Neuvěřitelné dobrodružství - II. Bolestné seznání nevídaně pozoruhodné pravdy

Anotace: Uvědomi jsem si, že servírovat svůj výtvor takhle v celku asi nebylo nejšťastnější a zřejmě to odradilo opravdu už délkou. Tak nyní přichází hezky po stravitelnějších porcích.

II.
Bolestné seznání nevídaně podivuhodné pravdy

V prvním okamžiku jsem se cítil být rozpadlý na tisíc kousíčků, ale ty se posléze ukázaly být kousky, ty posléze kusany, aby proměna byla dokonána na celé mé tělo. Hbitě jsem zkusil získat vládu nad svými smysly a podařilo se mi to na výbornou! V jediném mžiknutí oka mi stačil fakt, že se moje chodidla nedotýkají země a kamínky mě píchají do zad a částečně přednice a částečně zadnice k tomu, abych si řekl, že určitě musím ležet.
Potěšilo mě to mile.
Vstal jsem, znovu jaré mysli, a když jsem si spočítal ruce, nohy a hlavu, došed k víceméně stejnému číslu jako kdykoliv předtím, byl bych si poskočil na jedné noze.
Potom jsem ale spatřil něco, co mi rozbušilo srdce tak, že by se můj ošetřující lékař oběsil na stetoskopu. Nejen, že kolem bylo vše natolik jiné, ale musel jsem dokonce konstatovat, že nejsem snad ani na zemi, protože kupříkladu vesnička Horní Blátkovice takhle vůbec nevypadala. Všechno kolem bylo barevné jako jedno ohromné prkýnko, na němž hnijí rozličné druhy masa. Od hnědi a téměř fialové až po zelenou, ba místy zažloutlou.
Ale uprostřed stála bytost, která nemít dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu, by snad ani nemohla být člověk.
Žena.
A k tomu krásná a navrch skoro nahá, kromě svůdného opasečku, na němž se bimbal zdobený čtyřručák, nebo možná čtyři a půl ručák, a průsvitného pláštíku. S úsměvem ke mně vykročila, zatímco já jsem se usilovně štípal do stehen. Hrot meče za ní oral moc hezkou rovnou brázdu. Potom jsem ale, pamětliv vychování bojovníka, jehož pravítko nejednou rozselo zkázu mezi nedůvěřivci, ladně poklekl na jedno koleno, až jsem zafuněl.
„Auitoh’chn ejlenhech’ih brch’lankchlá.“
Čarokrásná bytost na mě nechápavě pohlédla a sklonila se tak, že se jsem se celý opotil. Konečně jsem si dostatečně odkašlal. „Kde to jsem?“ ptal jsem se ihned.
Jako spisovatel druhořadého braku jsem si byl jistý, že je to právě ten správný začátek. Všechno se vyvíjelo podle zaběhnutého scénáře. Nevysvětlitelná náhoda a následné přenesení kamsi… kde není tady, ale vlastně ani tam, protože to tam člověk nezná. Urazilo by mě, kdyby tu nebyla i krasavice, oděná jen tak, aby byla ještě víc nahá. Jak by si to takovéhle nějaké… místo, ať už je kde je, představovalo? Abych se tu objevil a ani mě nevítala nahá kráska? Bych se na to podíval!
Ach, ale jen jsem na ni poprvé pohlédl, už jsem věděl, že ji miluji! Že je to jediné v mém životě, pro co chci ještě žít, jestli teda musím. Ihned bylo nad slunce jasnější, že má skvělou povahu, že je něžná a milá, inteligentní, sečtělá, její pravopis dokonalý, a nadaná v umění, ať už je to hudba nebo výtvarné. Také byla na první pohled vynikající šermířka, protože udržovala brázdičku po meči ve stále stejném směru a rovině. To ostatní, jako nohy, vlasy, prsa a vůbec tělo… kdo by se na to díval? Tedy víc, než je třeba.
S naléhavou nutkavostí mi naznačila, abych ji neprodleně následoval. Vstal jsem, narovnal se, až mi prasklo v zádech, a hrozně se nafoukl. Naznačovala mi cosi, ale nerozuměl jsem její řeči. Chtěl jsem ale říci alespoň něco, jak se sluší při setkání:
„Nedělej tu na mě chtivý voči, čičinko! Esli neumíš vařit, tak bych se na tvým místě do toho sakra rychle pustil, jinak se mnou budeš mít peklo!“ pravil jsem tedy přívětivě.
Ale to už mě vedla zvláštní krajinou, plnou všeho možného, co se pletlo pod nohama, šlehalo do nich mokrými listy, ostnitými šlahouny, nebo pod nimi zněle křupalo a čvachtalo. Šel bych za ní třeba až na kraj světa, avšak kdyby to nebylo tak strašně daleko, že by tam možná i cesta bleskem trvala nějakou tu chvilku. Jenže hned pod kopcem podoby ohromného karfiolu stála, sedíce ve zvláštních sedlech, připomínajících fotel, uvolněně, avšak v ostražité bojové pohotovosti, která neztrácela nic z uměleckého dojmu a malebného romantična, krutosti, něhy a uměleckého cítění, skupina půvabných, vysokých, dlouhovlasých, svalnatých, šlachovitých a žilnatých, kožnatých a kostnatých válečníků. Na první pohled byli všichni nadaní, talentovaní, inteligentní a v boji strašliví, což čišelo z každého jejich zamávání a koketního přihlazení neposlušného pramínku vlásků, ale nemálo také ze strašných rukojetí jejich strašných zbraní pro jednu a více rukou. Oděni byli stejně málo jako krasavice a jejich nahota jim volně spadala a bimbala se po jedné straně sedla zvířat, na kterých seděli.
Ano, zvířata, ta se nemohou opomenout, když se jeden dostane bleskem do neznámého, strašlivého, krutého světa, který však ani při svém každodenním nervy drásajícím boji o život (v trávě jsem totiž viděl, jak něco s dvaceti nožičkami se buďto páří nebo požírá něco, co mělo těch nožiček o poznání méně, ale zato více hlaviček) neztrácí svou velebnou krásu, a díky vlhkému, teplému klimatu není ochuzen ani o velebné oratorium asi sto milionů bzučících hmyzích křidélek všemožných tvarů, velikostí a hlavně počtů na jednu, nebo více, hlaviček.
Zvířata, na nichž seděli neznámí, ale na první pohled sympatičtí a rozumní bojovníci, jak jsem si hned, s bystrostí mně vlastní, všiml, nebyla velká ani jako blechy, ani jako slon. Mé dalekosáhlé znalosti z pozemské botaniky a zoologie na okamžik zmátl fakt, že nevypadala ani jako vepř domácí, ani jako hlemýžď zahradní či podoustev nosatá, přičemž z nich nerašil ani koberec mechu, kaktusů, česneku, tím méně pravěké plavuně a přesličky. Každé by bylo ohromné, strašlivé a černé, kdyby nebyla všechna velikosti asi prostřední od koně a malé od hrocha, netvářila se i se svými třemi a půl páry vykulených očí prachpitomě a nebyla zabarvena zhruba jako porce vepřového se zelím. Podobala se držením těla a cvakáním kusadel a čelistí málem lidem, ta zvířata, takže jsem se hbitě pokřižoval a vzkřikl o násilnictví, ale potom jsem si všiml několika lehko přehlédnutelných rozdílů, jako byly třeba dva páry zakrnělých končetin, vyrůstajících z hlavohrudi, čtyři páry zalomených a dojista rychlých nohou, ohromné výrůstky v podobě losích rohů nebo enormně velkých pazour na hlavě, článkovaného zadečku, tří žihadel, osmi makadel, pěti tykadel a v neposlední řadě takové drobnosti, jako byl dlouhý ohon, jímž neznámá jezdecká zvířata bičovala neklidně zemi, své i okolní jezdce, ba i sebe sama a mezi sebou navzájem, z čehož povstával vřískot, podobající se vzdáleně zadřené automatické pračce, do které omylem spadl opravář za chodu.
Má průvodkyně vysedla do volného sedla takovým stylem, že mi poskočil ohryzek. Ale ouha, viděl jsem, že ani jedno zvíře se v davu neskrývá, aby někoho neneslo na zádech, hřbetě, nebo co to ty příšery vlastně měly. (Už mi jako lidé ani moc nepřipadaly.) Čekal bych, že s sebou budou vždycky vodit jednu osedlanou příšeru navíc, pro případ, že by k nim někdo zavítal bleskem, čehož pravděpodobnost je asi tak jedna k sedmi stům miliardám, pěti stům šedesáti sedmi milionům, třem stům padesáti pěti tisícům, dvěma stům dvaceti sedmi. A půl. Jeden by čekal, že když si to spočítají, tak jim to dojde. Ale zřejmě jejich na první pohled patrné nadání nebylo na manipulace s matematickými poučkami a teoriemi pravděpodobnosti.
„Ulu kundruhuš, žužla šmajcrblub.“
Tedy dlouhovlasá krasavice tohle přesně neřekla. Neřekla to ani částečně, ale to, co řekla se tomu rozhodně nejvíc podobalo. Naštěstí jsem byl lingvista, s talentem od samého Boha, jenž porozumí všem dostupným jazykům za krátkou dobu a těmi nedostupnými se alespoň rychle domluví. Oprášil jsem svůj intelekt.
„Héé?“ dal jsem si kornout z dlaně k uchu a divoce vrtěl hlavou.
„Do-bi,“ ukázala na přátelskou strašlivost, na níž všichni seděli.
Pochopil jsem, že mne považují za dar z nebes. Nemusela toho říkat víc. No, možná mohla, ale zatím to stačilo. Byl bych vsedl na jednu dobi, kdyby už na každé někdo neseděl a sedět v jeden okamžik na místě přesně stejném, kde už sedí někdo jiný, je fyzikální utopie.
Jeden z mládenců, ten na pohled nejtalentovanější, seskočil však hbitě z hřbetu dobi, uklonil se mi, předvedl jednoduchý poskokový taneček, padl přede mnou do prachu, políbil mi botu (přestože jsem předtím šlápl do něčeho nepopsatelného) a položil si ji na krk. Zaslzel jsem nad tou vznešenou hrdostí a po jeho zádech, přičemž on ani nezasténal, když mu chrupala páteř, jsem vystoupil do sedla. Všichni mě vítali veselými posuňky a klečící po mně házel květiny, utržené při svém pobytu v prachu, když se mu bolestí zatínaly pěstičky.
Byl to, jak jsem mohl později zvědět, saadlo. To je výraz označující zhruba hodnost našeho poručíka, nebo možná šatnářky, ale to má pramalý význam v mém vyprávění. Kolem byli všichni ostatní hussaadlo, čili vyšší hodnosti, nebo pracovního zařazení toaletářky. Kromě mé krasavice, pochopitelně. Ta z nich byla nejvznešenější, nejkrásnější, nejsečtělejší, nejhbitější, nejobratnější, v boji nejstrašnější a ve svém vládnutí nejmoudřejší. Protože ona byla odšmíráka, čili nejvyšší vládkyně.
Kopl jsem svou dobi patami do čehokoliv, nač jsem dosáhl, a vzkřikl: „Kupředu! Za mnou!“ a potom jsem vyrazil tak prudce, že mé zvíře se ještě chvíli málem potácelo na tom místě. Za mnou, pojídajíce prach od panožek mé nestvůry, klusal se šťastným a poctěným výrazem saadlo, jenž se jmenoval Zval-chúj. Občas sice zpomalil, ale já mu dodával hlasitým pokřikem odvahu a síly, takže každý ukopnutý prst oželel s lehkým srdcem a pro krvavé stopy za sebou se už netrápil, že bych se mu třeba mohl smát.
Cesta byla dlouhá a já ve fotelovém sedle, protože jsem zocelený válečník a veterán mnoha strkanic a pavlačových vendet, málem usnul, což mé zvíře neslo nelibě a počastovalo mne ranou svého ohonu přímo do šešule. Náhle všichni moji druhové a následovníci (technicky vzato) vzkřikli hlasitě vysokým a líbezným hlasem, ukazujíc k západu, kde by se zvedal prach, kdyby tam nebylo vlhko, ale takto jsme všichni viděli oddíl jezdců na podobných dobi, jako byly ty naše. Jen rozměry jezdců byly jiné, než naše, ač zelenáči kolem mne byli vysocí, statní a silní a já hrdina, moudrý a inteligentní. Všichni přijíždějící byli velicí, vysocí, rozložití, dlouzí, širocí a bystrozrací, strašliví, příšerní, odporní, hnusní a ohavní, páchl jim dech, protože měli zubatou hubu, a vůbec nebyli nadaní, ani talentovaní! Porostlí byli žabím vlasem, jenž měl obvyklou barvu žabího vlasu, čili cihlově červenou.
Má krasavice, o níž jsem se cestou dozvěděl, že se jmenuje Simsala-bim, křičela spolu s ostatními a všichni k přijíždějícím vystřelovali jeden bonmot za druhým a hrozili na ně nevraživě vztyčenými ukazováčky, zvěstujícími zkázu každému, kdo zapomene na dobré mravy, natož aby někomu chtěl sahat na život nebo ho ochmatávat někde jinde. Ale Simsala-bim popojela proti mně a od sedla vyňala překrásně zdobenou čelenku z pravých diamantů, z níž vedly zvláštní drátky, a posadila mně ji na hlavu.
Najednou se se mnou v mžiku vše zatočilo, ale ve druhém mžiku se to roztočilo zase zpátky. Měl jsem pocit, jako když jsem vedl dlouhé filosofické debaty s Mikulášem. Chtělo se mi tolik, tak nesmírně a tak strašně moc blinkat.
„Nyní jsi jedním z nás, vzácný cizinče!“ vzkřikla Simsala-bim. „Byla to jediná možnost a já na výpravy vždy vozím náš tajemný choro-vod, kdyby se objevil nějaký vznešený a statečný cizinec.“
„Budiž ti za to dík!“ pokynul jsem přívětivě.
„Běda, žene se proti nám strašlivá hlídka ještě horších Buzicarů z Buzicaronu!“
„Hrůza! Jak strašlivá hrůza!“ bylo mi vše v mžiku jasné, neboť jsem byl hrdina. „Musíme se bránit proti nelidským a naprosto nepohledným bestiím! Jak se říká, Buzicarové musí být vykořeněni z… z… eh, kde to vlastně jsem?“
„Náš svět se nazývá H’nus, vzácný cizinče. Jak ty se nazýváš?“
„Já se nazývám Celestýn Hadraba!“ pronesl jsem hrdě.
„Ach, Celestýne Hadrabo! Jak mě těší tě poznat, ale zároveň cítím smutek z toho, že všichni bídně zahyneme, neboť se k nám řítí buzicarská jízda!“
„Vskutku!“ poznamenal jsem bystře, neboť se skutečně stále řítila a netvářila se, jako by s tím v nejbližších chvílích mínila přestat.
Bystře jsem pohlédl na své souputníky.
„Musíme se jim postavit! Hrdinně a okamžitě!“ vzkřikl jsem hromově.
„My?“ vykoktal jeden svalnatý, opálený a hrdinsky zjizvený hussadlo, jehož myšlenka zasáhla tak, že se musel chytit rukojeti svého meče, aby nespadl z fotelu. Ostatní kolem se rukojetí svých víceručních zbraní drželi s výrazem neschopného a dementního chlapečka. Určitě by začali popotahovat, kdybych tam nebyl já, hrdina, na kteréhož museli po celé tisíce let přežívání a bojů čekat, aby jim ukázal, čemu se to vlastně říká frontální útok.
I když je to taková prkotina, že se všichni útočící postaví do fronty a útočí ukázněně a šetrně, aby neumazali zbraně, jeden po druhém.
Simsala-bim, hrdinná nejméně podobně jako já ve své roli odšmíráky, přeručkovala po svém čtyři a půl ručáku, jehož hrot s těžkým zaduněním dopadl do vegetace na zemi.
„Jaký jsi to muž, Celestýne Hadrabo! Takových zde není! Ach, jak šťastna nyní padnu, když již vím, že jsou i tací, jako ty!“ zvolala.
Nebyl jsem zvyklý na lichotky. Nikdy mi je nikdo neměl důvod říkat, takže jsem si z toho nic nedělal a prostě popohnal svou dobi, poukopanému utíkači za sebou jsem od pasu vytrhl jeho nádherně vyváženou, načtyřikrát prohnutou a pětkrát narovnanou, masivní záštitou, štíhlým jilcem a elegantní hruškou zdobenou čtyřsečnouš šavli. Ihned jsem zjistil, že to není mé pravítko, ale pocit čehosi zvláštního v dlani mi připomněl jednu veselou příhodu z mého mládí, kterou jsem si užil na záchodku. Zbraň byla kovaná z nejlepších materiálů, čehož jsem si při svých vědomostech všiml, kovaná za studena a kovář se musel jmenovat určitě nějak jako Bre-kekek, což jsem usuzoval z jasného zvuku čepele..
„Vpřed!“ vzkřikl jsem divoce a ukázal zbraní do míst, kde stále ještě uháněli krajinou v podobné vzdálenosti Buzicarové, přičemž se nezdálo, že by je ta činnost jakkoliv unavovala. „Za mnou, psi prašiví!“ dodával jsem odvahu dle svých zkušeností. „Vaše matky jsou ošklivé a vrásčité a vaši otcové ještě víc! Žena, která se dobrovolně, za finanční neb naturální úhradu, pohlavně a tělesně nabízí většímu počtu neznámých mužů za účelem krátkodobého tělesného obcování a ukojení pohlavních pudů (kurva) vaše mať! Kdo nejede, je vařbuřt!“
Moji spolubojovníci v tu chvíli zuřivě vykřikli, neboť vařbuřt v jejich jazyce znamenal kohosi, kdo je tak ošklivý, že si s ním, když byl malý, nikdo nechtěl hrát a dodnes po něm všichni házejí uschlý hiplismudlachblunštublší trus, nepěkná slova a někdy i kamení, štěrk, a ti nejmírnější aspoň vrchovaté hrsti písku.
Jak jsme rázem uháněli vpřed! Od panožek našich dobi by se prášilo, kdyby od nich neodletovaly spršky vlhké hlíny, kusy mechu a vřískající tvorečkové. Buzicarové se konečně začali blížit a já ihned viděl, že budou silným protivníkem. Každý měl pádný břich, někteří i pádný řemdich, jiní meče a sekery, neprakticky velké a těžké, kované určitě kovářem bez talentu a uměleckého nadání. Jejich divé tváře pod hrubě opracovanými přilbami, diletantsky vyhotovenými do ladnosti kbelíku na pomyje, se šklebily jako samo peklo, učiněná hrůza nebo Filip na jelita. Divé oči mrkaly a mžouraly a mnohdy se dívaly každé na jinou stranu, což jsem považoval za obzvláště vychytralé, a z otevřených zubatých hub vlály rudé jazyky, páchlo z nich, až hrůza, a spolu se smradem se z nich linul i příšerný, hrubý a prd… hrdelní smrtelný chropot.
Srážka byla dílem okamžiku, jakmile jsme, my i oni, po několika hodinách zformovali své bojovníky do víceméně pravidelné řady tak, aby žádné zvíře nestálo na místě, kde již stojí jiné, ba aby ani nestálo nad tím místem, či pod ním. Rozhořel se boj. Divoce jsem řval a hulákal, mávaje šavlí tak, že to bylo o strach. Několik Buzicarů jsem hbitě a uměle odzbrojil, když jsem na ně křikl: „Pustišto?!!!“ a několik jsem tak ošklivě pořezal a poškrábal, že s pláčem odcházeli z bojiště. Moji spolubojovníci se učili rychle, pominu-li jejich mrzké zkušenosti z doby, kdy jsem ještě na H’nusu nebyl, ale ty stejně nestály za řeč. Sesypali se na své protivníky se sebevražedným odhodláním, bez myšlenky na vlastní nebezpečí, a tak dlouho do nich píchali a šťouchali svými zbraněmi, až je přinutili sesednout, a na zemi potom do nich začali tlouci, kopat, políčkovat je, tahat za vousy, dloubat do očí, tahat za nos, dělat jim ohníčky, dávat pasáka a válet je v roští, až nezbyl z nepřátel ani jeden, který by bez bréče neodcházel, vlekouce v jedné ruce svou strašlivou zbraň a ve druhé uzdu své dobi, která se posměšně šklebila, co jí to jen strašlivá tlama dovolovala.
Všichni mi provolávali slávu a nejhlasitěji právě po boji ruměná, rozcuchaná a v obličeji, jak kousala Buzicary do kotníků a prstů u nohou, umolousaná Simsala-bim. Bojovníci kolem mne poskakovali jako děti a stejně tak upřímně se radovali ze svého vítězství, k čemuž já jsem se díval se shovívavým úsměvem, neboť jako žák starého Vaňátka jsem znal strašlivost řeže více, než tito svalnatí a nadaní kašičkové.
Co by beze mne dělali?
Zřejmě to, co dělali stovky let předtím, ale nestálo by to za nic, to ti, milý čtenáři, můžu říct hned. Neměli totiž ve svém středu hrdinu, neboť to jsem byl já a tehdy jsem tam ještě nebyl, protože to bych si zákonitě pamatoval. S povděkem jsem přijal fakt, že mne zvedli, ač jsem stále seděl na své dobi, na ramena a takto, za zpěvu vítězných a hrdinských písní, které bude třeba změnit, protože nepojednávaly o mně, mne nesli pustinami, přes hory a doly, sedmero řek a devatero kopců, až před brány nejkrásnějšího města, jaké jsem v životě viděl, když nepočítám Sodomu a Gomoru nebo Hirošimu a Nagasaki.
Ramena měli sice ošklivě popíchaná od panožek mého věrného… tvora, ale oni toho nedbali a byla pro ně čest cedit krev za to, že mne smějí nésti na zádech!