Zasvěcení

Ztěžka dopadla na židli, odevzdaně se opřela a beze slova hleděla na manžela. Ten se chvíli vyhýbal očnímu kontaktu.

"Nějaké drama?" pousmál se.

"Jsem ráda, že sis všiml," zatřepala hlavou.

"Musel jsem," pokrčil rameny.

Zvrátila oči a naklonila se k němu. "Je to vážné!"

"Jak moc?" pokračoval manžel v opravě nějakého zařízení.

"Je to tady!" Hlas jí selhal a on konečně odložil nářadí. "Co se děje, zlato," chytil ji za ruku.

"Už ji ta stará mrcha našla," zakvílela mezi drobnými vzlyky.

Zamyšleně hleděl skrze ni. "Myslíš tvoji matku?"

Přikývla. Sáhla po ubrousku a hlasitě se vysmrkala. Zmačkaný ho pohodila na stůl.

"Proč všem vašim matkám říkáte mrchy?" zakroutil hlavou.

"Asi proto co dělají po smrti, ne?" probodla ho pohledem.

"My našim otcům takhle neříkáme."

Zhluboka vydechla a na moment zavřela oči. "Tohle teď řešíš? Zničí jí to život!"

Muž sebral posmrkaný ubrousek a odnesl ho do koše. "Věděla jsi, že to přijde. A nedopadla si zrovna špatně," ukázal kolem.

"Doufala jsem, že ona se tomu vyhne."

"Jak?" rozhodil manžel ruce. "Nikdy nikdo neunikl. Přijmi to."

Zapálila si cigaretu a zhluboka potáhla. Štiplavý tabákový kouř zaplnil kuchyň. "Promiň," klepla popel na podšálek jeho espressa a rozháněla dým. Muž se otočil k oknu a otevřel ventilačku.

"Co se tam stalo," ukázal po chvíli směrem k dětskému pokoji. "Už spí?"

Ještě jednou naplnila plíce nikotinem a zbytek cigarety hodila do šálku s kávou. Syklo to.

"To je ten problém. Už spí," zachvěly se jí rty.

"A jak to vůbec víš?" nechápal.

"Protože jí už pětkrát utekla. Dokázala se probudit. Řekla mi to!"

"Cože?" vydechl v šoku.

"Já jsem utekla jednou," klepala žena prstem do stolu. "Ve druhém snu mě dostala. Ona utekla už pětkrát!"

"Tvoje mrtvá matka musí běsnit," zasmál se manžel škodolibě.

Žena si povzdechla, odvrátila zrak a začala okusovat nehty na ruce. Muž zatím nahlédl do šálku od kávy. "Udělám si nové. Chceš taky?"

Zavrtěla hlavou.

"Mám ti podat popelník?" zeptal se ještě od kuchyňské linky.

Stejná odpověď.

Posadil se zpět a usrkl horkou kávu. Odložil hrnek na stůl a posunul ho dál od ní.

"Tak co mi tajíš, zlato?"

Zarytě mlčela.

"O čem přemýšlíš?" nevzdával se.

Sevřela rty a lícní kosti ji vystoupily.

"Nehodláš jít do toho snu, že...?" zapřel se o stůl.

"Za tebou chodím," odsekla rychle.

"Jasně. A nebudeme se tu bavit proč."

Ušklíbla se. "Líbí se ti to."

"Jo a ráno nás bolí celé tělo. To je ale úplně něco jiného," přidal na důrazu.

Žena nervózně poklepávala nohou. Stůl se chvěl.

"Zapomeň na to," prohlásil muž rezolutně. "Jak tě to vůbec mohlo napadnout," naklonil se k ní. "Co tam jako budeš dělat?" pokračoval po chvíli. "Překecáš mrtvou matku, aby táhla do hrobu? Nebo ji zabiješ?" křečovitě se smál. "Už bude úplně mrtvá. Dvakrát," plácl se ironicky do stehna. "A naše dcera se z toho samou radostí zblázní," dokončil svůj monolog.

Žena se zvedla a odešla do vedlejšího pokoje. Pak se vrátila a praštila tlustou knihou o stůl. Zaprášilo se z ní. Chvíli v ní listovala, natočila ji ke svému muži a zapíchla do ní prst.

"Už se to jednou stalo. Přerušilo to linii. Z holčičky je normální žena."

Muž si prohlížel přední stranu knihy. "Kdes to vzala?"

"Pořád se ptáš na blbosti," okřikla ho a vrátila zpět původní stranu. Několikrát poklepala na vybledlý text.

"Neumíš si představit, jak je to hrozné," pokračovala. "Stát na těch knihách, paralyzovaná, vidět jak točí tou baňkou a skřehotá. Tak a teď pukneš holčičko. Chá chá." Žena se naklonila nad něj. Zorničky měla rozšířené. "Pak najednou exploduješ. Rozstříkneš se kolem," přibližovala se k jeho obličeji. "Konečně se probudíš. Srdce ti buší, krev vaří, chvíli nevidíš." Téměř se ho dotýkala. "Ale jedno víš jistě. Už jsi jiná. Navždy. Nezapadáš."

Muž chvíli seděl bez hnutí. Pak se odtáhl. "Taky jsem to zažil, zlato."

"Přestaň srovnávat," pronesla naštvaně. "Váš rituál je jiný. Pak předvádíte ty svoje triky a všichni se z vás můžou posrat."

"My máme triky, vy máte mentální oblbovačky."

"Do té doby, než ti spolužačka přebere kluka a ty jí ve vzteku vsugeruješ pavouky v hlavě a měsíc je v blázinci. Od toho okamžiku jsi divná. Všichni se tě bojí."

"To jsi udělala?" Zněl pobaveně.

"Ach bože," zalomila ruce. "Furt nechápeš."

"Ale chápu."

"Nechápeš. Svět se ti zúží na dvě stejně postižené kamarádky a..."

"No?" odtušil muž.

"A manžela, co se živí jako kouzelník a všichni si myslí, že jsou to jen triky."

"Díky," poznamenal ironicky.

"Vybrali mi tě. Protože tak to chodí. Nemůžu si vzít nikoho normálního," rozhodila ruce.

"Chudáčku," opáčil muž.

Žena se posadila zpět na židli. "Ty jsi skvělej, ale kdoví koho vyberou naší dceři. Není to moc tlustý katalog."

"Ten jeden případ," vrátil se muž ke staré knize. "Jak se to povedlo?"

"Raději se neptej," odpověděla žena směrem k tmavému oknu.

"Takže?"

Zavřela knihu a přisunula ji blíž k sobě. "Jenom jedna se může vrátit."

"Tak a dost!" vyskočil muž. Převrácená židle odletěla od stolu. Mávnutím ruky ji postavil a dalším gestem přisunul zpět. "Rád bych ti připomněl, že máme taky syna. Spí tamhle v kolíbce, pokud jsi zapomněla," ukázal směrem do bytu. "Takže až přijde jeho čas, já se obětuju pro něj a stvoříme dva sirotky?" Tváře mu zrudly.

Žena se rozplakala.

"Já tě miluju, chápeš? Obě vás miluju. Všechny nás miluju," snažil se muž uklidnit situaci.

"Pokud nás miluješ, tak to pochopíš," štkala žena.

"Co je tohle za zvrácenou logiku!" rozpažil ruce směrem ke stropu.

"Maminko?" ozvalo se tiše ode dveří. Oba se prudce otočili.

Stála tam, v noční košili, hlavu sklopenou, ruce natažené před sebou, dlaněmi vzhůru. Konečky prstů slabě zářily. "Maminko, co se to děje?" ptala se holčička vyděšeně.

Muž rychle přistoupil k ženě, utřel jí tváře a chytil hlavu do dlaní.

"Je to naše dcera miláčku. Naše malá čarodějka. Připravíme ji na nový život."

Zavřela oči. Poslední slza se skutálela dolů.