Návštěvnost
CHYBĚL GOTTWALD!
CHYBĚL GOTTWALD!
CHYBĚL GOTTWALD !
Dotěrný hlas zvonku žene Frantíka na chodbu. Otevírá dveře. Venku stojí vysoký a velmi sympatický pán.
,,Já jsem Machálek, Honza Machálek,“ představuje se.
,,Mendlík, těší mne. A copak vás přivádí?“
,,Víte, já jsem fanda Jaroslava Foglara, sběratel a velký obdivovatel. No a vaši adresu jsem objevil v Pošumavském hlasateli. Jel jsem na adresu starou čtyřicet let. Ani jsem nevěřil, že vás tady najdu,“ oznamuje příchozí.
Frantík zve návštěvníka dovnitř. Je už dvakrát rozveden a posledních šest let žije zcela sám. Najednou host vytřeští oči a ve vytržení se hrne ke knihovně. Zaujala jej Historie Svorné sedmy v původní vazbě a s obálkou od Zdeňka Buriana.
,,Jó, to jsem vyhandloval před čtyřiceti lety za pět ročníků protektorátní Kinorevue. Bohužel ta knížka je jediná foglarovka, kterou jsem nepokazil debilním způsobem už před těmi čtyřiceti lety. Tehdy jsem všechny své foglarovky nechal převázat do hnědých desek se zlatými nápisy.
A ta hrůzná série, značně prořídlá, čouhá z knihovny dodnes,“oznamuje hostitel a ukazuje na poličku v knihovně.
A ve stejné uniformě, jenže červené, stojí vyrovnány v řadě ročníky Mladého hlasatele, Vpředu a Junáka. A protože každé pravidlo má výjimku, řadu uzavírá třicátý ročník Junáka v původních deskách.
Návštěvník je u vytržení. Je to pravý fanda. O generaci mladší celník se raduje jako malý kluk. Oba pánové si začínají tykat.
,,A víš co, tady máš tu Historii. Dej mi dvě stovky a budeme vyrovnáni,“ nabízí hostitel.
Spokojený host odjíždí s knížkou a korespondencí Frantíka s Jaroslavem Foglarem. V šedesátých letech si spolu opravdu dopisovali.
Celý život Franty Mendlíka provází jako červená nit třetí ročník časopisu Vpřed.
V roce 1952 provedl tento ročník ideologickou diverzi ve čtvrté třídě obecné školy v Nesovicích. Desetiletý Frantík, už tehdy knihomol, četl všechno možné. Klidně přelouskal knihy Timur a jeho parta, Osudy bubeníkovy, Třicet jeden den a Syn pluku. Otec mu k vánocům zakoupil hodnotné knihy Za námi Moskva, Hrdina a Jak se kalila ocel. Měl velkou šanci stát se dítkem režimu.
,,Chceš knígu?“zeptal se spolužák Salát.
,,Kníga“ se potulovala po třídě. Toník ji šlohnoul o pět roků staršímu bráchovi a půjčoval po třídě za patřičné penzum poštovních známek. Malý obchodník sice získal slušnou sbírku klukovských známek, kniha se však stávala vrakem. K Frantíkovu se přemístila ve stavu rozpadávacím, ne nepodobná rodokapsům. Pro Frantíka to bylo zjevení. Třetí ročník časopisu Vpřed. Rychlonožka nastupuje do učení, Pim a Red se rozhodují, Bican vypráví a Zábrodský učí hrát hokej. Od této chvíle mohou jít pohůnci soudruha Ždanova k Neumětelům. On Koniáš a Josef Goebels věděli své! Dotrhaný ročník zmizel. Ve Frantíkovi ale zasel touhu jej jakýmkoliv způsobem v budoucnosti získat. Po dobu dětství sehnal akorát Šedesát příběhů Rychlých šípů. Vždy dvě strany barevné a dvě černobílé. Sešit hlasatelských příběhů byl ovšem ve stavu rozpadávacím na úrovni tehdy vzácných Rodokapsů.
V roce 1964 se rozproudila v časopise Zlatý máj diskuse o Foglarovi. Objevil se článek Proč mlčí Jaroslav Foglar. Desátník Mendlík , toho času v Prostřední Suché se zapojil také. Velice se Foglara zastal a dokonce něco bylo v anketě otištěno. Napsal také samotnému spisovateli. A ten odpověděl!
Že se se svým idolem setká osobně, to by jej ani ve snu nenapadlo.Člověk. který napsal spoustu věcí, měl jistě nepředstavitelně nabitý program, byl již tehdy známou osobností, odepsal neznámému vojákovi. A s tím klukem si dopisoval!
V listopadu 1965 stojí u dveří spisovatele dva hoši. Frantík Mendlík a Josef Skorkovský, zvaný Jója z Montany. Dveře otevírá ON, Jaroslav Foglar. Zakládá se Klub přátel Jaroslava Foglara. Frantík stojí zcela neschopen pohybu. Tak to je tedy Jestřáb!
Jsou pozváni do skromného bytu na Třídě Wilhelma Piecka č.16. Jestřáb ještě není milonářem. Frantíka zaujímají jablka na skříni. Před nimi stojí normální člověk. Fantastická je myšlenka, že tento idol všech kluků chodí nakupovat do samoobsluhy. Z tohoto setkání si Frantík odnáší kromě nevšedního zážitku ještě knížku Přístav volá z roku 1947 za patnáct korun. Spisovatel rozhodně odmítnul stovku.
,,Řekl jsem patnáct korun!“ pravil a knížku podepsal.
Frantík se s Jójou skamarádil. Jója dodává knihy. Stává se šéfem Klubu přátel Jaroslava Foglara. Přidávají se Zdeněk Pírek, Jura Stegbauer, Bikin/Bíbr/ Harry Eckstein, Edmund Odřeka. Klub se rozrůstá. Frantík jezdí často do Prahy a besedy s Foglarem.
Zvláštní kapitolou je spolupráce s časopisem Pošumavský hlasatel z Pačejova. Frantík jako Kamarád Ferry tam napsal nějaké články. Jednou mu Jója napsal. Potřebujeme nějaký kreslený seriál na zadní stranu časopisu. A tak Frantík namaloval dvě pokračování kresleného seriálu Biggles v Africe. To, že je k tomu potřeba nějaký scénář, to mu nikdo neprozradil. Svůj výtvor poslal Jójovi a najednou se velmi podivil. K jeho velkému překvapení se velice nepovedený a diletantský seriál objevil na poslední stránce zmíněného časopisu. Byl to obrovský průšvih. Frantík namaloval aeroplán Tiger Moth jako jakýsi fantastický létající člun. Po několika pokračováních mu poslal děsný dopis malíř Petr Barč, nynější ilustrátor Bigglesovek. Tak skončil pokus o komiks. Byla to jen dobrá vůle. Jója dokonce získal autorská práva od autora z Anglie!
Jednoho večera navštívil Frantík Jóju v bytě v Kobylisích. Ten byl právě čerstvě ženat. Mladá žena připravila oběma plíčky na smetaně. Jídlo bylo sotva poživatelné. Frantík večeři pochválil. Odešli spolu do města. Na večeři!
,,Tentokrát tě zvu na večeři já,“ ohlásil Frantík.
Večeře byla opravdu opulentní. Pilo se červené víno. Oba přátelé se dobře bavili. Při odchodu najednou Jója předává Fratíkovi objemný balíček.
,,Je tam kompletní zachovalý třetí ročník Vpředu. To za tu večeři!“
Jinak by stál bratru pět stovek.
Pod stromečkem v roce 1965 objevil Fanouš kufříkový psací stroj Consul, dar to nastávající manželky. Od té doby se jeho obývací pokoj změnil v úřad. V té době přijal též funkci šéfa výměny v Pošumavském hlasateli. A tak výpravčí vlaků rozdělil svůj čas na službu, spánek a vyřizování korespondence. Také se stal ,,cesťákem“ s knížkami. Často se totiž stávalo, že se drahocenná zásilka na poště prostě ztratila!
Eddymu Ondřekovi zajistil ouřada první ročník Vpředu. Jakožto železničář, přivezl drahocenný poklad osobně až do Českého Těšína! Vše pak spolu oslavili v hotelu Piast a celý ročník se adresátovi značně prodražil. Jednou zakoupil Frantík od důchodkyně z Roštína pátý ročník Mladého hlasatele v perfektním stavu. Babička byla spokojena a Fanouš ještě více. Otištěním v rubrice rozjel obrovský šrumec a rozpoutal korupční metelici. Nakonec přihrál ročník nejvyšší nabídce. Ten pán byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu a Frantík toho bohatě využil. Poštovné a papír přece nesou zadarmo!
V děkovném dopise stálo. Pane, neposílejte ten poklad poštou. Přivezte jej osobně. Budu vás čekat ve Světlé nad Sázavou ve vlakové čekárně. Mějte v ruce ten ročník a já se vám přihlásím.
Frantík se dostavil na čas. V chladné čekárně stál hodnou chvíli sám. Najednou se objevil pán ve vaťáku, gumových holinkách a se zmijovkou, naraženou přes uši. Vysázel Frantíkovi hromádku ,,zelených“ a ten vypadl z čekárny, aby stihnul osobní vlak domů. Vlak měl zpoždění. Frantík se vrátil do čekárny a zkoprněl. Pán klečel na zemi, ročník měl rozevřen na dřevěné lavici a mazlil se s každým listem. Pobožnost! Vypadalo to, jako když kněz obcuje s misálem!
Frantík si začal budovat sbírku Vpředů, Junáků a Hlasatelů. Choval se jako staršina roty, který mění věci a neustále vylepšuje svůj parádní vycházkový mundůr. Frantík pulíroval,vyměňoval za lepší a lepší. Jakmile byl spokojen, odvezl svůj poklad do Brna ke knihaři panu Závodskému. Byl to umělecký knihař a kupodivu v polovině šedesátých let soukromník. Ten každý ročník ,,oblékl“ do červeného plátna a hřbet opatři zlatým nápisem. Později jeho služeb využíval Frantíkovým prostřednictvím i Zdeněk Pírek.
A co Klub přátel?
Frantík byl ještě přítomen schůzky v Kobylisích. Tam se objevil pan Svojmír Světlík z Ostravy. Důsledkem bylo vydávání příběhů Rychlých šípů jako barevné přílohy Ostravského kulturního zpravodaje.
V roce 1966 se Frantík oženil. A to byl v podstatě konec úřadování. Mladé paní se zhola nelíbilo využívání manželova volného času. Na cesty ještě vyjížděl, ale musel vždy přivézt nějaký dárek, takže se značně zvýšila režie. Všemu učinila přítrž internacionální pomoc v roce 1968.
Uplynulo třicet let.
Frantíkovi zůstaly jen relikvie. Průkazka číslo 3, odznak KPJF a svazek dopisů od Jóji a několik dopisů od Foglara. V knihovně však dodnes stojí vyřízená řada zcela zachovalých a v červených uniformách oblečených ročníků Vpředu, Junáka a Mladého hlasatele. Svítí zlacenými nápisy. Dílo pana Závodského hledí z knihovny do obývacího pokoje.Frantík se čtyřicet let domníval, že všechny jsou kompletní!
Čas se prudce změnil. Desetiletý vnik Martin neprojevil o časopisy nejmenší zájem. Raději hraje plejstešn. Hned po revoluci se někdo snažil vzkřísit Mladého hlasatele a zkrachoval. Vpřed se neprobudil vůbec. A junáci? Ti nosí věčné světlo aribiskupovi Vlkovi na biskupství. Bez ohledu na Baden-Powela jsou některé oddíly na farách. Frantík také viděl na vlastní oči skautský oddíl, vedený jeptiškou s ruksakem!
A do toho se objeví Honza Machálek!
Podruhé přijel a přivezl folianty s foglarovskými exponáty. Frantíka potěšil jemu určený dopis od Jestřába, svým způsobem kuriozita. Jestřáb psal na stroji a dopisy jen podepisoval. Tento dopis psal Frantíkovi z tábora propisovačkou. V polovině došla náplň a tak je dopis dopsán tužkou! A opět výstřižky, fotografie, články.Dopis je nad čestném místě pod fólií jako unikát.
Od Frantíka si odvezl průkazku i odznak KPJF! U tohoto člověka bude vše na správném místě. Určitě to neskončí v budoucnu v popelnici.
Po nějaké době navštívil Honza Machálek Frantíka v prodejně s drahými parfémy. Důchodce si přivydělává jako ostraha. Honzík přináší dar, za to všechno. Je to třetí ročník časopisu Vpřed!
Frantík ve vlaku cestou domů listuje známou knihou. Najednou zkoprní. Ke konci ročníku je na titulní straně čísla 44 fotografie Klementa Gottwalda! Pod tím nápis Klement Gottwald –třetí president republiky. Proboha. Frantík tak daleko nikdy nedohlédl. Pro něj končí Rychlé šípy na třešních s nemocným Jindrou Hojerem. Pak už mizí buliny a Rychlé šípy končí v lomu.
Doma se smutná předtucha splnila. Jeho třetí ročník ,,červeného bratrstva“ číslo 44 s Gottwadem neobsahuje! Není kompletní!
Jakmile jej Frantík uložil tehdy v šedesátých letech do sbírky, už jej neprohlížel. Ani netušil, že tam Gottwald patří. Snad jej tam soukromník ,pan Závodský, schválně nevložil. Možná tam chyběl záměrem bývalého majitele.
A tak po čtyřiceti letech sedí Frantík v obývacím pokoji. Pije kávu a za zády má knihovnu až ke stropu natřískanou knihami. V poličce se sbírkou červených krasavců nastala změna. Vedle uniformovaného ročníku z roku 1966 stoji v černých deskách svázaný kolega.
Konečně je celá sbírka kompletní!
Dotěrný hlas zvonku žene Frantíka na chodbu. Otevírá dveře. Venku stojí vysoký a velmi sympatický pán.
,,Já jsem Machálek, Honza Machálek,“ představuje se.
,,Mendlík, těší mne. A copak vás přivádí?“
,,Víte, já jsem fanda Jaroslava Foglara, sběratel a velký obdivovatel. No a vaši adresu jsem objevil v Pošumavském hlasateli. Jel jsem na adresu starou čtyřicet let. Ani jsem nevěřil, že vás tady najdu,“ oznamuje příchozí.
Frantík zve návštěvníka dovnitř. Je už dvakrát rozveden a posledních šest let žije zcela sám. Najednou host vytřeští oči a ve vytržení se hrne ke knihovně. Zaujala jej Historie Svorné sedmy v původní vazbě a s obálkou od Zdeňka Buriana.
,,Jó, to jsem vyhandloval před čtyřiceti lety za pět ročníků protektorátní Kinorevue. Bohužel ta knížka je jediná foglarovka, kterou jsem nepokazil debilním způsobem už před těmi čtyřiceti lety. Tehdy jsem všechny své foglarovky nechal převázat do hnědých desek se zlatými nápisy.
A ta hrůzná série, značně prořídlá, čouhá z knihovny dodnes,“oznamuje hostitel a ukazuje na poličku v knihovně.
A ve stejné uniformě, jenže červené, stojí vyrovnány v řadě ročníky Mladého hlasatele, Vpředu a Junáka. A protože každé pravidlo má výjimku, řadu uzavírá třicátý ročník Junáka v původních deskách.
Návštěvník je u vytržení. Je to pravý fanda. O generaci mladší celník se raduje jako malý kluk. Oba pánové si začínají tykat.
,,A víš co, tady máš tu Historii. Dej mi dvě stovky a budeme vyrovnáni,“ nabízí hostitel.
Spokojený host odjíždí s knížkou a korespondencí Frantíka s Jaroslavem Foglarem. V šedesátých letech si spolu opravdu dopisovali.
Celý život Franty Mendlíka provází jako červená nit třetí ročník časopisu Vpřed.
V roce 1952 provedl tento ročník ideologickou diverzi ve čtvrté třídě obecné školy v Nesovicích. Desetiletý Frantík, už tehdy knihomol, četl všechno možné. Klidně přelouskal knihy Timur a jeho parta, Osudy bubeníkovy, Třicet jeden den a Syn pluku. Otec mu k vánocům zakoupil hodnotné knihy Za námi Moskva, Hrdina a Jak se kalila ocel. Měl velkou šanci stát se dítkem režimu.
,,Chceš knígu?“zeptal se spolužák Salát.
,,Kníga“ se potulovala po třídě. Toník ji šlohnoul o pět roků staršímu bráchovi a půjčoval po třídě za patřičné penzum poštovních známek. Malý obchodník sice získal slušnou sbírku klukovských známek, kniha se však stávala vrakem. K Frantíkovu se přemístila ve stavu rozpadávacím, ne nepodobná rodokapsům. Pro Frantíka to bylo zjevení. Třetí ročník časopisu Vpřed. Rychlonožka nastupuje do učení, Pim a Red se rozhodují, Bican vypráví a Zábrodský učí hrát hokej. Od této chvíle mohou jít pohůnci soudruha Ždanova k Neumětelům. On Koniáš a Josef Goebels věděli své! Dotrhaný ročník zmizel. Ve Frantíkovi ale zasel touhu jej jakýmkoliv způsobem v budoucnosti získat. Po dobu dětství sehnal akorát Šedesát příběhů Rychlých šípů. Vždy dvě strany barevné a dvě černobílé. Sešit hlasatelských příběhů byl ovšem ve stavu rozpadávacím na úrovni tehdy vzácných Rodokapsů.
V roce 1964 se rozproudila v časopise Zlatý máj diskuse o Foglarovi. Objevil se článek Proč mlčí Jaroslav Foglar. Desátník Mendlík , toho času v Prostřední Suché se zapojil také. Velice se Foglara zastal a dokonce něco bylo v anketě otištěno. Napsal také samotnému spisovateli. A ten odpověděl!
Že se se svým idolem setká osobně, to by jej ani ve snu nenapadlo.Člověk. který napsal spoustu věcí, měl jistě nepředstavitelně nabitý program, byl již tehdy známou osobností, odepsal neznámému vojákovi. A s tím klukem si dopisoval!
V listopadu 1965 stojí u dveří spisovatele dva hoši. Frantík Mendlík a Josef Skorkovský, zvaný Jója z Montany. Dveře otevírá ON, Jaroslav Foglar. Zakládá se Klub přátel Jaroslava Foglara. Frantík stojí zcela neschopen pohybu. Tak to je tedy Jestřáb!
Jsou pozváni do skromného bytu na Třídě Wilhelma Piecka č.16. Jestřáb ještě není milonářem. Frantíka zaujímají jablka na skříni. Před nimi stojí normální člověk. Fantastická je myšlenka, že tento idol všech kluků chodí nakupovat do samoobsluhy. Z tohoto setkání si Frantík odnáší kromě nevšedního zážitku ještě knížku Přístav volá z roku 1947 za patnáct korun. Spisovatel rozhodně odmítnul stovku.
,,Řekl jsem patnáct korun!“ pravil a knížku podepsal.
Frantík se s Jójou skamarádil. Jója dodává knihy. Stává se šéfem Klubu přátel Jaroslava Foglara. Přidávají se Zdeněk Pírek, Jura Stegbauer, Bikin/Bíbr/ Harry Eckstein, Edmund Odřeka. Klub se rozrůstá. Frantík jezdí často do Prahy a besedy s Foglarem.
Zvláštní kapitolou je spolupráce s časopisem Pošumavský hlasatel z Pačejova. Frantík jako Kamarád Ferry tam napsal nějaké články. Jednou mu Jója napsal. Potřebujeme nějaký kreslený seriál na zadní stranu časopisu. A tak Frantík namaloval dvě pokračování kresleného seriálu Biggles v Africe. To, že je k tomu potřeba nějaký scénář, to mu nikdo neprozradil. Svůj výtvor poslal Jójovi a najednou se velmi podivil. K jeho velkému překvapení se velice nepovedený a diletantský seriál objevil na poslední stránce zmíněného časopisu. Byl to obrovský průšvih. Frantík namaloval aeroplán Tiger Moth jako jakýsi fantastický létající člun. Po několika pokračováních mu poslal děsný dopis malíř Petr Barč, nynější ilustrátor Bigglesovek. Tak skončil pokus o komiks. Byla to jen dobrá vůle. Jója dokonce získal autorská práva od autora z Anglie!
Jednoho večera navštívil Frantík Jóju v bytě v Kobylisích. Ten byl právě čerstvě ženat. Mladá žena připravila oběma plíčky na smetaně. Jídlo bylo sotva poživatelné. Frantík večeři pochválil. Odešli spolu do města. Na večeři!
,,Tentokrát tě zvu na večeři já,“ ohlásil Frantík.
Večeře byla opravdu opulentní. Pilo se červené víno. Oba přátelé se dobře bavili. Při odchodu najednou Jója předává Fratíkovi objemný balíček.
,,Je tam kompletní zachovalý třetí ročník Vpředu. To za tu večeři!“
Jinak by stál bratru pět stovek.
Pod stromečkem v roce 1965 objevil Fanouš kufříkový psací stroj Consul, dar to nastávající manželky. Od té doby se jeho obývací pokoj změnil v úřad. V té době přijal též funkci šéfa výměny v Pošumavském hlasateli. A tak výpravčí vlaků rozdělil svůj čas na službu, spánek a vyřizování korespondence. Také se stal ,,cesťákem“ s knížkami. Často se totiž stávalo, že se drahocenná zásilka na poště prostě ztratila!
Eddymu Ondřekovi zajistil ouřada první ročník Vpředu. Jakožto železničář, přivezl drahocenný poklad osobně až do Českého Těšína! Vše pak spolu oslavili v hotelu Piast a celý ročník se adresátovi značně prodražil. Jednou zakoupil Frantík od důchodkyně z Roštína pátý ročník Mladého hlasatele v perfektním stavu. Babička byla spokojena a Fanouš ještě více. Otištěním v rubrice rozjel obrovský šrumec a rozpoutal korupční metelici. Nakonec přihrál ročník nejvyšší nabídce. Ten pán byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu a Frantík toho bohatě využil. Poštovné a papír přece nesou zadarmo!
V děkovném dopise stálo. Pane, neposílejte ten poklad poštou. Přivezte jej osobně. Budu vás čekat ve Světlé nad Sázavou ve vlakové čekárně. Mějte v ruce ten ročník a já se vám přihlásím.
Frantík se dostavil na čas. V chladné čekárně stál hodnou chvíli sám. Najednou se objevil pán ve vaťáku, gumových holinkách a se zmijovkou, naraženou přes uši. Vysázel Frantíkovi hromádku ,,zelených“ a ten vypadl z čekárny, aby stihnul osobní vlak domů. Vlak měl zpoždění. Frantík se vrátil do čekárny a zkoprněl. Pán klečel na zemi, ročník měl rozevřen na dřevěné lavici a mazlil se s každým listem. Pobožnost! Vypadalo to, jako když kněz obcuje s misálem!
Frantík si začal budovat sbírku Vpředů, Junáků a Hlasatelů. Choval se jako staršina roty, který mění věci a neustále vylepšuje svůj parádní vycházkový mundůr. Frantík pulíroval,vyměňoval za lepší a lepší. Jakmile byl spokojen, odvezl svůj poklad do Brna ke knihaři panu Závodskému. Byl to umělecký knihař a kupodivu v polovině šedesátých let soukromník. Ten každý ročník ,,oblékl“ do červeného plátna a hřbet opatři zlatým nápisem. Později jeho služeb využíval Frantíkovým prostřednictvím i Zdeněk Pírek.
A co Klub přátel?
Frantík byl ještě přítomen schůzky v Kobylisích. Tam se objevil pan Svojmír Světlík z Ostravy. Důsledkem bylo vydávání příběhů Rychlých šípů jako barevné přílohy Ostravského kulturního zpravodaje.
V roce 1966 se Frantík oženil. A to byl v podstatě konec úřadování. Mladé paní se zhola nelíbilo využívání manželova volného času. Na cesty ještě vyjížděl, ale musel vždy přivézt nějaký dárek, takže se značně zvýšila režie. Všemu učinila přítrž internacionální pomoc v roce 1968.
Uplynulo třicet let.
Frantíkovi zůstaly jen relikvie. Průkazka číslo 3, odznak KPJF a svazek dopisů od Jóji a několik dopisů od Foglara. V knihovně však dodnes stojí vyřízená řada zcela zachovalých a v červených uniformách oblečených ročníků Vpředu, Junáka a Mladého hlasatele. Svítí zlacenými nápisy. Dílo pana Závodského hledí z knihovny do obývacího pokoje.Frantík se čtyřicet let domníval, že všechny jsou kompletní!
Čas se prudce změnil. Desetiletý vnik Martin neprojevil o časopisy nejmenší zájem. Raději hraje plejstešn. Hned po revoluci se někdo snažil vzkřísit Mladého hlasatele a zkrachoval. Vpřed se neprobudil vůbec. A junáci? Ti nosí věčné světlo aribiskupovi Vlkovi na biskupství. Bez ohledu na Baden-Powela jsou některé oddíly na farách. Frantík také viděl na vlastní oči skautský oddíl, vedený jeptiškou s ruksakem!
A do toho se objeví Honza Machálek!
Podruhé přijel a přivezl folianty s foglarovskými exponáty. Frantíka potěšil jemu určený dopis od Jestřába, svým způsobem kuriozita. Jestřáb psal na stroji a dopisy jen podepisoval. Tento dopis psal Frantíkovi z tábora propisovačkou. V polovině došla náplň a tak je dopis dopsán tužkou! A opět výstřižky, fotografie, články.Dopis je nad čestném místě pod fólií jako unikát.
Od Frantíka si odvezl průkazku i odznak KPJF! U tohoto člověka bude vše na správném místě. Určitě to neskončí v budoucnu v popelnici.
Po nějaké době navštívil Honza Machálek Frantíka v prodejně s drahými parfémy. Důchodce si přivydělává jako ostraha. Honzík přináší dar, za to všechno. Je to třetí ročník časopisu Vpřed!
Frantík ve vlaku cestou domů listuje známou knihou. Najednou zkoprní. Ke konci ročníku je na titulní straně čísla 44 fotografie Klementa Gottwalda! Pod tím nápis Klement Gottwald –třetí president republiky. Proboha. Frantík tak daleko nikdy nedohlédl. Pro něj končí Rychlé šípy na třešních s nemocným Jindrou Hojerem. Pak už mizí buliny a Rychlé šípy končí v lomu.
Doma se smutná předtucha splnila. Jeho třetí ročník ,,červeného bratrstva“ číslo 44 s Gottwadem neobsahuje! Není kompletní!
Jakmile jej Frantík uložil tehdy v šedesátých letech do sbírky, už jej neprohlížel. Ani netušil, že tam Gottwald patří. Snad jej tam soukromník ,pan Závodský, schválně nevložil. Možná tam chyběl záměrem bývalého majitele.
A tak po čtyřiceti letech sedí Frantík v obývacím pokoji. Pije kávu a za zády má knihovnu až ke stropu natřískanou knihami. V poličce se sbírkou červených krasavců nastala změna. Vedle uniformovaného ročníku z roku 1966 stoji v černých deskách svázaný kolega.
Konečně je celá sbírka kompletní!
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.