Neuvěřitelné dobrodružství - I. Volání tajemna

Anotace: Klasických fantasy děl rázu hrdinského a spasitelského tu bylo už bezpočtu. Třeba i proto jsem tohle napsal tak, jak jsem to napsal. Možná to někomu přijde absurdní(a bude mít recht, Mařenka), ale někdo se třeba i zasměje.

Neuvěřitelné dobrodružství

I.
Volání tajemna

Jak začít příběh štěstí a slávy, ale i strádání, lítých, leč i nelítostných, bojů, míšek, rozmíšek, srážek, porážek, odrážek i vyrážek? Snad, jak to činí hrdinové a osoby nadány intelektem zářným, jako oblýskané manšestrové gatě, od začátku.
Narodil jsem se právě onoho požehnaného roku a přesně tam, kam moji matku odvezli na sál, aby vykonala nejvznešenější úkol, jenž matka Příroda ženám svěřila – aby si nechala operovat vzedmutou zácpu a střevní koliku. Leč nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Těžko říci, jak se to všechno seběhlo, ale na místě nadmutých střev, tračníku a dvanáctníku, jako zralá broskev, jsem se zjevil já.
A rodiče oba omdleli štěstím.
Když si mne triumfálně vezli, zavřeného v cestovní tašce na zips, domů, strhl se v našem činžáku skutečný povyk. Já se probudil a halasně vítal nový svět. A tak se zips rozepnul, já se mohl znovu volně nadechnout a spatřit rozzářené, rozjásané, rozjívené a rozšklebené tváře všech sousedů zpod střechy našeho domu. Doba dětství pro mne vůbec byla veskrze šťastná. Rodiče mě milovali něžnou rodičovskou láskou a co si pamatuji, tak jen třikrát nebo čtyřikrát se mne pokusili vystrčit z automobilu na opuštěném odpočívadle a zhruba stejně tolikrát pustit po řece v košíku nebo mne přehodit přes plot dětského domova, zavázaného v kartónové škatuli. Mé dětství byla jedna řada radosti a štěstí před rozzářenými očky bezstarostného caparta.
Když jsem povyrostl, již jsem si tolik nehrál s autíčky a naučil jsem se dokonce i zavazovat si tkaničky, vyslovovat správně R a Ř, jíst příborem a obejít se bez nočníčku. To si pamatuji velice živě a myslím, že na to nikdy nezapomenu… To štěstí v očích obou mých rodičů, když jsem poprvé sedl na prkýnko naší staré záchodové mísy a slavnostně zatlačil. Sladký to věk, když mi bylo památných jedenáct let…
Měl jsem kamaráda z našeho činžáku. Kamaráda na život a na smrt. Zašlápli jsme švába a nad ním si to přísahali. Jednou jsme se honili s dlouhými pravítky po schodech domu, myslím, že jsme zrovna bojovali jeden z klukovských bojů, a já za Evženkem křičel tenkým, dětským a zvonivým hláskem:
„Stůj, ty hajzle! Já tě zabiju!“
Načež jsem ho dohnal a začal do něho řezat školní pomůckou, až z ní odletovaly třísky. Náhle se však za námi v průjezdu zjevil stín.
„Heje, to pjavítko dlžíš špatně…!“ pronesl pomalu příchozí a my vydechli posvátnou hrůzou, při které jsem úplně zapomněl tlouci Evženka po všech citlivých partiích jeho tělíčka. Nevěřili jsme, že je to skutečnost, že to může vůbec být pravda!
Před námi stál starý Vaňátko!
Sestoupil z vrcholu schodiště, kde bydlel a odkud vycházel jen zřídka, přičemž celý rozlehlý činžák o tom vždycky věděl a matky stahovaly z napjatých prádelních šňůr vyprané pleny, podprsenky a bombardéry, a schovávaly děti, neboť kouzlo jeho osoby bylo tak mocné, že by z toho mohly mít parahlízu.
„Já ti to ukážu, chčeš?“ přistoupil ke mně a já mu zbožně podal nástroj pomsty, Evženek stejně tak nábožně nastavil své tílko. Bylo to vyznamenání! Vždyť kolikrát si může takový obyčejný malý a obyčejně krvežíznivý chlapeček popovídat s čarodějem!
Musel být čaroděj… Má i Evženova maminka vždycky říkaly různá tajemná a hrůzu už jen poslechnutím nahánějící slova, která jsme si pak opakovali jako mocnou mantru.
„Retardovanej-senilní-pedofilní-úchylák!“
„Takhje mušíš pšečevá!“ pronesl svým příjemným, mužným hlasem velebný stařec a přerazil dřevěné pravítko Evženkovi o šišinku. „Mušíš to djžet, abyš to měj vyjovnaný, aby to byjo todje… vyvážený! Pak ho můžeš majžnout a štáhnout še k voblaně. Vidiš to? Outok, voblana, outok, vodškok, voblana, outok, votočka, pilueta šem a tam a zaše voblan-…“ starý Vaňátko se trochu uprdl při posledním odskoku, kdy zarotoval se svižností lítaček v supermarketu. Ale my byli bez sebe.
„A vůbeč!“ odhodil starý Vaňátko zbytek pravítka do kanálu. „Nechčete, kjuči, todjenčto…? Jako žkušit to dovoplavdičky? Já mam doma plavítka, to byšte koukaji! Štajý, požádný! Dokonče mají i todjenčto… vokovaný hlany! Na mou duši, že jo! Vokovaný pjavým kovem, ktejej byj vykovanej vod kováže ve vopjavdičký výhni!“
Od té chvíle se zlomilo temné kouzlo osoby, činící starého, váženého muže Vaňátka osamělým, protože jsme před ním cítili posvátnou úctu a strach. Nyní byl naším mistrem, učitelem na poli boje dlouhými pravítky s vražednými břity kování. Bití, výpady a údery se stávaly naším denním chlebem. Zlepšovali jsme se tak, že když nás někdo ze školních škamen vyprovokoval, dokázali jsme ho poté seřezat tak, že slyšel andělíčky zpívat.
Pokaždé mne, jako schopnějšího studenta, nechával starý muž Vaňátko bojovat stínově proti zrcadlu. Lehce zženštilého Evžena, který přese všechnu snahu, ač ho nechci pomlouvat, nebyl ani z polovina tak dobrý a ze čtvrtiny tak chladnokrevný jako já, brával náš Vaňátko-guru na lekce do koupelny a na záchod. Musely to být lekce tvrdé, pro ty, kteří nemají schopnosti, neboť při nich Evženek často křičel, jako by ho na nože brali a náš mistr ho povzbuzoval vzrušenými výkřiky a občas funěl a hekal, kterak jej učil základy boje pravítkem. Po každé takové lekci byl Evženek po dva tři dny skleslý únavou a chodil jako zlatokopecký mezek, na něhož naložili o tři metráky více, než je jeho nosnost.
Nakonec se s rodinou odstěhoval, ačkoliv mi nikdy neřekl proč, ba se se mnou ani nerozloučil. A zapomněl na slušnost rozloučení i s naším dobrodincem, díky němuž jsme se stávali pravými ocelovými muži.
Zůstal jsem sám a hodiny s Vaňátko-guruem trénoval. Bylo slyšet jen zvonění kování a v očích starcových jsem viděl potutelné plamínky spokojenosti. Nastala poslední zkouška, kdy mi starý Vaňátko zkusil namluvit, že nyní i já potřebuji doplňující lekce v koupelně, a s indulonou v ruce už otevíral dveře. Stanul jsem v bojovém postoji s okovaným pravítkem v ruce, hotov mu dokázat, že to tak není.
Vyrazil proti mně. Bojovali jsme dlouho bez výsledku. Můj mistr byl rychlý jako blesk a jeho oči plály vnitřním ohněm, když stříkal na zem indulonu, doufaje, že uklouznu a upadnu. Leč já pružně vyskočil, použil jsem otočku, jíž jsem se naučil, prohodil si zbraň do levičky a vyrazil primou, sekundou, tercií i kvartou, neboť význam dalších čísel jsem v tu chvíli zapomněl, starý Vaňátko vykulil oči a neohrabaně stoupl na housenku indulony. Když se složil k zemi a já mu pod bradu přitiskl kování prastarého pravítka, hlasitě vykřikl vnitřním uspokojením nad svým mistrovským úspěchem.
Neměl mě již co naučit. Když jsem odcházel z jeho bytu navždy, slyšel jsem stále v uších jeho poslední slova, slova hrdého mistra a mého přítele, jednoho z nejlepších:
„Ty šmejde! Takhje ty ši vděčnej, čo? Ty palchante jeden vyjížaná! Nevděčnej špjatku! Bych ti natlh kaďák! Vlať še! Pšeče nenecháš švýho štalýho učiteje takjenč ježet! Když už šem ši votevžej novou indujónuuuuuuuu!!!“
Nemohu nevytřít z oka mužnou slzu.
Posléze jsem se díky svému bojovému umění dostal až do kvalifikace na olympiádu. Zjistil jsem, že mezi pravítkem a kordem, či fleretem je malý rozdíl. Hlavní je ten, že není lhostejné, za který konec bude zbraň uchopena a kterým bude pošťuchován soupeř. Jenže čtrnáct dní před slavnou olympiádou mi vyrazilo ohavné a strašné akné, z něhož jsem upadal do fantasu v horečkách, a tak jsem byl ochuzen o další slávu. Mohl jsem se rychle vyhoupnout na vrchol, ale snad je dobře, že se tak nestalo.
Musel jsem se ale začít starat o svou budoucnost především po tom, co mi parní válec přejel mého milovaného tatínka a potom za to mou předobrou maminku zavřeli. Vrozenou inteligencí jsem vše chápal rychle a žádný problém pro mne nebyl nepřekonatelný, vždyť jsem dokázal zámek klíčem odemknout už na třetí pokus. Nebylo možné, aby takový duch a takový talent byl odhozen vniveč. Tedy jsem si jednoho krásného dne koupil balík papíru, usedl k našemu psacímu stroji a náhle v sobě objevil tvůrčího ducha. Kdybych ho neobjevil, jistě by mi psaní dalo větší práci. Takhle jsem ale v krátké době našel svou cestu, odlišnou od ostatních, zvláštní a neopakovatelnou. Má tvorba byla skutečně rázu uměleckého. Zářila ve všech jejích podobách, ať už to byla povídka, román, či báseň, ať rázu realistického, romantického, či fantaskní pitoresknosti. Můj génius (co jiného to mohlo být?) zářil v každém koutě mého snažení. Neotřelost mi byla patronkou a klišé (a jeho zlý pán Klišér) se ani drápkem neuchytilo na žulové hrdosti mé práce. Zaběhnuté principy, znovu vzpomínané klišé, či kradení námětů, to byly činy, jimž jsem se svrchu poškleboval.
Tak jsem v krátké době napsal už ne povídku a ještě ne román Dědeček, humornou historickou frašku Den na Křivoklátě a několik fantaskních děl a dílek, z nichž bych s hrdostí neměl zapomenout na Vládce náramku, ani na to, že to já jsem dal světu fantastiky novou bytost. Roztomilou, ale zároveň hbitou a rychlou postavičku čtvrtlíka.
Ať si škarohlídi a závistivci říkali, co chtěli! Ať vykřikovali o mé slaboduchosti, ubohosti stylu a hlavně mé tvůrčí nekrofilii. O jejich díla se vydavatelé neprali jako o ta moje! Tak ať zalezou a stydí se někde ve své díře! Kdykoliv jsem takového potkal na ulici, tak, než se mohl na cokoliv zmoct, jsem vytrhl zpod pláště speciálně vyrobené pravítko s kováním z leštěné oceli, natřel toho holomka nebo holomku po hlavě a křikl:
„Divrič!“
A posměvač bréčel a, drže si naklepnutou hlavu, odcházel, aby bídně zhynul.
Nežil jsem v blahobytu, avšak nemusel jsem ani pracovat, což mne hřálo u srdíčka, když jsem s podobnými umělci, lidmi neomezeného a veliké ducha, posedával v hospodách a hospůdkách. Mohli si tam větrat jak chtěli, naše duchy nezlomili, ani neodehnali! Právě zde se zavedla řeč na problémy přemisťování v prostoru. Učinil tak právě můj častý druh, spolustolovník a spolupodstolovník, umělecký žebrák Béďa, jemuž říkali Mikuláš, protože kdyby si vypral santusácké vousy, určitě by si ho s ním někdo spletl. Jeho památná věta nám otevřela cestu k futurismu, ba přímo metafyzice. Jednou totiž povstal ze svého místa, pozvedl prst ke stropu, švihl jím a zvolal:
„Hej, pingl! Kde mam to svý pívo?! Ajci tady, a bleskem!“
Od té chvíle se nemluvilo v našem uměleckém kroužku o ničem jiném. Jen o tom, jak by se měli lidé naučit cestovat bleskem. Všichni jsme hloubali nad tou myšlenkou a ustarané tváře se nám komíhaly nad stolem ještě v časných ranních hodinách, slintajíce a mumlajíce si pro sebe vlastní poznatky z tohoto fantastického oboru. Potom byl čas zaplatit, nebo se poprat s číšníky, a pak se vyrazilo na cestu domů, kde jsme na ukrutníky s utěrkami sesílali právě hromy a blesky, vědomi si toho, že je večer už možná neuvidíme.
Ale vždycky tam byli.
Na každý pád naše spirituální sedánky nesly nečekané výsledky! Netrvalo ani měsíc, dva, a my jsme se shodli na přesné definici cestování pomocí blesku, čili bleskem.
-Když někdo vyrazí takhlenc z baráku a pak cestuje bleskem, dostane se za strašně moc, ale vopravdu echt, krátkou chvilenku až bůhvíkam támdle hrozně moc daleko nebo třeba eště dál, když to půjde, kdopa ví?-
Tento náš nový pohled na věc, vlastní vysoce technická definice pohybu bleskem nás okouzlila do té míry, že jsme zaplatili toho večera bez smlouvání a reptání, až se číšníci divili a rozvazovali pádné uzly na svých kostkovaných utěrkách.
Já už jako bych dlel duchem někde odnesen bleskem. Vše bylo daleko, vše se kroutilo a vlnilo, jako by to všechno spadlo někam pod vodu. Hlasy jsem slyšel jen vzdáleně a v uších mi šumělo. Musel jsem svlažit hrdlo a učinil jsem tak téměř celou lahví rumu, jež stála nepovšimnuta na výčepním pultu. Ale ani poté můj zvláštní pocit nezmizel! Ba snad se ještě rozšířil, neboť i mé končetiny zachvátil strašidelný třas. Nevím, jak jsem se toho večera dostal domů. Jen to, že tvář jsem měl olepenou smetím a štěrkem a kalhoty vytahané, až hanba.
Uzavřel jsem se do sebe a do bytu. Zachvátila mne mysteriózní bolest, vybuchující v náporech tak prudkých, že jsem až lapal po dechu, ale nemohl jsem ho za žádnou cenu chytit, ani když jsem si na to vzal síťku na motýly. Chvíli mnou třásla zimnice, hned zas mi něco strašlivého zkoušelo rozpárat a utrhnout žaludek. Dávil jsem jako divý, a nevídané barvy, jež jsem spatřil v záchodové míse i všude kolem ní, mne přesvědčily znovu o tom, že cosi podivného se kolem mne, i ve mně samém, odehrává. Vydržel jsem to celý den, ale takhle k pozdnímu odpoledni jsem, v trochu lepším stavu, zjistil, že mi došly doma všechny základní potraviny, jako je pivo, likér, kořalka, ba i víno! Bylo nutné se proto vydat k bankomatu v naší ulici, neboť má stará družka v neštěstí, ošmatlaná, zamaštěná a zohýbaná peněženka padla za oběť řádění mystických rejdů předchozí noci a již nikdy jsem ji neviděl.
Bylo sychravo a voda se zdála být nesnesitelná. Ulice málem mlčela, téměř liduprázdná, pokud nepočítám zátah na drogové dealery, řadu šlapek na chodníku, říznou hudbu armády Zká-… ehm, Spásy, jejíž malý orchestr hrál až skoro na refýži, projíždějící peloton Závodu míru a průvod asi tří set nezaměstnaných s transparenty a jinými zbraněmi. Tedy jsem, skoro nikým nepozorován, došel obezřele až ke stroji, vložil do něho svou kartičku a s obtížemi zadal číslo…
Jenže v tu chvíli oblohu proťal blesk a udeřil přímo do tolikrát prokletého stroje na peníze. Projel kovem a zasáhl i mou váhající ruku.