Dům, který si mě pamatoval.

Silnice se ztrácela pod koly tak tiše, až jsem měla pocit, že jedu po vzduchu. Mlha se táhla údolím jako stará šála, kterou někdo zapomněl kolem hor. Když se přede mnou objevila brána, věděla jsem, že stojí přesně tam, kde má – trochu nakřivo, zarostlá kapradím, těžká na dotek, jako by se jí nechtělo mě pustit dovnitř.

Dům byl větší, než jsem si pamatovala. Všechno na něm působilo unaveně, přesto vzdorovitě. Okna zírala do šera jako oči, které se probouzejí po dlouhém spánku. Když jsem otevřela dveře, do nosu mě udeřila směs vlhkosti a levandule – pach mého dětství, zapomenutého i důvěrného zároveň.

V předsíni se prach zvedal v pomalých proudech a světlo se v něm lámalo do stříbrna. Každý krok se ozýval příliš hlasitě. Když jsem položila kufr, na okamžik jsem měla jistotu, že někdo stojí v horním patře. Ale než jsem zvedla hlavu, dům znovu oněměl.
To ticho – to, které skoro paralyzuje – si pamatuju zcela přesně, i když uběhly dekády od chvíle, kdy jsem tady byla naposled. Jen jsem zapomněla na ten pocit, který vyvolává. Až fyzickou nevolnost. Co tady budu dělat? Jak tady vydržím? Myšlenky mi běhaly hlavou, zatímco oči klouzaly po známých, a přesto zapomenutých předmětech v předsíni.

Obývák mě přivítal vůní zatuchliny, ale i zvláštní útulností, která se skrývala pod vrstvami prachu. Křeslo, ve kterém kdysi sedávala babička Anna, ve mně vyvolalo nečekaný záchvěv — ne zcela nepříjemný, ale ani hřejivý. Něco mezi tím, jako když se po letech dotkneš vzpomínky, o které sis myslela, že dávno zemřela. Lákalo mě usednout do něj, zabořit se do čalounění a jen pozorovat vyhaslý krb před sebou. Jeho černé ústí připomínalo otevřenou tlamu, hladovou a přesto trpělivou. Z toho místa byl výhled na celý obývací pokoj, až do chodby a do jídelny – tichý prostor, kde se světlo lámalo o prach a čas.

Když jsem se posadila, křeslo tiše zasténalo, jako by si po letech vzpomnělo na váhu těla. Vzduch se lehce pohnul, prach se roztančil v proužku světla a já měla dojem, že se v něm na okamžik něco mihlo. Jen stín, nebo snad odraz zvenčí. Přesto se mi stáhlo hrdlo. Krb přede mnou zůstal černý a prázdný, ale z jeho hloubi vycházel chlad, který jsem si nedokázala vysvětlit. Chlad, co se dotkl kůže, ne kostí.

V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem stále já. Něco se ve mně pohnulo — ne hlasitě, spíš jako záchvěv vody pod ledem. Možná to byly vzpomínky. Zapomenuté a přesto důvěrně známé. Vyletěla jsem z křesla, jako když tě píchne neviditelná jehla, a očima přejela po stínech v místnosti. Ale nic se nepohnulo. Jen ticho, které se na okamžik zdálo živější než já.

Zatoužila jsem po jakémkoli zvuku. Dokonce i po těch, které jindy nesnáším — televize, rádio, hlasy z ulice. Cokoli důvěrně známého, městského. Vyhledala jsem mobil s myšlenkou, že si pustím hudbu, nebo alespoň nějaký podcast, i když se to do tohohle domu bytostně nehodilo. Možná by mě uklidnilo, kdyby aspoň na dohled bydleli sousedé. Leč ne. Ticho tu mělo své území. A já jsem byla jeho jediný host.

Zvedla jsem telefon, ale displej zůstal prázdný. Žádná síť, žádné spojení, jen odraz mé tváře v černém skle. Zkousla jsem ret, jako by to mohlo pomoci, a zkusila se natáhnout blíž k oknu. Nic. Jen ten starý, těžký vzduch, který se ani nepohnul. Na okamžik jsem měla pocit, že dům naslouchá. Že čeká, co udělám dál. A v tom čekání bylo něco, co mi připadalo až příliš lidské.

A byla tu zase. Má důvěrně známá „přítelkyně“ — úzkost. Ne že bych ji nečekala. Jen jsem doufala, že přijde později, tišší, přijatelnější. Ale teď se valila celým tělem, těžká a neodbytná. V tašce jsem horečně hledala léky na uklidnění a modlila se, abych je našla. Někdy si nejsem jistá ani tím, čím bych si být jistá měla — třeba tím, že jsem si je opravdu zabalila.

Nakonec jsem krabičku našla. Byla zastrčená hluboko mezi složenými svetry, jako by se sama chtěla schovat. Zachvěla se mi ruka, když jsem ji otevřela. Uvnitř bylo méně tablet, než jsem si pamatovala. Možná jsem je zapomněla doplnit. Možná ne. Na jazyku mi zůstal hořký práškový prach a v hlavě prázdnota. Na chvíli se mi ulevilo. Jenže ticho se vrátilo. Ještě těžší, pomalejší, s novou chutí — chutí železa.

Dům se zdál, jako by se smál. Možná se třásl on. Možná já. Složila jsem své tělo, unavené úzkostí, zpět do křesla a zadívala se z okna. Sklo zdobily pavučiny tak zvláštních a úchvatných tvarů, že mě jejich dokonalost na chvíli uklidnila. Tak co teď? Myšlenka prošla hlavou a zůstala tam viset jako další pavučina. Cítila jsem se ztracená — v sobě i v domě.
Nakonec jsem se zvedla. Ne proto, že bych chtěla. Spíš proto, že to ticho začalo být příliš blízko. Vzala jsem svíčku ze stolku a zapálila ji. Plamínek se chvěl, jak jsem procházela chodbou. Stěny ztichly, ale dům dýchal. Každý krok zněl jinak, jako by podlaha měnila tón podle místnosti. Cítila jsem, že mě vede — ne kamsi dopředu, ale dovnitř.

Dveře do jídelny se otevřely s tichým zasténáním, jako by se bránily pohybu po letech klidu. Vztáhla jsem svíčku před sebe – plamínek se chvěl a kreslil po stěnách dlouhé, zlatavé pruhy. Místnost přede mnou byla ponořená do přítmí, v němž se světlo lámalo o skleničky na stole a nechávalo je zářit jako malé lampy. Na stole leželo prostírání – dvě skleničky, porcelánový talíř a ubrousek složený do trojúhelníku. Zastavila jsem se. Na první pohled to působilo, jako by někdo právě vstal od stolu. Vůně tu byla jiná než v obýváku – těžší, sladce zatuchlá, s nádechem vosku a něčeho, co připomínalo spálené květy. Když jsem prstem přejela po okraji stolu, zůstala mi na kůži tenká šedá stopa. Popel, ne prach.