Tajemný les za strašidelným údolím IV.

Ale zdál se mi docela hezký sen. Byl o vílách. Byla jsem s nimi v tajemné říši bájných bytostí, kde žili dinosauři, víly, houbový skřítci a kouzelníci. Všichni byli moji kamarádi. Měla jsem domeček na pokraji lesa. Byl malilinkatý, jako já. Byl útulný, dřevěný. Prostě to byl hezký domeček.
Ten obr nás donesl do srdce tohohle lesa. Nebo aspoň si to myslím. No, prostě to vypadalo jako lesní království. Bylo tam takové místo, jinak v celém lese byly jenom a jenom stromy. A houby. Jinak nic jiného.
John se konečně probral: „Eh…kde to jsme? Co se stalo?“
„Johne, ty žiješ! Aspoň jsi neumřel.“ Byla jsem ráda, že žije. Je to koneckonců můj jediný kamarád.
John se usmál. „Jo, představ si to, žiju. Ale kde to jsme?“
Zamyslela jsem se: „No, přemýšlela jsem nad tím trošku a vyšlo mi, že jsme nejspíš v srdci tohohle lesa, neboli v lesním království.“
„Ajajaj…kam jsme se to zase dostali? Achjo. To byl trošku špatný nápad sem jít.“ Řekl John.
„Nojo, ale zase je to zábava objevovat nové věci, ne? Podle mě jo. Nebo snad ne, Johne?“
„Ehm…co se stane, když řeknu ne?“ Zeptal se.
„Johneeeeeeeeee!!!“ Křičela jsem na něj.
Ten obr mezitím došel až ke královně. Chvíli si s ní povídal. A potom se královna asi rozhodla.
„Odkud jste? Vypadáte trošku jinak…“ Řekla královna milým hlasem.
„No, evidentně z jiné dimenze, Vaše Veličenstvo.“ Odpověděl opatrně.
Já se na to rozhodla trošku jinak: „Jsme z jiného světa, který je na okraji Vašeho lesa, Vaše Veličenstvo.“
Obr se na ni podíval a nám řekl: „Královně se neříká „Vaše Veličenstvo“ ale pouze Vivi, je to jasné?“
Nic jsme neříkali.
Obr se zřejmě naštval: „Je to jasné?!“
Už jsem radši odpověděla: „Ehm…jo.“
Královna byla červená zlostí: „Odveďte je do žaláře!“
„Neeee, tam ne.“ Křičel John. Ale moc mu to nepomohlo. Obr nás odvedl do lesního vězení. Někdo začal troubit, takže se něco dělo. Pokračování příště…