Takoví normální nájemníci jednoho domu-4

Anotace: ***

Karel Makovec pomalu kráčel po chodníku, jenž byl osvětlen pouličními lampy. V rukou držel novou harfu a před vchodem do domu jí postavil na chodník a ve světle lampy se na ní láskyplně zadíval. O chvíli později přejel prsty struny nástroje a nějak zapomněl, že je venku, načež se z ní počaly linout tóny.
Růžena Brtníková bydlící v přízemí domu byla překvapena, když uslyšela tóny harfy. Chvíli nechápavě naslouchala a poté si uvědomila, že někdo na ní hraje venku. Po přistoupení k oknu spatřili pana Makovce, jak se zavřenýma očima prsty rozezvučuje struny harfy a zároveň se blaženě usmívá.
„Zbláznil jste se!“ rozkřikla se po rychlém vstoupení na balkón a pan Makovec leknutím spadl i s harfou na chodník.
„Dobrý večer. Já jsem jen zkoušel svou novou harfu,“ vysvětloval jí zmateně.
„Tak si jí zkoušejte někde, kde vás nikdo neuslyší!“
„A nebo taky tam, kde nebudete vy!“ zahuhlal a vynesl harfu po schodech ke vchodu domu.
„Já nejsem hluchá!“ vykřikla.
„A to je škoda!“ mínil a nesl harfu ke schodišti. A protože měl špatné zkušenosti s převáženým tohoto nástroje výtahem, tak za chvíli za jekotu paní Brtníkové táhl harfu po schodech.
Tou dobou otec a syn Konopčíkovi táhli gauč po chodbě ve druhém patře ke schodišti, přičemž se pravidelně ozývalo hekání.
„To je strašný. Já jsem zpocenej jako kostelní myš,“ mínil syn Petr.
„Hele, nefňukej a zaber. Nebo ten gauč budeme stěhovat celou noc,“ řekl mu otec.
A tak se tedy pořádně do gauče opřel, načež se ozvala rána, když jedna strana gauče narazila do stolku u okna, na němž byl velký květináč s kytkou.
„Co blbneš!“ vykřikl pan Konopčík, jenž byl přimáčknutý na zeď.
„Řekl si, abych pořádně zabral!“
„Podívej se, co si vyvedl! Zničil si stolek i tu kytku!“
Ve stejný okamžik se na chodbě objevil poněkud vrávorající správce pan Jindra Bém, který se ochotně nabídl, že jim s gaučem pomůže. Za chvíli se jim společným úsilím podařilo dostat gauč na schodiště. Pak však náhle zhaslo na chodbě světlo.
„Budiž světlo!“ pronesl opilecky správce.
„Sakra! Doběhni rozsvítit!“ vykřikl pan Konopčík na syna.
„Hele, vono zhaslo všechno i venku,“ řekl syn při pohledu ven, kde nesvítilo pouliční osvětlení, ani žádné okno v okolních panelácích.
„Tak budeme držet černou hodinku!“ mínil pan Bém.
„Hlavně držte ten gauč!“ vyhrkl pan Konopčík.
„Haló!! Co se to stalo?“ ozval se tázavý hlas pana Makovce, jenž ve tmě dovrávoral i s harfou na schody. Vzápětí se schodištěm rozlehl štěkot psa a na chodbě se objevilo světlo baterky, kterou držel v ruce pan Konečný.
„Jak to, že nesvítí světlo?“ zeptal se hned.
„A jéje. Jak jste tu vy, tak to je fakticky všemu konec,“ ozval se správce.
„Sakra, nesviťte mi do vobličeje!“ zvolal pan Konopčík.
„Tak se do tý baterky nedívejte! Co to tady vyvádíte?“ zajímal se hned.
„Jen stěhujeme. Mohl by jste nám pomoct?“ zeptal se jej pan Konopčík.
„Co? Za týhle situace?“
Ve stejný okamžik se objevila dole pod schody dvě světla. Ta patřila manželům Hanzelínovým, jenž nesli kola. Poněkud překvapeně došli i s koly doprostřed schodiště a užasle hleděli na postavy kolem gauče. Netrvalo to dlouho a objevili se další sousedé.
Pes Astor pana Konečného náhle skočil na gauč, aby vzápětí drápy škubal potrhaný povrch, ale jen do té chvíli, než se vymrštilo péro. Zpívající správce ke svému překvapení pocítil dopad psa na své hlavě a přestal držet gauč. Pal se ozval hluk, jenž doprovázelo velké množství výkřiků a nadávek.
Světlo se vzápětí rozsvítilo a pod schody se na gauči, dvou kolech a pokroucené harfě zmítalo na valné hromadě několik rozkřičených postav. Do následné nejen slovní potyčky, se postupně zapojili i další nájemníci a brzo se po patrech domu rval kde kdo. Až teprve následný další výpadek proudu celodomovní bitku ukončil a nájemníci se ještě potloukli při hledání svých bytů.