Neuvěřitelné dobrodružství - V. Řešení strašlivé hrůzy

Anotace: Část pátá

V.
Řešení strašlivé hrůzy

Hrozná bolest se dostavila ihned v okamžik mého procitnutí. Tedy ona se určitě dostavila již hodnou dobu předtím, ale tehdy já jsem ještě byl sladce omdlelý, tudíž mohla bolest klepat a bušit na dveře jak chtěla, protože nikdo stejně nebyl doma. Otevřel jsem nejdříve jedno oko, to krajní. Potom jsem je zase zavřel a zkusil podobnou gymnastiku i s tím druhým, načež jsem si dal combo a zamrkal hned tím a hned oním, přičemž jsem měl nutkání zkusit si protřít i kuří oko na palci u nohy. Potěšen tím, že se má oční víka otevírají a zavírají podle mého přání a já se mohu dívat a přitom vidět, jsem se posadil a strašlivě zanaříkal.
Na vině nebyl ani tak fakt, že se mi do té chvíli horizontální rozlití bolesti a trýzně přesunulo do vertikály a jako by steklo přímo do kalhot, ale spíše ten, že v cestě mé hlavě stála druhá, stejně tak tvrdou, ne-li tvrdší.
„Hadry, cucky, starý necky!“
„K čemu by ti byla taková neslýchaná věc, pane,“ otázal se můj protějšek, drže si čelo oběma rukama. „Je-li to však tvým přáním,“ dodal rychle, „tedy zajisté ihned…“
„Stůj, ničemníku!“ vzkřikl jsem a bodl ho ukazovákem do kyrysu na prsou. „Tak lehce mi neujdeš, ty bído jedna bídná z Bídákova!“
„P-p-proč n-n-na m-mě t-t-t-tak k-k-k-k-k-k-k-…“
„Proč na tebe křičím?“ dokončil jsem za hrůzou ztumpachovělého H’adryho a povstal v loži, čehož jsem však nechal v okamžiku, kdy jsem zjistil, že zmizela má bitevní sukénka a s ní i mé věrné slipy, které nyní ležely na stolku u mé postele celé vyprané, bílé tak, že jsem si to už nepamatoval, a pod nimi byl zvláštní formální list. Zřejmě parte pradleny.
„A-ano,“ zabránil H’adry cu Cky třasu poněkud tím, že se pevně zachytil nohy postele a sledoval mne, jsa zkroucen v polokleku, polodřepíc a oči poulíc.
„Tohle nebude jenom malíček, to tě můžu klidně ujistit,“ sdělil jsem mu kamarádsky. „Za tohle se budeš muset seřezat jako živý plot, jako špatně zakřivená bonsaj, jako neposlušné dítko bezrukého otce! Až z tebe budou cu Cky létat!“
„A-ach…“ roztřásla se strašnému válečníkovi přede mnou bradička. Popotáhl. „Kdybych to věděl, tak jsem si nedovolil tě zachraňovat… už bych to neudělal, vopravdu, na mou duši, na ha‘fhee uši, na m’niauwer-chee-chee svědomí! Behééé… Bheu…“
Ten jediný zvuk mne znovu uklidnil. Tak stejné vzlyknutí, ostatně vždyť to byli bratr a sestra, dozajista tlučeni často pospolu, tudíž se naučili vzlykat jeden od druhého. V ten okamžik se mi však mého idiotského přítele zželelo. Vždyť za to snad ani nemohl! To by musel být z dvojčat, aby byl takhle pitomý.
„Já se nezlobím, žes mne chtěl zachránit,“ pravil jsem vážně. „Zlobil bych se, kdybys mne nechtěl zachránit, ale to by ses, kdyby došlo k nejhoršímu, asi stejně nedozvěděl, takže zůstaneme jenom u tohohle. Ale jsem šílený záští a vztekem pro jinou věc. A za tu bych ti ukousl nos, plivl do oka a prošlápl ga-tchen-ku do koupele!“
„Pane, já tápu v temnotách…“ blouznil H’adry literárně. „Čím bychom si já a má ga-then-ka zasloužili tak přestrašlivý osud, vydáni do tvých milostivých nemilosrdných rukou?“
Nadechl jsem se, mladík rozhodně neměl ani tušení. Nemohl mít, jinak by už teď kolem tančil s nožem a utínal si jednu tělesnou součástku po druhé, lajíc si nejsprostšími výrazy a křičíc, že je vařbuřt.
„Ty pitomo, ty mezuláne, ty blbenečku!“ vypravil jsem ze sebe stísněným hrdlem. „Já za nimi jel a bil jsem je, protože se domnívám, že unesli nějakým mystickým a strašidelným způsobem tvou sestru a odšmíráku Simsala-bim, ty blbečku z domečku!“
„Hehehe,“ chichotal se chmuľo společensky, jako že je to strašná sranda, a pokoušel se mě plácnout přátelsky do zad, až jsem ho udeřil srolovanými novinami za ucho a pohlédl na něho s takovou přísností, až se zachvěl.
„To není… legrace, pane?“
„Ne, to není legrace ‚pane‘!“
„Já vařbuřt!“
„Nejsi na sebe příliš tvrdý.“
„Možná jsem, asi máš pravdu, pane.“
„Ne, já řekl, že na sebe NEJSI příliš tvrdý. Kdyby to záleželo na mě, už bys lízal boty příchozím u bran města!“
„Achich, já nešťastný…“ zalkal H’adry cu Cky a udeřil se v hruď, v rozkrok, v hlavu a znovu v hruď, po čemž se složil na podlahu a kňoural. Jen se však trošku zotavil z povyražení rány do… pytlíčku, vyskočil a jal se do sebe kopat a bušit. Rval se sám se sebou a jednu chvíli si, po dlouhé bitce, rozbil o hlavu křišťálovou vázu a uhodil sebou o zem tak zuřivě, až z toho vzkřikl bolestí a zároveň se vítězně zasmál.
Já si řekl, že bych ho mohl zastavit, to je fakt, ale tohle by mohla být dobrá životní lekce. Je tak pitomý a nezkušený, válečník jeden nejlepší! Počkat na vhodnou chvilku a přerušit zajímavou bitku jednoho muže – Van mén prálka. Vskutku byl neodolatelný pohled na to, kterak usilovně se H’adry škrtí, při čemž jeho nožky pracují jako dobře promazané stroje a jedna se ho pokouší stále kopat kolenem do břicha, přičemž druhá se tomu stále pokouší utíkat.
„Dosti té kratochvíle!“ křikl jsem po chvilce, když už hrozilo, že mi zakrvácí povlečení. „Přišel čas k činům a ne k chlapeckým hrám, jakkoliv jsou kruté a zajímavé.“
„Jen mě nechej, pane, já mu natrhnu…“ vrčel H’adry a dloubl se do očí.
„Ooooch!“ vykřikl ihned. „Jak jsi mohl, vždyť ukončil naši při!“
„Ne, ne, ne!“ huhlal znovu chmuľo, tahaje se za nos a kroutíce jím. „Končí to, až se řekne, že je konec. Tumáš, chudáčku!“
„Bědný mrzáku!“
„Nemanželské sémě!“
„Zpotvořený ošklivče!“
„Nepřitažlivý muži!“
„Ošklivý potomku!“
„Hanbo rodu!“
„Ty… vařbuřte!!!“
To už jsem se do toho skutečně vložil a každému z bojujících jsem dal spravedlivé dva záhlavce. Divže H’adrymu při těch čtyřech lepancích neupadla hlava.
„Necháš toho?!!!“ zahulákal jsem divě. „Ještě jedinkrát, a nechám tě protáhnout pod kýlem!“
„On si začal,“ zabrumlal můj potlučený přítel. „A tady přece, pane, není kýl…“
„Tak tě pověsím za varlata na strunu z okna,“ našel jsem si ihned adekvátní náhradu. „Už toho nech, rozumíš svému pánu?!“
„Vidíš, cos způsobil?“ vrčel H’adry.
„Jako bych mohl za to, žes tak ubohý a-…“
Nenechal jsem ho domluvit a přetáhl ho nočním stolkem, přičemž jsem mu několika otcovskými slovy doporučil, ať si najde odbornou, jemnou a starostlivou pomoc, pošuk jeden!
„A co nyní?“ otázal se blázínek se starostí v tom, co zbylo z obou hlasů.
„A co nyní,“ zopakoval jsem po něm jako velice zlomyslná ozvěna, mávaje rukama a plazíc jazyk na jeho potupu, jak se na hrdinu, jenž rozmýšlí další plán, sluší. „Nyní se budeme muset sebrat a jet jí vysvobodit, co myslíš, že by se mělo dělat?“
„Nebuď ke mně příkrý, pane, hleď, ukážu ti svůj hnisavý palec!“
„Jééé…“ vydechl jsem zbožně, když jsem zřel ten nevýslovný hnus. Ale poté jsem se znovu vrátil do své role, protože jinak by jejich civilizace, jak se zdálo, během deseti sekund zanikla po slavné historii, zvící několik tisíc let. Jak ti se beze mne mohli obejít?
„Tak dobrá, H’adry,“ poklepal jsem ho po zádech. „Když mi slíbíš, že uděláš všechno, co doporučím… a ukážeš mi ten palec, jestli se nebude hojit, zase tak za týden, tak už na tebe nebudu ošklivý.“
„Och, domluveno!“ vzkřikl válečník rozjařeně.
„A nyní mne zanech mému… rozjímání, musím vymyslet, kterak do toho.“
„Zajisté, pane! A kdy tě mají… vzbudit?“
„Ne dřív, než zítra ráno!“

Měli jsme těžkou situaci… To bylo jediné jasné na první pohled. Babránská odšmíráka unesena zlovolnými Buzicary bůhvíkam a k tomu ještě bůhvíodkud a bůhvíjak, přičemž s ní právě může být a dít se bůhvíco. Skutečně to nebylo nikterak růžové přemýšlení, když jsem si protahoval v leže prstíky u nohou, zívaje po krásně prosněné noci. Nakonec jsem došel k rozhodnutí. Za všechno může ten mezulán H’adry, to je hotovka. Cokoliv nevyjde, ať si on přičte na vrub, protože to je stejně jeho vina. Jako všechno! Myslí si, že mne uchlácholí pohledem na jeden ubohý zhnisaný prst… ale že byl, to zase jo, dokonce páchl… a já mu věnuji své přátelství, jako by se nic nestalo?
Já jsem tu hrdina, ke všem pekelným mocnostem a nezaplaceným směnkám! Já jsem zachránce všeho tohohle nehodného lidu, jenž celé věky přežíval díky modlitbám, uctívání odpudivých model a jakousi nevysvětlitelnou náhodou.
Bylo nutné okamžitě začít hledat řešení, hlavně z toho důvodu, že žádné ještě nebylo nalezeno. Ale já si řekl, že s plným žaludkem se lépe myslí, a zavdal jsem si k snídani tak pořádně, že jsem si pak musel ještě schrupnout, ale potom jsem nemohl myslet z důvodu, že kolem voněl oběd z ohromné palácové kuchyně, načež byl přece čas na odpolední klid, aby se pokrmy v bříšku nepohněvaly a nechtěly, seč by mohly, zase ven, aniž si užily všechny radosti, zakončené bambulatým a boulovatým tobogánem se závěrečným veselým šplouchnutím.
Jak jsem tak již pozdě odpoledne začal přemýšlet, rýpaje se ještě huhlaní kostičkou mezi předními zuby, kam mi zalezl kousek a’syp’y’apak uaa’paalee, vynikajícího to koření, jež se pěstuje na H‘nusu na velkých plantážích, kde pracují jen velcí plantážníci, nechal jsem nohy, aby mne nesly, kam jen uznají za vhodné. A ony mě táhly pořád, mršky jedny, k trůnnímu sálu naší momentálně velice unesené odšmíráky. Jako lidový hrdina a bohatýr jsem nebral v potaz nějaké stráže. Ať si jdou domů, plakat maminkám do sukní, či jak se říkalo h’nussky, do ba’byhadru. Dával jsem jim tučné záhlavce, když se mne pokoušeli jemně upozornit, že bych tam jaksi neměl být, podkopával jim nožky a kousal je do ruměných tvářiček, až výskali jako batolata, vyhazovaná do vzduchu tak vysoko, že je to o strach.
Tak jsem prošel až skutečně do srdce celého panovnického komplexu, lemovaného sochami tak jemnými, tak nádhernými a tak umělecky propracovanými, že jsem si troufl vykonat malou potřebu jen u rohu jejich piedestalu a nikoliv, jak jsem chtěl, abych stvořil svůj podpis na jejich umně otesané lýtko.
Náhle jsem uslyšel šramot z odšmíráčina sálu, kde zaručeně nikdo nemohl být, protože já jediný bych si to byl zasloužil, a přitom jsem byl stále tady. Rozběhl jsem se, načež mi do cesty svou halapartnu napřáhl jistě nahluchlý strážný. Nebyl čas, já musel dovnitř, aniž jsem si mohl dovolit zbytečné cukrování a zdvořilosti.
„Jereš!“ zařval jsem tedy příkře a bojovně, a strážce utekl.
Rozrazil jsem dveře tak, že mě málem bacily do nosu, když se odrazily od mramorových sloupků, které už nikdy nebudou takové, jako bývaly. Upřel jsem svůj zlobný pohled před sebe, protože za sebe by to bylo těžší.
„Ha, ďáble zlořečený!“ vycedil jsem nenávistně skrze zatnutými zuby, tlačíc slovo za slovem jazykem skrze mezery. „Tak to ty!!!“
Yato n‘ Ebyl se narovnal při své křivotě překvapivě vysoko, jeho potutelná tvář zářila potměšilostí, přičemž do ní ještě kanuly čůrky škodolibosti. Jeho hlas byl plný pohrdání a opovržení a zněl chraplavě, ryčivě syčíc nenávistná slova plná odporu a toho, že mne nemá rád.
„Eooouaaaa!“ pravil a upustil sošku, starou, jak jsem věděl, asi třikrát jako Metuzalém, přičemž artefakt tak jedinečný si poskočil a rozprskl se na podlaze do tisíce střípků.
„Hej, tohle bylo drahý!“ rozkatil jsem se.
„Jak to víš?“
„Mi to říkali…“ odvětil jsem nešťastně.
„Ne to!“ zaryčel Yato n‘ Ebyl svým tichým syčivým chrapotem. „Ne taková lapálie, pišišvornost a nicotnost!“ Začal jako smyslů zbavený poskakovat ve zbytcích sošky, jen aby mi dokázal, kterak se nestará o hodnoty uměleckého snažení. Barbar pitomý!
„Jak víš,“ vyrážel ze sebe mezi poskoky, „že to já?“
„Mam voči, né?“
„Jak tě nenávidím,“ funěl odšmírák Vytschpulu. „Ze světa, jenž rodí takové tvory, jako jsi ty, raději utéct, protože jsou-li všichni z tvé domoviny stejní jako ty, pak musejí být krásní, stateční, svalnatí, štíhlí, výhrůžní, něžní, na pohled zdatní milenci, sečtělí, vzdělaní v umění, se zájmem o zkrášlování svého těla a sázení okrasných rostlin, a k tomu nebývale moudří, chytří a mazaní!“
„Hm.“
„Tak jak jsi, proklatý krásný hrdino, odhalil, že to já? Jak jsi jen mohl přijít na to, že Simsala-bim mne spatřila v kopcích, když se vracela svým vznášedlem do Babránu? Jak víš, že jsem tehdy schválně jedl dlouhé hodiny plody mazsch’tiawa, aby, až mne spatří, jsem vypadal správně uboze… Ano, Celestýne Hadrabo, proklatý spanilý reku, byl jsem pak, jak musíš vědět, zamazaný až hrůza! Tak strašlivě, až srdce usedalo a s ním i srdce mé nastávající ženy! Ha-ha-ha! Ona přistála a lamentovala, což ti je známo, jak to vypadám, že dělám jenom vostudu, a vzala mne na palubu! A já ji bacil lodním deníkem, jenž je vázán v kovu, načež jsem ji vyhodil na stanovou celtu, drženou dvěma páry Buzicarů – siláků, kteří si ji nadhodili jako pírko a s veselým smíchem utíkali, co jim nohy stačily! Já pak havaroval se vznášedlem tak, abyste jej nenašli, z čehož mám takové zranění, jež mne bude hyzdit celý život… Sám jsem při spatření těch… škrábanců… málem zhynul hrůzou… Ale stálo to za to! Jen… chci a musím vědět, jakým kouzlem jsi to mohl tušit a odhalit, proklatý, půvabný a čarodějný zastánče dobra!“
„To víš, panáčku, já jsem holt hlavička!“ zpražil jsem ho pohledem, ačkoliv jsem skoro nechápal význam jeho řeči. Doufal jsem, že mi to všechno dojde později. Ale snažil jsem se tvářit co nejchytřeji. Když se přiznal, trouba, má to mít. „Zato tys to zkazil, bídný odšmíráku! Tys ošklivý a hloupý!“
Schoulil se jako pod úderem biče.
„Ach… jak víš i o tomhle? Jak víš, že si myslím, že to, že jsem uzavřel dohodu s Buzicary, kteří chtějí ovládnout celý H‘nus, je ošklivé a hloupé? Jaké čáry ti sdělily, že úplně nevěřím v jejich vítězství, ač jim v čele stojí veliká vůdkyně, tak strašně veliká, že její stín může v parném létě chladit pět mužů? Prokletý inteligentní a prohnaný fešáku, jak můžeš vědět, že chci ovládnout vše, že chci pohltit Babrán Vytschpulem, že to vše mělo být kvůli tomu? Spolčení se s Buzicary i únos Simsala-bim? Jak tohle můžeš vědět…?“
„To musí mít jeden tady,“ poklepal jsem se po nose.
„Vrk’uu?“
„To taky,“ odvětil jsem vesele, když jsem viděl, kterak se hrouží do svého zahanbení a svojí tuposti, kterou jsem já tak hravě prohlédl. „Ale hlavně tuhle… intelekinenci.“
„Oooooch!“ zaťal pěstí vytschpulský odšmírák bojovně a chmátl k opasku, odkud vytrhl mistrně zdobený a nadmistrně zrobený obouruční čtyřručák s esovitě prohnutou záštitou, košem tvaru filigránského nesmyslu, skrze nějž právě propadává pugét čerstvě natrhaných květin, jilcem umně zdobeným třicetikarátovými démanty a smaragdy a hruškou, lesknoucí se zlatem a tukem k leštění sedel.
Zajisté, že já okamžitě vytasil svou zbraň a stanul proti němu v šermířském postoji, jenž mi zaručoval nejlepší pozici ke smrtelnému útoku. Ale, jak jsem si tak sedl na bobeček a čepel stiskl mezi kolena, zrádný odšmírák vykřikl hrůzou a meč se mu v ruce roztřásl tak nekontrolovatelně, že si téměř v záplavě krve usekl vlastní ucho a na jemné plátky rozsekal strážného, jenž přiběhl se ptát, co že za rámus a tartas se to zde děje? Že vedle hrají hra’na kutul’ulu, čili kostky, a nemohou se shodnout co padlo, neboť randál jim je překlápí.
„Nedostaneš mne! Dnes ne!“ chroptěl smrtelně odšmírák a couval k oknu.
Byl čas jednat, neboť se muselo ukázat, že nejsem jen tak ledakdo a navíc, tohle byla příležitost, jak dostat z hnojiště druhého kohouta, jak by se řeklo. Protože těžko by se za takového zrádného, podlého, potutelného, potměšilého, zatvrzele zlobného, prohnilého, proplesnivělého slabocha, který vůbec není šik a ještě je to vošklivák vošklivácká, ratata-čuňata-eklhaft, chtěla ještě Simsala-bim provdat, ať by to bylo zpečetěné, zpečené a spěčené čímkoliv, co by mohlo mít dvacet pečetí, na každé mašličku pro okrasu. A kdyby chtěla, tak to by viděla, co dokáže má zloba a uražení, to by si mohla počkat…! Ale to jsem notně odběhl. Abych se zase vrátil zpátky, musel jsem prostě ukázat svou mužnost, své kouzlo mužnosti a odhodlanosti, spanilosti, hrůzy, bestiality i klukovské hravosti…
„Baaaf! Paci-paci…“ vyvalil jsem šíleně oči, divže mi nepraskly cévky a nepolil jsem zrádného odšmíráka od hlavy až k patě krví, a vykročil k němu bojovým, strašlivým a přitom rozkošným a roztomilým poskokem, při kterém jsem dělal, jako když se kočička myje.
„Aaaargh!“ vyděsil se až do morku kostí, protože si v té chvíli málem zlomil nohu, ale než jsem mohl ukázat i jemu, „jak pacička ouška hladí“, proskočil otevřeným oknem a v letu strašlivě mával rukama v magických gestech a křičel zlověstné a ďábelské zaklínadlo:
„Frrrrrrrrrrrr!“
Což ustalo, když dopadl. Ale potom se znovu, nezlomen, leč potlučen, rozběhl ulicí, přičemž mu z cesty uskakovali dospělci, odvalovala se křičící nemluvňata a berlou se odšupovali nebozí žebráci a mrzáci z dávných slavných bitev, na jejichž svázané tkanice sandálů, hrozný to následek bojů, jenž je upoutal až nadosmrti k zemi, bylo hrozno jen popatřit.
„Chyťte hooo!“ křičel jsem z okna, držíce se sloupku tak úpěnlivě, aby to vypadalo, že se obětavě vykláním, a přitom jsem byl v relativním bezpečí, přestože z té hrozné výšky se mi chtělo blinkat. „Ukradl… todle… Tu zlatou sošku, posázenou drahokamy, co byla hlavní ozdobou v trůnním sále!!!“
Někteří lidé se za ním rozběhli, jiní se rozběhli za těmi lidmi, protože jim zmizeli od stánků a krámků bez zaplacení, načež za těmi se rozběhli jejich rodinní příslušníci, že když v tom krámě nikdo nezůstane, že jim to všechno ukradnou, a ti zbylí se rozběhli potom následovně, když jim to všechno předtím ukradli.
„A pak že lidi jsou nevšímaví,“ pravil jsem a vytřel si slzu dojetí z oka. Ale nehezky jsem se škrábl ostrým drahokamem, který trčel z hlavičky té zlaté sošky, kterou jsem držel v ruce, a tak jsem toho radši nechal a schoval si ji hezky do slipů, aby ji nikdo neviděl a já si ještě k tomu připadal za chlapáka.
„Pane, pane pane!“ ozvalo se za dveřmi, načež jimi odhodlaně a oddaně proskočil H’adry cu Cky, v ruce tasený mečík, ve druhé tasenou šalvěj, pročež když mu ujely sandály na troskách starodávné sošky, divže si nesrovnal profil do jedné úrovně.
„Ach ano, příteli H’adry?“ odpověděl jsem velebně.
„Oooch…“ všiml si můj mladý, pozorný přítel. „Chužbla b’ub’u cai-mrsk,“ pronesl tiše ve svém nářečí, což znamenalo asi něco jako „Jak mužný je ten krásný muž!“, a já s ním samozřejmě souhlasil.
„Slyšeli hluk, a tak sem všichni přiběhli. A já běžel první!“ chlubil se chmuľo, aby se mi zavděčil. „Všecky jsem je předběhl!“
„H’adry!“ vzkřikl jsem však já, nedbaje na jeho holedbání, ač čekal dojista nějaký pamlsek či alespoň milé pohlazení. „Již vím, kdo způsobil tu strašlivou a děsivou hrůzu, že byla odvlečena tvá sestra.“
H’adrymu v očích nenávistně problesklo. V tu chvíli jsem byl na svého mladého… ehm, druha pyšný, neboť nebylo válečníka nad něho, což zářilo z jeho krabatých tváří.
„Jejda!“ pravil výhrůžně ku všem zlostníkům, zejména těm purpurovým.
„Ano, byl to Yato n’Ebyl! Přistihl jsem ho zde a… odhalil celý jeho odporný, ohavný a absolutně ne hezký a dobrosrdečný plán, jímž chce pohltit mocí Vytschpulu vše! A tvá sestra byla jen záminka, jen taková milá prémie, třešnička na dortu či pecička na vrcholu ptačího hovínka!“
„Ten…“ soptil H’adry hněvem tak, že stěny se pokrývaly mokrými kapičkami jeho slin, „bííííídáááák! Ten lotr z nemanželského lůna pošlý! Ten daremník ukrutný… Já ale odjakživa říkal, že s ním něco není v pořádku! Že je to jenom zch’bleb-le (v překladu znamená toto zvučné a krásné slovo kohosi, kdo utíká po cestě, tvořené ze shnilého trusu dobi, prolitého močí a leštěného zvratky, přičemž mu na cestu co chvíli upadá zrnéčko suš-win, kteréžto on však ihned zvedá a vkládá si je do úst)!!!“
„Vždyť jsi byl tak lojální,“ založil jsem si ruku v bok, „A tvá sestra jakbysmet! Málem mi nasadila psí hlavu, když jsem je vyrušoval… A tititi, jejeje, on nás tady vyrušuje, když si chci hezky popovídat s tim svým vošklivákem, to je ale e-e pán… dudlydudly, počem, miláčku, pošleme toho uličníka pryč.“
„Dojista nevěděla, čeho činí, jen je tak čestná má sestra… Ač by zasloužila krutý trest za to, jak s tebou hovořila, že ihned na zem nepadla a hlavou do podlahy důlek nevytloukla,“ byl H’adry solidární až za sestřin hrob. „Já však neměl Vytschpula rád nikdy! Nechť mi vyrazí vrásky přes čelo, jestli lžu.“
„H’adry…“
„Co, pane…?“
„Vr-vrásky…“ vypravil jsem ze sebe s pohledem zděšeně upřeným do míst, kde mu začínala čupřina.
„Jejejejeéééé!“ vykřikl bojovně H’adry. „Přiveďte hned zkrášlovače! Já vrásčím… Uáááárgh! Kam se poděje má mladická svěžest… Prokleté přísahy. Aáááááááááááá!“
„H’adry?“
„Nehleď na mne, pane můj… Ach, jak se stydím. Jen mi dej chvilinku a skončím své bídné utrpení,“ sliboval mi chmuľo a už vytahoval perořízek od pasu, že se perozařízne.
„Já žertoval,“ rozesmál jsem se přátelsky, až jsem se za břicho popadal a se mnou v přátelském a bodrém smíchu, jenž z druhého vládce Babránu udělal notného pitomce, i zbytek přítomných stráží, z nichž někteří až hýkali řehotem a oči jim lezly z důlků. Avšak jsme muži a nebudeme o tom přece nikomu vyprávět! Nebo jen nejbližším přátelům.
„Ty…ďáble, pane…“ odfukoval H’adry jako kovářské měchy.
„Zanechme této kratochvilné konverzace,“ mávl jsem pánovitě rukou. „Nyní musí přijít ke slovu činy. Potřebujeme se dostat do Vytschpulu, jako že tu stojím!“
„Je to strašně daleko,“ zaplakal jeden ze stráží.
„Zrádce!“ křikl jsem vztekle a udeřil ho otevřenou dlaní, až H’adry vykřikl, jak se bouchl o jeho helmu. „Tvá vládkyně je v nebezpečí a ty tu budeš pobrekávat?!“
„Pane, je to vskutku daleko. Daleko i pro dobi, ušoupaly by si nožky a stali se z nich chf’leee, čili óbrslimáci.“
„Tedy poletíme, druhé vznášedlo odhodí krmné poslání!“
Během chvíle sehnal můj věrný podruh H’adry do místnosti všechny osoby, které by mohly umět pilotovat jedno z dokonalých H’nusských vznášedel. Když jsem koukal na starce, stařeny, mladce a mladěny, děcka i dětiny, byl jsem hrdý na jejich odhodlání, třebaže se netvářili zrovna hrdinsky. Připadalo mi to, jako by prostě H’adry dole před palácem sehnal hlouček darmošlapů a přiměl je důtkami vyběhnout co nejrychleji schody k trůnnímu sálu.
Přikročilo se k výběru. Každého jsem se zeptal a on zavrtěl hlavou. Bylo to trapné, nejdříve jsem si myslel, že jsou všichni jen příliš skromní, ale opak byl pravdou, byli to jen špalkoidní městští balíci a balice! Došel jsem k posledním dvěma.
„Ty!“ píchl jsem prvního ukazovákem do břicha. „Umíš?“
„Ne,“ vypravil ze sebe nešťastník, shodou okolností jeden ze strážných, začervenal se, divže studem neshořel.
„A ty snad umíš?“ přešel jsem k poslednímu.
„Eeee…“ špitl tázaný a na rozdíl od svého druha studem shořel.
„Jsme ztraceni,“ pravil jsem, hledě na jeho ohnivé tancování a baletní poskoky, doprovázené stydlivým křikem.
„To jsme, pane… Asi to budu muset vzít sám,“ pokýval hlavou H’adry, zrovna tak fascinován pohledem jako já.
„H’adry, ty mezuláne! Ty umíš létat…?“
„Ano, umím, ale nejsem nejlep-…“ stačil jen říci můj milý mladý přítel, ale to už jsem ho držel v náručí a křepčil s ním dokola, čemuž se všichni vesele smáli, přičemž řehot vygradoval, když jsme prošlápli našeho stydlivého adepta na pozici pilota.
Rozesmáli jsme se té taškařici také, jako děti, a jeho mastnými sazemi jsme si namazali dužnaté kníry, až se leskly jako pravé sádlo.