Surrealistické ránko

Anotace: Divoké ráno s úřednickým šimlem za zády.

Budu Vám vyprávět, jaký jsem zažila kocourkov křížený s úřednickým šimlem.
Běžnou praxí naší mladé a prosperující firmy je výplata mzdy jedenáctého v měsíci, mně ovšem z jakéhosi záhadného důvodku přišla na účet až patnáctého.
Proto jsem byla okolnostmi, jako jsou třeba zaplacený nájem či plný žaludek, nucena rovnou po noční směně se dopravit na poštovní úřad, vybrat zde penízky a zajet koupit nějaké krmivo a snad i lítačku na MHD, to abych nemusela každý den docházet hodinu a půl do práce pěšmo. Ne, že by městský vzduch prosycený smogem a nadávkami od řidičů nebyl zdravý, ale toho drásavého kašle se pak nedá pár měsíců zbavit. Snad jsem městským způsobem života zpohodlněla.
Když jsem se po necelé půlhodince ve frontě čítající jednoho pána konečně dostala na řadu a mohla milé úřednici předat svůj občanský průkaz s výběrovou kartou a nahlásit výši požadované částky, paní u okénka mi oznámila, že nejsem právoplatným majitelem karty. Předem podotýkám, že tuto kartu používám bez problémů nějakých pět let.
Já na ni koukám, ona zase na mojí OP a jméno na kartě, a já si tak říkám, o co že to jako jde. No nedivte se, po té noční mi pointa vtipu ne a ne dojít.
Milá úřednice mě poslala mírně řečeno naštvanou a samozřejmě bez peněz na jinou pobočku, kde si tento malinký problémek prý vmžiku vyřeším. Tato pobočka byla naštěstí kousek od hlavní pošty.
Tak jsem si tam dohupsala v naději, že to budu mít alespoň rychle z krku a ono...
Hned po mém prvním kroku do kanceláře jsem dřív uslyšela než zřela úřednici, která sice seděla u nikým neobsazené přepážky, ale u ucha měla snad přilepený telefon a evidentně se dobře bavila nejspíše s dcerou. No co, řekla jsem si, nebudu na ni nevrlá jen proto, že mám náročné ráno. A tak jsem ji v klidu nechala ukončit hovor a po vyzvání se přišourala k okénku. Poté jsem té starostlivé matce a úřednici v jedné osobě konečně vysvětlila svůj problém. A ona? S bohorovným úsměvem mi oznámila, že musím vedle do haly a když sem se začala zvedat s přesvědčením, že nezačnu pro tři kroky nadávat, mi ta fúrie oznámila, že kolegyně otevírá až za dvacet minut.
Musela jsem si prostě počkat, než se paní úřednice (a pan úředník, jak jsem později zjistila) dostaví do práce. Když už sem byla dostatečně 'překouřená', naštvaná a pode mnou místo důlku zela jáma, dokonce i otevřeli.
Z posledních sil doklopýtám k sedačce u přepážky, kde zjistím, že jsou na mě úřednice rovnou dvě. Přiznám se, že mi to ráno začalo připadat mírně surrealistické. O to více, když mi mladinká slečna oznámila, že s mou kartou nic není. Začala jsem se radovat, že se snad konečně dostanu ke svým, tak poctivě vydělaným penězům, ale další ejhle. Byla jsem obeznámena s tím, že jejich pobočka je bezhotovostní a že se tam tudíž nedá vybrat žádný peníz.
V tu chvíli jsem měla sto chutí přelézt přepážku a paní úřednici(jednu i druhou), jak se tak často říká, sežrat i s chlupama. Samou láskou tedy ne.
Paní asi poznala míru mého rozhořčení, protože ještě než jsem mohla začít vykřikovat něco o úředním šimlu a vraždě, co mi každý normální člověk odpustí, ba co víc, posvětí, se paní zvedla a šla zjišťovat, jestli třeba její kolega nějaké peníze opravdu nemá.
A světe div se, mír a láska opět zvítězily. Sice mě to stálo skoro dvě hoďky dohadů a kopu běhání, ale happyend proběhl.
Vyčerpávající ráno.
Musím se přiznat, že jsem ve slabých chvilkách začala přemýšlet o dovolené v Bohnicích; ne však pro mě, ale pro mílé úřednice z tohoto rána. A pro sebe jejich teplou kancelářskou sesli.

Za skupinu Schwarzwald production