Dušičky

Dušičky

Řeka dávala obživu, zúrodňovala pole - jindy zabíjela nebo se přehnala divokou povodní přes vesnice a svévolně vklouzla do úplně nového řečiště.

S takovou silou jste se nemohli dohodnout. 

Mohli jste jen doufat, že si ji nakloníte.

První, kdo začal věřit v ducha řeky, byli rybáři. Na vodě trávili víc času než kdokoli jiný a hodit kus chleba do hlubiny a doufat v úlovek a šťastný návrat domů byla rozumná životní strategie.

Stvoření řeky je dlouho pozorovalo ode dna. Od okamžiku, kdy procitlo k vlastnímu vědomí, dýchalo v rytmu vodního toku a prohánělo se v proudech. Lidé byli… zvláštní okolnost. Nejblíž se k sobě dostali tehdy, když klesali ke dnu a unikal z nich život. Tehdy se jich chytalo dlouhými, studenými prsty a zvídavě si je prohlíželo. Smrt je neděsila, nedojímala ani netěšila. Utonulí se jen v té chvíli stávali součástí podvodního světa – patřili mu.

Bílé, poloprůhledné duše, které je opouštěly, mizely kdesi v modré výšce. Ty ho nezajímaly.

Bylo by bezpečné zůstat tam dole, ale mezi řekou a břehem probíhal neustálý rozhovor. Ani tohle stvoření, ještě neznalé slov, tomu dialogu nedokázalo uniknout. 

Občas jen pozorovalo volavky v rákosí. Vysocí šedí ptáci pátrali po kořišti žlutýma pozornýma očima a  obezřetně našlapovali v mělčině. Svázaní s vodou, přesto nebyli jejími vězni.

    Chci rozumět.

Stvoření je sledovalo se závistí, pro kterou nemělo jméno.

Jednou uslyšelo nový zvuk. Pod hladinou zněl tlumeně, ale přesto mu vyrazil dech. Muselo  se podívat blíž.

Na břehu sedělo děvče a zpívalo nějakou písničku. Nešlo o slova, o hlas ani o ni. Šlo o tu melodii. O hudbu, hrubou a neumělou, skrytou za tím vším.

Z vody ji pozorovaly dvě temné oči. To bylo poprvé, kdy v nich něco, co nepatřilo řece, probudilo hlad.

    Chci rozumět.

“Pojď od vody!”

Písničku přetrhl ostrý rozkaz stařeny, která se sem belhala od vsi. Děvče i vodní duch sebou trhli, ani jeden z nich takové vyrušení nečekal.

“Ještě tě stáhne vodník pod vodu, ty hloupá, pojď už!” hubovala děvče stařena a to se poslušně zvedlo a odběhlo za ní.

A v chladu pod hladinou někdo zalapal po dechu. Měl jméno.

Od té chvíle se vodník nedokázal doopravdy odtrhnout od břehů, občas se dokonce odvážil i na ně, do neznámého nepohodlí sucha a ostré trávy. Sbíral hudbu jako korálky. Teď, když věděl, co má hledat, byla všude - a všude byla s lidmi. Zpívaly ženské na poli i děcka na mělčině, rybáři si pobrukovali v loďkách, kluci hráli na vrbové píšťalky. Když jednu takovou odhozenou hračku vodník našel, nepustil ji z ruky, dokud na ni nedokázal zopakovat všechny melodie, které se už stihl naučit. Pak konečně podlehla vodě a zničila se.

Jednoho večera se u vody usadili muzikanti. Netušil odkud přišli a proč, ale hráli – snad jen sami sobě pro radost. Neměli nic než roztodivné kusy dřeva a bubínky s nataženou kůží, ale nedalo se to srovnat s ničím, co vodník zatím kdy slyšel.

Bylo to jako proud potoka, když spěchá k řece.

Jako když se valí povodeň.

Jako když se protrhne nebe a vodní clona spojí na chvíli zemi, nebe a řeku v jedno.

Teď už slovo závist znal. Ta hudba nebyla ve věcech, které používali. Žila přímo v nich.

    Chci rozumět!

Když se jeden z muzikantů rozhodl jít si zaplavat, nebyla to vodníkova vina, že si vybral místo se zrádným proudem. Bylo to ale jeho rozhodnutí, že už nevyplaval ven. Taková přece byla pravidla: vodník směl člověka stáhnout pod hladinu.

Doširoka otevřené oči umírajícího ho nezajímaly ani v nejmenším. Jen to, co přišlo po nich: poloprůsvitná duše, která opustila tělo a ještě teď se chvěla tím, čím mladík žil. Hudbou. To bylo poprvé, kdy ji nenechal uniknout. Zatímco tělo klesalo do temné hlubiny, lapil duši vodník do rukou. Rozhodným pohybem si ji nacpal do úst a pokusil se ji sníst. Jenže duše bojovala a drala se ven, až ho donutila ji vyplivnout.

Téměř unikla - ale kostnaté prsty ji znovu sevřely.

Vodní duch a drobná, rozezlená duše sváděli boj uprostřed říční vody a nebylo jisté, kdo vyhraje. Nakonec vodník nahmatal v písku na dně velkou škebli a duši v ní s klapnutím zavřel.

A pak seděl, držel ji v obou rukách a srdce mu uhánělo jako o závod.

Duše muzikanta se stále ještě snažila dostat ven.

Až po chvíli sklopil pohled ke svým rukám. Pořezané od ostrých okrajů škeble slabě krvácely.

Zabít ale dokázaly bez zranění.

Nakonec škebli odhodil nejdál jak dokázal. Osvobozená duše bleskurychle zmizela kdesi u hladiny.

Ale vodník pak ještě dlouho zůstal sedět na místě a chvěl se po celém těle.

    Chci rozumět…

Přání dokážou bolet.