Legenda o dívce z vagonu

Konečně mi dorazily nové barevné spreje na graffiti. Hned mě napadlo, že je půjdu vyzkoušet. Ale s kým? Asi s Ondřejem. Byl to tichý, šestnáctiletý kluk, ale vždycky s ním byla zábava. Spolu jsme toho už hodně zažili. Jsme přece profesionální sprejeři, i když je pravda, že jsme spolu už dlouho nikde nebyli.

Napsal jsem mu a souhlasil. Zeptal se, kdy a kde se sejdeme. Řekl jsem mu, že ve dvě ráno u starého vlakového nádraží, u opuštěného vagonu.

Když jsme se tam potkali, vypadal zmateně. A co víc – bál se. To k němu vůbec nesedělo. Ondřej byl vždycky ten, kdo se ničeho nebál. Ale dnes večer to bylo jiné.

„Víš, co se tady stalo, že jo?“ zeptal se tiše.

Přikývl jsem. Samozřejmě že jsem to věděl. Každý v našem městě tu legendu znal.

Před lety v tom vagonu umřela dvanáctiletá holka. Přepadli ji tam lupiči se zbraněmi, vzali ji jako rukojmí a řekli, že ji zabijí, pokud jim všichni v tom vagonu neodevzdají své cennosti. Jenže jeden muž se jim postavil. Řekl jim, že na to nemají odvahu. Mýlil se. Jeden z lupičů stiskl spoušť a kulka se dívce zavrtala přímo do hlavy.

Její tělo se nikdy nenašlo. A lupiči taky ne. Prostě zmizeli. Ale kolovaly zvěsti, že tam od té doby straší její duch. Prý hledá toho, kdo tenkrát odmítl dát své cennosti – protože si myslí, že právě kvůli němu zemřela. Jenže neví, kdo to byl, a tak zabíjí každého, kdo se v noci přiblíží k jejímu vagonu.

„Já na ten vlak sprejovat nebudu,“ řekl Ondřej pevně. „Co kdyby se objevila?“

Zasmál jsem se. „Ježíši, je to jen legenda. Duchové stejně neexistují! Pojď, něco spolu načmáráme, jako kdysi. Vzpomínáš na staré časy?“

Neměli jsme to dělat.

Sotva jsme dokončili první tahy sprejem, vzduch kolem nás se ochladil. A pak se objevila.

Dívka. Malá, bledá, s prázdnýma očima a černými pramínky vlasů slepenými krví. Stála tam a hleděla přímo na nás. Než jsme stihli utéct, byli jsme mrtví.

Naše těla našli ráno. Bez hlav. Posprejovaná barvami, které jsme sami přinesli.

Byl to trest za pošpinění legendy o dívce z vagonu.