Drbny

Anotace: Jednou jsem jela v autobuse a slyšela jsem podobný rozhovór... A pak vznikl toto :-)

Slečna J. a pan S. Krásný a velmi zamilovaný pár. Seznámili se na náměstí plném uspěchaných lidí. V Té stovce očí si vyhledali právě ty svoje. Jiskra přeskočila v první setině vteřiny. Slečna J. by díky své nesmělosti šla s ruměncem ve tváři asi dál, ale pan S. jí doběhl a pozval na kávu.
Od prvního okamžiku věděl, že ona je ta pravá.
Od prvního okamžiku věděla, že on je ten pravý.

…

„Od prvního okamžiku, kdy ji poznal jsem věděla, že je to potvora! Vždyť se na ní podívejte, ta jde jen po penězích!“
„Svatá pravda! Tyhle městský slečinky… To k vašemu synovi nejde!“
„Představte si, že do toho nového bytu jsem závěsy a koberec do předsíně kupovala já! A co myslíte? Neviděla jsem od ní ani korunu!“
„No to je hrůza! A říkala jste mu to? Upozorňovala jste ho na ní? Vždyť je takovýho mužskýho škoda!“
„Kolikrát! Ale on má svojí hlavu. Když něco ona vypráví, tak na ní takhle kouká. Vážně takhle!“
„No jo, to oni uměj. Tyhle městský…“

Městský byteček si oblíbili na první pohled. Byl malý a útulný. Přímo pro ně. Krásně si ho zařídili. Ale vzhledem k jejich finanční situaci to šlo pomalu. Pár věcí dostali, pár věcí si koupili, ovšem některé ještě nemají.
Slečna J. stále studuje a její příjem z občasných brigád sotva postačí na pokrytí nákladů za školu.
Pan S. je pedagog na jedné základní škole. Takže peněz není nazbyt.
Ale jelikož je jejich láska tak velká, vědí, že tuto krizi překonají.
Láska vždy vše překoná. Vědí to všichni. Možná. Ale vědí to hlavně oni dva. A to je důležité.

…

„Důležitý je, aby ho neokrádala! A vlastně i Vás! Už jste s ní mluvila o těch záclonách?“
„Kdepak, snažím se jí vyhýbat, když tam přijdu.“
„Já být váma, tak jí ten účet za ně strčím rovnou pod nos! Jen ať hezky platí!“
„No jo, to já zase neumim, ale zasloužila by! Syn všechno platí, všechno kupuje…“
„A ona? Nakoupí alespoň?!“
„Co vás má! Ta tam nekoupí ani housky! A on je tak zaslepenej, Fernetíčka jí koupí… Všechno, všecičko. No jen si to představte!“
„Heleďte a co se vám líbí v tom bytu? Má tam něco hezkého?“
„Ne, ne…“
„Něco tam musí být, něco co se vám líbí…“
„Ne, mně se tam nic nelíbí. Snad jen ty broušený skleničky…“
„No vidíte! Já bejt váma, tak si je vezmu! Dala jste záclony, ona dá skleničky! Ani bych se neptala! Potvory…“
„No jo, to já ale neumim, taková já nejsem…“
„Normálně je mi za vás z toho špatně…“

Špatně od žaludku, bolest hlavy… Slečna J. zřejmě onemocněla. Těhotná není, to ví jistě. Děťátko by bylo sice krásné, ale do téhle situace by to bylo spíše neštěstí. Hlavně pro to maličké. Toto běžná migréna, kterou občas trpí.
Pana S. to ale moc trápí. Kolega z práce mu poradil, ať ji nalije panáčka Ferneta. Stačí malinký, ale prý jeho ženě vždy pomůže.
Pan S. ho tedy koupil a přivázal na něj velkou červenou mašli. To proto, aby pomohl.
Kupodivu pomohl. Slečně J. se udělalo do druhého dne lépe.
To díky lásce, kterou do toho pan S. dal. Láska vždy vše vyléčí.

…

„Vyléčí se z takové potvory někdy? Jestli se někdy vezmou, bude to konec!“
„To si pište, že se vyléčí. Až ho kopne a sebere peníze!“
„A to je ještě o takovejch let ,mladší! Nechápu ho…“
„Hm, tak to je evidentní, že jde za prachama. Povídám vám, ta ho za chvíli nechá. Prosim Vás, myslíte si, že by se o něj pak ve stáří starala? Kdepak! Ta si najde mladšího. To je naprosto evidentní!“
„Heleďte, jsme tu. Tak já jdu domů. Musím vařit večeři. Vždyť ona ani neumí vařit! Nashle…“
„JO jo, běžte, já musím taky! Nashle, paní sousedko!“

Sousedka z vedlejšího bytu, byla velmi milá dáma. S panem farářem se znala velmi dobře a vše jim domluvila. Pan S. a slečna J. se měli za týden brát, ale vzhledem k nesouhlasu rodičů, to raději chtěli udělat tajně. Milovali se nadevše a hloupé pomluvy jim v lásce nebránili. Ostatní do jejich vztahu, do jejich kvetoucí a čisté lásky, neviděli. Proto si žádné divné řeči nikdy nebrali k srdci. K němu si brali jen krásné věci, obalené jejich láskou…

Zda-li žili šťastně až do smrti vám neřeknu. Kolik lásek, před tím tak nehynoucích, v dnešní době vydrží…
Ale vzhledem k tomu, že je to můj příběh nekonkrétních lidí…. Ano a žili šťastně až do smrti…
Šťastně?

„Dobrý den! Slyšela jste, koho si našel syn starý Pecháčkový? Takovou potvoru…“
„Neřikejte, on takovej dobrej mužskej!“
„No jo, to vám takhle…“