Svátek zamilovaných - 1. část

Cinkly dveře výtahu a na chodbě se objevil překrásný pár. Rusovláska ve zlatavě zářivých večerních šatech se pousmála na svůj doprovod.

„Jsou to hned ty druhé dveře vpravo,“ zašeptala s pohledem upřeným do tváře štíhlého dlouhána v elegantním tmavém obleku. Ten ji sjížděl lačným pohledem a málem mu přitom její poznámka unikla. Naštěstí si přitom všiml drobného gesta ruky, kterou ukázala ke vstupu do apartmá.

„Královské apartmá,“ kývl uznale. „Máte opravdu vybraný vkus má drahá,“ dodal a mírně se uklonil. Zasmála se melodickým smíchem. Přišlo jí to opravdu milé. To už ale odemykala dveře do pokoje a zvala muže dovnitř. Nenechal se dvakrát pobízet. Už se neskonale těšil až bude moci v soukromí strhat šaty z toho nádherného těla. A až se tak stane, dopřeje jí slast, na kterou dozajista nezapomene.

Vstoupili do pokoje a dveře za nimi tiše zaklaply. Ocitli se v luxusním pokoji, kterému vévodila rozměrná sedací souprava z černé kůže. Žena zamířila k ní, ladně proplula kolem křesel a sehnula se k malému stolku. Stála na něm mísa s ovocem.

„Máš chuť na něco dobrého?“ zeptala se a utrhla šťávou nalitou bobuli z trsu hroznů. Položila plod na špičku jazyka a pomalu jej nechala zmizet v ústech.

„Mám velkou chuť,“ ušklíbl se muž. Rusovláska mu věnovala jemný úsměv.

„A co by to mělo být? Toužíš po jahůdkách?“ Jemně si skousla spodní ret a dlaní si pohladila bok až ke stehnu. „Nebo snad po šťavnaté broskvičce?“ mrkla na něj.

Třemi ráznými kroky překonal vzdálenost, která je dělila a objal ji v pase.

„Chci vše!“ zavrčel a políbil ji. Rty se spojily. Čekal jak se mu v té chvíli poddá, jak si její horké tělo přivine na hruď a ona se k němu žádostivě přimkne. Ale nic z toho se nestalo. Pocítil neuvěřitelný žár a touhu, jenž ho zasáhla a celého ochromila. Když se konečně od sebe odtrhli, cítil se prázdný a neúplný. Zmateně se rozhlédl. Spatřil zrzku jak stojí zády k němu v pootevřených dveřích jednoho z pokojů. Ohlížela se na něj přes nahé rameno. Mezi nimi ležely na zemi pohozené večerní šaty. Pohledem sjížděla vysokou postavu, až se jí zrak zastavil na jeho vybouleném rozkroku.

„Budete tam vy dva jen tak stát?“ zeptala se a zmizela v místnosti. Omámený muž ji slepě následoval a práskl za sebou dveřmi. Za okamžik bylo slyšet zašustění hedvábných přikrývek a první vzrušené steny.

Ve stejnou chvíli se vykradl z druhého pokoje obezřetný muž. Pátravě se rozhlédl a zaposlouchal se. Slyšel hlasité funění a steny zpoza zavřených dveří. Jakmile zjistil, že se ti dva věnují pouze sobě, ušklíbl se, volným krokem přešel ke koženému křeslu a pohodlně se usadil. Kůže zavrzala pod jeho vahou, ale to mu nevadilo. V této chvíli si s utajením lámat hlavu nemusel. Vytáhl z kapsy mobil, aby zběžně projel články na zpravodajském serveru.

Vzhlédl v momentě, kdy se ozval hlasitý mužský výkřik, zakončený tlumeným zachrčením. Vše doprovodil procítěný ženský vzdech a sten a pak bylo naráz ticho. Muž nehybně seděl v křesle a přes hranu mobilu sledoval dveře.

Uběhlo několik minut, než se v nich zjevila nahá rusovláska. Na rtech jí hrál spokojený úsměv a ten se jí rozlil po tváři ještě víc, když spatřila postavu v křesle.

„Vypadáš spokojeně,“ pronesl muž. Vstal, přešel k ženě a políbil ji.

„Jsem spokojená,“ odvětila. „A uspokojená,“ ušklíbla se. Muž jí nahlédl přes rameno. Potevřenými dveřmi spatřil velikou postel a na ní napolo svlečené tělo. Leželo na zádech s rozhozenými údy, ústa otevřená v němém výkřiku. Mrtvé oči zíraly ke stropu.

„Věřím,“ zabručel. „Ale řekni mi, co měla znamenat ta hra?“

„Myslíš mé rafinované svádění? Co je s ním?“

„Říkám si, jestli to nebylo zbytečné. Nakrmit se dá i jednodušeji. A taky by mi nevadilo, kdybys sis tu svoji rafinovanost nechávala spíš pro mne.“

„Filípku!“ vypískla žena a v širokém úsměvu jí zazářili dokonale bílé zoubky. „Snad by jsi nežárlil.“

„Neříkej mi Filípku,“ odsekl.

„Víš, že je to nezbytně nutný,“ pokračovala, jako by jeho poznámku neslyšela. „Navíc mi nemáš co vyčítat. S tou svojí černovláskou jsi tu štěbetal dobrou půlhodinu, přitom jsi mohl být hned mnohem tvrdší a ráznější. Stejně si nic jiného nepřála.“

Filip letmo pohlédl k zavřeným dveřím pokoje, za kterými se předtím skrýval.

„Však jsem jí to taky splnil,“ zabručel. Vzápětí se na svou drahou usmál. „Ale ještě předtím jsem se dozvěděl zajímavou věc. Zítra se zde nedaleko má konat ples. Zrovna na Valentýna. Já vím, že tento svátek moc nemusíš. Ale může to být dobrá příležitost, jak spolu něco podniknout. A kdo ví, třeba tam najdeme milý pár, který bude ochotný si s námi užít.“ Při posledních slovech mu v očích dravě zajiskřilo.

„A ty chceš zůstávat další večer na stejném místě?“ zeptala se rusovláska.

„Proč ne? Tihle dva,“ trhl hlavou k mrtvému muži a zavřeným dveřím, „nikomu chybět nebudou. Máme čas jen pro sebe.“

„Pak máme štěstí,“ usmála se žena a vítězoslavně zdvihla levou ruku, kterou doposud skrývala za zády. „Verunka totiž našla v kapse své oběti dva lístky na ples.“