Štědrý host

V malé vesničce pod moravskými kopci hustě chumelí. A to je teprve ráno, začátek svátečního dne. Štědrého dne.

Jarek se vzbudil první. Chlad rána ho kousal do bosých nohou. Naproti němu, v druhém koutě světnice zahlédl již jen pár žhavých uhlíků slabě doutnajícího ohniště.

“Měl bych přiložit.” pomyslel si. Ale nechtělo se mu vylézt zpod teplé kožešiny. Vedle něj leží otec na zádech. “Takhle vždycky chrápe, to za chvilku vzbudí i ostatní.” Máti a sestřičku. Ty obě lehce oddechují kousek od Jarka, pod jednou kůží staré stračeny, společně v objetí. Jarkovi tahle kůže vždycky smrděla. Tak spal vedle.

Převalil se a chodidla položil na podlahu. “Brrr, studená.” A co také čekal? Od úst mu jde jemná pára. Skrze dvě malá okna není do místnosti skoro vidět. Jsou zasněžená, slabé ranní světlo se jen těžko probojovalo skrz čerstvý sníh. A ten stále padá a padá.

Obul se do svých dřeváků a natáhl si přes sebe plátěnou vestu, co měl pod hlavou jako polštář. Velký dřevěný stůl uprostřed světnice máti včera ještě po večeři uklidila. Na stole zanechala pouze velký svícen, obestlaný čerstvým chvojím a jehličím. Čtyři svíce nehořeli, jejich plamen osvítí až štědrovečerní večeři. Ale před tím je ještě celý den.

Vzal menší polena, co měli poskládané na podlaze u dveří a přihodil je do ohně. Rozfoukal žhavé uhlíky a po chvilce si již prohříval dlaně před celodenní prací. A k tomu dnes ještě bez jídla. “Musíme držet půst. Jen tak se dočkáme věčného požehnání od našeho Pána!” to byla včerejší řeč otce. Jarek ale nerad hladověl. A nějaké zlaté prasátko mu bylo jedno, nechtěl ho vidět. Nechtěl hladovět.

Bylo krátce před polednem. Stále sněžilo. Teď trochu míň, i pár slunečních paprsků vždy po dopadu na zmrzlé ruce Jarka a jeho mladší sestry dokázalo příjemně zahřát. Aspoň na malou chvilku.

„Nestrkej do mě, vyleju to!“ vyjekla Majda.

„Promiň, jen jsem se vyhýbal těmhle slepičincům. Tu máš!“ nakopl Jarek jednu ze zmrzlých hromádek směrem na sestřičku.

„Vedle, vedle…“ chichotala se Majda. „Pomoc mi, Jarku…..“ potřebovala otevřít dvířka do kurníku, nesla slepicím v jedné ruce misku s vodou a v druhé menší svazek sena. Jarek měl zase za úkol přinést dva kýble vody od potoka. Ještě prázdné je položil do sněhu a pomohl sestře nakrmit jejich dvě slepičky. Ani žádné vajíčko dnes neměli. Ani včera. Ani předevčírem. “V zimě slepičky tolik nenesou, děti moje. Nabírají sil, zahřívají se, snaží se přežít. Jako my všichni.” říkala jejich matka. A při těch posledních slovech se pěkně zašklebila. Ano, tak si to Jarek pamatuje.

Majda mu zase na oplátku slíbila, že s ním půjde pro vodu. Musí až dolů k potoku. Bude zamrzlý, to Jarek věděl. A proto si vzal i menší dřevěnou palici, otec mu to dovolil. Kručelo mu v břiše, svíral se mu žaludek. Sněhové vločky padaly v lehkém tanci na již zasněžené větve lesa.

“Mám hlad, máš taky hlad Jarku?” zeptala se Majda. Společně se prodírali hlubokým sněhem po cestě k potoku. Chodili tudy den co den. Znají každý keř i každý strom.

“Rozhlédni se, podívej támhle…” ukázal Jarek kamsi do lesa, smál se a začal mávat ještě prázdnými plechovými kýbly. “Něco tam vidím, že by zlaté prasátko?”

Úsměv mu však náhle zamrzl ve tváři. Ne zimou, ale strachem. Pocitem, který neznal. Obrovský šedý stín. Mihnul se mu před očima a zmizel do hustého křoví. Zježily se mu všechny chlupy na rukou i nohou, v hlavě mu začalo hučet. Zamotal se a upadl do sněhu.

“Jarků, co je? Jsi v pořádku?” Majda k němu přiběhla a se starostí v očích ho hladí po čele.

Duní mu v hlavě. Hustá temná mlha a v ní…. šedý stín. Silueta vysokého muže, má nepřirozeně dlouhé ruce… a místo dlaní ostré pařáty…

“Vstávej!” Majda uštědřila Jarkovi políček. Jemnou facku, ale pleskla pěkně. Konečně otevře oči a lapá po dechu. Krev, čůrky krve mu kapou z nosu.

“Jooo, budu dobrej.” uklidňuje sestru a rukávem si stírá čerstvou krev z nosu a rtů. “Viděla jsi to taky?” podíval se jí do očí.

“Co? Zlatý prasátko?” směje se Majda. Má radost, že je bratr v pořádku.

“Ne. Ten stín. Ogar. Nějaký muž tam ve křoví.”

Majda opětuje bratrovi přímý pohled do očí. “Ne, nevím. Bojím se.” a začali ji kapat slzičky.

A Jarek si vzpomněl. Na to, co se říká. Co říkají místní. “Štědrý host je jako šedý stín v lese - kdo ho zahlédne, už nespatří další ráno.” Ale tohle sestře neřekl.

Sněhové vločky padají víc a víc. Mraky na obloze zešedivěly, z kopců se táhne mlha. Otec u chalupy odhrabal od sněhu cestu ke kurníku a kolem dveří. Ani se na vracející děti nepodíval. Měl své temné myšlenky. Hlady se mu stahoval žaludek a ve své hlavě slyšel šeptání. Slovům nerozuměl, ale věděl, že to nejsou vlci ani vítr.

Vtrhli do světnice, oklepali ze sebe chuchvalce bílých vloček. Máti klečela v rohu světnice před ohništěm a tiše se modlila.

“Jsme tu! Čerstvá voda.” hihňali se sourozenci.

“To je moc dobře, děti moje. Mám takový divný pocit. Pojďte, pomozte …” jeden kýbl postavila matka blízko ohniště. Společně s Majdou rozprostřeli na stůl starý vyšívaný ubrus. Jarek nervózně přešlapoval. Cítil se moc unaveně. Byla mu chvilku zima a hned na to hrozné horko. Potil se. “Tak, čtyři misky pro nás, pátou pro poutníka.” mluví máti a pokládá na stůl dřevěné misky. Vedle lžíci, chléb a česnek. Jarek cítí chuť sladké teplé krve na svých rtech. Opět krvácí z nosu. Rychle si to utřel rukávem. Nechce nic říkat. Bojí se.

“Buch!” dveře se otevřeli. Do světnice vešel otec. Sundal ze sebe kožešinu, setřásl zbytky sněhu. V ruce měl čerstvé jehličí, které se dává na štědrovečerní stůl, aby zdraví zůstalo v chalupě. To Jarek věděl.

“Letos by k nám neměl nikdo chodit … lidé se ztrácejí.” pronesl otec při pohledu na pátou misku na stole. Žena ho však umlčela pohledem. Zvyk je zvyk. A bohové zapomenutých zim nestojí při těch, kdo je poruší.

Venku zatím přišla pořádná chumelenice. Nebe je šedé, temné, už brzy bude večer.

“Mamí, mamí, kdy už bude první hvězda na nebi?” snaží se Majda skrz zvenku zaváté okno alespoň škvírkami objevit Večernici, štědrovečerní hvězdu. “Pojď ke stolu!” zvýšil hlas otec. Ten už seděl na své židli v čele. Matčino místo bylo stále prázdné. Ta pokládá na stůl velký hrnec s vroucí polévkou. Jarek sedí, vrtí se. Má už takový hlad, že se mu dělají mžitky před očima. A hlas. Ten hlas v hlavě. Nyní mu již i rozuměl. “Hlad … třetí zaklepání … pak otevři …” znělo to jako praskání starého stromu.

Matka zapaluje všechny čtyři knoty adventního železného svícnu. Je prostý, bez okázalého zdobení, jako celá světnice. Nejsou bohatí, ale štědrovečerní večeři máti tentokrát připravila s nebývalou pečlivostí. Polévka voní silně po hrachu, a na plotně je připravený hlavní chod pro sváteční chvíli - kroupy s houbami. Nejenom Jarek má už za celý den ukrutný hlad, ale všichni vědí, že mají čekat.

“A uvidíme to zlaté prasátko?” napjaté ticho náhle přerušila Majda. Otec se zamračil, naprázdno polkl. “Možná dceruško, možná zlatý čuník zaklepe a přijde.” odpověděla ji s úsměvem matka. Natáhla ruce a sevřela pěst svého muže - otce a pravou dlaní Majdu. Otec ji stisk oplatil a natáhl levou ruku k Jarkovi. Ten se třásl po celém těle, na čele se mu třpytily kapku studeného potu. Ale otcovu dlaň sevřel.

“Pomodleme se teď společně, pro věčnou chválu našeho pána.” pronesl otec. Svíce hořeli líným malým plamenem, jakoby se dusily.

“Pane Bože na nebi,
děkujeme Ti za tento svatý večer.
Za narození Pána Ježíše,
za chléb, střechu a rodinu.”

Vše potemnělo. Venku zuřila sněhová vánice.

“Bum!” rána do dveří. Majda vyjekla. “To nic, venku je vichřice. To je jistě ta zpropadená lopata, kterou jsem venku opřel. Modleme se!” prořízl otec mrazivé ticho v chalupě. Zvenku byl slyšet ostrý vítr a praskání větví. Ale Jarek cítil i něco jiného. Cítil, jak skrze dveře prosakuje chlad, jakási přítomnost, tiché šeptání, mrazivé.

“Bože, požehnej tomuto domu,
aby v něm byl pokoj a víra.
Chraň nás této noci,
od všeho zlého a nečistého.”

“Bum!” druhá rána do dveří. A zněla stejně, jako první. Hlasitě, rázně, hladově. Matka je vyděšená. Podívá se na muže, do jeho očí.

“To klepe zlaté prasátko?” zeptala se Majda. Jak vtipně a vítaně může někdy znít naivní dětský dotaz. Otec se pousmál. “Neměj strach, dcerko moje. To je ta vichřice venku, vítr mlátí vším, co není upevněno. Neboj se.” Majdu i matku možná otec uklidnil, ale Jarek ví své. To bylo zaklepání. Štědrý host je za dveřmi. Ví o něm, vnímá ho. Jako temný slizký hnilobný přízrak. Jarek cítí, že má vysokou horečku. Je mu hrozné horko, potí se. Nechce, aby na něm rodiče nebo sestra poznali, že mu není dobře. Bojí se. Moc. Otec pokračuje v modlitbě:

“Jak my se držíme za ruce,
drž nás i Ty ve své moci.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen.”

“Buch!” třetí rána do dveří. Třetí zaklepání.

“To je zlaté prasátko, jdu otevřít!” vykřikla Majda a vyskočila ze židle. Otec strnul. Těžký pohled jeho očí svírá neklid, zlý pocit. Sevřel tvrdě a silně ruku své ženy. “Majdo, okamžitě si sedni!” vyštěkla matka. Ale Majda už brala za omrzlou kliku dřevěných dveří. Ty zavrzaly, zasténaly - tak jako nikdy předtím.

S ledovým závanem a poryvem sněhových vloček stál ve dveřích ON. Poutník. Byl vyšší než rám dveří. Zahalen v šedém plášti z popelu spálených hvězd. Ruce nepřirozeně dlouhé, a pod kapucí, tam, kde má být tvář - jen temná dutina a v ní dva žhavé uhlíky. Nevyzařují světlo, ale hlad.

Majda vyjekla a uskočila. Otec s matkou zbledli v tvářích a jakoby zkameněli. Jarek hořel. Uvnitř sebe, rudý, zbrocený potem. Plameny svící září malým stálým jasem, ani se nezachvěly při poryvu mrazivého větru. To když se zabouchli dveře světnice. Host stál uvnitř. Nic neříkal. Majda rychle přisedla na své místo u stolu. Pláče. Otec chtěl promluvit. Nešlo to. Jazyk měl těžký, obalený tmavým bahnem. Dávil se jím, vykašlával ho. Matka svírá obě manželovi ruce, je bledá, celá se třese. A Jarek? Ten zírá na Štědrého hosta.

Host jakoby šel ke stolu. Sunul se prostorem, stín následuje jeho tělo. Plášť se nedotýká podlahy, ale přesto za ním zůstává mrazivá stopa. Míří přímo k místu, které je nachystáno pro poutníka. Usedá. Položil své špinavé ruce na stůl. Ten se prohnul, jakoby na něj dopadla váha něčeho mnohem většího, než co bylo vidět.

Tehdy to Jarek ucítil. Spatřil to. V těch dvou ohnivých jámách místo očí hosta. Strach, vše, čeho se kdy bál. A vidí i to, co si vždy přál.

“Máte dobrý zvyk,” řekl poutník pomalu hlasem, který byl spíš jen vzpomínkou na řeč, poryvem větru, zapraskáním ledu. Naklonil se nad dřevěnou misku. Byla prázdná.

Majda se schoulila do co nejmenší plačící kuličky. Pláče tiše, bojí se stínů.Otec stále dáví zbytky tuhého bahna ve svých ústech. Matka se třese, pohledem sleduje hosta. Chce se nadechnout, chce něco říci. Ale slova jí nejdou vyslovit, zní jako vzlyky z lítosti.

Stíny na stěnách ožívají svým životem. Přestaly se shodovat s těly. Jarek to vidí, jeho stín má mnohem širší ramena. Matčin stín drží ruce sepjaté v modlitbě, ale ona sama urputně svírá svého kašlajícího muže. A hostův stín … ten nebyl již jen jeden.

“Vždycky místo navíc,” zašeptal host. “A přesto tak často zapomenuté.” Dotkl se svým trouchnivějícím dlouhým prstem okraje prázdné misky. A ta se naplnila. Ani jídlem, ani tekutinou. Naplnila se stínem, hustým a pomalu se hýbajícím, plazícím se. Host zvedl hlavu a otočil se na Jarka.

“Tenhle dům mě zná,” pronesl. “A já znám jeho krev.”

Otec se konečně dokázal nadechnout. Vyplivl poslední zbytky nechutné hmoty zbytků slin, hlenů a tmavého bahna.

“Jsi host!” zahřměl rázně. “A host má ctít náš dům.”

Poutník se jen zasmál, ozvěnou, která se rozlehla světnicí. Ale nepatřila jemu. Patřila všem, kdo kdy u toho stolu seděli … a už dávno nejsou naživu.

“Ne,” řekl host svým praskajícím hlasem klidně. “Já nejsem host. Já jsem nárok.” Světlo svící se zastavilo. Temnota zhoustla, vzduch byl ledový.

Jarkovi se točí hlava, připadá si jak v děsivém snu. Vidí otce, ten se zvedá od stolu a sahá po sekyře, která je opřená u dřeva. Vidí matku, jak objímá sestřičku Majdu, chce ji zakrýt celým svým tělem. Cítí své srdce, jak bije cizím rytmem. Tuší, že se v něm něco probouzí.

Dlouhý prst, připomínající rozlámaný kořen stromu, ukázal na Jarka. “Kdysi,” zaznělo do tmy, “mi tenhle kraj slíbil krev za přežití zimy. A sliby se mají plnit. Zvlášť o vánocích.”

Svícen náhle vzplanul černým plamenem. Miska hosta, naplněná černou lepkavou tmou, se rozlomila. Temná mlha se vznesla do výše očí hodujicích u stolu. Rozprskla se, vybuchla v němém výkřiku. Trámy krovů domu se prohnuly. Ze stropu se sypal prach, starý, šedý, s příměsí něčeho hnilobného. Otce poryv nárazu mrštil na stěnu světnice. Už měl sekeru téměř na dosah, ale teď hlavou narazil do starého trámu. Padnul na zem.

Jarek slyšel výkřik sestry. Viděl matku, pronáší modlitbu, křižuje se. Gesto se jí zadrhlo v půli - ruka jí ztuhla ve vzduchu, jakoby ji někdo držel. Temnota mu vstoupila do hlavy. Spatřil obrazy dávných předků, jak na kamenný oltář pokládají tělo dítěte. Byla strašlivá zima. Vše bylo zmrzlé. Viděl slepici, která nedošla do kurníku. Umrzla v chůzi. Viděl kozu, která chtěla pít z koryta, přimrzla hubou k ledu. Viděl děti, bledé zmrzlé tváře bez výkřiku. Smrt. Byla cítit až v kostech.

“Mám hlad!” byl to jeho výkřik? Nebo Jeho? Nebo její? Jarek se motá v temné ledové mlze, slyší hlasy, vytí a pláč. Lidé, zvířata, stromy i hmyz. Všichni mají hlad. Vše je zmrzlé. A mrtvé.

Najednou chlad v místnosti opadl. Jarek opět vnímá na svých zádech slabé teplo ze skomírajícího ohniště v rohu světnice. Sedí stále u stolu, už se ani tolik neklepe. Otec nyní zasténal a snaží se sebrat ze země po tvrdém nárazu do hlavy. Matka se svíjí bolestí a drží si zlomenou ruku. Nevidí svou sestru. Neslyší její pláč, ani dech. Židle, na které Majda seděla, je prázdná.

Všechny čtyři svíce hoří znovu pomalým žlutým plamenem. Štědrý host jakoby se vůbec nepohnul. Stále na svém místě pro poutníka. Kolem něj, z jeho šedého pláště vyzařuje chlad. Za okny je vidět jasná noc s hvězdami. Přestalo i sněžit. Vánoční tichá chvilka.

“Kde je …?” zaúpěla matka. Stojí nad prázdnou židlí, zlomenou ruku má svěšenou. Druhou rukou - dlaní, prsty, něco hledá, šátrá ve vzduchu. “Kde je … kde …” sténání přecházelo do pláče, do zoufalství.

V Jarkovi se perou emoce, pocity, vztek, smutek. Náhle si všiml misky, kterou měla Majda na svém místě na stole. Ani ještě nejedli, misky měli všichni prázdné. Ale Majdy talíř prázdný nebyl. Až po okraj byl plný černého smrdutého bahna, které se v pravidelných intervalech nadýmalo. Skoro jakoby dýchalo.

“Nebojte se,” tichý praskavý hlas, zněl z těch nejhlubších hlubin. “Neodešla daleko.” Host se zvedl. Byl vyšší než předtím.

“Dům si pamatuje každého, koho mu dám,” zněl nyní jako kněz v kostele. “A kdo se stane pamětí domu, ten už neodejde.” Podíval se na Jarka.

Dva žhnoucí uhlíky se mu zabodli přímo do jeho lebky. Jarek začíná zas krvácet. Už ne jen z nosu, ale i z uší, očí. Kapky a potůčky krve dopadají z jeho obličeje na dřevěný stůl. Každá kapka se po dopadu změní na zmrzlou vločku rudého sněhu. “Ty to cítíš,” opět ten hrubý a ne lidský hlas. “Protože už nejsi celý.”

Jarek chce utéct. Sbírá všechny síly, chce vyskočit z té prokleté židle a běžet někam pryč. Daleko. Do bezpečí. Seskočil na podlahu, rukou se podepřel o stůl. Už už se chce rozběhnout ke dveřím ven, do mrazivé noci, když tu najednou ucítil cosi na rameni - malou ručku, ledovou, známou. Svou sestru, neviditelnou, nepřítomnou.

“První zmizení je vždy nejsladší.” Pronesl Štědrý host. “Protože si myslíte, že je poslední.” Tyčí se nyní nad stolem jako temný přízrak, strážce osudu.

Otec je již také na nohou. Opírá se zády o stěnu, z rudé nateklé boule nad pravým okem mu teče krev. Drobné pramínky mu již stačili zaschnout mezi jeho hustými vousy na bradě. Upravenou košili má celou od krve. Ještě se motá, nemůže ustát rovnováhu. Hledá sekeru.

Matka již mlčky, bez pláče a bez sténání stojí nad prázdnou židlí kde seděla Majda. Dívá se na nic - a nic se na ní dívá zpátky. Její ruce se třesou, ale ne zmateně. Je to třes někoho, komu svět právě odebral srdce. “Vrať mi ji.” řekla. Hlas měla tichý, ale pevný. Neprosila. Rozkazovala.

Host se k ní pomalu otočil. “Nemohu vracet to, co bylo přijato,” odpověděl. Z trámů a krovů se při jeho řeči sypal prach. “Tak zní starý zákon.”

Matka k němu udělala krok. Druhý. Třetí. Otec vykřikl její jméno, slabě, jakoby mu krkem prorůstaly kořeny. Bylo však již pozdě.

S tělem nakloněným na stranu, jedna ruka jí zplihle visí po boku, stojí matka přímo před Štědrým hostem - poutníkem. Na sobě má vyšívanou a zdobenou zástěru po své mamince. Dlouhé vlasy stažené do drdolu. A ve tváři kámen. Tvrdost. Z očí, které nemrkají, jí kapou slzy. Byla tak blízko, že cítila chlad, který neměl původ v zimě.

“To dítě jsem nosila,” zašeptala. “Dala jsem mu jméno. A ty si myslíš, že si ho jen tak vezmeš?”A pak se stalo něco, co host nečekal. Matka natáhla svou zdravou ruku do prázdna vedle sebe. Její prsty se sevřely. Držela něco, co nikdo jiný neviděl. Její tělo se prohnulo, jako by jí někdo táhl celou paži dolů, k podlaze, k zemi, k základům domu. Z úst jí vyšel prastarý nářek, starší než slova. “Je tady!” vykřikla. “Držím ji”

Jarek se kroutí bolestí, stahuje se mu hruď. Žaludek, střeva, plíce - vše v něm hoří žárem i bodá mrazem. Cítí svou sestru. Její chlad. Její strach.

Host se pohnul. Podlaha zapraskala pamětí a vzpomínkami pod neviditelnými kroky. Zdvihl své hubené dlouhé pařáty směrem k matce. “Pusť!” přikázal. Poprvé byl v jeho neživém hlase závan emocí. Vztek, nebo strach?

Matka neposlechla. Stále v pravé pěsti svírá stín své dcery. Ostrý dráp jí rychlostí poryvu větru seknul přes prsa. Krvavá brázda vykvetla na svátečním šatu matky. Ta padá k zemi na kolena. Zaťatou pěst však nepovolila. Skrz články prstů ji z dlaně vyzařuje slabé světlo. Nepustila.

Otec to vše viděl. Konečně našel oporu v nohou. Sáhnul po topůrku malé, ale ostré sekery. Nebyl to hrdinský čin. Byl to čin zoufalého zvířete, kterému berou mládě. “Nech je!” zařval a vrhl se v zuřivosti na hosta. Sekera proletěla vzduchem - a zastavila se. Jen tak, jakoby se vznášela. Na délku paže od hostova těla.

“Tvůj hněv je slabý,” staré dřevo domu, prkna, trámy, podlaha, vše skřípalo. “Ale tvá krev … ta už patří mě.” Sekera se rozpadla na třísky. Otcovy ruce zůstaly prázdné. Kdysi jeho pevný pohled očí byl pryč. Zbyla jen prázdnota, jako prázdné místo u stolu. Zhroutil se.

“Já … neuhlídal jsem … nezachránil jsem … měl jsem …” šeptal do tmy. Byl živý, dýchal. Ale jeho vůle byla zlomena.

Seděl u štědrovečerního stolu. S rodinou. Ale tu rodinu nepoznával. Nebyla jeho. Přesto se cítil být její součástí. Krev. Začala pršet jako déšť ze starého stropu. “Kap, kap…” velké kapky temné rudé lepkavé tekutiny mu padají do horké polévky. Je výborná, voní kouzelně, silný vývar z hrachu a krup. Nabírá si plnou dřevěnou lžící té skvělé pochoutky … temná mlha, šedý stín … přikládá lžíci k ústům … “Kap!” Velká rudá kapka husté krve padla přímo na lžíci … polyká.

Jarek se náhle rozkašlal, začal se dávit, zvrací. Jeho žaludek nemůže nabídnout víc, než jen žaludeční šťávy. Je prázdný, celý den nic nedostal. Z jeho útrob stříkají trávicí šťávy a temný lepkavý sliz, rudá zkažená krev.

“Vidíš?” temnota ve světnici vibruje, host se otočil na Jarka. “Láska není ochrana. Otevírá jen další dveře.”

Jarkovi padá hlava na stůl. Už nemůže. Už nemá co zvracet, hoří mu celý krk, z očí mu kapou slzy a krev. Temnota mu zahaluje mysl i zrak. V dálce rozeznává starý kamenný oltář.

Dotek. Projel jím mráz, ledový dotyk na jeho zádech ho probudil. Cítí, jak mu dlaň sevřela chladná malá ručka. Opět. Jeho maličká sestra, tak krásná, dětská, nevinná…

Zvedl prudce hlavu. Zhluboka se nadechl. Sevřel dlaní neviditelnou ruku své sestřičky. Vidí matku, schoulenou do klubíčka, jak leží na podlaze a vzlyká. Silně krvácí, louže rudé a husté krve pod jejím bokem se už začíná vsakovat do dřevěné podlahy domu. Otec sedí opřený o stěnu, tmavý puchýř na jeho čele rozpraskal. Krev mu stéká po celém obličeji. Má nepřítomný pohled, ruce se mu třesou, šeptá nesrozumitelné slova. A host?

Štědrovečerní host stojí ve své výšce až ke stropu nad hranou stolu. Upřeně sleduje plamennými jámami místo očí zpod své kapuce Jarka. Čeká. Přesně na tuhle chvilku čekal celou dobu. Kvůli tomu byl pozván.

“Klekni,” řekl klidně. “A všechno se zjednoduší.” Svícen na stole dohořívá. Poslední plaménky svící se svíjí v pomalém tanci. Jakoby se chtěli rozloučit, vyprovodit dětskou duši ze světa živých. Zamávat jí.

Točí se mu ještě hlava, ale už se dokáže soustředit. Jarek se zvedá od stolu. Cítí, jak se mu klepou kolena. Něco na ně tlačí obrovskou silou, chtějí se zlomit. “Poklekni, nebo bude hůř!” jakoby celý dům svým úpěním a praskáním řval na Jarka tento rozkaz. Ale něco se v něm probudilo. Nebyl to hněv. Byla to paměť. Paměť rukou, co ho učili chodit. Hlas sestry, její smích a pošťuchování. Paměť zim, které prožil společně se svou rodinou. Brzy již bude svítat, všiml si krátkým pohledem do oken světnice.

“Ne!” odvětil Jarek pevným hlasem hostu. To slovo bylo krátké. Celá místnost, celý dům se zachvěl. Svíce zhasly. Jen slabé proužky dýmu odkazovali na předchozí svit. Vše se ponořilo do tmy. Prostor se hýbe. Podlaha se kroutí. Jarek se začíná propadat do hnilobné černé hmoty, která vytéká z kroutících se prken v zemi. Stěny domu praskají, stahují se. Jarek začíná panikařit. Otáčí hlavou, snaží se najít pohledem ve tmě okno, stůl, něco. Ale nevidí nic. Jen tma, krutá zima a černé bahno, které mu už stoupá k pasu. Paměť domu a starý dluh.

“Je jako šedý stín … v lese … kdo ho spatří, nezpatří již další jitro …” šepot a vzlyky, slyší je opravdu? “tři zaklepání … kdo otevře … ten zemře … ztratí se…”

Jarek klesá stále níž do černého bahna. Již necítí dotek své sestřičky. Hledá ji, támhle! Jako malá hvězda v noci.

“Dost!” zařval Jarek do tmy, do ticha. “Půjdu s tebou. Já tě pozval, já tě viděl v lese.” Vše se zastavilo, hnijící a bublající bahno ztuhlo. Dům se přestal hýbat, stěny svírat. Jarek sedí opět u štědrovečerního stolu. Ale tentokrát u správného. Host se naklonil ze své výšky až před tvář bledého Jarka. Ten zírá přímo do hlubin pekelných ohňů. Do “očí” hosta. Ani takto blízko nerozeznává pod pláštěm temnoty žádnou tvář. Necítí z něj žádný dech. Jen zimu a krutý mráz.

“Vezmu ti jméno.” Šeptá host drsně, škrábe stěny domu, ty se zachvěly. “Vezmu ti budoucnost.” Ve tmě září obrys postavy Majdy. Natahuje ruce k Jarkovi. Ten se otáčí, zvedá ruce k přízraku sestry a chce jej uchopit. “Vezmu ti místo mezi lidmi.” Tichý hrom v klidné bouři. Tak teď štědrý host zněl.

Nemůže ji sevřít. Cítí ji, jakoby tu byla … a nebyla. Jarkovi dlaně se snaží chytit pouze mlhu, stín. “Rodinu necháš být! Zůstane!” Podíval se znovu Jarek hostovi do dvou pekelných jam místo očí. Cítí pocity, které nikdy nezažil. Cítí sílu, rozhodnost, ví co teď opravdu chce.

Konečně! Uchopil ruku své sestry. Už ji opět cítí. Ne jen jako dým z mlhy, cítí znovu její hubené prstíky. Vidí i její tvář, její úsměv. Jejich ruce se propletly a sevřely. Tak, jako dříve již mnohokrát. Vždycky, když se malá sestřička něčeho bála, nebo měla jen prostě strach z neznámého, byl tu Jarek pro ni. Miloval ji.

Chce ji pevně obejmout. Chce cítit její teplo, její lásku. Ale teď to byl on, kdo nemohl uchopit. Jeho ruce se mění v stín, prsty Majdy jím prochází, jak když slepý hledá cestu ve tmě. Vidí sestry úsměv. Je legrační, vypadá jako malý zajíček, vpředu ji rostou dva velké zoubky. Slyší ji, směje se.

“Jarků, jsi tu? Kde jsi? Jarkuuuu …” dětský smích se mění v pláč. Majda mává ručkama kolem sebe. Brášku však již nikdy neuchopí, nesevře.

Jarek se naposledy rozhlédl po svém domově, světnici staré chalupy na kraji hvozdu, kde strávil celý svůj život. Naposledy se nadechl vůně domova, dřeva, kouře, rodiny. Svítá, je ráno, nový den ve spirále věčnosti. Temná opona mu vše zahaluje.

“Zapomenou. Nikomu nebudeš chybět. Závazek byl dodržen. Zázraky se občas dějí … o Vánocích”

První sluneční paprsky osvítily světnici po tmavé noci. V rohu místnosti ještě doutná slabým kouřem ohniště. Rodina sedí u stolu. Matka se probouzí, oklepala se. Právě se probudila z temné noční můry. Její pohled se zastavil u prázdné židle. “Jsme tu všichni? Nemá tu být ještě někdo?”

“Uaaa …” protahuje se otec a mne si nateklé oči. “A kdo jako?”

Sestra je vzhůru. Dívá se na prázdné místo u stolu naproti sobě. Z očí ji kapou slzičky.

Matka i otec se na ni usmáli. “Tak vstáváme princezno. Je tu Nový den. Skočíš dát slepičkám? Já půjdu naštípat dřevo, pak spolu zajdeme pro čerstvou vodu a maminka nám zatím připraví oběd.” jako včera, a předevčírem a …

Dnes slunce nádherně hřeje. Je krásné ráno, příroda se i v těchto krutých mrazech probouzí k zimnímu životu. Majda nese slepicím misku čerstvé vody a otýpku sena. Pohlédne k blízkému lesu za chalupou. Zdá se jí to jen, nebo na ní támhleten stín ve křoví mává?