Třetí figura

Už od mala jsem byl jiný, ale tím lepším smyslem. Můj veliký talent – to se ukázal v šachách. Vždy mě bavily a šly mi. Nejprve jsem je začal hrát s otcem, který mě je i naučil. Vždy říkával, že by se u toho mohl dívat na televizi a stejně by vyhrál. Ale jakmile jsem pochopil, jak vše funguje, bylo to přímo naopak. A od té doby, co jsem poprvé porazil svého otce, už mě nikdy nikdo neporazil. Nikdo z rodiny, přátel ani cizinců.

Byl jsem nadané dítě. Možná trochu zvláštní, ale nadané.

Zhruba v 15 letech jsem se začínal zajímat o paranormální jevy. Ale ne z toho hlediska, že bych tomu chtěl věřit, ale protože jsem to chtěl vyvrátit. Vyzkoušel jsem všelijaké věci, ale nic se nestalo… Tedy až na jednu událost, kterou jsem si ale v tu dobu ještě nespojoval s paranormální aktivitou.

V ten den, kdy se ta „paranormální aktivita“ stala, jsem nic nezkoušel – žádné rituály ani vyvolávání. Proto jsem si myslel, že se mi to kupříkladu jen zdálo. Také to bylo večer a únava to už mohla zkreslovat. Ale teď jsem si jist, že to bylo reálné. Naprosto.

I když se mě vždycky všichni snažili přesvědčit o opaku, já vím, co jsem viděl. V tu noc, kdy se to stalo, jsem ležel v posteli a díval se na televizi – v klidu a bez starostí. Přepínal jsem mezi kanály, ale v tu chvíli jsem zaslechl hluboký nádech. Takový nádech, jako by se někdo nadechoval naposledy a dával do toho všechno.

V tu chvíli jsem se otočil doleva od mé postele, kde stálo křeslo, kde vždy seděl můj otec, když četl noviny. A pak to přišlo. Začaly mi mluvit hlasy v hlavě. Seděla tam totiž postava, která ale zdaleka jako můj otec nevypadala. Ty zmíněné hlasy mě přesvědčovaly o opaku – pořád dokola a dokola.

Bylo těžké uvěřit, že ta postava v křesle by mohla být můj otec. Měla na hlavě nějaký klobouk a šedý oblek. Zíral jsem na tu postavu asi celých deset minut a ona se jen pořád nadechovala, ale nevydechovala. Bylo to velice zvláštní. Přirovnal bych to k vyraženému dechu, kdy se snažíte stále dokola nadechnout, ale nejde vám to.

Po těch deseti minutách postava zmizela. Z ničeho nic. A dál už nebylo nic. Další dny se nic nedělo – tedy až kromě těch hlasů. Ty hlasy mi v hlavě zůstaly, ale často se měnily. Namlouvaly mi různé hrůzy a já jim začínal věřit. Protože co jiného mi zbývalo, když mi každou sekundu v hlavě mluvil nějaký cizí hlas. Bylo to na zbláznění.

Jednoho dne jeden z těch hlasů řekl: „Nevěř sestře.“ A další hned navázal: „Drž se od ní dál.“ A tak to šlo v ten den dále.

Takhle to pokračovalo asi tak týden a já se snažil co nejvíce stranit své sestry, jak to jen šlo.

Jednou, když jsem přijel ze školy, bylo najednou ticho. Už žádné hlasy. Byl jsem mírně zmatený a vystrašený. Byl jsem na ty hlasy tak zvyklý, že mě vyděsilo, že už nejsou se mnou. Také mi naskočila husina a ucítil jsem mírný mráz na zádech. Také mi ztuhly nohy. Ne že bych zamrzl, ale pomaleji jsem se pohyboval a byl jsem celkově vystrašený.

Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem domů… a najednou jsem uslyšel křik. Znělo to jako mámin křik. Vyděšeně jsem vběhl do kuchyně, odkud ten křik vycházel. Uviděl jsem tam mámu – mámu ležet v louži krve, jak má rozříznutou krkavici a jak umírá. Pak jsem zvedl oči nahoru a nad ní stála má sestra se zakrvaveným kuchyňským nožem v ruce.

Začal jsem křičet a hned jsem se otočil k východu a utíkal jsem co nejrychleji pryč. Ale sestra samozřejmě hned za mnou. Běžel jsem co nejrychleji, jak jsem mohl, ale ona mě doběhla, zatáhla mě zpátky dovnitř a já při tom ještě stále křičel. Myslel jsem, že umřu, že budu sdílet podlahu s mámou.

Ale ne. Když mě sestra zatáhla zpět domů až do kuchyně, nic tam nebylo. Vůbec nic. Ani kapka krve. A máma nikde. Ale stále jsem jí nevěřil. Jakmile mi pustila ruku, utekl jsem do pokoje a zamkl jsem se tam a zavolal policii.

Jakmile policie dorazila, tak mě vytáhla ven a nic překvapivě nenašli. Ale hned potom, co dokončili prozkoumání domu, aby se ujistili, zda se tam opravdu nic nestalo, tak samozřejmě zavolali rodiče. Ti přijeli z práce, jak nejrychleji to šlo.

Mohl jsem jim to opakovat několikrát za sebou, ale nevěřili mi. Místo toho mě vzali na vyšetření a pak na další a na další. Nakonec mi diagnostikovali schizofrenii.

Já jsem ale věděl, že to není možné. Já nikdy. Já jsem normální. To jsem si pořád dokola opakoval a já prostě věděl, že ji nemám. Prostě ne. Ale na uklidněnou, kdyby se něco takového znovu stalo, bych měl udělat nebo si představit něco, co by mě odvrátilo od těchhle halucinací, hlasů a myšlenek.

Zdálo se mi, jako by mě brali za blázna. Ale netrvalo dlouho a hned jsem to vyzkoušel.

Jakmile jsme dorazili zpět domů, stalo se to znovu. Ale tentokrát to byl otec. A vypadal jako ta postava, co tehdy seděla v tom křesle. Nevím jak to, ale byl to opravdu on. Držel v ruce sekeru a přibližoval se ke mně a matce. Ani jsme nevěděli, kde byla sestra. Ale na to jsem ani neměl čas přemýšlet.

Vyzkoušel jsem tedy, co doporučil ten odborník. Tak jsem si představil šachy a jak zahajuji novou partii. Zavřel jsem oči a hrál jsem. Soupeři jsem sebral jen pouhé tři figurky a pak jsem dal šach mat.

Po téhle hře jsem otevřel oči. Všichni byli mrtví. Dokonce i sestra, o které jsem původně ani nevěděl, kde je, byla schovaná pod stolem – tedy v tu chvíli už rozsekaná sekerou na několik kousků jako rodiče.

Byl jsem opět zmatený a vyděšený. Ale tentokrát byli i se mnou ty hlasy. Ty mi také celou dobu pomáhaly. Říkaly mi, co mám dělat a komu mám věřit. Ale teď to bylo opravdu zvláštní. Když byl mrtvý i otec, tak kdo je tedy zabil?

Otec už i vypadal normálně. Tedy ve smyslu, že už nevypadal jako ta postava. Stál jsem tam asi dalších deset minut a pak jsem omdlel.

Probudil jsem se až na policejní stanici. Udělali ze mě vraha. Ze mě. Já bych v životě nikomu neublížil. Jediné, co mi zůstalo, byly ty hlasy. Ty jediné mi věřily.

Dále jsem byl u soudu a pak mě šoupli do blázince. Zajímalo by mě, jestli někdy chytí toho pravého vraha a já budu očištěn.

Deník šerifa
Pacient se schizofrenií brutálně zavraždil tři členy své rodiny, bez jakékoliv známky empatie. Tvrdil, že jen hrál šachy, kde porazil soupeře a vzal mu tři figury – jako ty tři členy jeho rodiny. Je velice nemocný, ale i přesto netuším, jak by mohl být někdo schopný tohle udělat. Nic takového jsem ještě neviděl.

Krev byla všude. Na zdech byly rozstříknuty vnitřnosti a pod stolem bylo nalezeno tělo, které jsem si nejdříve myslel, že je nějaké vykuchané zvíře. Ať je Bůh s námi. Na tohle v životě nezapomenu.

Zápis psychiatra
Pacient vykazuje klasické známky paranoidní schizofrenie se silnými sluchovými halucinacemi a vizuálními bludy. Zajímavý je jeho únik do symboliky šachů – pro něj se staly prostředkem, jak dát smysl chaosu v jeho mysli.

O to nebezpečnější je, že halucinace interpretuje jako logickou hru. V jeho výpovědi se opakovaně objevuje motiv „šach-matu“, který vnímá jako oprávnění k vraždě.

Pacient je vysoce nebezpečný sobě i okolí. Navrhuji doživotní umístění v ústavní péči.

Poznámka obhájce
Můj klient trvá na své nevině. Tvrdí, že „jen hrál šachy“ a že skutečného pachatele nikdy nechytili.

Je pravda, že v domě nebyly nalezeny otisky odpovídající jemu samotnému na vražedných zbraních v takové míře, jak by se očekávalo. Přesto soud jednoznačně přijal verzi obžaloby.

Z právního hlediska je případ uzavřen, ale lidsky si dovolím říci, že pochybuji, zda někdy odhalíme celou pravdu.