Sedmdesát metrů ticha

Kdyby mi někdo řekl, že někdy napíšu příběh o přežití, asi bych se mu vysmála. Ze všeho nejvíce nenávidím příběhy o zbytečném utrpení, ale přesto jsem tu.

Takže jsem v tom nějaký smysl asi našla. :))

Někdy není na škodu být nemocný a pořádně se nudit, a to mě přivedlo k filmu 610 metrů nad zemí. Jasně, americký thrillerový survival příběh, a ještě k tomu fikce o dvou dívkách, které uvíznou na zrezivělém vysílači, jenž má být zároveň čtvrtou největší konstrukcí na světě. Příběh nebyl špatný, ale myšlenka „přežijí jen nejsilnější“ mi přišla kýčovitá a nebyla bych to já, abych si nevytvořila výzvu, že to zvládnu líp. :))

Nicméně, abych tu film jen nehanila — drama, kdy se celá konstrukce ve větru klepala a člověk měl pocit, že neustále padá, bylo fakt cool. :)

A tak vzniklo mé Sedmdesát metrů ticha.

Moje survival drama je spíš takový industriální sen v české přírodě. Tři přátelé — Eva, Lea a Martin — se rozhodnou utéct od každodennosti života a problémů do přírody. Vzdají se elektroniky a spoléhají jen sami na sebe a na to, co po cestě najdou.

Na zimu se usídlí v jedné polorozpadlé továrně, kde poprvé okusí krutou realitu svého rozhodnutí a zaplatí za ni velkou cenu.

V jeden moment jsou napadeni skupinou týpků ze zdejšího města, což přinutí Leu a Evu vylézt na starý, nestabilní komín továrny. Vnější žebřík se u vrcholu utrhne a dívky tam zůstanou uvězněné. Následně se pokusí slézt dolů — ale tam je čeká už jen tma.

_________________________________________________________________

Přidávám i úryvek, kdy se Eva snaží slézt po žebříku zpět dolů, aby sebe a Leu zachránila:

Když ráno popíšu celý svůj nápad na záchranu, Lea je samozřejmě proti.

„Leo, je to jediná cesta. Z komína vedou kovová dvířka, jen co se dostanu ven, přijdu na způsob, jak tě dostanu ven.“

„Ne, Evo, když se to pokazí, zůstanu tu sama!“ začne hystericky brečet. „A co když tam jsou stále ti muži, co pak?“

Snaží se mě odradit, ale já ji chytím za ramena. „Leo, věříš mi?“

Mlčí.

„Tak věříš?!“

Ticho.

Hrcnu si na zem vedle ní a jsem naštvaná, pak mi ale dojde, že oba pásky mám vlastně já a že mi tak nemůže zabránit to prostě udělat.

Zvednu se a hledám žebřík.

„Co to děláš, Evo?!“ uvědomí si vystrašeně a v tom najdu po tmě první stupadlo a začnu lézt nahoru.

„Evo!“ křičí na mě a hystericky se rozpláče, že jsem ji nechala dole samotnou. Celou dobu, co opět lezu nahoru k vrcholu, poslouchám její žalostný pláč a kvílení, zatímco mě pálí celé tělo při každém přítahu k dalšímu stupadlu. Je mi z toho úzko, ale potlačím v sobě soucit a lezu stále výš a výš…

Nahoře opět bičuje suchý vítr, ze kterého mě slzí oči. Leu už skoro neslyším, uši mám zalehlé. Opět se přehoupnu přes horní převis komínu a rozhlédnu se po okolí. Z ohniště se kouří a zdá se, že je klid. Možná už ta banda naše místo opustila — doufám. Nicméně musím dál pokračovat ve svém plánu.

Sundám si pásek z rány na paži a ta nepříjemně zaštípe. Na chvíli se zakřením a zkontroluji si ji. Krev už mi neteče, ale rána je stále dost otevřená a bylo by ji potřeba zašít — na tom ale teď nezáleží.

Vezmu pásek a upevním ho za první stupadlo a pak spojím pásky druhou přezkou k sobě. Zhluboka se nadechnu — přišla chvíle pravdy. Omotám si silnější ruku páskem, tedy pravou, a přehodím přes okraj i druhou ruku.

V tom zaslechnu ještě slabý Lein hlas, jak křičí mé jméno. Musela vidět, že jsem nahoře a přelézám přes okraj, ale ignoruji ji dál — své pocity strachu, vše, co mi říká, abych to nedělala, že mohu spadnout a bude po všem. Doslova po všem.

Musím jen prostě věřit, že to vyjde…

Opět visím přes převis, nyní mě však za ruku nikdo nedrží. Cítím, jak se pásek napíná a lupe. Není kožený, takže si musím pospíšit. Znovu zabořím prsty mezi cihly a drolící se maltu a podaří se mi jednou nohou dotknout žebříku. Ten zavrže, ale drží. Pomalu odmotám z ruky kus pásku a došlápnu na žebřík oběma nohama. Vítr se mnou trochu hází, ale stojím.

A teď to nejtěžší — musím se pásku pustit a začít lézt dolů.

Jedna… dva… váhám… tři.

Obepnu rukama cihlovou stěnu komína a zabořím vší silou všechny své prsty mezi cihly. Zakřičím, protože cítím, jak mi ostré hrany cihel zajíždějí pod kůži na prstech.

Ale musím pokračovat. Pro Leu, která je dole, pro Martina, který nás potřebuje.

Pomalu udělám další krok dolů, celá se třesu strachem z možného pádu a sunu ruce pomalu dolů po cihlách.

Po jednotlivých, nekonečně pomalých krůčcích se mi podaří dostat rukama na žebřík.

Usměji se, když sevřu v rukách první šprycle, ale ne nadlouho.

Pod mou vahou žebřík zapraská a začne se vylamovat ze zdi. Padám volným pádem dolů, stále se ho držím, ale je mi to už málo platné. Sype se celý dolů — a já s ním…