Kus Mě, tělo Tebe

Byl to den, co nebyl nijak hezký. Naopak – den černě zbarvený. Pršelo a hřmělo. A právě v ten den mě napadl skvělý nápad: uklidím.

Už jsem to odkládal opravdu dlouho. Tak dlouho, až jsem se začal bát, v čem to vlastně žiju. Je to ještě můj domov? Nebo jsem se nějakým nedopatřením ocitl v chlívku pro prasata?

Tím jsem si nebyl jistý. A právě proto jsem se pustil do úklidu toho neidentifikovatelného místa, ve kterém jsem se probudil.

Chtěl jsem začít tím, že si udělám kávu. Pořádného turka. Ale ten nápad mě rychle přešel, jakmile jsem pohlédl na kuchyňskou linku. Usoudil jsem, že jde o samostatný ekosystém, který bych v tuto chvíli raději nerozrušoval.

A tak jsem kávu přeskočil. Vzal jsem plastový pytel a začal do něj házet předměty rozličných tvarů, pachů – a dokonce i chutí.

Pytel se pomalu, ale jistě plnil. Měl jsem dokonce pocit, že se občas pohnul. Tehdy mi to ale nijak zvláštní nepřišlo.

Všechno šlo hladce – až do chvíle, kdy jsem narazil na tu zatracenou věc přilepenou ke koberci. Opravdu jsem netušil, co to bylo. Jediné, co jsem věděl, bylo, že se té podlahy držela jako klíště v kožichu anglického kokršpaněla. Zároveň ale byla podivně měkká – a vinou plísně, která ji celou pokrývala, dokonce i chlupatá.

Začal jsem se s tím mordovat. Dostávalo se mi to za nehty, lepilo se to na ruce. A jako by to ani nemizelo – spíš naopak. Rostlo to.

A pak se to stalo.

Zapřel jsem se o poličku, chytil tu věc oběma rukama a táhl, co mi síly stačily. Náhle jsem zaslechl ostré lup, a než jsem stačil uhnout, hnus mi vylétl přímo do obličeje.

Snažil jsem se ho ze sebe servat, ale nešlo to. Držel se mě ještě pevněji než podlahy. A to nebylo všechno – cítil jsem, jak roste, jak mi obaluje celé tělo.

Takový strach a bolest jsem nikdy předtím nezažil.

Nejhorší ale bylo, když ten hnus vlezl dovnitř. Jako by mi prožíral maso. Byla to nepředstavitelná bolest, a přesto jsem nemohl křičet – dusil jsem se. Protože ten hnus byl všude.

A pak už jen tma. Omdlel jsem.

…

Pak se mi vrátil zrak. Viděl jsem dvě znetvořené ruce požírající kávová zrníčka. Žíly těchto rukou byly nebezpečně nafouklé a jejich barva přecházela až do nachově zelené. Byl jsem vyděšen z toho, co jsem právě viděl – a ještě vyděšenější, když jsem si uvědomil, že ty ruce jsou moje.

Chtěl jsem odvrátit zrak, ale oči jsem neovládal.
Chtěl jsem utéct, ale nohy jsem necítil.
Chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem ani hlásku. A přesto mě někdo slyšel.

„Nekřič, vole,“ řekla má ústa, která jsem neovládal.

Promluvil jsem k sobě. Nebo spíš k tomu, co ovládalo mé tělo. Zeptal jsem se: „Proč to děláš?“

„Já už se nemohlo dívat na to, jak žiješ. Byl jsem tu od počátku. Sledovalo jsem celý tvůj život – což nebylo nijak složité, když je celý tvůj život v tomhle malém, zaflustaném bytě.“

Na to jsem se samozřejmě zeptal, co to vlastně je.

„Jsem kus pizzy. Tvůj dlouholetý spolubydlící.“

Bál jsem se, co se mnou bude. Doufal jsem, že ta věc sama vyleze. Že se jí ve mně nebude líbit. A tak jsem se ji snažil vypudit. Vytáhl jsem na ni ostrá slova, která by urazila i toho největšího tvrďáka. Ale na ni to vůbec nezabíralo. Jen si dál zobala svá kávová zrníčka.

„Jediný důvod, proč jsi ještě v této mysli, je ten, že jsem na tobě závislé. Mohlo bych tě zabít kdykoli, ale samo bych pak v tvém těle umřelo. Umím ovládat tvé maso, ale neumím pumpovat krev. Ani dýchat vzduch.“

Zařval jsem, že bych byl radši mrtvý než duší v těle, které neovládám. V těle, které se hýbe beze mě. Ale ono na to odpovědělo naprosto klidně:

„Ty se nemusíš bát. Budeš sledovat život mnohem lepší než ten, co jsi měl. Ty jsi mrhal svým životem, ale já to změním. Já budu dělat všechno líp. A ty se budeš moct dívat na život, který jsi chtěl – ale nikdy sis ho nezasloužil.“

Řekl jsem, že je to zrůda. Že nikdy nebude moct žít lepší život než já. Že lidem budou divné zelené žíly a kůže, pod kterou se neustále hýbou nějaké hrboly. Nemluvě o tom, že už předtím jsem nebyl žádný krasavec. Ale ono zase klidně:

„To nevadí, že se nemáš rád. Já se sobě líbím. A nebudu chodit moc ven. Jen když budu potřebovat nakrmit tvé – pardon, naše tělo.“

Řekl jsem, že to nic nemění na tom, že vypadá jako zrůda, a že do krásy rozhodně neporoste. Jen se bude rozpadat – a já to budu muset sledovat.

Náhle se to zvedlo. Nic to neříkalo, což mě docela překvapilo.

Šlo to směrem k velké hromadě. Chvíli se v ní přehrabovalo – a pak to vytáhlo dopis.

„Ty jsi špatný člověk. Tvá matka ti poslala dopis – a ty jsi jí jen odpověděl esemesku. Od té doby jsi s ní nemluvil. Jsi špatný syn. Ale neboj – já pro tvou matku budu lepší syn.“

Chtěl jsem říct, že nejsem špatný člověk. Že jsem matce nenapsal, protože jsem měl moc práce. Ale to bych lhal. Všechno, co říkalo, byla pravda. A až teď jsem si uvědomil, jak jsem se choval.

Matka mě má ráda. Posílá mi dopisy. Myslí na mě – jak se asi mám. Ale já ji odřízl.

A tak jsem ho poprosil, ať mi dá druhou šanci. Ať mě nechá uklidit pokoj a říct matce, že ji mám rád.

„Tu šanci jsi dostal,“ řeklo to. A vzalo do ruky můj telefon.

Pokusilo se ho odemknout rozpoznáním obličeje. Ale můj obličej telefon nepoznal.
A už nejspíš ani nepozná.

Po chvilce to uhádlo mé heslo a otevřelo aplikaci na esemesky. V té chvíli jsem si uvědomil, že jde do tuhého. Napsalo to mé matce, že dnes přijdu, vzalo si ten nejdelší kabát, který mám, a vydalo se to do ulice za londýnského počasí.

Řval jsem na to, ať to zastaví a otočí se. Ať mi dá ještě šanci. Ale neposlouchalo to. Bylo odhodlané setkat se s mou matkou.

Šlo to směrem na autobusové nádraží. Prázdnější cestu jsem dlouho neviděl. Dokonce i městští holubi odletěli z cesty, když se mé znetvořené tělo přibližovalo. Na tento fakt jsem to upozornil, ale ono řeklo, že holubi vidí jen skořápku – a že skořápka bude muset být ještě napravena…

Stálo to na zastávce a nechávalo na sebe lít litry vody. Bylo úplně nehybné, i když jsem i já, svými otupělými smysly, cítil chlad. Nakonec přijel autobus. Trochu jsem doufal, že to tam řidič nepustí, ale takoví řidiči jsou na podobná individua zvyklí – takže moje naděje vyletěla z mého těla jako vyfukující se balonek.

Vzalo si to jízdenku a šlo se usadit. Moc lidí v autobusu nebylo – jen stará spící paní, muž po čtyřicítce s děravou taškou a vzadu pár teenagerů, co tak nenápadně kouřili a vajgly dusili do sedačky.

Bylo zvláštní, že se na mé hnusné tělo nikdo ani koutkem oka nepodíval. Bylo divné, že nesoudili. Asi je to tím, že ten, kdo byl souzen, už nemá potřebu soudit ostatní.

Jeli jsme dlouho – vlastně tak dlouho, že jsme v autobusu nakonec zůstali jen my dva. Ale i naše cesta měla svůj konec. Vystoupilo to se slovy: „Děkuji za svezení.“

Byl jsem plný stresu, ale nic jsem neříkal. I tak si toho ta věc všimla.

Řeklo to, že se nemusím bát, že opravdu bude dobrým synem.
Chtěl jsem tomu věřit, ale jaksi je to pořád jen fakt starej kus pizzy… aspoň to tak řekl mně.

Šlo to pomalu, ale odhodlaně. Dívalo se to do země, a přesto šlo správným směrem. Mlčelo to, a zároveň to v sobě muselo mít tolik slov. Minimálně já jsem jich v sobě měl celou esej – plnou nadávek, přesvědčování a bolesti.

Ale mlčel jsem. Až ke dveřím bytu mé matky.
To jsem totiž propadl do breku.

Matka mě – nebo to – objímala. Možná si ani nevšimla toho, jak je mé tělo znetvořené. Přece jen… zrak už neměla nejlepší.

„Jsi chladný, chlapečku můj. Posaď se, udělám ti čaj,“ řekla po hřejivé minutě objetí.

Šlo to potichu za ní a nakonec si to sedlo u stolu v kuchyni, čekající na čaj. Já to sledoval a nevěděl jsem, co si mám myslet. V tu chvíli jsem nevěděl vůbec nic. Jen jsem brečel – a už jsem ani nevěděl proč.

Jestli to bylo štěstím z odpuštění…
Nebo smutkem, že jsem to odpuštění nedostal já – ale kus hnusu, co byl roky přilepený na mém koberci.
Nevěděl jsem nic.

„Děkuji,“ řekla ta věc, když jí má matka přinesla hrneček toho čaje – jak ho umí jen ona.

„Nemáš zač, chlapečku můj,“ řekla má matka, která tak dlouho čekala na to slovo: „děkuji.“

„Mami… mohl bych s tebou chvíli bydlet?“

„Ale ano, broučku. Můžeš zůstat, jak dlouho chceš.“

A tak se ten hnus stal spolubydlícím mé matky. Každé ráno spolu snídali. A každý večer spolu večeřeli.
Stal se tím, čím jsem vždy mohl být – kdybych chtěl – dobrým synem.

A já to sledoval… a uvnitř jsem se smál. Protože má matka vypadala šťastná.

Jenže jednoho dne se to opět probudilo, ale bez schopnosti mluvit. Hnilo to zevnitř. Ale má matička se nezalekla, láskyplně se o mě – nebo o to – starala. Jenže to byl jen začátek. Každým ránem mé tělo ztrácelo lidskost. Začalo to hlasem, dále slabými končetinami, až následnou paralýzou. Říkal jsem tomu hnusu, že takto brzo umřu, ale bez hlasu už odpovědět nemohl.

Teď tu ležím v posteli, naprosto paralyzován, se zavřenýma očima – i když bych je rád otevřel. A u mé postele sedí má matka. „Můj chlapečku, bojím se, že ta tvá nemoc neustupuje,“ říkala a hladila mě po mých vypadávajících vlasech. Slyšel jsem její slova plná bolesti: „Neboj se. Ne-bo-j se. Ne-bo-j se můj chla-peč-ku.“

Jenže pak už jsem neslyšel nic. Ani nic necítil – teda až na bolest a na to příšerné horko. Cítil jsem, jak ze mě ta věc odchází, jak mě s ní opouští poslední životní funkce... Zbylo prázdno. A v prázdnu má myšlenka, že jsem umřel jako dobrý syn.

Sledoval jsem pokoj. V pokoji postel. Na posteli mé tělo a jedovatá tekutina, co z něj vytékala. A slzy, co vytékaly z mé matky. Z matky, která držela mé mrtvé, znetvořené tělo.

„Mil-uj-u tě můj chla-peč-ku.“