křik. Nejprve si myslí, že je jen tišší. Udeří ji plnou silou, doufá, že z ní dostane alespoň nějakou reakci. Ani se nepohne. Je naštvaný. Rutina se mění. Jednoho rána se probudí a jde k zrcadlu. Dívá se do očí jako každý den, ale něco je jinak. Její oči. Už nejsou prázdné. Už nejsou unavené. Nyní v nich vidí sílu. Takovou sílu, jakou mají jen ti co chtějí žít. Na okamžik přemýšlí, jestli přeci jen nezemřela ve spánku. Co když to její tělo vzdalo? Zarývá si nehty do paže. Bolest. Pořád je tu. Je stále naživu. Stále dýchá. Ještě je tady. Znovu si zahledí do očí. Síla. To vidí. Ne malou holčičku. Ne oběť. Sílu. Umyje se a pak se znovu zahledí do zrcadla. Už to neodráží její svět. Ukazuje to něco jiného. Cestu ven. Lehne si a přemýšlí. Vzpomíná. Jednou našla na zemi malý klacík. Začala s ním kreslit do hlíny. Bylo to hloupé. Ubohé. Nakreslila tři postavičky a snila. Snila, že jí rodiče odpustí. Snila o svobodě. Samozřejmě to její matka našla. Podívá se na svou pravou ruku. Existuje několik jizev od řemene. Vzpomínka na ten den. Zavírá oči. Štve ho to. Ale ne na dlouho.
Slyší známý zvuk otáčejícího se zámku. Nehýbe se. Jaký to má smysl? Ale tentokrát, když přijde bolest, něco je jinak. Rutina se mění. Místo rezavého koženého řemene ji pálí kůže. Rozžhavené železo. Kousne se do tváře. Zavírá oči. Zaryje si nehty do paže. Bolest. Už skoro nechala svůj řev proniknout místností když v tom. Tlak mizí. Stále cítí bolest, ale tlak tyče na zádech je pryč. Otevře oči. Otočí se. A vidí ho. Není rozzuřený jako vždy. Ne na jeho tváři je nový pocit. Je vystrašený. Otočí se a beze slova odejde. Její matka hodí misku s kaší na podlahu a také odejde. Prasklina. Posun v rutině. Vezme misku a jí. Lehne si a prožívá ten poslední moment kdy viděla jeho tvář. Bál se. Bál se jí? Těžko říct. Usíná se známou bolestí putující po jejím tělem. Usměje se. Protože když to bolí, znamená to, že je stále naživu.
Zrcadlo. Žínka. Ponořit hadřík do vody. Umýt se. Vyhnout se pohledu na své oči. To byla nová rutina. Důležitá rutina. Co když jí oči lhaly? Co když jí její vlastní oči dávaly falešný pocit naděje? Ten pošetilý dětský sen, z toho už vyrostla. Stejně jako vyrostla z většiny ubohých dětských věcí. Kdysi plakala, když ji otec udeřil. Hloupost. K čemu je dobrý smutek? Smutek je slabost. Kdysi byla naštvaná, když na ní rodiče křičeli. Hloupost. K čemu je dobrý hněv? Hněv je slabost. Kdysi cítila radost, když se nevrátili domů. Hloupost. K čemu je dobrá radost? Radost je rozptýlení. Teď byla chytřejší. Jediná věc, která kdy dávala smysl, jediná věc, která jí dávala kontrolu, byla bolest. Svět venku musí být kruté, hrozné místo. Proč by ji jinak rodiče připravovali až tak důkladně? Ano. Příprava. Jen test. To je ono, má jí to zocelit. To musí být ten důvod. Takže se do zrcadla nepodívá. Její oči šeptají lži. Lži, že kdysi mohla být šťastné dítě. Lži, že byla silná. Nebyla silná. Kdyby byla, rodiče by ji pustili ven. Byla by připravená. Ale nebyla. Její oči lhaly. Takže se do nich nedívá. Kdysi si myslela, že zrcadlo by mohlo být únikem. Teď ho viděla v pravé podobě, lhář. Manipulátor. Ne. Nevzdá se. Vydrží jakoukoli zkoušku. Už se nebála bolesti. Ne jako to malé, ubohé dítě, kterým bývala. Ne. Bolest je důležitá. Bolest je připomínkou, ne nepřítelem. Bolest je potvrzení.
Když to bolí, žije.
Když to bolí, bojuje.
Když to bolí, prochází testem.
Když to bolí, jde dopředu.
To je její mantra. S tím se probouzí a usíná. V duchu si to opakuje, když ji otec praští čímkoli, co může uchopit. Opakuje to, když na ni matka křičí nebo jí vtírá sůl do otevřených ran. Jen ji tlačí dopředu. Připravují ji. Bolest je nástroj. Bolest je příležitostí k růstu. A ona chce růst. Nevzdá se. Nesmí se dívat do vlastních očí. Protože její oči stále lžou. Není dost silná. Ještě ne.
Bude ale někdy připravená? Myšlenka přetrvává, když tupě sleduje svého otce, jak jí tiskne nahřátou železnou tyč do dlaně. Neuhýbá se. Sedí. Dívá se. Přemýšlí. Co když nebude nikdy připravená? Jak můžou vědět kdy bude připravená? Když se jich na to zeptá, dostane ránu. Nikdy nemluví první. Pouze když je oslovená. Takže, zeptat se jich nemůže. Měla by to nějak dokázat? Ale jak? Je připravená. Ví to. Zvedne pohled z dlaně, kde se jí pod rudou železnou tyčí škvaří maso a setká se s očima svého otce. Zkoumá jí. Hledá něco v jejích očích. Ale nenajde nic. Dívá se na otce s prázdným pohledem. V jejích očích nic není. Pouze tmavé duhovky. V ten moment to zahlédne znovu. V jeho očích vidí strach. Strach. Bojí se. Pustí její ruku a tiše opustí místnost. Strach. Cítil strach. Něco, co ona už dlouho necítila. Ale jak? Jak může cítit strach, když je strach slabost? Ona strach necítí, ale její otec ano. Stejný otec, který ji připravuje na svět. Jak ji může připravit, když je sám slabý? Musí jim dokázat, že je silnější, než si myslí. Ukáže jim, že je připravena.
Přichází k zrcadlu. Co viděl v jejích očích, že ho to tak vyděsilo? Zarývá si nehty do kůže. Cítí, jak si porušuje kůži. Cítí horkost spáleniny. Zhluboka se nadechne A dělá to, čemu se tak dlouho vyhýbala. Podívá se do vlastních očí. Síla. Tma v duhovce. Nic. To je to, co vidí. Tmavé oči. Oči, které nesou sílu. Nic jiného. Ale není to to, co chtěli? Není to důvod, proč ji seznámili s bolestí tak brzy? Proč se tedy bál? Proč by dával najevo slabost, když to, co viděl, byla síla? Musí jim to dokázat. Zítra. Musí to udělat. Je rozhodnutá. Dnes to dokončí. Přichází k zrcadlu, jako každé ráno. Umývá se. Dlouho na sebe hledí v zrcadle. Pozoruje se. Hledá detaily na její tváři. Drobné změny, které dosud přehlížela. A nachází jich mnoho. Ona se mění. Roste, je silnější. Dívá se hluboko do očí a vidí sílu. Síla někoho připraveného na krutý svět venku.
Chytne zrcadlo za okraj a zatlačí. Ostrá hrana skla se jí zařízne do dlaně. Nezastaví se. Tlačí dál, oči stále hledí na svůj odraz. Nezastavuje. Krev teče z dlaně na zrcadlo. Dívá se na sebe, její tvář zůstává nehybná, jen chladný, soustředěný pohled. Slyší praskání. Zpočátku jemné. Tiché. Ale jak tlačí silněji, praskliny jsou jasnější. Hlasitější. Až najednou, zrcadlo se rozbije. Pořád se dívá na svůj odraz. V ruce drží úlomek zrcadla. Je klidná. Když se odtrhne od zrcadla hledí na svou ruku. Podívá se na krev na její dlani. A velký úlomek zrcadla v ruce. Bolest. Její stará známá. Ta, která ji ukolébá ke spánku a probudí do dalšího dne. Bolest. Krev. Jedno jde ruku v ruce z druhým. A oba je důvěrně zná. Přehodí si střep do druhé ruky. Zírá na otevřenou ránu v dlani. Zvedne zakrvácenou ruku a přejede prstem od rtů ke krku. Pohlédne na sebe do zrcadla. Usmívá se. V dlani jí pulzuje bolest. Ale nemůže se přestat usmívat. Ví, co musí udělat. Ví, co přijde.
Lehne si. Střep pevně svírá v ruce. Cvaknutí. Zámek. Dveře se otevírají s vrzáním. Stále drží střep zrcadla. Čeká. Klidná, vyrovnaná. Dýchá plynule, v rytmu. Pomalu klekne, když slyší, jak se kroky zastavily za ní. Zády k otci. Tváří ke zdi. Slyší švihnutí řemene. Ví, co přijde. Cítí, jak jí její důvěrná kamarádka přišla zase navštívit. Bolest. Usmívá se. Už se nebojí. Neuhýbá. Přijímá to. Čerpá z toho sílu. Když její otec znovu zvedne paži, dívka se rychle uhne a je v dřepu vedle otce. Řemen narazí do prázdné matrace. Teď je vedle něj a sekne mu úlomek zrcadla do nohy. Poprvé způsobila bolest někomu jinému. Poprvé může posílit někoho jiného. Poprvé jim může pomoct překonat se. Ale vidí jen jak její otec křičí. Tvář se mu zkřivila bolestí. Nechápe, to je to, čím si jako dítě prošla. Proč on není silnější? Zkoumá ho, pozoruje, snaží se pochopit. Znovu vidí, jak se snaží napřáhnout řemenem. Znovu ji udeřit. Ne. To je špatně. Měl by přijmout bolest, ať ho posílí. Možná si to nezaslouží. Možná si nezaslouží posílení z bolesti.
Znovu ho bodne. Padá. Ne, nezaslouží si cítit bolest. Je slabý. Vezme střep a podřízne mu hrdlo. Vytéká krev. Tolik krve. Dívá. Přikrčí se vedle něj a zašeptá hlasem, který dlouho sama neslyšela „Jestli to bolí, jsi naživu. Pokud to bolí, jsi stále tady. Jen nevím, co se stane, když to přestane bolet. Ale to se brzy dozvíš. “Naposledy se na něj podívá. Jeho oči se naplnily jen strachem. Slabost. Odchází od něj, jde ke schodům. Vyleze ke dveřím. Váhá. Pochybuje. Ne. To je slabost. Je připravená. Zhluboka se nadechne a s výdechem otevře dveře. Vidí svou matku sedící u stolu. Zírá na ni, zmrzlá na místě. Nemůže se hýbat. Paralyzována strachem. Když konečně přemluví své tělo do pohybu, je příliš pozdě. Dívka je rychlejší. Běží k ní a podřízne jí hrdlo. Matka padá na zem. Sýpe, kašle. Každý nádech jí bolí. Každý výdech přináší více krve. Dívá se na svou matku. Pozoruje její tvář. Když se přestane hýbat, jemně jí pohladí po tváři. Zastrčí si vlasy za špičaté ucho. Nakloní se a zašeptá „Děkuji za vaše lekce. Posílil jste mě. Ale už jste mi neměli co dát. Byli jste slabí.“
Naposledy se ohlédne a pak poprvé opustí dům. Venku to je zvláštní. Vzduch je jiný. Lehčí. Nestálý. Podívá se nahoru. Žádné dřevo nad její hlavou. Jen tma s bezpočtem světlých bodů. Je to krásné. Nikdy nic podobného neviděla. Slyšela jen slovo, když její rodiče mluvili.
Nebe.
Je to krásné. Uvědomí si, že jí po tváři stéká slza. Setře to rukou a přestane se hýbat. Zírá na svou ruku, rudou od krve. Není vidět ani kousek její kůže. Pozoruje oblohu. A začne se smát. Směje se nahlas. Stále se dívá na světlo pronikající noční temnotou. Rodiče jí nikdy nedali jméno. Nikdy jim za to nestála. Ale teď je to jiné. Může si dát jméno.
Nebe.
První věc venku ji rozplakala. První slza po letech. Jmenuje se Nebe. Směje se hlasitěji a hlasitěji. Směje se tak moc až cítí bolest v hrdle. Kašle. Bolest. Její stará známá. První věc, kterou kdy poznala. Samozřejmě ji to bude doprovázet na její cestě venku. Nebe si nedokáže představit, že by ji její nejstarší společník někdy opustil. Naposledy se ohlédne, usměje, když odchází do noci.