Kořeny

1



20.května 2025

Konečně se mi podařilo je najít. Vlastně ani nechápu, jak se mi to mohlo povést. To je ale jedno, důležitý je, že vím, kdo jsou a kde je najít.
Vůbec nevím, jak to teď říct našim. Což je dost směšný, když si uvědomím, že je mi skoro třicet.
TŘICET LET!!! a já nejsem s našima schopná o tom všem otevřeně mluvit. Pomoc! Ale jak jim to mám říct?
„Ahoj mami a tati, na tejden jedu na dovču na sever. Vlastně jedu navštívit svoje biologický rodiče. Protože po těch letech jsem je konečně našla. Jupí a jej!“ Hm, super, to asi ne žejo.
Možná by to chtělo trochu citu. Mamka by to přeci jen mohla snášet trošku hůř. Moje pátrání se jí nikdy moc nelíbilo. Ale přece neumřu bez toho, aniž bych věděla, kdo je moje skutečná rodina…

Clara dopsala poslední slovo do svého diáře, který používala už spíše jen jako osobní deník. Zastrčila ho za pult, aby mohla obsloužit posledního zákazníka dne. Alespoň doufala, že bude poslední. Za jedenáct minut měla zavírat. Věděla ale, že je pátek a švédi se na víkend rádi zásobí alkoholem. Proto by se ani moc nedivila, kdyby se během těch jedenácti minut v obchodě s lihovinami protočilo dalších deset lidí.
Vlastně nikdy moc nepochopila k čemu ta částečná prohibice ve Švédsku je. Všichni chlastali jak utržení a Clara to nesnášela. Paradox, že zrovna ona, jakožto zarytá abstinentka si budovala kariéru v obchodě Systembolaget.
Namarkovala poslední plechovku piva a s radostí šla za mohutným mužem s plnovousem zamknout dveře. Přemýšlela, zda s sebou na návštěvu k rodičům nedonést taky flašku něčeho tvrdšího. Možná by to pomohlo jí, tak i rodičům. Jeden panák by Claře možná pomohl s tím, zbavit se té neskutečné nervozity a rodičům by dopomohl bez větších emocí tu zprávu přijmout. A nebo by to bylo přesně naopak. Láhev drahého rumu tedy nechala ležet na polici a šla se dozadu převléknout z uniformy.
Z práce to měla k domu rodičů pouze 16 minut chůzí. 16 minut na to, aby si připravila řeč. Jak se ale znala, věděla, že všechny scénáře, které si v hlavě vytvoří, po přepkročení prahu stejně zapomene. Nazula se zpět do sandálků, zamkla za sebou i zadní vchod obchodu a vydala se v teplém podvečeru k rodičům. Do uší si strčila sluchátka, aby ji cesta lépe utíkala. Nejraději měla Sixta Rodrigueze, proto si zapla jednu z jeho skladeb Crucify your mind a do jejích tónů si v hlavě představovala, jaké bude její první setkání s biologickou rodinou. Při pár představách se jí draly slzy do očí. Na svědomí to nejspíše měla hlavně hudba, kterou měla v uších. Slzy rychle zahnala zpátky. Nechtěla se cítit trapně před lidmi, kteří ji na chodníku míjeli.
V hlavě si vytvořila pár frází, které by chtěla použít, až bude rodičům sdělovat, že už má domluvenou schůzku s vlasními, bilogocickými rodiči. Její adoptivní rodiče jí nikdy netajili, že je adoptovaná. Brala to jako součást samy sebe, nad kterou se vlastně nikdy moc nepozastavovala. Bylo to tak a tím to pro ni haslo. Její adoptivní rodiče pro ni vždy dělali první poslední a byli pro ni vším, ale v posledních pár letech měla v hlavě stále to velké ALE. Především po tom, co se s Mikelem rozhodli pro miminko.
Snaží se už sedm měsíců a stále se nedaří. I když se snaží samu sebe přesvědčit, že o nic nejde a sedm měsíců není zas tolik, její hlava si dělá co chce. Její vlastní mozek ji podstrkává myšlenky na to, že sedm měsíců už je přeci jen dlouhá doba. Že to vlastně možná ani nepůjde. Nebo že se s Mikelem budou snažit tak dlouho, až je to přestane bavit a rozejdou se. Ona si bude muset najít dalšího potenciálního tatínka a celé to kolo pojede nanovo.
Tak moc se chtěla stát matkou. Možná i proto prahla po tom, se s tou svojí setkat a zeptat se jí na tolik věcí. Jedna z těch otázek byla ta, proč se jí zbavila.
V myšlenkách byla tak moc zarytá, že si ani neuvědomila, že už pravou rukou sahá po brance. Automaticky ji otevřela a zase zavřela. Přes precizně upravený trávník se blížila k domu a z tranzu ji vyvedl až Bamse. Začal po ní skákat a olizovat ji. Jelikož byl Bamse už dospělý vlčák, nebylo pro něj těžké Claru přivést zpátky do reality.
„Bamsi fuj! Co sem ti říkala o tom olizování!“ Jakoby jí vlčák rozuměl, seskočil předními packami zpátky na zem a vydal se za hlasitým smíchem svých páníčků. Clara díky smíchu své matky a vůni klobásek na grilu pochopila, že rodiče sedí za domem a užívají si prvních teplých dní.
„Koho pak nám to čerti nesou?“ Ozval se otec zpoza grilu, když se Clara objevila na rohu domu. „Mám ti tam taky hodit jednu klobásku?“
„Ahoj. Ne, to nemusíš. Jedla jsem v práci.“
„Ahoj zlatíčko,“ vyklonila se matka z pergoly, aby měla na dceru lepší výhled. „Konečně se tady taky jednou ukážeš.“
„Mami, byla jsem tu před čtrnácti dny.“
„Čtrnáct dní je dlouhá doba!“
„No, tak když to říkáš.“ Clara prošla nejdříve kolem otce, dala mu pusu na tvář, nasála vůni dýmu a šla za matkou do pergoly. Ta vstala, aby dceru přivítala objetím.
„Na, dej si alespoň domácí limonádu.“ Nalila Claře ze džbánu plnou sklenici nažloutlého moku a posadila se zpátky na zahradní gauč z palet. Clara se posadila vedle ní a z nervozity vypila celou sklenici na ex. Už to chtěla mít všechno za sebou. V duchu odpočítávala do pěti a pak se chystala začít s proslovem. Nestihla napočítat ani do tří, když si její matka všimla, že se nechová úplně obvykle.
„Claro, děje se něco?“
„Ne, mám jenom žízeň.“ Clara vzápětí zalitovala, že nevyužila matčinu nahrávku na smeč. „Vlastně jo, něco se děje. Nebo ne, nic se neděje.“ Opravila se, když jí rodiče věnovali vyděšené pohledy.
„Claro, co je?“ Otec odložil grilovací kleště na odkládací část grilu a s vyděšeným výrazem se vydal k pergole.
„Jsi těhotná?“
„Panebože mami! Ne, nejsem těhotná! A už mě štve, že se mě na to každej měsíc ptáš.“
„Promiň. Nechtěla jsem,“ pohladila Claru po ruce. „Jen jsi mi přišla jinačí.“
„Jo, to asi jsem. Ale ne kvůli tomu, že jsem těhotná.“ Clara udělala dramatickou odmlku, aniž by to měla v úmyslu. Už byla tak blízko a stále nevěděla, jak to celé podat. Tak moc se bála, že oba dva raní. Její rodiče byli jako na trní, proto se chystala to zbytečně neprodlužovat.
„Našla jsem je.“
„Koho jsi našla?“ Zeptala se matka trchu neklidným tónem. Z otcova výrazu bylo čitelné, že pochopil, co tím Clara myslí. Jen čekal, až to Clara potvrdí nahlas i své matce. Ale nebylo třeba. Z výrazů svého muže a dcery rychle pochopila o čem je řeč.
„Už jsi je našla.“ Pronesla tak, aby to potvrdila před celou rodinou. „Tak to je super, dalo ti to hodně času.“
„Super? Ty se nezlobíš? Ani ty, tati?“ Vzhlédla k otci, který byl na půl zahalen do kouřového smogu.
„Samozřejmě, že se nezlobím. Chápu, že je to pro tebe důležité.“ Vyšel z dýmu, aby mohl Claru obejmout.
„Díky.“ Claře spadl ze srdce obrovský kámen. Kdyby věděla, že to celé půjde takhle hladce, nemusela by mít celý den žaludek jako na vodě. Znovu vstala i matka a dlouze ji objala. Clara věděla, že ten ledový klid její matka s největší pravděpodobností jen předstírá, ale neměla ji to ani trochu za zlé. Svou matku naproto chápala.
„Všechno bude dobrý, mami.“ Šeptla ji do ucha ještě v objetí.
„Já vím, že bude. Však jsi naše.“ Daly si pusu a posadily se zpátky na svá místa.
„Teď už bych si možná i tu klobásu dala.“ S úlevou se Claře znovu vrátila i chuť k jídlu.
„Jak je libo.“ Pronesl otec radostným tónem a hodil na rošt další klobásu až to krásně zasyčelo.



2

21.května 2025

PANEBOŽE! Tyhle rodiče mi opravdu seslal sám Pan Bůh. Jsem fakt kráva, že jsem si myslela, že by mě s tim naši mohli poslat do prdele. Celej život mi jsou oporou, a tak to samozřejmě teď není jinak. Už vědí, že pozítří odjíždím. Mikelovi se moc nelíbí, že se budu 14 hodin plahočit někam, kde to absolutně neznám a dle jeho slov, absolutně netušim, kdo tam na mě bude čekat.
Já chápu, že má o mě strach, ale nejedu lovit duchy. Jedu se seznámit se svojí rodinou. A po telefonu zněli Martha i Robin dost přátelsky a mile. Dokonce zněli tak, že mě rádi slyší.
Martha a Robin. Zvláštní psát takhle jejich jména. Martha a Robin se před 29 lety rozhodli, že dítě které si udělali, vlastně ani tak moc nechtěj.
Bylo to tak? Nebo si v hlavě zase zbytečně vytvářim ty nejhorší scénáře? Třeba byli moc mladí, neměli prostředky na to, aby mohli vychovávat dítě, kdo ví… Už aby bylo 23. května a já se jich na to všechno mohla zeptat. I když bych možná nemusela bejt tak hr a obtěžovat je těmahle otázkama hned po příjezdu.

„Nechceš si vzít radši i tohle?“ Mikel přišel do ložnice s dalším kouskem, který našel na půdě.
„To je stan?“ Clara vzhlédla od deníku, nad kterým ležela v manželské posteli.
„Co když se s nima nebude dát po dvou dnech vydržet?“
„Jsi roztomilej.“
„Myslím na všechno. A ty bys taky měla.“
„Ty máš o mě vážně strach?“
„Jasně, že mám!“ Skočil za ní do postele až se celá matrace rozvlnila. „Vůbec nevím, kam tě to pouštím.“
„Furt o nich mluvíš, jako by to byli nějací lidožrouti.“
„A jak víš, že nejsou?“ Mikel ji věnoval šibalský úsměv a zautočil na ni jako by byl lidožroutem on sám. Clara ho chtěla zastavit, ale přes smích toho nebyla schopná. Proto se mu snažila vykroutit silou, ale Mikel byl silnější. Pevně ji držel a předstíral jakoby ji pojídal za živa. Od břicha až přes prsa se dostal ke krku, kde Clara už musela hlasitě vyjeknout. Tak moc jí to lechtalo, až se bála, že se počůrá.
„Dost!“ Tekly jí slzy od smíchu. Mikel se slitoval a zase se svalil vedle ní. „Ten stan si brát nebudu, nevadí?“
„Myslel jsem si to.“

3


23.května 2025

Dneska je den D!!! Momentálně jsou čtyry ráno, ale ani to mě neodradí od toho si s opuchlejma očima sednout a napsat pár řádků. Přeci jen tohle jednou bude skvělá vzpomínka na celej tenhle proces! A naše děti tohle budou taky určitě milovat.
Jak se maminka vydala poznat babičku a dědečka číslo 2.
V noci jsem toho moc nenaspala. Myslela jsem na to, jak asi bude divný, až budu před jejich domem vystupovat z auta a oni už mě budou vyhlížet zpoza záclon. Mám jim zamávat? Nebo mám dělat jakoby nic a jít prostě a jednoduše zazvonit? A co pak? Budeme se objímat? Nesnáším objímání a to hlavně s cizími lidmi. Ale oni vlastně až zas tak cizí nejsou, no ne? Ale možná to bude méně divné, než si s nima formálně podávat ruku, jakobych jim přijela nabízet pojištění.
Jen jak to píšu, je mi z toho zle snad ještě víc.
Neměla bych si přeci jen vzít ten stan?

Bylo půl páté ráno, když Clara s Mikelovou pomocí dotáhla do auta všechna zavazadla. Měla na severu Švédska strávit jen šest dní. Jak měla ve zvyku, zabalila si opět zbytečně až moc věcí. Počítala s tím, že na konci května bude na severu Švédska možná ještě zima. Proto neváhala a místo jedné zimní bundy, si zabalila rovnou dvě. Kufr jejího Volkswagena Golf byl naplněn k prasknutí. Vezla i pár dárků, které chtěla své nové rodině dát. Dokonce přibalila i čtyři obrovská fotoalba, aby se mohla biologickým rodičům pochlubit, jak vlastně vypadalo její dětství a následné dospívání. Doufala, že z toho budou mít radost.
„Hlavně opatrně, prosím tě.“ Mikel jí uhladil poletující vlasy ve větru a dal ji pusu na čelo. Pak ji dlouze a ochranářsky objal. Nechtěl ji pustit a jen nasával vůni jejích vlasů. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy od sebe byli týden v kuse. Musela to být věčnost.
„Neboj, budu se ti průběžně ozývat.“ Vlepila mu dlouhý polibek a nasedla do auta. Nastartovala motor a otevřela okýnko, aby se při vyjíždění z dvora mohla ještě s Mikelem jednou rozloučit a poslat mu vzdušný polibek.
Připadala si infantilně, když se jí po prvních padesáti kilometrech začínalo stýskat. Ale věděla, že si za to může sama, když všechen volný čas trávila s Mikelem. Jediné chvíle bez Mikela byly ty v práci. To si stejně kompenzovala tím, že si po většinu času chatovali.
Doufala, že se Mikelemu taky už stýská. Měla nutkání mu napsat, ale nechtěla se při řízení rozptylovat telefonem. Přeci jen měla před sebou ještě něco málo přes tisíc kilometrů a ráda by do cíle dorazila v celku.


4

23.května 2025

Už mám za sebou šest hodin za volantem a přijde mi, že se do mýho zadku asi už nikdy nevrátí cit. Stojím teď u jídelního pultíku na benzině. (Moje prdel si potřebuje trošku odpočinout.) Popíjím latté a do toho ukusuju párek v rohlíku. Mikel by tuhle kombinaci neviděl úplně rád, když já sama ho furt nutím jíst bulgur, cizrnu, pohanku a podobně zdravý věci. Ale asi polevim, ten párek je fakt výbornej.
Dokonce jsem si vyměnila i pár zpráv s Marthou. Všechno jde naštěstí podle plánu. Už mě očekávají a těší se na mě. Uff!!
Neskutečný, že mě od mé skutečné rodiny dělí už jen pár hodin…

Clara si musela do autorádia pustit podcast s truecrime tématikou. Od té doby, co se krajina přestala měnit a za okny se míjely jen lesy, nějak jí ta cesta přestala utíkat. Clara nikdy až takhle na severu nebyla. Z města byla zvyklá, že jeden dům je nalepený na tom druhém. Teď od posledního stavení ujela už dobrých třicet kilometrů a stále nic. Jen lesy.
Svým způsobem ji to uklidňovalo. Představovala si samu sebe s Mikelem, jak na podobném místě žijí a vychovávají dítě. Přišlo ji to něčím romantické.
Tak moc se těšila, až si bude moci vlézt do postele a konečně zavřít oči. Cítila, jak už má těžká víčka. Snažila se je vší silou udržet otevřená. Především v oblasti, kde na každém desátem kilometru byla značka s upozorněním na losy a jinou vysokou zvěř. Nerada by půl hodiny před cílem měla nehodu.
Doufala, že ta šílená únava ji přejde hned, jak se otevřou dveře domu, kam měla namířeno. Objeví se v nich dvě nezámé tváře a s napřaženými pažemi se pohrnou směrem k ní.
Tváře svých bilogoických rodičů uvidí poprvé. Zvláštní, že vlastně ani neví, jak Martha s Robinem vypadají. Snažila se je najít na sociálních sítích, ale marně. Chápala ale, že pro tuhle generaci to není nic zas tak zvláštního. Vlastně jim to svým způsobem i záviděla. Občas měla nutkání si všechny své sociální sítě smazat a konečně začít žít jen přítomným okamžikem. Ve světě, kde žila věděla, že to není zas tak snadný úkol. Proto i teď doufala, že si dá tak trochu detox. Na takovém místě uprostřed ničeho se to vlastně i nabízelo.


5

Na Google mapách už Clara viděla cílový bodík. Z leteckého snímku to vypadalo, jako obrovské stavení s několika stodolami opodál. Všechny budovy byly obehnány mohutnými lesy. Už se blížila po příjezdové cestě a nemohla uvěřit vlastním očím. Jak hlavní dům, tak i dvě stodoly měly typicky skandinávskou červenou barvu. Na kilometry daleko nebylo nic. Jen lesy a tento malebný statek.
Slunce, které už bylo zbarvené do oranžova, pomalu zalézalo za jednu ze stodol. Všechno se tak krásně koupalo v oranžovém oparu a dodávalo to celému místu až pohádkovou atmosféru. Clara si připadala jako ve snu. Veškerá ta únava byla rázem ta tam.
Pomalu dojela až před hlavní dům a vyhlížela, zda se v oknech nehýbou záclony. Nikde ani živáčka. Doufala, že je na správné adrese. Na poštovní schránce však zahlédla příjmení, které by správně mělo patřit i jí samotné. Došlo ji, že je tak správně a zaparkovala auto pod velký dub, který stál majestátně před domem. Zhluboka se nadechla a vystoupila ven.
Záclony se nehýbaly a dveře neotevíraly. Proto využila ten čas, kdy se ještě nic nedělo, aby si z auta vytáhla alespoň jeden kufr. Postavila ho na kolečka, kufr auta zabouchla a jedním stisknutím klíčku ho zamkla.
Asi díky ráně, kterou způsobil zavírající se kufr, se obyvatelé tak obrovského statku probudili k životu. Clara se svůj kufr na kolečkách snažila dotlačit přes štěrk až k mohutně vypadajícím dveřím. Už byla skoro u nich, když se otevřely.
Vykoukla na ni tvář postarší ženy. Vypadala rozhodně o dost starší než její adoptivní matka. Martha měla hluboké vrásky kolem očí a silně prošedivělé vlasy, které měla svázané do copu. Ženy si pohlédly do očí a jakoby se svět najednou zastavil. Claře došlo, že se konečně dívá do očí ženy, která ji téměř před třiceti lety dala život. Tak moc dlouho čekala na tento okamžik. Teď tu stála, do zad se jí opíralo zapadající slunce a srdce ji bušilo o sto šest. Žena před ní se mile usmála a vrásky kolem očí se jí tak ještě prohloubily.
„Clara?“
„Martha?“ Clara ji taky věnovala úsměv a popošla o pár kroků blíž. Čekala co bude dál. Nechtěla to být ona, kdo rozhodne o tom, zda je ten správný moment na to se obejmout. Žena před ní místo odpovědi jen přikývla a taky se jedním krokem přiblížila ke Claře.
„Jsi tak krásná.“ Prohlížela si ji jako obrázek, pak zvedla ruce a uhladila Claře vlasy stejně, jako to ráno udělal Mikel.


6

Domem prostupovala vůně skořice. Martha na sobě měla pověšenou kuchyňskou zástěru, takže Clara předpokládala, že je to jen pár minut, co dala do trouby kanelbully- tradiční švédské skořicové šneky. Dům nebyl nijak moderně vybaven, ale to Claře na tom připadalo kouzelné. Prostý statek na severu Švédska. Mnozí lidé by si o tom mohli nechat jenom zdát.
Kufr nechala Clara v předsíni a pomaloučku se šourala za Marthou. Každým krokem se přibližovaly k té neodolatelné vůni. Věděla tak, že se blíží ke kuchyni. Doufala, že tam už bude stát Robin a vítat ji.
Jako první Clara zahlédla stará kuchyňská kamna. Nad nimi viselo několik bylin pověšených za slabé provázky. Každou strávenou vteřinou si připadala víc a víc jako v kouzelné chaloupce. Dominantou místnosti byl masivní stůl z dubového dřeva. Za ním, na dřevěné lavici, přehozenou ovčí kožešinou seděli překvapivě tři lidé. Byli to dva muži stejného věku, takže Clara nebyla schopná uhádnout, který z nich bude její biologický otec. Společnost jim ještě dělala mladá slečna, která se na Claru natěšeně usmívala. Všichni tři se postupně zvedly a zpoza stolu se vysoukali ven.
„Vás ale je!“ Prohodila vzrušeně Clara.
„Já jsem Robin.“ Přistoupil k ní ten lépe udržovaný muž a Clara si v duchu oddechla. Podal ji ruku, jemně Claru stisknul a druhou rukou ji ještě pohladil. Tak jak to otcové dělávají.
„Clara, moc mě těší,“ a pohladila jeho ruku nazpátek. Tíhou celé té atmosféry se ji vehnaly do očí slzy. Rychle se zasmála, aby si přede všemi nepřipadala trapně.
„To je v pořádku, naprosto v pořádku.“ Utěšil ji Robin a věnoval ji vřelý úsměv. Posunul se stranou, aby se dostala řada i na dlaší dva členy. Teď k ní přistoupila ta mladičká slečna s bledou tváří a pár pihami na nose. Vzhledem k tomu, jak byla mladá, nepředpokládala Clara, že by se jednalo o její sestru. Spíše by to tipovala na dceru toho muže s delšími vlasy po ramena a srostlým obočím.
Bezmyšlenkovitě k ní slečna skočila a objala ji, jakoby to byly staré známé. Claru to trochu zaskočilo, ale na druhou stranu ji to těšilo. Nepřipadala si v tak velkém domě jako cizinec.
„Já jsem Hannah, tvoje sestra.“ Clara ji od sebe odtáhla, aby si ji mohla pořádně prohlédnout a pohlédnout jí do očí.
„Moje sestra? Takže já mám sestru?“ Hannah ji jen radostně přikývla. Tak jak to dělávají malé děti, když mají radost. Clara si ji znovu přitiskla na hruď a chvíli se jen tiše objímaly. Tak moc si Clara celý život přála sourozence. Nemohla se toho pocitu nabažit.
„Kolik ti je?“ Zeptala se Clara, když se od sebe znovu odlepily.
„Devatenáct.“
„Vždycky jsem chtěla mladší ségru.“
„A já zase tu starší.“ Odvětila ji Hannah.
Clara mrkla na zbývajícího člena rodiny. Vysoký muž v monterkách vypadal, jakoby se už nemohl dočkat, až se Claře představí. Hannah popošla na stranu k rodičům, aby se ten uvítací ceremoniál urychlil.
„Oscar,“ podal Claře ruku. „Já jsem tvůj strýček.“ Když se usmál, bylo vidět, jak má od kouření zažloutlé zuby.
„Těší mě, Clara. Ty jsi bratr od?“ Pohlédla na Marthu a Robina. Pak zase zpět na Oscara, aby dostala odpověď.
„Od tvý mámy. Pamatuju si ji s pupkem. Byla jsi pořádnej macek.“ Clara moc nevěděla, co na to říct. Překvapilo už ji jen to, že poprvé nahlas slyšela, že někdo o Marthě mluví jako o její matce. Celá ta poznámka byla dost divná a Claru přivedla do rozpaků.
„Oscare.“ Pronesla káravě Martha a věnovala mu přísný pohled. „Clara se tu potřebuje trochu rozkoukat, viď?“ Přistoupila ke Claře a pohladila ji po ruce. „Hannah ti ukáže pokoj. Tašky ti tam pak odnese táta s Oscarem.“


7

23.května 2025

Táta? Táta?!? Martha to určitě myslela hezky, ale asi si neuvědomuje, že toho TÁTU vidim POPRVÝ V ŽIVOTĚ!
Možná to jen moc hrotim. Nevim. Asi jsem tady ta divná já. Místo toho, abych byla ráda, jak krásně mě všichni přijali mezi sebe, si budu ještě stěžovat. Všichni jsou moc milí. A moje ségra? JÁ MÁM SESTRU TYVOLE! O tom se mi v telefonu Martha nezmínila, ale chápu, že si to nechali asi jako překvápko...a že se povedlo.
A Oscar je kapitola sama o sobě :D Tyhle týpky znám moc dobře z práce. Po práci se stavit pro pár plechovek piva, aby ten den úspěšně zakončili. Tak přesně i tohle je můj nový strýček…
A věřim tomu, že jeho poznámkou mě nechtěl nijak rozhodit. Jen není úplně nejostřejší tužka v penále (Jsem zlá, já vím!!!).

Clara zahodila diář na nadýchaný polštář a dala se do vybalování svých věcí. Všechny tašky už měla u sebe v pokoji. Byla až v podkrovní místnosti, takže byla ráda, že ji chlapi pomohli ta těžká zavazadla vynést.
Jako první z kufru vytáhla fotoalba. Položila je na stůl, aby je měla na očích a nezapomněla je vzít s sebou dolů, až půjde za chvíli na večeři. Na oblečení měla k dispozici pouze dřevěnou komodu s pěti šuplíky. Bylo poznat, že se dloho nepoužívala, jelikož po otevření šuplíků smrděla zatuchlinou. Věci si tedy Clara nechala v kufru a dvou krosnách. Nijak ji to nevadilo. Věděla, že tady asi nebude takový problém, když bude chodit ve zmačkaných tričkách.
Stále dokola kontrolovala svůj telefon a snažila se dosáhnout alespoň jedné čárky signálu. I přes to, že byla v nejvyšším pokoji, signál stále nechytala. Potřebuje zavolat Mikelovi a rodičům, že v pořádku dorazila a že všechno probíhá přesně podle plánu. Možná ještě lépe. Určitě si o ni už dělají strach. Hlavně Mikel.
Z myšlenek ji vytrhlo jemné ťukání na dveře.
„Ano?“
S vrznutím se dveře otevřely a zpoza nich se na ni vyklonila Hannah se svými blond vlasy. V umělém světle lustru působily vlasy skoro až platinově bílé.
„Můžu?“
„No jasně, pojď.“ Pozvala ji Clara nadšeně dál a uvolnila ji místo vedle sebe na posteli.
„Jak se ti tu líbí?“
„Máte to tu nádherný.“ Vykoukla z okna, jímž koukala na ohradu s koňmi. „Hotovej ráj.“
„Nenech se zmást. Mně to tu občas už pěkně leze na mozek.“
„Dostaneš se vůbec někdy do civilizace?“
„Málokdy.“ Clara tu otázku brala jako nadsázku, ale záhy pochopila, že se strefila nechtěně do černého. „Je tu hodně práce. A jsme na to jenom čtyři.“
„Oscar tu s vámi taky bydlí?“
„Jojo. Pomáhá nám tu.“ Odsekla. „Pojď, ukážu ti všechna zvířata, než bude tma.“ Vstala a podala Claře ruku.
Claře se líbila její bezprostřednost. Jakoby spolu od mala vyrůstaly. Clara taky vstala, chytla Hannah za ruku a v závěsu za ní se vydala ven z domu.
Pomalu se začínalo stmívat, takže toho k vidění už moc nebylo. Hannah byla ale připravená na všechny situace a proto si z polorozpadlé kůlný, která stála jen pár metrů od hranice lesa, vyzvedla svítilnu, která celý prostor rozzářila. Stále držela Claru za ruku a vedla ji od jedné ohrady k druhé. Prošly i dvě velké stodoly. Clara byla překvapená z toho, kolik druhů zvířat se na statku nachází. V jedné stodole byli dokonce osli a lamy.
„Panejo, práce tu teda musíte mít požehnaně.“ Uznala Clara, když se dostaly k ohradě s koňmi, kde prohlídka skončila. Během těch několika minut se venku už zcela setmělo.
„Jak jsem říkala.“ Potvrdila ji Hannah.
„Vůbec tady nemůžu chytit signál. Jak to děláte vy?“ Vytáhla si Clara telefon ze zadní kapsy u kalhot a jedním pohledem se přesvědčila, že se nic nezměnilo.
„Nojo, to jsem zapomněla. Tady dole signál nechytneš.“ Pronesla Hannah, jakoby o nic nešlo. „Už jsem na to tak zvyklá, že mi nedošlo ti to říct. Když je potřeba signál, stačí vylézt nahoru támhle po té pěšině.“ Svítilnu stočila k lesu. V kuželu světla se objevila úzká lesní cesta mizející v hlubokém lese. Clara těžce polkla a došlo ji, že s představou mobilního detoxu nebyla zas tak daleko od pravdy.
„Můžeme tam zajít? Potřebovala bych se ozvat domů.“
„Teď? Neblázni.“
„Proč ne teď?“
„Medvědi.“ Prohodila to s líbezným hláskem a svítilnu stočila zpátky pod nohy. „Pojď, jdeme se najíst. Zavoláš si zítra.“
Clara se zklamaně vydala za Hannah. Nechtěla na tom temném pozemku zůstat sama. Především ne, když se v okolí pohybovali medvědi.


8

24. května 2025

Dneska jsem poprvé v životě podojila krávu! Šílený! Už se ze mě asi taky pomalu stává selka...ale můj život ve městě se mi asi furt líbí víc.
Na pár dní takhle vypadnout mimo civilizaci je fajn. Mikelovi by se tu taky líbilo. Dneska ráno jsem s ním konečně mluvila..Po tom, co jsem vylezla ten příšernej kopec jsem jak Mikelovi, tak našim řekla, že tohle znovu rozhodně podstupovat nebudu! Pochopili to a počítají s tím, že se jim ozvu zas až cestou domů.
Na jednu stranu je to fajn. Bez telefonu. Bez sociálních sítí. Bez fotek mých kamarádek, jak roděj děti…


25. května 2025

Akorát se válim u toho nejhezčího jezera. Hannah mě vytáhla do lesa. Že prej zná jedno hezký místo...Hezký místo? Je to NÁDHERA! Jezero není tak obrovský, jak ve Švédsku jezera bývají, ale o to víc je to kouzelný. Jezero obklopuje ze všech stran les a nikde nikdo. Takže se můžeme koupat na Adama. Hehe. (Stejně jsem si nezabalila plavky.) Je to šíleně ledový, ale přece neodjedu bez koupačky v tak kouzelným jezírku.
Robin s Marthou jsou taky skvělí. Martha je snad ta nejlepší kuchařka (promiň mami) a Robin se na mě dívá, jako na skutečně ztracenou dceru a všechno mi krásně polopatě vysvětluje. Co se týče zvířat a chodu statku.
Všechno si to tu hrozně užívám, takhle růžově jsem si to nemalovala ani ve snu. Ale zároveň je mi ouzko. Cítím se hrozně provinile vůči našim. Ale nedělám přeci nic tak špatnýho ne? Oba s tím souhlasili a jsou rádi, že tu jsem. Miluju je stále stejně a přece o mně kvůli těm šesti dnům tady nepřijdou.

Clara vzhlédla od papíru a se zavřenými víčky se otočila ke slunci, aby se trošku ohřála. Mezi těmi stromy přeci jen nebylo takové teplo. S hřejivými paprsky nechala zmizet ten těžký pocit na hrudi z toho, že svou adoptivní rodinu tímto nějak zrazuje.
Hannah ležela na břiše vedle ní na dece. Byla taky stále nahá a nechávala ze sebe uschnout poslední kapky vody. Měla zavřené oči a vypadala, jakoby pomalu usínala. Clara si po jejím vzoru taky položila hlavu a snažila se odpočinout.
Nevěděla jestli už se propadá do dřímot nebo opravdu něco slyší. Byl to pravidelný šustivý zvuk. I když se jí hrozně nechtělo, oči otevřela a rozhlédla se kolem. Napadlo ji jestli to nemůže být medvěd, proto radši šťouchla do Hannah, aby jí sestra dodala trochu odvahy a klidu.
„Slyšelas to?“
„Co?“ Pronesla rozespale a překulila se na záda.
„Ten zvuk. Nemohl to být medvěd?“
„V létě sem chodím skoro denně a medvěda sem tu ještě nepotkala.“ Hannah ani neotevřela oči a užívala si paprksů, které na jejím nose tvořily další pihy. Claře moc nedávalo smysl, co Hannah říká. Jestli se medvědi pohybují v místech, kudy vede cesta na kopec za domem, musí se jistě pohybovat i tady. O necelý kilometr dál. Nehodlala to s ní dál řešit. Zdálo se, že je Hannah klidná a tak si Clara rozkázala taky být.
Zvuk ale neustával, a tak se Clara posadila a rozhlédla se pozorněji. Tíha těch hustých tajemných lesů ji najendou připadala neúnosná. Najednou se z lesa vynořil vysoký obrys a Clara vykřikla, až to donutilo Hannah konečně otevřít oči.
Na kraji lesa stál Oscar. V ruce držel ručník a termosku s kávou. Clara si začala zbrkle schovávat prsa a okrajem deky si rychle přikryla klín. Hannah nad Oscarem jen protočila panenky a zase položila hlavu na deku, aniž by se nějak vzrušovala tím, že ji její strýc vidí zcela nahou. Clara seděla jak opařená a nezmohla se na slovo.
„Coje? Bály jste se, že jsem medvěd?“ Zaregistroval Clařin vyděšený výraz. „Neboj, nepřišel jsem vás sežrat.“ Zasmál se nahlas svému vtipu a rozložil si ručník vedle dívek. Pak ze sebe shodil všechny věci a skočil do studeného jezera.
„Tobě to nevadí?“ Zeptala se Clara a začala se rychle oblékat, aby to stihla, než se Oscar zase vynoří na hladinu.
„Co jako? Oscar?“ Přetočila se Hannah zpátky na břicho a pohlédla na zčeřenou hladinu. „Ne. Nahotu tu bereme trochu jinak.“
Clara už na sobě měla triko a kolhotky, když se Oscar vynořil a nahlas zařval, jak ho voda studěla.
„Ta voda je letos perfektní, co Hannah?“
„Asi jo.“ Zamumlala si pro sebe.
„Ty už do vody nejdeš, Claro?“ Křičel na ni tak z dvaceti metrů. „Já tě neokouknu, to se neboj.“ Zasmál se opovržlivým úšklebkem.
„Už je mi zima.“ Zakuňkala nejistě Clara.
„No jak myslíš. Tvoje chyba.“ Znovu se Oscar potopil a plaval dál od břehu.
„Asi už půjdu.“ Clara vstala a z deky sebrala svůj diář a sluneční brýle.
„Počkej, Oscarem se nenech nijak otrávit.“ Přesvědčovala ji Hannah, ale z Clařina pohledu pochopila, že to nemá smysl. „V pohodě, půjdu s tebou.“
Během chvíle už byly sbalené a Oscara nechali u jezera samotného.


9

26.května 2025

Je půl desátý ráno a já se ještě válim v posteli, mezitím co celá rodina už běhá kolem baráku a něco dělá. Snad mě nepomlouvaj, že jsem líná a k ničemu! Včerejší den mi dal ale zabrat...Nebo spíš Oscar a jeho penis před mým obličejem!!!...Ježiši Kriste! Co to mělo bejt??!? Tahle rodina mě opravdu nepřestává překvapovat.
Hannah byla jakob nic. Sice nevypadala moc nadšeně, že strýčka vidí, ale že by se nějak ostýchala? VŮBEC NE!
Asi to mají opravdu jinak. Nesmím to brát podle sebe a toho, jak jako rodina fungujeme my. Jestli takhle spolu celej život žijou na jedný hromadě, izolovaný od všeho a od všech, asi tyhle věci fakt přestane člověk řešit..kdo ví..

„Claro? Už jsi vzhůru?“ Vytrhl Claru z myšlenek Marthin hlas. Rychle schovala diář pod polštář. Opravdu by nerada, aby tyhle řádky někdo z domu četl.
„Jasně.“ Zvolala dostatečně nahlas, aby ji přes dveře pokoje slyšela.
„Tak se pojď nasnídat, udělala jsem lívance.“
Jakoby Clara se slovem lívance zapomněla na Oscara a na jeho nahou scénu. Vyskočila z postele, rovnou zamířila do koupelny, kde se omyla a seběhla dolů do kuchyně, kde to nádherně vonělo. Snad ještě víc, než den jejího příjezdu. U stolu už seděla celá rodina a hleděla na ni, jak taky konečně usedá ke stolu.
„Jestli jste čekali jenom na mě, tak to jste nemuseli.“ Bránila se Clara, jelikož si připadala jako pod útokem vyčítavých pohledů.
„Teprve teď jsem je dosmažila.“ Uklidnila ji Martha a donesla na stůl plný tác zlatavých lívanců. Na stole už byly připravené tři druhy ovoce, šlehačka a javorový sirup. Celé dohromady to vypadalo delikátně.
„Wow, tak takovouhle snídani už jsem dlouho neměla.“ Pak Clara vytáhla telefon, aby si tu nádheru mohla vyfotit a později se s ní doma pochlubit. Než však stihla udělat první snímek, zastavilo ji od toho káravé mlaskání. Vzhlédla a viděla, že to Martha kroutí hlavou a natahuje ruku směrem k ní.
„Žádný telefony u stolu.“
„Jen jsem si to chtěla vyfotit.“ Odpověděla Clara nechápavě. Martha už nic neříkala, ale stále čekala s nataženou rukou, jako naštvaná kantorka. „Mám ti dát svůj telefon?“ Clara nechápala, že se ji tohle děje v jejích skoro třiceti letech.
„Dej ji ten telefon, Claro.“ Pronesla skoro nepřítomně Hannah s pohledem mířeným do podlahy. Tak jakoby se ji snažila zachránit od nepříjemné situace.
Clara cítila jak ji rudne obličej. Znovu pocítila ten známý tlak na hrudi a chuť na lívance se dočista vytratila. Položila Marthě telefon do ruky a pohledem přejela zbylé členy rodiny, jestli budou na situaci nějak reagovat. Nehnuli ani brvou. Robin s Oscarem si zcela nevzrušeně už dokonce nabírali první lívance. Hannah čekala až zasedne ke stolu i matka, pak si taky nabídla lívanec.
„No tak do toho, dítě.“ Pobídl ji Robin s plnou pusou. Clara mu jen odevzdaně přikývla a vzala do ruky vidličku. Všichni už se cpali, když si Clara obkládala první lívanec kolečky banánu. Naschvál ten proces prodlužovala, jelikož měla žaludek jak na vodě. Celá ta atmosféra byla velice nepříjemná a nejraději by utekla nahoru do pokoje a schovala se pod peřinu jako malé dítě. Tak se nicméně i teď cítila.
Nakonec do sebe Clara dostala dva lívance a pomohla sklidit ze stolu. Martha s ní už mluvila zcela běžným tónem, ale Claře to k nastolení dobré nálady stejně nepomohlo. Nějak se přes to celé nemohla přenést.
Doumyla poslední talíř a vydala se ven do teplého dopoledne. Věřila, že sluníčko ji jistě pomůže. Došla až k ohradě s koňmi a počkala, až k ní jeden z nich přijde. Clara natáhla ruku, pohladila ho a dala mu trs trávy do tlamy.
Přinutila se nebýt tak přecitlivělá. Musela pochopit, že tady není doma a každý má jinak nastavená pravidla. Věřila, že teď by její adoptivní matka byla jistě nadšená, jelikož si teď za těch pár strávených dní na statku přiznala, že je ráda, kde a s kým to mohla vyrůstát.
Kůň jí svým pohledem dodával pozitivní enerigii a tak nějak to z Clary celé spadlo. Věděla, že se takovou prkotinou nesmí nechat užírat celý den. Už měla jen pár dnů na to, strávit je se svou rodinou a zjistit, kam až sahají její kořeny.


10

Ve snu Clara cítila, jak ji Mikel hladí po vlasech a něco ji šeptá. Nemohla však rozluštit, co to je. A tak si ještě chvíli užívala jen jeho dotyk. Po chvíli ji však došlo, že se nejedná o dotyk ve snu a rychle otevřela oči.
Seděla nad ní Hannah a konečky prstů se jí snažila probudit. Clara se lekla, až nepřirozeně ucukla stranou.
„Panebože, Hannah! Co to vyvádíš?“ Clara ji to neměla nijak za zlé, ale předpokládala by, že Hannah alespoň zaklepe, než se ji bude snažit probouzet. Co kdyby měla na stole otevřený diář a přečetla by si všechno o své rodině?
„Promiň, chtěla jsem tě hezky probudit a něco ti ukázat.“ Clara jen nechala unaveně spadnout svojí hlavu zpátky do polštáře a zhluboka vydechla. „Furt se zlobíš na mámu?“
„Jasně, že ne.“
„Dobře. Něco jsem ti přinesla.“ Položila Claře její telefon na nadýchanou péřovou peřinu. Clara si ho s úsměvem vzala a překulila se na bok čelem k Hannah.
„Děkuju. To je to, co jsi mi chtěla ukázat?“
„Nene, to musíme ven.“
Clara nakoukla ven z okna a podle zbarvení sluníčka věděla, že je ještě brzy ráno.
„Kolik je hodin?“
„Půl šestý.“
„Ježiši, takhle brzo jsem už dlouho nevstávala.“
„Věř mi, že to bude stát za to.“ Zazubila se na ni Hannah a energicky vyskočila na nohy.
Obě dívky šly ven jen v pyžamech přehozené zimními bundami. Na to, že byl konec května, byla tráva posetá jinovatkou. Hannah vedla Claru opět za ruku. Měly namířeno až do nejvzdálenější stodoly. Každým metrem Hannah zrychlovala, jakoby se nemohla dočkat až Claru překvapí. Clara byla vzrušením bez sebe, ale vzadu v hlavě ji hlodala malá pochybnost. Přeci jen s touto rodinou zažila už pár nepříjemných momentů a tak by se nedivila, kdyby tohle byl dalším z nich.
U vrat do stodoly Hannah pustila Clařinu ruku, aby mohla otevřít. Uvnitř stodoly bylo šero. Oči byly přecitlivělé ze silného ranního slunce a tak neviděly moc daleko. Proto se Clara musela spoléhat na svůj sluch. Slyšela zvláštní naříkání a očima se snažila najít odkud vychází. V žaludku měla zvláštní pocit. Nevěděla moc, jak ho identifikovat, ale nebylo ji úplně komfortně. Nevěděla moc co od té situace čekat. Jedinou její nadějí byla Hannah. Věděla, že když je s ní, nic špatného se ji nestane. Z celé rodiny to byla právě ona, se kterou si již stihla vybudovat nějaký vztah. Martha až na jeden skrat byla taky skvělá. Na Robinovi bylo vidět, že je to milující otec a Oscar byl prostě jen Oscarem.
Hannah ji zase vzala za ruku, jelikož si všimla, že se Clara do dalších kroků moc nemá. Táhla ji za sebou a kňouravý zvuk stále zesiloval.
„Je tu šílená zima. Snad ještě větší než venku.“ Prohodila šeptem Clara.
„To mi povídej. Já tu strávila celou noc.“
„Cože?“
„Hned pochopíš.“
Už byly jen pár kroků od zdroje prapodivných zvuků. Pak se Hannah zastavila a pobídla Claru, aby se šla podívat blíž za jednu z dřevěných ohrádek. Clara se šouravým krokem přibližovala a mžourala v šeru, aby konečně něco viděla. Na zemi na slámě něco leželo. Zatím pořádně neviděla, co to je, proto popošla ještě o pár kroků dopředu. Hannah měla na tváři stále ten stejný potutelný úsměv a čekala na Clařinu reakci.
Uprostřed ohrádky ležela černá koza a vedle ní ležela čtyři novorozená kůzlata. Clara ještě nikdy nic takového neviděla. Připadalo ji to kouzelné a jen se vzrušeně nadechla chladného vzduchu.
„Narodily se před chvílí. Je vzácný, když se jich narodí víc jak tři.“
„Jsou tak malinkatý.“ Clara měla chuť si je všechny pochovat, ale byla ještě oslizlá a mokrá, a tak se raději jen dívala a rozplývala se.
„Jedno jsem pojmenovala po tobě.“
„Které?“ Zeptala se nadšeně Clara. Hannah ukázala prstem na kůzle, které mělo jako jediné mezi očima bílou skrvrnu. Jako jediné se odlišovalo od ostatních. Ač v tom Clara nechtěla hledat hlubší smysl a přehnaně nad tím přemýšlet, její hlava si dělala co chce. Regovala přehnaným úsměvem, aby Hannah neměla podezření, že se ji to trochu dotklo.
„Musela ti tu být hrozná zima.“ Konstatovala Clara, mezitím co se stále kochala malými tvorečky.
„Docela to ušlo. Nechtěla jsem ji v tom nechat samotnou.“
„To jsi hodná.“ Usmála se na ni Clara.
„Narodila se ve stejný den jako já, není to super?“
„Ty máš dneska narozeniny?“
„Jo.“ Zatetelila se Hannah radostí.
„To přeci musíme oslavit!“
„Neboj, to je všechno v plánu.“

27.května 2025

Asi si s sebou domů odvezu kůzlátko...ježiš, jsou tak roztomilá!!! Klidně bych si je vzala s sebou všechny. Klidně ať spí se mnou v posteli. Mikel by z toho byl nadšen už asi méně…
Ale jedno by mi možná prošlo.
Toho života se tu okolo rodí furt dost a je to vlastně krásný. Mají tu 14 dní starou oslici (tu si taky asi odvezu) a nic roztomilejšího jsem asi neviděla.
Já už mám jedenáct dní zpoždění, takže možná má tohle místo blahodárné účinky i na mě. Nejradši bych si zajela někam do civilizace pro těhotenskej test, protože tahle nevědomost mě asi zabije.
CO KDYŽ UŽ TEĎ VE MNĚ ROSTE ŽIVOT?


11

Clara společně s Hannah a Marthou připravovaly oběd, mezitím co Robin s Oscarem připravovali před domem ohniště na večer. Tam se prý bude odehrávat celá Hannina oslava.
Clara loupala brambory a Hannah je rovnou krájela a házela do hrnce s vodou. Martha v míse rukou hnětala směs z mletého masa. Martha s Hannah poslouchaly Clařinému vyprávění o tom, jaký je život ve velkém městě. Clara byla v rozpacích z Hanniných reakcí. Nikdy jí nědošlo, že v dnešní době existuje ve Švédsku ještě někdo, kdo neví, jaké to je, si při chuti na brambůrky pro ně prostě skočit do obchodu. Nebo si jít v sobotu ráno sednout na snídani do mítsní kavárny a potkávat nové lidi.
„Asi bych z nich měla strach.“ Ozvala se Hannah.
„Z koho?“ Otočila se na ni Clara a podala ji další bramboru.
„Z těch všech neznámejch lidí.“
„Nemusela by ses s nimi přeci bavit. Což my švédi přeci ani nemáme tak moc ve zvyku.“ Pousmála se Clara. „Držíme si tu svojí silnou šlupku, pod kterou moc lidí nepustíme.“
„Tak, proč bych je měla vůbec poznávat?“
„Já nevím. Z různých důvodů.“
„Z jakých důvodů je ráda potkáváš ty?“ Přidala se do rozhovoru i Martha.
„Například si sednu na rušné místo ve městě.“
„Třeba na jaké?“ Skočila ji vzrušeně do řeči Hannah.
„Třeba na zahrádku jedné z restaurací. Dáme si s Mikelem něco dobrého k pití a jen v tichosti sedíme a kocháme se lidmi. Představujeme si, jaké asi vedou životy. Co se v jejich životě asi stalo tak hrozného, že se tak mračí, nebo co dělají za práci, že si můžou dovolit tak drahé boty. Baví mě polemizovat nad tím, jak naše životy můžou být odlišné, ale zároveň tak stejné. Konec konců stejně všichni řešíme ty stejné problémy.“
„To si vážně myslíš?“ Zeptala se trochu surově Martha a Hannah rychle schovala svůj zasněný pohled a dala se do krájení další brambory.
„Nechtěla jsem tím říct, že všechny problémy světa stavím do stejné řady,“ začala se Clara až přehnaně obhajovat. Musela uznat, že Martha byla ženou, která si dokázala vybudovat respekt a sršela z ní přirozená autorita. Až do momentu, kdy tím Clara sama nebyla konfrontována, to obdivovala. Během těch pár dní na statku však pochopila, že se tak Martha chová bez rozdílů ke všem členům rodiny a už ji to tak nevyvádělo z míry.
„Jen, že některé problémy se objevují ve všech vrstvách a ve všech generacích. Třeba zlomená srdce!“ Rychle celé to téma zase odlehčila a drkla Hannah do ramene. „Musíš někdy přijet.“
Hannah nejdříve mrkla na matku a pak se otočila zpátky na Claru. Vzduchem ji poslala potiché tak jo a u toho vtipně zkrabatěla svůj pihatý nos.
Clara doloupala poslední bramboru a šla si do dřezu opláchnout ruce. Do čistě bílé utěrky si je vysušila do sucha a otočila se zpátky na Marthu.
„Martho, neviděla jsi moje klíčky od auta? Měla jsem je položené v předsíni na botníku.“
„To jsem neviděla. Potřebuješ někam jet?“
„Chtěla jsem si zajet někam do nejbližší lékárny.“
„Jestli ti něco chybí, třeba to najdeš u nás mezi léky.“ Z rukou si opláchla mastné kousky mletého masa a otevřela jednu z horních polic. Vyndala papírovou krabici od bot plnou léků, náplastí a obvazů. Clara nepočítala s tím, že by v krabici našla těhotenský test, ale i tak se šla podívat, aby nepůsobila nevděčně. Přesně jak předpokládala. Mezi desítkami odstřižků náplastí a vytaženými příbalovými letáky léků, které už tam s největší pravděpodobností ani nebyly, se těhotenský test opravdu nenacházel. Obsah krabice Clara zase přeházela tak, aby se vešel mezi police a šoupla ji zpátky.
„Nic? A co bys potřebovala?“ Martha ze sebe zase vyloudala její tón starostlivé matky a pohladila Claru po zádech. Ač se Clara se svou situací nechtěla nikomu svěřovat, Marthin obrat ji vždycky tak obměkčil, že si nemohla pomoct. Tak moc jí záleželo na tom, aby ji měla Martha ráda, že se v některých situacích chovala až iracionálně. Občas si připadala až směšná a nepoznávala se. Tak moc bojovala o přízeň ženy, která se jí před devětadvaceti lety zbavila. S každým pohlazením po zádech však na tohle všechno zapomněla.
„Potřebovala bych těhotenský test.“ Clara překvapila samu sebe, když slyšela svůj hlas. Po posledním slově se stáhla jako díte, které omylem prokeclo něco, co nemělo a teď čeká na to, co se bude dít dál. Vůbec netušila, co může od Marthy čekat.
„Dítě zlatý.“ Když Martha spojila ruce do modlitby a rozjely se jí koutky, Clara si oddechla a ulevilo se jí.
Nějak si neuměla nechávat důležité informace pro sebe. Speciálně ne ty, které ji nedaly spát. Celý život byla zvyklá se se vším svěřovat matce a otci. V určitém bodu se to zlomilo a její důvěrnou osobou se stal Mikel. Dokonce přemýšlela, že by se kousla a vylezla podruhé na ten šílený kopec a zavolala mu. To však nechtěla podstupovat bez toho, aniž by věděla, jak na tom ve skutečnosti je. Zmordovat se na půl dne kvůli tomu, aby Mikelovi jen řekla, že to už jedenáct dní nedostala, ji přišlo zbytečné.
„Ty jsi těhotná?“ Hannah hodila nedokrojenou bramboru do hrnce s vodou a přiskočila ke Claře. Přes volnou košili nahmatala její břicho a jemně ho pohladila. Ač to bylo Claře nepříjemné, držela sebevědomý postoj a nic neříkala.
„Tím si tvoje sestra právě není jistá. A nevobchmatávej ji!“ Pleskla Hannah přes ruku a vystřídala její místo. Claru objala a dala ji polibek na čelo. „Jestli to tak je, je to dar.“
Clara si toho byla moc dobře vědoma. Na chvíli zapochybovala, zda neudělala chybu a neměla si to nechat jen pro sebe. Tím, že to vyřkla nahlas, jakoby se to najednou začalo rýsovat v realitu. V té prapodivně sladké kuchyňské atmosféře se začala na to miminko opravdu těšit. Věděla, že jestli ji těhotenský test prozradí, že těhotná není, zlomí ji to o to víc.
„Test tu teda opravdu nemám a lekárna je tak dvě hodiny odsud. Ale je směrem na jih, takže až pozítří pojedeš domů, můžeš se tam zastavit.“
„Jo, to asi udělam. Ty dva dny to asi ještě vydržím, ale asi mě ta zvědavost sežere.“
„To mě taky! Pak nám musíš hned zavolat!“ Houpala se vzrušeně na místě Hannah a šklebila se tak, až ji byla vidět dáseň.
„To už jste se daly do oslav, dámy?“ Přivalil se do kuchyně Oscar a sklepal ze sebe na zem hobliny.
„Ale ne, jen tu tak kecáme.“ Clara se rychle chopila slova, jelikož viděla, jak se Hannina ústa nadechla, aby mohla tu zprávu poslat dál. Oscar byl ten poslední člověk, u kterého Clara chtěla, aby to věděl. Ač tento signál Hannah hned poznala, Martha k záchraně situace dopomohla a poslala ji zpátky k hrnci.
Pak se Clara ve futrech kolem Oscara proplížila tak, aby s ním měla co nejméně fyzického kontaktu a vydala se ven za zpěvem ptáků. Přišlo ji až neuvěřitelné, jak hlasití tady dokážkou být. Bosa prošla pár metrů od Robina, zamávala mu a on udělal to samé. Lehla si do měkké trávy, která vonila zcela jinak než ta, na kterou si lehávala u rodičů na zahradě. Nasávala tu vůni, která ji připomínala léto a jakousi svobodu. Připadala si tak lehká. Zavřela oči a nechala sluneční paprsky, aby ji ukolébaly ke spánku.


12

Netušila, jak dlouho spala. Stihla však mít sen o tom, jak se do auta snaží nacpat oslici, takže to pár desítek minut asi mohlo být. Nevěděla moc, co ji probudilo, ale když se podívala vedle sebe, došlo jí to. Na levo od ní se do trávy uvelebil i Robin.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“
„Ne, to je v pohodě.“
„Můžu?“ Zeptal se zdvořile před tím, než si položil záda.
„No jasně, budu jedině ráda.“
„Musím si tě ještě pořádně užít, než mi zase odjedeš.“
Claře pukalo srdce, když poslouchala, jak roztomile Robin mluví.
„Ještě máme dva dny. A rozhodně tu nejsem na posled. Je to tady boží.“ Zadívala se na pomalu se pohybující mraky na obloze.
„Tohle jsem dlouho nedělal. Jen tak ležet v trávě a být.“
„Přitom je to tak příjemné viď?“
„To teda.“
Leželi tam spolu a jen si užívali lehkého vánku za zpěvu ptáků a své vzájemné přítomnosti. Clara pocítila zvláštní pocit. Pocit napojení a najednou ji celým tělem prostoupil pocit, který ji dával najevo, že je u svého otce. U svého biologického otce. Nevědomky se usmála a chytla Robina za ruku. Jemně ji stisknul a taky se usmál směrem do oblak.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Já vím, na co se chceš zeptat.“ Otočil se na ni a úsměv se mu z tváře vytratil.
„Nevadí?“
„Vůbec ne.“
„Chtěla jsem se vás na to zeptat už asi po prvních patnácti minutách tady, ale nějak mi to nešlo. Proč jste mě dali pryč?“
„Víš, že já vlastně ani nevím?“
Clara takovou odpověď opravdu nečekala. Připadala si až zklamaná. Doufala, že konečně dostane nějaké odpovědi.
„Když mi bylo dvacet dva, měl jsem vážný úraz a musel jsem podstoupit operaci. Doktoři mi tehdy řekli, že děti už mít nikdy nebudu a s tím jsem taky žil. O osm let později přišla Martha s tím, že je těhotná a já byl vlastně neskutečně rád. Tak moc jsem se na tebe těšil. Byla jsi zázrak.“
„Co se tedy stalo?“
„Jen vím, že Martha tehdy řešila, že miminko- tedy ty, není úplně zdravé. Měla v té době i selné deprese. Na potrat jít nechtěla, ale zároveň se necítila na sebe vzít roli matky. Řekl jsem ji, ať už se rozhodne jakkoliv, podpořím ji. Z jakého důvodu se nakonec rozhodla, nevím. Jestli to bylo kvůli těm depresím, nebo kvůli obavě, že jsi nemocná, to netuším. Ptát jsem se ji na to nikdy nechtěl.“
Clara doufala, že až dostane nějaké odpovědi, pocítí úlevu a porozumění. Cítila se však prázdná a prali se v ní dva pocity. Na severu u rodiny ji bylo krásně, ale věděla, že jedna návštěva ročně ji bude bohatě stačit. Tak moc byla vděčná Bohu, vesmíru, andělům jakkoliv to nazývala, že se jako malá dostala do rodiny Perssonů a že ji zařídili skvělý život. Zároveň si však připadala ublíženě a odstrčeně, když poslouchala Robina. Jak ji to mohli vůbec udělat?
Ohlédla se přes rameno a přes otevřené okno do kuchyně našla Marthu. Pohlédla ji do tváře a představovala si, jak bez jakéhokoliv citu a mateřského pudu ji poslala dál do světa. Zlobit se na ni, bylo to poslední, co chtěla Clara cítit, ale nějak si nemohla pomoct.

27.května 2025

Že bych měla být nemocná?? A to je jako důvod mě odhodit, jak prašivýho psa? Bůh ví, jak to celé doopravdy bylo, když sám Robin toho moc neví…
Vlastně moc nechápu, proč mě to tak sere?! Vlastně jsem dopadla nejlíp, jak jsem mohla. Kdybych nevyrůstala u našich, byla bych zakopaná tady. Dvě hodiny od lékárny!! To je fakt k posrání…
Asi jde prostě jen o princip…
Rozhodla jsem se, že se na to Marthy už ptát nebudu. To, co jsem slyšela mi stačí. Už se těšim až obejmu mámu s tátou. Tak moc jsem jim vděčná.


13

Clara celý den dělala, jakoby nic, ale obyvatelé domu na ni poznali, že není ve své kůži. Jediný Robin věděl, co za tím stojí. Bylo mu jí líto. Chtěl ji nějak pomoct, ale zároveň se bál, aby to celé ještě nezhoršil. Nevěděl, zda ještě stojí o jeho přítomnost. Proto se celý den jen tak plahočil kolem a dával na ni pozor z dálky. Záleželu mu na ni.
Martha zrovna vyndavala kladdkaku- švédy tak oblíbený čokoládový dezert z trouby, když se Clara po procházce k jezeru a zpět objevila v kuchyni. Musela uznat, že čas který strávila jen sama se sebou, ve společnosti pouze mohutných smrků a borovic ji prospěl. Pročistila si hlavu a dokonce se i znovu začala těšit na Hanninu oslavu narozenin.
Ve vůni čokoládového koláče, který když se správně udělá, má krásně tekutý vnitřek, se jako panenka ve zvonkohře točila Hannah ve svých nových šatech.
„Podívej, co jsem dostala od Oscara! Nejsou nádherný?“
„No páni, moc ti sluší.“ Clara se snažil v tónu svého hlasu skrýt překvapení, že bílé květinové šaty, které Hannah tak precizně vyzdvihovaly její dekolt, dal zrovna její strýc.
„Pojď, kladdkaka je hotová, tak můžeme konečně ven k ohni.“ Tak jak to Hannah dělávala, vzala Claru za ruku a skrz kuchyň a předsín, prošly až na čerstvý vzduch. Robin s Oscarem už seděli u hořící fatry, kterou celé dopoledne připravovali. Robin si na vidlici opékal buřt a Oscar místo vidlice s buřtem držel v ruce plechovku piva. Zdálo se, že už je docela opilý.
V zápětí se k nim přidala i Martha s koláčem, který ještě ozdobila domácí vyšlehanou smetanou a lesními jahodami.
„Všechno nejlepší holčičko.“ Podala koláč Hannah a dala ji pusu na pusu.
„Pojďme ho rychle sníst, teplej je nejlepší.“ Hannah zase vstala a došla k zahradnímu stolku, aby se ji koláč lépe krájel. Všem rozdala teplý dezert na talířcích a vrátila se zpátky ke Claře na primitivní lavičku zhotovenou pouze z kulatiny přidělanou na dvou špalcích.
„Já pro tebe nic nemám.“ Otočila se na ni Clara, po tom co obě dojedly svůj čokoládový kousek.
„To je v pohodě. Vždyť si nemohla vědět, že mám narozeniny. Vlastně jsi ani nevěděla, že máš sestru, která by měla mít narozeniny.“
„To je fakt. Ale aspoň maličkost tu pro tebe mám.“ Clara se předklonila a z pod lavičky vytáhla květinový věnec na hlavu. „Stihla jsem ho udělat, když jsem se byla projít.“
„Je krásnej!“ Rozjely se Hannah zorničky a ihned si věnec položila na poletující blond vlasy. „Děkuju,“ a silně Claru objala. Tak dětinsky projevovala radost, až to Claře přišlo roztomilé.
Díky velkému ohni si Clara neuvědomila, že už je dávno tma. S úsměvem na tváři pozorovala jak Hannah plná energie a dobré nálady tančí kolem ohně. Byl to až okouzlující pohled. S těmi vlajícími šaty a květinovým věncem vypadala jako skandinávská víla. Robin s Marthou ji do kroků prozpěvovali staré švédské písně a Oscar se motal okolo ní už asi s patnáctou plechovkou piva.
„Pojď si zatancovat se mnou!“ Zakřičela směrem ke Claře.
„Neumím to tak jako ty.“
„Prosím. Musíš, než zase odjedeš!“
„Ale jen protože máš narozeniny.“ Zvedla se Clara z lavičky a přiskočila k Hannah. Sestry se chytly za ruce a do zpěvu svých rodičů začaly poskakovat společně. Nahlas se u toho smály a postřehly, jak líbezné výrazy na tvářích mají Robin s Marthou při pohledu na obě jejich dcery.
Claru jakoby najednou zaplavil hřejivý pocit. Celá ta atmosféra u ohně byla opojná a něčím magická. Dokonce se ji ani nechtělo přestat tančit. To však do momentu, kdy se k dívkám přidal Oscar a celou atmosféru jim narušil. Nebo alespoň Claře ano. U Hannah Clara nedokázala poznat, zda ji to vadí nebo ne.
Strýc se vetřel mezi dívky a dal jim ruce na ramena a začal opisovat jejich hopkavé pohyby. Do toho nahlas alkoholovým hlasem zpíval stejnou píseň jako Robin s Marthou. Obě ruce nechal pomalu sjíždět přes dívčina záda. Clara nechtěla působit jako histerka a netykavka, a tak hopsala dál. Na Hannině tváři nezaznamenala náznak nějakého rozrušení a tak si přikázala to taky ignorovat. Jak ale Oscarova ruka sjížděla čím dál níž, přestávala Clara vnímat slova písně a jakoby se objevila ve vakuu. Nechtěla, aby byla všem pro smích, když se vůči Oscarovi ohradí, ba dokonce aby si to nevzali špatně, že strýčka obviňuje z obtěžování.
Oscarova ruka už byla na kostrči a nezdálo se, že by zastavovala. Clara znovu rychle mrkla na Hannah, aby zkontrolovala, jestli si jí děje to samé. Tam už však Oscarova ruka zcela obepínala Hannin zadek a Clara se zakobrtla a tím se vysvobodila z Oscarova sevření. Využila té situace a šla se rychle posadit vedle Robina na lavičku. Už chápala, proč jak Martha tak Robin nijak nereagují. Hannah byla s Oscarem za ohněm v takovém úhlu, že Oscarova ruka byla sotva viditelná. Clara však nedokázala pochopit, jaktože nereaguje alespoň Hannah. Ta měla na tváři stále ten radostný výraz a vesele si hopsala v objetí s Oscarem.
Konečně Robin s Marthou dozpívali poslední slova písně a nastalo ticho. V temném večeru byl slyšet jen praskající oheň a Hannah se s prázdnými plícemi vydala za Clarou na lavičku. Tam se vyčerpaně svalila a položila Claře hlavu na rameno.
„Jsem hotová, asi už to zapíchnu.“
„Vždyť je to tvoje oslava narozenin, nebuď taková vomáčka!“ Obořil se na ni Oscar zpoza plamenů.
„Jsem přesvědčená, že ty je za mě dokážeš dostatečně oslavit sám.“
„No to se spolehni,“ pozvedl plechovku piva a velkým douškem se napil. „Ale ty mě v tom Claro nenecháš, viď?“
Zježily se Claře chloupky na krku a zakoktala rychle nějakou odpověď.
„Co si to tam breptáš?“
„Že jdu taky spát.“ Rychle zaimprvizovala.
„No to je společnost teda. Styďte se, dámy!“
„Půjdu s váma, holky. Už je pozdě i na mě.“ Robin vstal a počkal až vstanou i dívky. Clara byla přesvědčena, že to udělal zcela záměrně, jelikož poznal, že Claře nejsou Oscarovy prupovídky úplně příjemné. O to víc k němu její sympatie vzrostly. Věnovala mu vřelý úsměv, jemně zvedla Hannah hlavu a společně s ní se pomalu zvedla. Teď to byla Clara, kdo chytl Hannah za ruku. Cítila se tak v bezpěčí. Vydaly se k domu a za nimi, jako jejich osobní strážce se tmou plahočil Robin.

28.května 2025

Je půl druhý ráno a my máme po oslavách. To bylo teda něco...Začalo to parádně, vlastně to bylo úplně super. Celá ta atmosféra u ohně s celou rodinou byla nepopsatelná. Jakobych zažila kus toho starého dobrého Švédska.Toho, na které jsme my měšťané už dávno zapomněli.
Dukud se neobjevil náš oblíbený strýček Oscar. Může mi někdo vysvětlit, co má ten chlap za problém? A proč doprdele osahává svoje dvě neteře? Já jen doufám, že za to mohlo asi těch 40 piv, co do sebe vyklopil za celej večer, a že to není něco zcela normálního. Hannina reakce, nebo spíše nereakce mě v tom bohužel moc neutvrzuje… Ptát se jí na to ale asi nebudu. Nebo mám? Já fakt nevím… co když právě na to čeká? Od svojí starší sestry? Říct jí, že tohle není úplně okej. Možná bych

Clara nestihla dopsat poslední řádek, jelikož ji do pokoje vlétla Hannah. Zbrkle v rychlosti diář zaklapla a nechala ho ležet ladem, jakoby ho ani nepoužila. Doufala tak, že na něj Hannah nezaměří svou pozornost.
„Co to píšeš?“
Doprdele.
„To nic, jen věci, který bych ráda řekla Mikelovi, ale nemůžu. Tak si je radši zapisuju, abych na ně nezapomněla.“
„Milujete se?“
Clara se nad tou otázkou uchechtla, ale vzápětí toho zalitovala, jelikož pochopila, že Hannah ten dotaz myslí vážně. Přišlo ji roztomilé, jak o lásce uvažovala.
„Milujeme. A moc.“
„To asi dává smysl, když spolu čekáté dítě.“
„To nevíme.“
„Tak to zjistěme,“ zpoza zad vytáhla Hannah pravou ruku, ve které držela těhotenský test.
„Kde si to vzala?“ Clara ji ho až skoro agresivně vytrhla z ruky. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. „Říkala jsi, že přítele nemáš.“
„To nemám. Tak chceš ho nebo ne?“ Natahovala se po něm zpátky, jakoby byla naštvaná, že Clařina reakce nebyla vděčnější. Clara však stihla včas zareagovat a ruku s těhotenským testem rychle stáhla k tělu a tak ho před Hannah schovala.
„To je jasný, že chci.“
„Tak šup! Chci bejt první, komu to řekneš.“ Vytáhla Claru z postele a dotlačila ji ke dveřím. „Počkám tady,“ a vzala místo po Claře v prosezelém ďolíku matrace.
Clara ještě před odchodem zrakem sjela ke svému diáři a doufala, že nebude Hannah svádět k tomu, aby ho otevírala.
„Dobře, hned jsem tu.“ Zazubila se vzrušeně na Hannah a zmizela v temné chodbě. Pomalu našlapovala na dřevěnou vrzající podlahu, aby způsobila co nejméně hluku. Z venku už nebyl slyšet žádný rámus a tak předpokládala, že se všichni schovali do svých ložnic, jako to už před půl hodinou udělala ona sama. Bála se dokonce i rozsvítít. Proto se nejdřív zcela po tmě zavřela na záchod a až po docvaknutí dveří si dovolila rozsvítit.
Byla tak nervózní, už to chtěla mít celé za sebou. Dosedla na záchod a strčila pod sebe ruku s těhotenským testem. Po tolika negativních testech, které s knedlíkem v krku vždy zahodila do koše, se alespoň naučila, jak si u toho nepočůrat ruku. Teď tomu nebylo jinak. Podařilo se ji ze sebe dostat jen pár kapek, ale věděla, že to bude bohatě stačit.
Vlhkou část testu schovala do plastovéo víčka, omyla si ruce a tmou se zase po špičkách vydala zpátky do svého pokoje za Hannah.
„Tak co?“ Vyhrkla na ni Hannah okamžitě, jen co otevřela dveře. Clara byla mile překvapená, že ji nenačapala, jak se ji pročítá v deníku.
„Musíme počkat.“
„Jak dlouho?“
„Pár minut.“
„Pár minut? Co to znamená?“
„Ty jsi snad víc nervózní než já!“
„Nemůžu si pomoct!“ Třepala Hannah testem, který ihned po vstupu do pokoje vyrvala Claře z ruky a u toho si okusovala záděru na palci.
„Přinesu nám k tomu čekání trochu smetany s jahodama, co ty na to?“ Když s Hannah odcházeli z oslavy a stoupaly nahoru po schodech do svých pokojů, rychle ještě Clara nakoukla do kuchyně a všimla si, že na lince je plná mísa domácí smetany s jahodami, které Martha nezdělala na kladdkaku.
„Bože jo! Geniální nápad.“
„Hlídej čárky.“
„To se neboj.“
Pak Clara zase zmizela ve tmě.


14

Po schodech dolů už Clara nemusela jít v černočerné tmě, jako před chvílí na záchod. Za okny stále ještě dohoříval narozeninový oheň a dovnitř tak pouštěl příjemně teplé světlo. Nebylo ho moc, ale na krok vidět bylo. Díky němu byl dům plný pohybujících se stínů a o to víc strašidelnější dům byl.
Clara sestoupila z posledního schodu a chystala se zabočit do kuchyně, která už byla jen dva kroky od ní. Uprostřed druhého kroku se však zastavila. Nevěděla, jestli si její hlava v tom temném domě uprostřed ničeho dělá co chce a podsouvá ji zvuky, které tu však ve skutečnosti nejsou. Ještě chvíli vydržela ve strnulé poloze a naslouchala. Byla přesvědčená, že se domem opravdu něco ozývá. Jak se moc soustředila na to, aby zaslechla všechno, zaregistrovala i kapající vodu z kohoutku ve dřezu. Do jejího rytmu se z kuchyě ale ozývalo ještě něco jiného. Zvláštní šustění a jakoby snad vzdychání? Nedokázala to rozeznat, ale nahánělo jí to husí kůži. Stačí se jen vyklonit a bude mít do kuchyně výhled.
Potichu před sebe šoupla pravou nohu, vyhoupla se na špičky a opřela se rukami o futra. Pomalu vyklonila hlavu a hledala zdroj těch zvláštních zvuků. Oči jí přistáli na dvou postavách. Byly otočené zády k ní, ale i tak pochopila, čeho je teď svědkem. Martha stála s rozkročenými nohami zády k Robinovi, svou hlavu měla zakloněnou, jelikož ji líbal na krku a ruku měl mezi jejími nohami a nechal si vzdychat do ucha.
Plamen se za okny zase zavrávoral tak, že dovnitř pustil o trochu více světla a Clara cítila, ja se ji strácí síla v prstech u nohou a dopadla na chodidla. Jakoby dostala pěstí do obličeje.
Nebyl to Robin.
Rychle se schovala za zeď a dlaní si přidržela nos i ústa, aby ji dvojice nezaregistrovala. Když se ale přestali z kuchyně ozývat zvuky, věděla, že ji těžký dopad na chodidla prozradil. Cítila, jak ji po tváři stéká slza a vzduch byl pro ni tak těžký, že se přes prsty nedokázala dostatečně nadechnout. Nevěděla, co má dělat. Nejraději by utekla, ale nohy měla tak dřevěné, že toho nebyla schopná. Každou chvíli čekala, že se zpoza futer objeví Oscarova hlava. Musela se na ten střet připravit.
Už slyšela jeho přibližující se kroky. Jakoby ji najednou v těch dvou vtěřinách, které ji dělily od Oscara, uděřila do očí realita. Pomalu si začalá dávat všechny souvislosti dohromady a s každou další skládačkou do celého toho celku, se jí z očí valily další slzy.
Najednou ji došlo, že její otec- co ve skutečnosti není její otec, je s největší pravěpodobností opravdu neplodný a obava, že by se Marthě mohlo narodit postižené miminko, je více než pochopitelná. Je plodem odporného incestu. A její sestra jakbysmet.
Všechny žaludeční šťávy se ji začaly vracet do krku a Clara věděla, že se co nevidět pozvrací. O to víc ten pocit sílil, když si uvědomila, proč si Hannah schovává doma těhotenské testy. Aby se přesvědčila, že taky nebude muset žít s pocitem, že se jí narodí nemocné dítě.
Na zvracení teď neměla čas. Její pohled se střetl s tím Oscarovým. Jejich hlavy byly jen pár centimetrů od sebe, až Clara cítila jeho alkoholový zápach z úst. Stále si křečovitě přidržovala ústa dlaní, přes kterou nechávala stékat všechny ty slzy. Nezmohla se na jediný pohyb. Jakoby doufala, že se tak stane neviditelnou a Oscar ji v té tmě přehlédne.
„Copak? Proč pláčeš?“ Přistoupil ješt o pár kroků blíž a palcem ji setřel slzy z tváří. Pak ji mokré pramínky vlasů schoval za uši. Tím Clara ztratila veškerou naději a pocit nevolnosti se rázem ztrojnásobil.
„Nic,“ zakývala zoufale hlavou. „Nic jsem neviděla, přísahám.“
„Ale kočičko, proč mi lžeš?“ Řekl úlisným tónem. „Stojíš tu jak hromádka neštěstí pro nic za nic?“
Clara věděla, že cokoliv říkat je už zbytečné a dopředu prohrané. Proto jen stála jak zbité dítě a tiše plakala.
Oscar ji začal znovu upravovat vlasy, které si dělaly co chtěly. Pečlivě je uhlazoval za uši, jako to dělávají holčičky svým papenkám. Kochal se při tom její krásou a usmíval se. Zabolelo ji u srdce, když si uvědomila, že přesně to byla poslední věc, kterou ji udělal Mikel před odjezdem sem.
Když byl Oscar spokojený s jejími vlasy, prsty začal pomalu sjíždět po krku. Konečky jeho prstů se snažily přejet přes všechny její tepny a žíly, které byly vystouplé díky neutuchajícímu pláči. Clara věděla, že už to dlouho nevydrží. Musela odsud pryč a snažila se veškeré zbytky svých sil poslat do nohou. V duchu napočítala do tří a silou od sebe odstrčila Oscara a rozutekla se náhodným směrem. Měla namířeno chodbou ke vchodovým dveřím a nahlas se modlila, aby byly odemčené. Popadla kliku a vší silou se do nich opřela. Úlevně z plic vydechla všechen vzduch, když se ocitla venku a po tváři ji pohladil noční chlad.
Úlevný pocit však trval jen setinu vteřiny. Ihned za sebou zaslechla Oscara, jak se za ní řítí jako hladový medvěd. Moc netušila, co se s ní Oscar snaží udělat, ale hlavou se jí prohnalo snad tisíc scénářů a ani jeden nebyl hezký. Zrovna když pocítila teplý dotek ohně, se ji vzápětí chladem zvedly chloupky na krku. Oscarova ruka, kterou ji popadl za loket byla ledová, jakoby na ni sáhla sama smrt. Chtěla začít křičet, ale druhá Oscarova ruka byla rychlejší. Spocená dlaň zakryla půlku jejího obličeje a pak ji Oscar celou svou vahou svalil na zem. Přetočil si ji obličejem k sobě a vycenil na ni zuby, jako lačnící upír po krvy. Z úst mu přitom vylétlo pár slin.
Od ohně je dělilo jen pár desítek centimetrů. V těch plamenech vypadal Oscar jako bestie. On byl bestie, prohnalo se Claře hlavou. Nemohla tu přeci jen tak ležet a snadno se té bestii odevzdat. Začala sebou zmítat ze strany na stranu a vší silou, kterou ve svalech ještě našla, se snažila Oscarovi vysmeknout. Obkročmo na ni seděl a nevypadal, že by se chtěl tak snadno vzdát. Volnou rukou ji začal mačkat obě ňadra, pak se předklonil a přičuchl si k jejímu krku, jakoby se opravdu chtěl napít její krve.
„Stejný parfém, jako první den, hm? Hned jsem tě cítil.“ Pak ji krk olízl a jazykem pokračoval až k uchu. Clara už ztratila veškerou sílu k boji. Jakoby její tělo najednou opustila veškerá vůle žít. „A co teprv ta tvoje tvářička? Nevypadáš jako kripl. Toho jsme se s maminkou báli nejvíc, víš?“ Používal taková tón hlasu, jakoby mluvil k malému dítěti.
Upocenou dlaň konečně sundal z Clařiných úst. Podle jejího výrazu věděl, že křičet už nebude. I Clara to věděla. Místo Clary na té studené zemi leželo už jen tělo bez duše. Celé její vědomí jakoby opustilo její fyzickou schránku a na celou tu situaci se dívalo z dálky. Pomalu otočila hlavu k ohni. Chtěla se při tom dívat na něco příjemného. Na něco, co ji odsud dostane na míle daleko.
Pak to uviděla. Kovová vidlice na buřty, kterou tam po sobě zanechal Robin. Clara věděla, že když dostatečně natáhne pravou ruku, dosáhne na ni. Z poloviny ležela v rožhavených uhlících. Konečky Clařiných prstů se po vidlici natahovaly jako pavoučí nožky. Pak její ukazováček spočinul na studeném kovu. Milimetr po milimetru se prsty po vidlici posouvaly výš a sunula si tak vidlici blíž k sobě. Věděla, že jestli jí bude chtít na Oscara zautočit, musí ji držet dostatečně vysoko na to, aby se jí s ní dobře manipulovalo a dokázala tak dobře zamířit. Už se dostávala k rozžhavené části, ale nemohla na sobě něchat nic znát. Vařící vidlice ji škvařila maso na dlani, ale ještě chvíli tu bolest musela vydržet. Byla to její jediná šance na únik.
Už skoro byla tam, kde potřebovala, když se Oscar podíval na její nataženou ruku. Věděla, že to musí udělat hned. Nyní musela být rychlejší než on. Oscarova ruka už byla pod Clařinou podprsenkou. Ač to bylo zvláštní, Claře to hrálo do karet. Věděla, že mu bude trvat delší dobu dostat svoji mohutnou dlaň přes upnutou kostici. Už měl celou ruku skoro venku, aby se vrhnul na tu Clařinu.
Clara však už nečekala ani vteřinu a dva rozžhavené konce vrazila Oscarovi do krku. Do syčícího masa se ozval Oscarův hrdelní řev. Konečně ho ze sebe mohla Clara shodit. Použila veškerou silu v nohách a rukách a stokilového muže ze sebe dostala, jakoby nevážil skoro nic. Natáhl se vedle ní, ale Clara věděla, že teď nemůže přestat. Hnal ji takový vztek, že to ještě v životě nezažila. Překulila se a po čtyčech se rychle dobelhala k Oscarovi. Ten už se sápal po vidlici trčící v jeho krku, ale Clara zase byla o chvíli rychlejší. I přes bolest mu jí popálenou dlaní vyrvala z ruky. Jakoby se role najednou otočily. Teď na něm obkročmo dřepěla ona a vší silou ho vidlící do krku bodala dokola a dokola. Párkrát se netrefila a vidlice se zabodla i do tváří. Křičela u toho tak nahlas, že se v domě rozsvítilo i několik oken. Bylo ji to však jedno. Vším tím křikem ze sebe dostávala bolest a frustraci, kterou ji člověk pod ní před chvílí do života přinesl. Bodala i ve chvíli, kdy už se Oscar nijak nebránil. Ležel pod ní už jen kus masa, ale Clara se nemohla zastavit.
Z tranzu ji dostal až vysoký ženský křik, ve kterém byla obsažena veškerá bolest světa. Najednou ji někdo shodil a vrhl se na mrtvého Oscara. Byla to Martha. Naříkala tak moc, že musela vyplašit veškerou zvěř v okolních lesích.
„Cos to udělala?“ Řvala na Claru a v očích se ji leskla zlost. Clara tam jen poklidně seděla a prohlížela si ty dvě bestie. Ani si neuvědomovala, že zrovna zabila člověka. Že zrovna zabila vlastního otce. Martha spočinula hlavou na bratrově hrudi a nahlas plakala.
Clara se pomalu zvedla a vydala se zpátky k domu. Od hlavních dveří však už na ni zíraly dvě vyplašené tváře a nerozuměly ničemu, co vidí.
Nebohá Hannah. Pomyslela si Clara, když ji tam viděla stát jako solný sloup. Všechnu tuhle hrůzu musela všechny ty roky prožívat i za ni. Přicházela k ní s hlavou vztyčenou, jakoby ji hrdině zrovna zbavila toho monstra pod její postelí.
„Dělej, musíme odsud vypadnout. Já vím, co ti Oscar dělal.“
„Co? Jak?“ Chudák Hannah byla tak zmatená, že jen kodrtala zubama a zmateně očima těkala z Clary, přes truchlící Marthu na mrtvém těle až po Robina, který stál opodál s bledou tváří a snažil se pochopit, co se to zrovna událo. Nezmohl se na nic. Jakoby mu vzali veškerý vítr z plachet.
„Mým autem a všechno to nahlásíme. Neboj, všechno bude okej.“ Pohladila Hannah po ruce, čímž na její kůži zanechala krvavou stopu a prorvala se skrze ní a Robina dovnitř do domu. Věděla, že musí najít svoje klíčky od auta. Naposledy je viděla na komodě v předsíni. Když však pochopila, k jak šílené rodině se to dostala, pohltil ji až panický strach, že klíčky vzal někdo z nich. Věděla, že musí jednat rychle a být v hledání rychlejší, než-li Martha v truchlení. Bála se, čeho všeho by moha být její matka schopná, až se probere z šoku.
Jako zázrakem se klíče neocitly tam, kde je posledně nechala, proto se ihned vrhla na svou bundu, která visela vedle na věšáku a prohledala všechny její kapsy. Ani tam klíče bohužel nenašla. Otočila se o 180 stupňů k velké dřevěné polici, která visela na stěně. Bylo na ni jen pár zbytečných věcí, které měly za úkol sbírat nahromaděný prach. Stoupla si na špičky, aby na polici dosáhla. I přesto, že se zvýšila o pár centimetrů, její oči stále byly pod úrovní police, proto jen natáhla ruku a na slepo po polici projela. Jediné, co však nahmatala byly chomáče prachu. S panikou ve tváři se vrhla i na bundy ostatních a prohledala kapsy i jim. Nikde nic. Byla si jistá, že ji klíče vzal Oscar.
S poslední špetkou naděje si klekla na kolena a podívala se pod komodu, na které klíčky původně nechala. Ze srdce ji spadl obrovský kámen, když viděla zalesknout se jeden z klíčů.
„Mám je, Hannah! Mám ty klíčky!“ Zařvala na ni úlevně Clara a rukou se sápala po svazku klíčů. Ležely až u zdi, proto musela Clara vynaložit veškerou sílu k tomu, aby je dostala. Už už byla skoro u nich, když se jí levým bokem prohnala palčivá bolest. Vyjekla bolestí a šokem a instintivně se snažila rychlostí dostat zpoza komody, aby zjistila, co za tím stojí.
Zvedla hlavu a viděla nad sebou pouze Hannah. Místem, kde cítila ten hrozný tlak, se ji začalo šírit teplo a vlkho. Ještě před tím, než otočila hlavu, tušila co uvidí. Její triko se během té chvíle tak prosáklo krví, že by ani nečekala, že to za takovou chvíli je možné.
Mezi žebry si nahmatala kuchyňský nůž. Ihned ho poznala. Byl to ten největší, který Martha v kuchyni měla a teď jeho celá čepel spočívala Claře mezi žebry.
„Co si to?“ Svalila se na zadek, zády se opřela o komodu a ze země pohlédla Hannah do očí. Nerozuměla tomu. Hannah byla jediná, která ji v posledních dnech přinášela pocit bezpečí a úlevy. Teď na ni však její sestra pohlížela z výšky s rukou od krve. „Chci ti pomoct.“ Pronesla chraptivě Clara přes neskutečnou bolest, která se začala šířit celým jejím tělem.
„Nemůžu tě nechat to udělat. Oni jsou jediná moje rodina. Neskončím bez rodiny, jen protože ty tu svou taky nemáš.“ S každým Hanniným slovem, jakoby se do Clary zabodával další nůž.
Seděla tam v bolesti a nechávala své triko dál prosakovat krví. Tak moc by teď chtěla být u svých rodičů a Mikela. Tak moc jim chtěla říct, jak je miluje. Věděla však, že to už nikdy neudělá a po tvářích ji stekly další slzy smutku a zoufalství.
„Na,“ natáhla k ní Hannah ruku a něco ji podávala. Clara už však měla zakalený zrak a nedokázala tak rozeznat, co to je. „Hlídala jsem čárky, jak jsi mi řekla.“
S tím jakoby na Claru dopadla tíha celého vesmíru a propukla v pláč. Tak moc ji bolelo, jak pláč cloumal celým jejím tělem, ale nešlo přestat. S posledním vypětím sil se natáhla po těhotenském testu a podívala se na počet čárek.
Konečně.
Konečně se jim to s Mikelem podařilo. Jejich malé miminko. Jaké mu asi dají jméno, napadlo ji. Hystericky plakala a do toho se usmívala.
Věděla, že když to bude chlapec, bude chtít, aby to byl Mikel. Po otci.
Pak její prsty ztratily cit a těhotenský test spadl do kaluže krve.