Tábor Krvavý měsíc - Smlouva krve

Roxy nikdy nevěřila na povídačky o prokletých táborech.
Všechno to začalo obyčejně – pár inzerátů, telefonátů, výběrové řízení, a nakonec dopis s gratulací: „Gratulujeme, stáváte se hlavní vedoucí nového tábora Krvavý Měsíc."
Název ji trochu zarazil, ale v dokumentech se psalo, že jde o překlad původního názvu z indiánské legendy. Znělo to poeticky, tak tomu nevěnovala pozornost.

Tábor ležel hluboko v lese, tři hodiny od nejbližší vesnice. Kolem něj se táhlo černé jezero, o kterém místní tvrdili, že se nikdy úplně neuklidní – ani v bezvětří.
První ročník pod jejím vedením byl úspěch. Děti nadšené, rodiče spokojení, vedoucí ji obdivovali za organizaci.
A právě tehdy se objevila ta nabídka...

Bylo po sezóně, listí začínalo padat a Roxy seděla sama v jídelně, když se ozvalo zaklepání.
U dveří stál muž v šedém obleku. Byl podivně bledý, jako by ho les nikdy nepustil na slunce.
„Vy jste paní Roxana Horelová?"
„Ano, ale tábor už je uzavřený, pokud hledáte ubytování, tak..."
„Ne, hledám dohodu," přerušil ji.
Na stůl položil velmi starý svazek papírů, svázaný červenou nití.

Nabídka byla neuvěřitelná – finanční jistota, reklama, dotace, zájem tisku.
Vázala se k tomu jen jedna podmínka: „Nikdo se o naší dohodě nesmí dozvědět."
A dole malým písmem dodáno:
„Na konci každé sezóny musí být splněna daň krve."

Roxy se zasmála. Myslela si, že jde o marketingový žert, a tak podepsala.
Přihlášky se jen hrnuly, peněz bylo čím dál více a tábor se rozrostl. Nové chatky, nové hřiště, nové logo – krvavě červený měsíc nad jezerem.

Nastalo první léto s podepsanou dohodou.
Děti se smály, vedoucí zpívali u ohně. Roxy cítila, že konečně něco dokázala a že se táboru začíná dařit.

Poslední noc tábora byla klidná, dokud se kolem půlnoci neozval křik.
Když doběhla k první chatce, našla dveře otevřené a postel prázdnou.
Na prostěradle zůstala tmavá skvrna, která páchla železem.
Roxy ihned zavolala policii a vedoucí se rozběhli po okolí. Dítě se ale nenašlo.
Policie to uzavřela jako nehodu – prý spadlo do jezera a utonulo.

Roxy začínalo docházet, že na smlouvě může být něco pravdy, ale nedávalo jí to smysl. Na takové věci nevěřila.
Muž ale tentokrát přišel v zimě. Přinesl Roxy obálku s penězi a seznam přihlášených. Bylo jich dvakrát tolik.
„Jak jste to...?"
„Dohoda funguje, slečno Horelová. Jen nesmíte zapomenout na daň."

Roxy jak zběsilá připravovala program, sháněla vedoucí a než se nadála, bylo tu znovu léto a s ním i obava, co se stane.

Děti začaly mluvit o druhém táboře za jezerem.
Prý tam v noci svítí světla, slyší smích a někdy i zpěv.
Roxy se tam jednou vydala.
Na protějším břehu objevila zchátralé chatky, pokryté mechem. Ale když vstoupila dovnitř, ležel tam batoh s novým logem jejího tábora z minulého roku a na stěně bylo vyryto: „Zůstanu tu navždy."

Té noci se dva vedoucí rozhodli, že se půjdou v noci vykoupat do jezera. Našli je až ráno – nebo spíš to, co z nich zbylo.
Policie to opět smetla ze stolu.

„Medvědi," říkali.

Roxy to začalo nahánět hrůzu, ale pak se uklidnila, protože jsou přeci v přírodě.

Tábor byl teď vyhlášený.
Rodiče platili zálohy měsíce dopředu.
Děti se smály, hrály, plavaly. Jen Roxy se každou noc budila potem zbrocená, protože tušila, že se opět něco stane.

Přišlo další léto, nové děti, nový vedoucí, nová daň...

Vše probíhalo naprosto v klidu. Žádné nehody, nikdo se neztratil, až si Roxy začala myslet, že vše bude v pořádku.

Ale nastal poslední večer, zvedla se mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok.
Když utichly písně u závěrečného táboráku, ozvalo se tiché křupnutí větvičky…a pak smích. Roxy se otočila.
Z lesa vystoupili lidé.
Někteří měli na sobě tábornické mikiny s logem Krvavého Měsíce, ale jejich obličeje byly zbledlé, popraskané, oči prázdné.
V rukou drželi nože, sekáčky, nůžky.
Roxy je poznala. Byli to vedoucí z minulých let. Ti, co „odešli".

Začal masakr.
Děti utíkaly, padaly, křičely. Vrahové se smáli a zpívali starou táborovou píseň.
Když se rozednělo, po táboře zůstaly jen trosky a krev.

Roxy jako jediná přežila.
Na stole v kanceláři ležel svazek papírů, červená nit byla rozvázaná.
Na poslední straně přibylo nové ustanovení:

„Přeživší ponese břemeno a přivede nové duše. Každý rok, každou sezónu."

Teď Roxy sedí v kavárně, usmívá se a rozdává letáky.
„Nový letní tábor Krvavý Měsíc – nezapomenutelné dobrodružství v srdci přírody!"

Nikdo si nevšimne, že má pod nehty zaschlou krev.
Nikdo se neptá, proč se vždy usměje, když mluví o „poslední noci".

A když se jí někdo zeptá, kolik dětí letos přijede, odpoví s jistotou:
„Víc než loni."