Pusto a prázdno

  Po tom co se stalo mě vzbudil hrozný bolehlav. Takový jste nezažili, no a jestli jo, tak jste buď tuhý, nebo jste si dobrovolně ustřelil hlavu brokovnicí, takže jste vlastně taky tuhý. Já kurva ne. Bolí mě i oči a ty mě ještě nikdá předtím nebolívaly. Kurva. Občas si říkám, za co to mám, víte? Všechno to utrpení a to pusto a prázdno. Okrajově mě napadá pár věcí, čím bych si to vše zasloužil, ale rýpat se mi v tom nechce. Ha, a komu by se taky chtělo, že?

  Teď už cítím i nohy. Předtím sem je necítil, teď už jo. Ale přál bych si abych je znovu nemusel cítit. Bolí, jéé, jéé ty ale bolí. Možná bych se přece jen měl zamyslet, za co tu jsem. Když hodím tu svou hlavu do pravého směru, ne, počkat, do levého, vidím rozprostírající se pustou krajinu. Krajinu bez života, opěvovanou jen pustem a smrtí. Nějakej zkurvenej filozof by určitě namítl, že kde je smrt, tam není pusto ani prázdno, víte vy co? Přiveďte toho idiota sem, já si tu s ním popovídám, a že vám teda ručím, že po tomhle pokecu bude jeho smrt už jen pusto a prázdno. Ale von by mi stejně neuvěřil, to si pište že ne. Takovídle lidé uměj přemýšlet jen nad věcma kterým vůbec nerozumí, v tom sou fakt dobří to jo, ale pusto a prázdno by jim odvařilo mysl. Je tady totiž něco, co není míněný pro každýho, víte? Je tady pusto. A prázdno. Mnozí by se tu mohli ztratit, mnozí by byli lapeni pustem a na mnohé by padlo šílenství, nebo mdloby. Lidé by padali po řadách, jenž by byly delší a hlasitější než cokoliv, co si dokážete představit a nakonec by stejně vyhrálo prázdno. 

  Legrace, to pomyšlení, nemyslíte? Já bych si tady seděl pěkně na vršku, a všechny pode mnou sledoval, smál se jim, plival na jejich hlavy a pak bych se jim znova smál, protože by v to už neuměli chodit. Byli by bezpodmínečně lapeni prázdnem. 

  Já v tom zatím ještě chodit umím. Proto si taky dopřeju jeden pořádný lok z mé gořalky, kterou jsem si vzal samozřejmě sebou. Nebo možná dva loky. Ale víte vy co, s tím, že já v tom chodit umím, jak už jsem vám říkal, tak ji vypiju celou. 

  Po řádném nachlastání jsem hodil tu svou hlavu tentokrát do pravého směru a kochal se tou náramnou podívanou. 

  V řadě za sebou se pustem táhly tisící bytostí, které připomínaly lidi. Schválně říkám připomínali, protože i když mnou už chlast proudil a já zase viděl vše jasněji, tak třeba hned ten první v řadě vůbec nešel. Spíš se tak plahočil, motal, padal. Do tváře mu nebylo vůbec vidět, byla celá zahalená černotou. Druhý za ním vypadal dosti podobně. Kdybyste ho viděli, tak se složíte smíchy. Ten jenom řval. Lidé řvou taky, by mohl nějaký rádoby myslitel nebo obyvatel planety Země namítat, jenže to vůbec neznělo jako lidský křik. Spíš jako když dobržďuje starý vlak a přejíždí u toho kojence, osla a paviána. Sranda co? 

  Každá z těch zvláštních bytostí si něco nesla sebou. A já se pýchou propadám, že jsem většinu z těch věcí poznal. Tak například: pervitin, chlast, crack, heroin, různé další syntetické opia, mefedron, chlast, benzáky jako neurol, lexaurin, rivotril, chlast a pár z nich pochodovalo za ruku ještě s marihuanou. Nad tím jsem se musel pozasmát. Ubožáci. 

  Netrvalo to vůbec dlouho a už byli pod kopečkem, na kterém jsem seděl. Pochodovali skrz to pusto úplně jednotně a směřovali do prázdna. Všichni byli tak moc polapeni prázdnem, že nikoho z nich nenapadlo otočit se a jít někam jinam. Za to jsem se jim začal znovu smát a plivat na ně. Pak jsem se postavil a začal na ně chcát. Jim to ale bylo úplně fuk a to mě trochu nasralo. Znova jsem si sednul a už jen tiše koukal. Začalo mi něco docházet, něco zlého, ale nemohl jsem přijít na to, co. Pak mě skoro k smrti vyděsilo nějaké úpění za mnou. 

  “Seš normální ženská? Málem jsem kvůli tobě rozbil svou druhou flašku.”

  “Strašně mě bolí hlava,” odpověděla.

  “Co tady vůbec děláš, tohle je můj kopeček.”

  “Podej mi tu flašku,” řekla suše.

  “Posrala ses? To je můj chlast.”

  “Vždyť už ho nebudeš potřebovat. A tenhle kopeček si teď hezky vystřídáme. Tebe už čekají tam dole.”

  Než můj ethanolem prořídlý mozek stihl zpracovat ty hovna co mi tam nahoře povídala, už měla mou flašku v hubě a já letěl z kopečka dolů do hlubin pusta. 

  Ten vám toho už moc nenapovídá. Spadl tam tak rychle a tak bezvratně že s těma dalšíma bytostma půjde do prázdna. Nechápu, co jste čekali, vždyť to byl jen alkáč co v tom neuměl chodit. Teď tu radši chvíli pobuďte se mnou, protože já vím jak pít. A na to si dám pořádného loka. A nebo víte vy co? Možná dva.