Červencový zážitek

Červenec je skvělý měsíc, venku je teplo, slunce zapadá dlouho, a přesto je léto stále před námi. Pátý dům od konce vesnice je náš. Je tady dokonalý klid, se všemi sousedy se známe a občas se scházíme, abychom si jen tak popovídali o tom, co je nového. Každé ráno slyšíme kokrhat kohouta a do večera posloucháme zpěv různých druhů ptáků.

 

 

S manželem máme dvě malé děti a jednoho psa –Peruna. Na procházky chodíme nejraději za vesnici na louku nebo do nedalekého listnatého lesa. Asfaltový povrch tvoří cestu jenom do konce obydlené části, pak už je zbytek jenom taková hrbolatá široká polňačka. Když jsou vedra, tak chodíme obvykle až večer, třeba kolem deváté hodiny. Běžně se stíháme vrátit, než slunce úplně zapadne.

 

Dneska jsem se rozhodla jít s Perunem sama, protože jsme měli hodně náročný den a ostatní už vypadali celkem unaveně. Šli jsme stejnou cestou jako obvykle, a nakonec došli až do lesa, kde jsme pozorovali stádo srnek. Cestou zpátky jsme chvílemi běželi, aby si Perun pořádně protáhl nohy. Pak jsem se tak zapřemýšlela nad jménem, které manžel Perunovi dal. Prý to byl bůh válek... Zrovna k němu to teda vůbec nesedí. Kdyby mohl, tak by každého nejraději umazlil...

 

Nejednou se Perun stáhl k noze a s hlasitým vrčením začal zpomalovat.

 

“Perouši tak pojď.”

 

Když jsem viděla, že se jeho chování nezměnilo, tak jsem se začala rozhlížet po okolí, a snažila se najít problém, díky kterému nechce klidně pokračovat v cestě.

 

Po chvíli jsem si všimla přikrčeného muže v příkopě, který kopal krumpáčem v místě, kde obvykle bývá momentálně vysušený potůček. Byl těsně za takovým můstkem vedoucím na pole, proto jsem viděla jenom část jeho hlavy pokryté ne úplně krátkými blonďatými vlasy a ruku s krumpáčem po napřažení.

 

Snažila jsem se Peruna uklidnit a zároveň přemýšlela nad důvodem, proč se u něho projevila taková reakce. Nikdy se takhle nechoval... Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že budeme pokračovat v cestě. Šel u nohy, pořád vrčel a sledoval muže zápasícího s vysušenou hlínou.

 

Snad si nás nevšimne, prostě okolo něho projdeme a půjdeme rychle domů. Říkala jsem si v duchu.

 

Jenže mé myšlenky se bohužel neuskutečnili. Čím více jsme se k neznámému přibližovali, tím nepříjemnější pocity jsem z něho měla. Dokonce se mi zdálo, že si s někým povídá, ale nikdo jiný v okolí vidět nebyl. Vůbec jsem neměla náladu a chuť se bavit s nějakým cizím člověkem, natož, když kvůli němu náš normálně naprosto klidný pes tolik vyvádí.

Šťouchám Peruna do boku, aby se trochu rozptýlil a přestal vrčet. Samozřejmě, že to bylo úplně zbytečné, ale pomohlo mi to alespoň na chvíli svůj zrak odvrátit od prazvláštního výjevu, který se tu (teď už skoro vedle nás) odehrával.

 

Je to v pohodě, zatím si nás nevšiml, prostě půjdeme nenápadně dál a až budeme před ním, tak se proběhneme. Navíc mám hodinky a při běhu zvládnu vytočit poslední volané číslo, což s největší pravděpodobností stejně bude můj muž, který mě dokáže uklidnit v každé situaci...

 

Z hloubavého přemýšlení mě vytrhl Perunův nepříjemně agresivní štěkot, který jasně upozorňoval na skutečnost, že muž v příkopu zastavil svou práci a přenesl svou pozornost právě na nás. Ostatně na to upozornila i skutečnost, že si najednou přestal tak prazvláštně mumlat. Nechtěla jsem se jeho směrem ani podívat...

 

Takový kousek a budeme před ním... Sakra...

 

Dobře, ví o nás... Snad to proběhne bez jediného problému a ukáže se, že Perun jenom zacítil, pro něho nepříjemný zápach.

Otáčím svůj zrak na neznámého v příkopu a po pár vteřinách mi dochází, že jsem to dělat neměla.

 

Může mu být kolem 28 let. Je celkem hubený, celý špinavý od hlíny a ten jeho výraz... Dívá se na mě a zároveň to vypadá, jako kdyby se díval skrz. Na čele se mu lesknou krůpěje potu a jeho pootevřená ústa odhalují zkažené zuby.

 

“Dobrý den.” Řekla jsem mu a pokusila se při tom o co nejklidnější tón.

 

Pořád jenom stojí a zírá.

 

Dobře, tak možná zrychlíme rovnou.

 

Během chůze jsem připnula Perunovi vodítko a přidala trochu do kroku. Najednou blonďák vyskočil z příkopu ven a postavil se těsně před nás. Perun k štěkotu a vrčení přidal ještě psí bojový postoj, jako kdyby očekával, že se na nás neznámí vrhne. Ten chlap to naprosto ignoroval a jediné co udělal bylo, že natočil hlavu lehce na bok, což ještě zhoršilo jeho, už tak příšerný výraz. Ani jednou se na Peruna nepodíval. Pořád zíral pouze do mého obličeje.

O co mu jako jde?

 

“Kam jdeš?”

 

“Domů a celkem spěchám, takže s dovolením.”

 

“Tak to teda ne, nikam nepůjdeš.”

 

“Je k tomu nějaký důvod?”

 

“Řekl jsem ti to. Teď tady prostě nikdo procházet nebude.”

 

“Nevidím jediný důvod, proč bychom nemohli projít po cestě, která vám nepatří a není uzavřená, takže s dovolením prosím.”

 

Najednou mu srašně zhrubl hlas a s ječením zvedl krumpáč nad hlavu.

 

“Řekl jsem, že tudy nikdo nepůjde! Vybrala jsi si špatnou cestu, teď už se domů nevrátíš!”

 

Začal krumpáčem sekat přímo proti nám, takže jsme začali hodně rychle couvat.

 

Je uprostřed cesty, napravo je příkop, takže to musíme vzít nalevo. Co když Perun bude stávkovat? Sakra musíme odsud pryč! Evidentně na něčem jede, nebo je jenom psychicky mimo?

 

“Stůj řekl jsem ti, že už domů nepůjdeš! Přestaň couvat, stejně mi neutečeš! Řekli, že tě mám zabít a odporovat jim nemůžu, tak stůj, alespoň to budeš mít rychle za sebou.”

 

“Mám doma dvě malé děti. Vážně bys jim zabil mámu? Navíc, jsme se nikdy neviděli, takže ti neměl kdo říct, aby jsi udělal něco takového."

 

“Neměla jsi tudy chodit, je to tvoje blbost! Kdybys tudy nešla, tak by tě nechtěli zabít! Chápeš? Zavinila jsi si vlastní smrt, kterou teď musím provézt.”

 

“Nemusíš nic a už vůbec ne spáchat vraždu! Nech mě prostě projít, nevím kdo jsi a co tady vůbec děláš a je mi to úplně jedno, takže když teď v klidu odejdu domů, tak se nebude nic řešit, ale ve chvíli, kdy mi ublížíš, tak mě tady někdo najde a začne to vyšetřovat policie, která tě najde a zatkne do vězení. Chceš být snad dokonce života za mřížemi za nějakou úplně nesmyslnou vraždu ženské, kterou jsi vůbec neznal?”

 

“Neměla jsi tudy chodit!!”

 

“Vracím se domů z procházky se psem. Bydlíme hnedka na začátku vesnice, tak kudy jinudy bychom asi tak měli jít? Navíc jsem nemohla tušit, že tady bude nějaký magor dělat bůh ví co, z čehož nakonec vypline, že mě chce vlastně zabít, protože mu to říkají nějaké hlasy v hlavě.”

 

Byla jsem v totálním šoku, už mi bylo jedno co říkám, prostě jsem za každou cenu chtěla domů od toho šílence, který se po nás neustále oháněl špičatou stranou krumpáče a vyhrožoval, že mě zabije.

Perun na něho nepřestával vrčet a štěkat, přesto, že pod ním byly samé kapky slin. Navíc z oblohy začaly mizet krásně barevné červánky, což snižovalo šanci na doběhnutí domů za světla.

 

Sakra přemýšlej! Obejdeme ho levou stranou, rozběhneme se, vytočím nějaké číslo,... To dáme...

 

Držím psa na vodítku a pomalu se začínám posouvat. Otáčím se a chci se rozběhnout, jenže Perun stojí jako socha. Nepomáhá ani tahání za obojek.

 

"Perune jdeme!"

 

Nic.

 

Šílenec nepřestává máchat krumpáčem proti nám. Dokonce si opět začal něco mumlat, ve chvílích, kdy na nás nehulákal.

 

Povolila jsem trochu vodítko, natočila se směrem do vesnice a začala utíkat. Při rozběhu jsem zakřičela na Peruna: "Běžíme!" Což je povel, který velmi dobře zná a k mému překvapení, skutečně zabral. Rozběhl se za mnou a stáhl se k noze. Ještě nikdy jsme neběželi takhle rychle, ale pokud je tohle běh o život... Tak to za tu námahu stojí.

Otočila jsem se a uviděla, jak běží za námi… Je jenom kousek od nás a celou tu dobu neustále ječí:

 

"Musím tě zabít ty to nechápeš? Oni to chtějí! Chtějí to! Stůj!"

 

Ignorujeme ho a snažím se běžet stále rychleji. Jsme už tak malý kousek od prvních domů ve vesnici, což mi dodalo další sílu a podařilo se mi být ještě rychlejší. Zřejmě se to ale podařilo i jemu, protože se během chvíle začal Perun otáčet a štěkat. Tahle chvíle znamenala, že už je blízko a Perun má pocit, že prostě neutečeme.

 

Věděla jsem, že je v téhle části volání o pomoc úplně zbytečné, přesto jsem volala a zároveň se snažila pobízet Peruna, aby nezpomaloval. Naštěstí pobízení zabralo, protože se otočil dopředu a bez štěkotu utíkal dál, díky čemuž nám dal další šanci.

 

Najednou jsem si vzpomněla na hodinky a nějakým způsobem se mi doopravdy podařilo vytočit poslední volané číslo. Byl to skutečně můj muž, který to hned vzal.

 

"Tak co, už se..."

 

"Pomoc... Honí nás s krumpáčem... Poběž naproti… Zavolej policii..."

 

"Co? Zlato uklidni se, co se děje? Kde jsi?"

 

"Od lesa… Je to magor… Poběž prosím, on nás zabije..."

 

Už nemůžu mluvit, vracím ruku k tělu a soustředím se na běh. Chvílemi slyším hlasy z hodinek, ale jediný komu až moc dobře rozumím, je náš pronásledovatel, který neustále dokola opakuje stejné fráze.

 

Jsme ve vesnici teď už nesmíme polevit. První barák za námi...Druhý…

Od kdy jsou ty pozemky tak velké?

 

Volám o pomoc, ale nikde nikdo není.

 

Třetí…

 

Už jenom dva a budeme doma…

 

Najednou Perun bolestně zakňučel a prudce zpomalil. Otočila jsem se a viděla, jak mu stéká krev po zadním levém stehnu. Bylo mi jasné, že teď už nemá cenu utíkat. Okolo nás se rozsvítilo těch pár pouličních lamp, které se v této části vesnice nachází.

Sice Perun zastavil, ale boj nevzdával. Opět se vrátil do bojové pozice a začal výhružně štěkat.

 

Zaslechla jsem, jak můj muž do telefonu křičí:

 

"Co se stalo? jsi tam??? Už běžím... Haló... Kde jsi? Nevidím tě..."

 

"Přestaň pse! Chtějí jenom tu ženskou!"

 

"Nikomu mě dobrovolně nedá, pochop to konečně!"

 

"Tak to vás budu muset zabít oba."

 

Začala jsem znovu křičet o pomoc. Tady už to bylo přeci jenom nadějnější… Navíc manžel tu musí být každou chvíli…

 

Schizofrenik... Probliklo mi najednou v hlavě. 

 

Pokusila jsem se vymyslet nějaké divadlo, které uspokojí hlasy v jeho hlavě. Perun se ale nedokázal uklidnit, takže jsem to po chvilce snažení vzdala.

 

Začali jsme pomalu couvali, aby nám neuniklo nic co právě  útočník dělá. Chvílemi jsem křičela, chvílemi lapala po dechu a chvílemi se ho snažila rozptýlit s nadějí, že se dostane ze sevření svých paranoidních myšlenek. Vyhýbat se jeho kovovým úderům, také nebylo snadné… Najednou byl hrozně blízko, krumpáčem máchal kolem nás a já si uvědomila, že nic jiného než pustit psa z vodítka, už nemá smysl.

Otevřela jsem karabinu na Perunově vodítku a povelem: "volno", jsem ho na tuto skutečnost pro jistotu upozornila.

 

Ve chvíli kdy se zakousl do útočníkovi ruky, ze které okamžitě vypadl krumpáč a vytryskl proud krve jsem uslyšela svého manžela.

 

Takovou úlevu jsem v životě nepocítila. Ten blázen ležel povalený na zemi a těsně vedle něho stál Perun, který stále čekal, co se bude dít dál. Manžel popadl krumpáč a odhodil ho na druhou stranu od útočníka a následně zavolal Peruna k sobě. Ten se se okamžitě začal pozpátku stahovat zpátky k nám. Jenže v tom útočník sáhl nezraněnou rukou do kapsy a vytáhl nůž, se kterým se za psem rozběhl. Byl tak mimo, že si nevšiml díry v asfaltu, do které šlápl. Jeho koleno se podlomilo a padl k zemi, jako přezrálá hruška do trávy.

 

Než jsme stihli zareagovat a uskočit dál, tak natáhl ruku s nožem a máchl jí kolem Perunova těla. Ten s okamžitým zakňučením zacouval dozadu a při došlapu na pravou přední nohu poměrně dost zakolísal. Pod ním se rychle začala objevovat kaluž krve, která se šířila stále dál.

Přiskočila jsem k němu a snažila se hlubokou ránu na noze stisknout. Bylo mu to jedno, nebo alespoň nedával svou bolest najevo.

 

"Zabít... Nesmím je zklamat..."

 

Znovu se zvedl ze země a rozběhl se na mě. Naštěstí byl Perun rychlejší, vystaroval a zakousl se Šílenému útočníkovy do nohy, kterou následně vyměnil za dosud zdravou ruku.

 

Manžel si všiml přijíždějícího policejního auta a zavolal Peruna k sobě. Policisté přiběhli i s lékárničkou a začali zjištovat okolnosti. po chvilce se objevila i hlasitě houkající sanita.  Od policistů jsme dostali obvazy, které jsme mohli použít na rány na Perunově těle. Ztratil už dost krve a jenom polehával s kňučením na tvrdé zemi. Jenom hlavu měl položenou na mém klíně.

 

Nebyla jsem schopná mluvit, jenom jsem ho hladila a snažila se dostat z hlavy myšlenku, co by se stalo, kdyby tam šel někdo jiný a sám…

 

Policista zatím mluvil s mým manželem, ale co když budou chtít, abych se s nimi vrátila až na místo setkání? Celé tělo se mi třáslo. Chtěla jsem už domů, za dětma, do bezpečí…

 

Přišla paní ze záchrané služby a začala se vyptávat, jestli jsem v pořádku, nebo budu potřebovat nějakou pomoc. Řekla jsem jí, že mi nic není, ale uklidní mě, pokud se alespoň pokusí pomoct Perunovi.  Bez váhání si nechala přinést lékárničku a pokusila se alespoň zastavit krvácení na obou místech. Následně policie zavolala, ambulantní veterinární službu. Pak sanita odjela a my vedli rozhovor s policií, která se vyptávala na poslední detaily, zatímco další hlídka zjišťovala, co šílený muž dělal v onom příkopě. Po chvíli jsme uslyšeli vysílačku policisty stojícího u nás:

 

"Chlapi, jedou sem posily a kriminální. Tohle je masakr..."

 

"Co jste našli?"

 

"Dvě děti , pak je tady muž tak 50 let… asi je chtěl zahrabat… nebudeme zatím na nic sahat, rukavice máme v autě, ale snad tady víc těl nebude… tohle jsme ještě nikdy neviděli… sakra ten magor by měl jít na doživotí a ne do blázince..."

 

Podívala jsem se na manžela a z očí se mi začaly řinout slzy. Nebyla jsem první… Ale nejspíš jediná, kterou někdo zachránil, i když ten někdo byl vlastně pes. Ta bezmoc, jakou ostatní museli cítít… Ten strach… Co když jich bude mnohem víc?

 

Veterinářka přijela a okamžitě se rozběhla k nám. Rovnou dala Perunovi anestetika do žíly a naložila ho s manželem do auta. Manžel si svlékl triko a dal mu ho vedle hlavy, poté si veterinářka vzala veškeré kontaktní údaje a odjela do ordinace, kde se měla o našeho chlupatého zachránce postarat.

Pak už jsme mohli jít domů. Bylo to zvláštní. Ani jeden z nás nemluvil. Doma čekaly děti, hlídané tetou, kterým jsme nakonec sbalili věci a poslali je spát k babičce. Pak už jsme jenom v objetí čekali  na telefonát z veteriny. Dívali jsme se na film, ale myslím si, že ani jeden z nás vůbec nevím, o čem ten film byl.

 

Asi po dvou hodinách telefon konečně začal zvonit. Dozvěděli jsme se, že už nikdy nebude moc na přední packu chodit, protože má přeřízlou většinu nervů a nějaké šlachy. Rána na zadním stehnu sice vypadala ošklivě, ale naštěstí nebyla hluboká, takže nezpůsobila nic vážnějšího.

 

Druhý den jsme si ho hned ráno jeli vyzvednout, a ačkoli se musel naučit žít bez jedné nohy, tak je to náš hrdina, který to vzal velmi statečně. Víc pyšní na něho už ani nemůžeme být.

 

Toho blázna zavřeli do psychiatrické léčebny se zvýšenou ostrahou, na doživotí. Nakonec se zjistilo, že měl na svědomí dohromady 6 osob - 4 dospělé lidi a dvě děti. První tři lidi zakopal na stejné místo, jako měl v plánu zakopat teď i ty další, jenom jsem mu trochu narušila plány. Zpětně jsem za to ráda. Přeci jenom... Kolika lidem by byl ještě schopný zničit život? V léčebně s ním mají velké problémy, prý je neustále mimo, neustále mu mění medikaci, protože stále nepřisli na žádné léky, které by ho vrátili alespoň trochu do normálního stavu. Doufáme, že se to změní, ať si trochu personál uleví. Jenom je smutné, jak rychle se může člověk změnit ve zrůdu.

 

Napsal mi jeden jeho bývalý kamarád, že to byl skvělý kluk, se kterým vyrůstal. Prý byl chytrý, zábavný, hodný,... Dokud neměl v 22 letech autonehodu, zaviněnou nezodpovědným řidičem předjíždějícím v zatáčce… Byl jediný, kdo ze zůčastněných přežil. Skoro 3 měsíce ležel v kómatu a po probuzení... Jako kdyby to nebyl on. Choval se prý zvláštně, furt si něco šeptal a díval se na lidi s takovým děsivým výrazem.

 

Zpátky ale k nám, změnilo nás to tak trochu také, protože uvědomění, že vlastně nikdy nikdo není v bezpečí a nikdy nevíme, jestli nám nerupne v hlavě, je celkem děsivé. Nemusí se to stát nám, ale i lidem v našem okolí, klidně i dětem. Dávejte proto prosím pozor a řešte zvláštní chováni lidí okolo vás. Třeba někomu jednou zachráníte život.

 

Také jsem si uvědomila, že k Perounovi doopravdy jeho jméno sedí.