Neuvěřitelné dobrodružství - IV. Hrdinský skok do hrůzyplného neznáma

Anotace: A máme tu další součástku.

IV.
Hrdinský skok do hrůzyplného neznáma

Ráno po noci klidného a ničím nerušeného spánku (neboť Zval-chúj uznal, že není mužné stále žebronit o svou zbraň, rodinnou památku a nedocenitelný skvost, a skočil do studny (vytáhli ho, zajisté, neboť byli nadaní a inteligentní, a tak se přihlásil do vědeckého projektu možnosti vystřelení živého organismu do vesmíru s pytlíkem vzduchu, butelou vody, houskou a notýskem pro zapisování postřehů a pozorování)) jsem se protáhl, zakřičel na celé kolo „Uáááá!“, a bylo mi dobře. Na chodbě jsem sice slyšel hluk, jako by se tříštilo křišťálové nádobí, jež upustila nenadálým skřekem vyplašená půvabná, štíhlá a nadaná služtička, jsoucí však venkovsky připitomělá.
Kdo by se staral o nějaké to cinknutí?
Seznal jsem ale, že mám hlad a začal se tedy zajímat, proč mne takto kaloricky zanedbávají a po chodbách zatím nechají chodit služky, nesoucí plné náruče, či cokoliv jiného, cinkavého nádobí, snad aby mne probudily!
„Kde je žrádlo, vy zatracení, prašiví, prokletí, bídní psi?“ zeptal jsem se slušně strážného na chodbě, jenž hbitě odběhl, celý ruměný z hanby, která padla na jejich civilizaci skrze to, že vzácný host, neznámý cizinec, nedostal snídani do postýlky včas, či spíše v okamžik, kdy rozloupl oči.
V tom okamžiku se nebe za okny mé plebejské, padesát na padesát (metrů) velké, stísňující a traumatizující komůrky zatmělo. Hrklo ve mně jako v kardiostimulátoru blízko mikrovlné trouby. Bál jsem se, že jsem pohněval Ježíška!
„Jejeje…“ ševelil jsem, abych ukázal, že nemám strach. „Huhúúúú… bůůů…! Nééé, já to tak nemyslel, nezlob se na mě, Ježíšku, neber mě do peklááá…, já už budu hodnéé-…“
Oknem vstoupila Simsala-bim, či spíše se prohoupla okenním rámem a se zvučným jódlováním přistála v jedné ze zbylých fontánek, až voda vysoko vyšplíchla a za uchem se jí uhnízdila zlatá čudla. Vypadala v tu chvíli neodolatelně, leč já byl chladný jako zábava v márnici. Nezapomněl jsem na to, jak mne nactiutrhala, mrcha jedna šmajdavá!
„Co tu pohledáváš?“ otázal jsem se nepřátelsky, abych dokázal, že do mých komnat nemůže jen tak někdo. Ani když je to nějaká odšmíráka, co vládne jednomu ohromnému městu, ve kterém teď vlastně jsem. Ale stejně!
„H’adry mne poslal!“
„Skutečně?“ pochyboval jsem o všem, co řekla. Chtěla mě, to bylo jasné, a tak se schovávala za průhledné, ubohé a naprosto slaboduché výmluvy, mající zastřít fakt, že prostě beze mě už nemůže být a že mi chce hned tady-…
„Jsem školena v létání vznášedlem.“
„Aha. Nechápu, co je na tom tak složitého.“
„Mnoho technologií, kterým nerozumí vůbec nikdo, spousta takových, jakým nerozumí nikdo, kombinované s těmi, jimž je téměř nemožné porozumět, a s několika, jejichž pochopení vyžaduje inteligenci géniů. Mimoto je tam spousta pedálů a šlapek ke šlapání ve správném pořadí a rytmu. A já šlapu velmi šikovně!“
„Byl bych raději, kdyby se mnou letěl někdo jiný!“
„Jsem jediná volná pilořiťka.“
Zkoprněl jsem.
„Ach, to slovo znamená pilota, jenž se řítí. A taková jsem jediná volná já, Celestýne Hadrabo, ať se ti to líbí nebo ne, ber nebo nech ležet!“
Nenechal jsem ležet, neboť tak bych ukázal, že jsem upustil od svého tajného a vychytralého plánu, o němž nikdo neměl ani tušení, ale každý čekal velkou věc, neboť jsem zvečera vykřikoval z okna, že chci sladce spinkat, a jestli všichni okamžitě nezmlknou a nenasadí neukázněným robátkům dusítka a tlumítka a nevysypou jim kuličky z hračky zvané chr’c-chr‘c, tak se na ně vykašlu, a ať si pak hrdinství páchá kdokoliv, komu se jenom bude chtít. Bohužel potom opravdu všichni ztichli a hleděli k mým oknům s výrazem bázlivé úcty nad tím, co nechápou, neboli primitivním pudem uctívání všech, kteří je jakkoliv převyšují, čili mne.
Byl jsem přinucen k dodržení svého hrdinského předsevzetí. Tak to dopadá, když si někdo pouští kušnu na špacír. Potom od něj všichni čekají záchranu, mezuláni, a nikdo ani nehne prstem. Radši se podívají, pokývají hlavou, uhnou, v případě neúspěchu, té vaší, stále letící, a půjdou si zase po svém.
Následoval jsem kulhající Simsala-bim po provazovém žebříku z okna. Všichni dole si na nás ukazovali, protože nám vítr zvedal sukýnky. Ale já lezl druhý, jak jinak, a tak pouze já se dostal do řečí a úvah, zda-li je to hnědé proužkování, prosvítající pod mou baletní sukénkou, nadýchnutou znovu z průsvitného pláště, novým módním trendem v tkalcovství.
Vznášedlo viselo v prostoru, tlumeně bzučelo, možná hlavně proto, že bylo předtím zaparkováno na nějakém nepěkném a páchnoucím místě a nyní se kolem něho rotily bzccumbumtarára. Vstoupil jsem do kabiny, hranaté a šišaté zároveň. Celé vznášedlo mělo aerodynamický tvar kontejneru z kafilérie a když vyrazilo, seznal jsem, že jeho rychlost a manévrovatelnost je srovnatelná s kraulující žížalou, ještě když navrch dostala epileptický záchvat a křeč.
Simsala-bim se chopila řízení, divoce dupajíce po něčem, co jsem neviděl pod řídícím pultem. Skřípalo to a zvláštně vrzalo.
„Velice složité ovládání,“ podotkl jsem suše.
„To ano… A ještě předtím se postarám o chrob’ak-ea’nee. Kde se to tu jenom vzalo? Vždyť vznášedlo stálo bezpečně v hangáru!“
Pochopil jsem, že chrupkavé zvuky nepocházely od zatuhlých převodů pedálů.
„Celestýne Hadrabo?“
„Ne, ne, ne! Já tohohle prevíta, co ti utekl, nezadupnu… Vypadá šíleně nebezpečně, má veliký kusadla, a navíc bych si určitě zastříkal sandálky. Ne, prostě ne, toho voškliváka se já ani netknu. Tfuj, di pryč, ty bído jedna vohavná…! Eeee…“
„Ne, to jsem nechtěla.“
„A co tedy?“
„Jsi na mě rozhněvaný?“
Hleděl jsem ze vznášedla, pomalu se potácejícího nad ulicemi města, z nichž po nás zevlovali lidé a rozverní prodavači se nás snažili zasáhnout shnilými kousky ovoce a zeleniny. Viděl jsem celé bílé město Babrán, jemuž vládla odšmíráka Simsala-bim. Věděl jsem, že musím být mírný, už kvůli tomu krásnému městu a hlavně kvůli starosti, jíž Simsala-bim do města vkládá. Ano, bylo na místě být mírný, diplomatický a dvorný.“
„Ne, to nejsem… Nenávidím tě!!!! Nenávidím, nenávidím!!!“ řekl jsem. „Navždycky tě budu nenávidět a doufám, že skončíš v pekle, vysmažená jako smaženka, proklínám tě natisíckrát strupovitostí, pajdavostí a plešatostí, zápachem z úst a demencí!“
„Bheu…“ vzlykla odšmíráka a vznášedlo poskočilo.
A já najednou nechápal, co jsem řekl. Vždyť jsem byl tak opatrný a diplomatický!
„Způsobil jsi takovou hanbu a teď ty na mě takhle?“ pravila ublíženě odšmíráka. Vznášedlo smetlo jednu z věžiček mezi davy, které jásaly nebo křičely hrůzou. Nebo jedno, přecházející ve druhé. „To jsem si nezasloužila!“
„Tak si to tak neber, Simsala-bim! Dyk já to tak nemyslel, každému občas ulétne slovíčko, nebo dvě… nebo deset… nebo třeba ještě víc,“ chrlil jsem ze sebe při představě přistání při stávajícím klesání, kdy by kolem, díky městským zdím, vznikl nejspíš gigantický mlýnek na maso. A nejhorší na tom bylo to, že bych v něm byl i já!!!
„Beru to, jako že jsme se smířili,“ pohlédla na mne krasavice za kniplem s nadějí a já si řekl, že to s ní přeci jenom ještě zkusím. Třeba není ještě tolik použitá a nemá tolik najeto.
„Nooo,“ začal jsem neutrálně, aby si nemyslela, ale, vida, jak se věže opět přibližují a má krasavice tisknouce zakroucený řídící nástroj na pultík pomstychtivě cení roztomilé křupáčky, ihned jsem přikývl, a to několikrát, na souhlas.
Když jsme přešli své malicherné spory (ale já jsem si říkal, že jí to stejně ještě ukážu), seznámil jsem rozevlátě pilotující Simsala-bim se svým plánem, jenž jsem chtěl spřádat celou noc, jenže jsem po prvním uvážení upadl ve spánek, a tak mi na to musela stačit chvilka, kdy jsem vykonával ranní stolici. Odšmíráce se rozšířily oči úžasem, když jsem dopověděl a přestal ústy napodobovat očekávané zvuky, zejména oslavné výkřiky.
„Och, Celestýne Hadrabo,“ pravila uneseně. „Jaký to mistrný plán!“
„Žejo?“ pravil jsem skromně. „A právě proto jsem potřeboval tento… stroj. Nasměruj jej k ďábelskému táboru Purpurových zlostníků. Potřebuji rychlý přepad! Přímo ke stanu náčelníka a velitele.“
„Jak poznám, který to je?“ zašeptala zahanbeně odšmíráka, tlukouce hlavou o řídící panely, až se roztodivná světélka rozsvěcovala a zase zhasínala.
„Nikdo by to nepoznal, Simsala-bim,“ položil jsem jí ruku… pak už na rameno, protože mne brněla dlaň po hbité ráně, „jenže mé oči jsou cvičené na jakýkoliv náznak odlišnosti a vyjímečnosti.
To byla pravda a zase pravda. Vždycky jsem upřímně záviděl těm s talentem, těm odlišným (kromě mrzáků a dementů) a těm výjimečným. Tudíž jsem si na tyto vlastnosti vypěstoval dokonalý čich, jen abych mohl takové poctít nenávistným křikem a hbitými ranami pravítka.
„Velice mne těší tvá slova,“ pronesla odšmíráka a přestala trkat do tlačítek. „Který z nich to tedy je?“
„Ten, u něhož stojí ta ohromná tabule s ďábelským nápisem v jazyce Buzicarů, jenž hlásá tajemnou šifru, znějící: Velitelský stan.“
„Och… taková drobnost…“
Vznášedlo se přibližovalo k táboru téměř bezhlučně.
„Musíme se dostat přímo nad stan!“
„Coooo?“ přiložila si dlaň do kornoutu odšmíráka k uchu.
„Nad staaaan!!!!!“ zahulákal jsem, až mne konečně zaslechla a přikývla.
Stroj se pohyboval jako kolibřík. Chvíli sem a chvíli tam. A musel by to být kolibřík ladnosti a tvaru hrocha, vážící dvacet tun, aerodynamický jako hrobová krypta.
Leč co je bez jediné chybičky?
Brzy, už za několik hodin, jsme se přiblížili táboru Purpurových zlostníků na dohled. Viděl jsem za okny, jak nám stráže a vojáci na ochozu Babránu drží palce a povzbudivě jsem jim kynul, když se nakláněli z ochozu a tiskli k oknům pergamen s nápisem: Jen opatrně! Musil jsem to být já, kdo povzbudí babránské obyvatele, neboť jejich odšmíráka byla plně soustředěna na řízení stroje v ukrutné rychlosti a… myslím, že ti lidé stejně chtěli pozdravit hlavně mne. Velice jsem se radoval z jejich klepání na okna. Nicméně nebyl čas na kratochvíle, tak jsem na ně vyplázl jazyk, aby se urazili a šli pryč, a znovu jsem se zabral do svých úvah. Za okny se rýsoval tábor Purpurových zlostníků, strašlivé místo zmaru, děsu a táborových her. A za dalších pár… hodin jsme se dostali nad úroveň okraje planiny zkázy a kola stanů. Sunuli jsme se nad táborem neslyšně a Simsala-bim blinkala do pytlíku, protože jsme museli vystoupat výš, což nám rozhodně sebralo chvíli a jí psychické síly, po čemž nízký tlak zatlačil a vytlačil z ní snídani tou špatnou stranou.
Zaplaťpánbůh!
Došlo na vypjatou chvíli, kdy jsem hodlal vykonat svůj riskantní a nesmírně odvážný plán. Klesali jsme nad stanem, jenž měl podle všech mých odhadů obývat sám velitel, ačkoliv Buzicarové prý nikoho takového neměli mezi sebou mít.
Pche! Mi bude někdo vyprávět!
Blížili jsme se z vrchu, nikým, ale naprosto nikým, nepozorováni, randál neslyšen. Všichni si zrovna procvičovali svaly a dělali kliky, ošetřovali si kuří oka a zavazovali tkaničky, zkoušeli ze země hrůzným mečem či kruťáckou sekerou vyrýpat nevídanou ma-xu, čili kroužkovce žížalovitého, leželi po večeři na bříšku, aby jim hezky slehlo a říhali, nebo něco podobného. Nejstrašlivější ze všech Buzicarů s pitvornou čapkou na své ohavné hlavě zrovna vyškraboval nechutnou špachtličkou z hnusného kotle odporné zbytky, přičemž si pobrukoval netalentovaným hlasem znepokojující popěvky, plné nelidského a hrdelního „tralala“ a „tů-dý, tů-dá“.
Jediný okamžik se změnil v rozmazanou šmouhu skutečnosti.
Vytasil jsem svou skvělou a nesrovnatelnou zbraň, neboť vlastnictví je devět desetin práva, otevřel se skřípěním boční dveře vznášedla, otřel slinu, již na mne pro štěstí plivla Simsala-bim, a skočil rovnýma nohama přímo dolů, neboť nahoru by to byl nesmysl. Tlusté plátno stanu povolilo s charakteristickým „chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrc“ a já dopadl.
Do něčeho mazlavého, co zrovna nevonělo.
Nezajímal jsem se o to pod svýma nohama, rozmáchl se zbraní a křikem se dožadoval, aby přišel ten nezbedník kletý, který to tu vede! Než jsem si uvědomil, že ten ubohý bastard se dostavit více už nemůže a štítivě jsem si otřel podrážky o kobereček.
Stála tam žena.
Nejspíše žena, zprvu jsem si nebyl jistý, zda to není nějaký kus nepohledného, bachratého nábytku, ekvivalent naší pozemské jarmary. Ale ono se to pohnulo a vztáhlo zřejmě ruce, načež to udělalo dva kroky.
Ach ano, zřejmě žena, navíc jak znamenitá! Žena žen, arcižena, doyen všech sester babského pokolení na H’nusu i kdekoliv jinde ve vesmíru nebo pod ním. Ošacoval jsem ji předběžně asi tak na sto osmdesát kilo. Její očka, zalitá téměř svůdným tukem, mžikala a těkala ze strany na stranu. Na to divoce vzkřikla a rozhodila svými chmatátky.
Dozajista vězeňkyně. Nebo vyžírka… Nebo, podle hmotnosti, zásoby poživatin na nejméně roční výpravu. To bylo na pováženou.
Sklonil jsem se nad nebohým lívanečkem, abych se přesvědčil, zda můj vznešený, ač parchant, protivník nepotřebuje čehokoliv. Jenže tomu by dobřě už udělal jedině kanystr s formalínem a tím jsem já, želbohu, nedisponoval. Tak jsem ho aspoň nohou zametl pod koberec, přičemž jsem si všiml jmenovky, nesoucí nápis:
Vrchní velitel Mat Lap Y-Šveic
To mi definitivně potvrdilo, komu jsem se postavil podrážkami v tvář. Pohlédl jsem na ženu před sebou, a že to dalo hodně práce, a přívětivě jsem jí pokynul.
„Jste volná sleč-… pan-… vy tam!“
„Kdo jste, můj vznešený zachránče?“ otázal se mne svůdný, temně chrochtavý hlas.
„Zovu se Celestýn Hadraba!“ povstal jsem a potřásl zbraní, až měla nebohá vězenkyně co uhýbat.
„A já jsem Stra’che Nna,“ představila se mi neznámá špekatá kráska a udělala pukrle, při němž jsem téměř slyšel praskání hladké látky umírajících šatů, nad nimiž stovka krejčíků musela strávit bezesný měsíc.
To bylo divné neméně, než obsah prostoru pod kobercem. Vězenkyně byla oděna na první pohled kompletně a k tomu výstavně. Leč musel jsem vzít v úvahu to, že jídlo vozíme pečlivě zabaleno a navíc… Nechat takovou ženu cudně nezahalenu by mohlo přinést nejednu těžkost a problém s věčným doplňováním oslepnuvšího vojska. Tím jsem se spokojil.
Zvenku jsem zaslechl pískot a veselé pokřikování nadávek a lamentů, provázené hrou na nástroj, podobný pozemské garmošce. Byl zde mnou předem objednaný útok babránských jezdců, jenž měl za úkol dostat mě ze stanu, jinak bych tam totiž musel zůstat na věky věků ámen.
Jen… chtěl jsem skutečně, aby byli odhodlaní se bít. Pamatuji si, jak jsem doslova řekl, ať ty budižkničemu pořádně spérují a řeknou, že jestli se budou chovat jako slečinky, tak budou nakopáni do řiťek a nedostanou po večeři cukrdlátka. Ale takovou explozi a záplavu krutostí s jakou zaútočili na své odvěké nepřátele, jak jim smrtelně hráli, jsem namoutěkutě a vpravdě pravdoucí nečekal…
Skutečně, ta vzala dech i mně, ostřílenému a pravítky otlučenému válečníkovi.
První zvuky kruté řeže prolétly stanem, ale ještě vyhrožování rodiči a chichotání krutě a nelidsky lechtaných, kteří volali, že se počůrají, nedoznělo, když jsem vykročil ze stanu, připraven se chovat tak krutě, jako ještě nikdy. Každému bych do tváře vmetl pravdu o jeho vzhledu, ať by ho to jakkoliv poznamenalo. Byl jsem v tu chvíli ztělesněním boha pomsty!
Kolem stanu už padaly ty okolní a pod jejich celtami se mleli Buzicarové, kteří se pokusili zabarikádovat stanová vrátka zevnitř. Zkušená jízda z Babránu je už tloukla po hlavách srolovanými novinami a mokrými ručníky, tahajíc je za pačesy, zatímco zbytek Purpurových zlostníků, aniž stáhl svou táborovou zástavu ze sloupu, utíkal, co mu nohy stačily, vedouce svá jízdní zvířata za uzdy, aby bylo jejich ponížení dokonalé.
Když jsem se otočil, spatřil jsem, kterak velitelský stan, bera na sebe podobu tvaru věstonické Venuše, uhání krátkými poskoky k horizontu. Pomyslil jsem si, kterak bláhová tlustoprdská kráska jde do své záhuby, neboť již zřejmě nezná nic jiného, a tak se chce nechat dobrovolně sníst a sežrat, až ani kostička nezbyde, natož kýbl sádla. Vytřel jsem z oka slzu smíchu, vytrhl jednomu babránskému z ruky uzdu, až se rozplakal, a hbitě jsem vyrazil s pokřikem „Vpřééééd!“ zpět do bezpečí městských hradeb.
Hned za branami, kde lidé tančili v popelu a vyhazovali ho nad hlavu, až astmatici padali mrtví na zem v tu ránu a na místě, kde zrovna postávali a lelkovali, jsem čekal, že přiběhne Simsala-bim, aby mi na kolenou děkovala, co jsem vykonal pro její město, ale nikde se neobjevovala. Jenom se zase začaly stahovat matky s dětmi. A já raději pobídl svou cizí věrnou dobi, až její panožky zaklopotaly na městském dláždění.
„Ach, milý pane!“ vzkřikl hlasitě a vesele můj dobrý přítel H’adry, jakmile mne znovu spatřil. „Prokletí Buzicarové prchají jako smyslů zbaveni, sotva si dělaje přestávky na vydýchání a malou svačinku! Jaké nevídané a nikdy předtím nedobyté vítězství jsi nám to přinesl! Bez tebe bychom byli všichni dozajista ztraceni.“
„Také si myslím,“ odpověděl jsem skromně, naznačujíc letmým pohybem prstu pod krkem, co by tuhle neschopnou, ač nadanou, civilizaci čekalo, nebýt mne! „Čekal jsem ale,“ pokračoval jsem bez váhání, neboť rek nezohledňuje své hrdinství, nebo aspoň ne příliš, „že i tvá sestra se zde objeví, aby mi mohla složit hold!“
„Natisíckrát bych ji proklel, kdyby se rozhodla tak neučinit,“ ujistil mne loajální H’adry cu Cky. „Leč neodhodlala se čeho takového! Jinak bych jí ukázal, zač je toho hrdinství!“
„Jak to, že se neodhodlala? Ale zde ji také nevidím…“
„Pane, já čekal… že si ze mne děláš legraci a odněkud ji… vytáhneš!“ Z hlasu mladého, zelenáčského válečníka, bratra vládkyně města, byla slyšet víra v mé schopnosti, jež očividně nemají hranic.
„Ona se nevrátila se vznášedlem?“
„Ehm,“ zachmuřil se pohledný obličej mého mladého, tumpachového přítele, „když o tom teď tak hovoříš a já přemýšlím… vskutku se tak nestalo, ale, zvláštní, v tu chvíli nám to nepřišlo-…“
Jeho slova mne dostihla už jen do zad. Utíkal jsem chodbou, co mi nohy stačily. Bral jsem schody po dvou, sloužící po třech a stráže po čtyřech. Vyskákal jsem na nádvoří, kde jsem narazil na svého starého známého Zval-chúje, jemuž jsem vytrhl z rukou otěže výstavní dobi a, neposlouchaje jeho malicherné nářky, vyrazil jsem branami, slyšíc za sebou již i rostoucí povyk, jenž zbuňkal a zosnoval H’adry cu Cky. Ale ani volání o stydnoucí večeři, pokud bych je zaslechl, by mne nedokázalo od mé cesty odradit… na déle, než nezbytně nutnou dobu.
Hrůza se stala skutkem!
Simsala-bim musela padnout do rukou Buzicarů, obrazně i doslova. A tak ji, i dvacetitunové vznášedlo, jistě některý z Purpurových zlostníků vstrčil do kapsy, či pytlíku na přezůvky, na útěku, nebo užili jiné nečisté kouzlo, protože ohromný kolos vznášedla zmizel a s ním i jeho pilo-… pilořiťka!
Nikdo o tom nevěděl, nikdo neměl tušení, všichni čekali, že jejich odšmíráka je se mnou! Ale nebyla, to bych ji musel vidět, nebo mít vyboulenou kapsu.
Snad ostych, snad pýcha, snad vrozená demence, jedno z toho mi zabránilo vzít si s sebou na pomoc vojenský oddíl, namísto čehož jsem pronásledoval své odvěké nepřátele, jsoucí jimi po celých těch pár dní, co jsem byl na H’nusu, až jsem funěl námahou z nadskakování ve fotelu, sám a sám, až jsem si musel zpívat národní „Ej, uchněm!, aby mi nebylo smutno.
A pak jsem spatřil na obzoru siluety veselých fáborků, hrčících výletních kočárků, uslyšel výskot a mnohohlasé vyzpěvování. Ano, milý čtenáři, hrůzný nepřítel byl přímo přede mnou, útočíc na mne i bez svého vědomí zkažeností a ohavnostmi, jimž je těžko cokoliv připodobnit. Netušil však, nepřítel kletý, že já již kopu svou dobi patami, špičkami, nárty i kotníky, že ona mi to oplácí a buší mne ocasem do šišinky, a tak se řítíme kupředu takovou rychlostí, že to musela být hodně moc veliká rychlost.
Vlétl jsem do konvoje zmaru a smrti jako prase do kurníku. Také se všechno prohnulo, rozpadlo a zanaříkalo. Jako smyslů zbaven jsem křičel a řval a plival po všech Buzicarech tabákové sliny. Jednoho jsem natřel šavlí naplocho (což bylo při jejím množství čepelí, hrotů a břitů téměř nadlidským výkonem) a tomu už navždycky zbyla křivá šmouha od barvy na zádíčkách. Dalšího jsem oslepil nebývale krutým způsobem, když jsem mu do obličeje rozplácl hroudu trusu dobi, promíseného s úrodnou a nadmíru mokrou prstí.
„Jsem slepý, jsem slepý!“ křičel Purpurový zlostník úpěnlivě, zatímco se mu hlava skláněla pod vahou mokré hroudy.
V tu chvíli já již ale bojoval na druhé straně konvoje, kde se tvořily fronty, abych neměl prostoje. Kopance do citlivých částí jen pršely, tahání za vlasy a za nos, šlapání po nohou a bušení do brňavky, to vše jako by se dělo v jediném okamžení. Plakal jsem vší tou bolestí, ale neustoupil jsem, ani když mne píchali kružítkem. Jen jsem se mocně rozmáchl šavlí a jediným úderem jsem sedmi strašlivým buzicarským válečníkům, z nichž šel strach, hrůza a nebývalý zápach, uťal nudle přímo u nosů. Okamžik překvapení, ale potom je převážení stáhlo po zádech ze sedel. Pryč byla jejich rovnováha!
„Lháááárhláááááááá!“ křičel jsem neartikulovaně a bil kolem sebe jako bijákem. Tučné záhlavce jen mlaskaly, Buzicarové vykvikovali, když si jejich… intimní partie našla má nenechavá, ocelová pěst a všude kolem se řinuly krvavé řeky z rozbitých nosů, odřenin, potlučených kolen a škrábanců. Popotahování plnilo vzduch.
Už jsem se probíjel doprostřed hbitě postupujícího konvoje, když jsem za zády uslyšel znovu povyk a ucítil, jak se mne chápou pevné a silné ruce. Plival jsem do obličejů a křičel, že mám tuberu, než jsem si uvědomil, že mne svírají jezdci z Babránu.
„Nepouštějte ho, braši,“ nabádal a ponoukal je H’adry. „Vypadá jako šílenec, takže když ho pustíte, tak udělá něco…, no něco šíleného! Přinejmenším. Jak krutě zmučil prchající Buzicary, och, hrůza pohledět! Žaludek se mi obrací… Vždyť támhleten právě zvrací po tom, co ho kopnul do bříška, plného sladké kaše!“
Zmítal jsem se jako šílenec, abych je přepral. Jednomu jsem se pokusil ukousnout nos, když mi zakrýval dlaní, mimochodem špinavou a páchnoucí bůhvíčím, ústa. Ani mi nepřišlo, že to jen prohloubí jejich antipatii.
„Už ho to zas lapá, chmuľo!“ křičel jeden z jezdců, starostlivě se šklebíc, aby nos co nejvíce kryl mezi svými ruměnými tvářemi.
„Dáme mu narkózu,“ vybízel druhý.
„Zakopeme ho zaživa!“ zkoušel to třetí. „A pokud se nám to povede, tak mu třeba necháme hlavu nad hlínou. No, ale pokud ne, tak holt ne.“
„Vykastrujeme ho,“ ťukl se do hlavy další. „Vždyť i samčí dobi jsou tak divocí a krutí, než je jim vyjmuto jejich blešklehurchubliaondjeu’unwurtzyeenino.“
„Nikdo nebude kastrovat mého milého pána!“ rozhodl k mé úlevě H’adry cu Cky. V tu chvíli měl jistou hezkou kost z mého stolu a to, že mi bude moci spát u postele. Byl bych ho povískal v kudrnách, ale nemohl jsem, tak jsem po něm alespoň přívětivě flusl.
„Musíme jej uspat, aby si neublížil. Nebo aby třeba,“ rozechvěl se očividně odšmíráčin bratr, „neublížil někomu z nás…! Já měl k večeři pudink.“
„Já taky…“ zašeptal druhý s nezměrnou hrůzou v hlase.
„Já si šel… huhúúú… pro náášuhúúp…“ protáhl plačtivě třetí.
„A já si k tomu dal i voříškyhýýý…“ klepal se čtvrtý.
Ale to už H’adry pozvedl v ruce zvláštní, vysoce technický nástroj, provedený s neuvěřitelnou zručností. Přístroj tak dokonalý, že máloco by mohlo být jen zlomkem tak dokonalé. Hodnou chvíli jej zkoumal a zkoušel, načež mne tou dřevěnou paličkou udeřil přesně do týla, než jsem mohl cokoliv namítnout, a já se propadl do tmy.