Taxík - Bratránek Otík...

Anotace: Většinou, když se člověk dostane do křížku se zákonem, je to z 90% zaviněno vlastní blbostí. Můj bratránek Otík by o tom mohl vyprávět…

Je to už přes dvacet let. Bylo jaro a já jsem v tu dobu ještě jezdil u ,,taxislužby“, kterou měl ve svých prackách (alespoň si to myslel…), tak jako tehdy kde – co, socialistický stát. Měl jsem pár let po vojně a tak jsem měl pochopení, když se stalo to, že naše lidově demokratická armáda konečně došla k tomu, že je blbost chtít vyhrát nad imperialisty tím, že ve svých řadách bude i nadále držet mého bratrance Otíka.

Otík, po odkroucení svých 730-ti dnů, opustil bránu ,,kasína“ v Plzni na Borech a rozhodl se, že než ho přivítá jeho rodná víska na severovýchodě Čech, poctí svou návštěvou naší matičku Prahu.

A to tak, že ve velkém stylu…

Viděl jsem ho rád kluka pitomýho, byl jsem jen o pár let starší než on a taky jsem se před ním – ,,vesničanem", chtěl blýsknout, jak u nás v Praze umíme žít. A to hlavně v noci…

Když jsem zajel s Volhou do garáží kousek od hotelu Alcron, měl jsem před sebou dva volné dny a Otík na mě čekal pod ,,koněm“. Měl úžasně vylepanou hlavu (týden před civilem jim povinně ještě ,,na cestu“ udělal posádkový holič zástřih – ,,ala/debil“, ale nijak mu to nevadilo, snad proto, že měl v sobě už alespoň dvě promile…

,,Tak kam zapadnem ty pražskej Pepíku?“ dělal si ze mě prdelky Otík, který byl strašně hrdý na svůj mimopražský původ.

,,No, viděl bych to nejdřív na rybárnu v Jaltě. Tam mají boží hranolky se smaženýma žampiónama, tatarkou a Staropramenem. Chce to nějakej základ a já mám hlad jako dřevorubec!“ měl jsem jasno o plánu ,,útoku“ na noční ,,City“.

Hranolky a zbytek jmenovaného byly fakt ,,boží“, co bych dnes, v době ,,Big Megů“ z Mekáče a vysušenejch křidýlek z KFC a všelijakých podobných sraček, za podobnou jídelnu v Praze dal. Je jich pár, ale ještě míň, než toho pověstného šafránu a dnešní mladí už vědí kulový, co to byl automat Koruna, Arbat, nebo právě ona pověstná rybárna v pasáži u Jalty.

To byl ale teprve začátek našeho ,,tahu“.

,,Hele Péťo“, škemral Otík. ,,Já bych strašně chtěl jít do tý ulice, jak se to jen jmenuje? No, ty víš co myslím sakra! Myslím tu, jak jsou tam k vidění ty takový jako holky no…“

,,Jo ty myslíš Perlovku? No jo, kámo, ale za prvý je ještě moc brzo, holky tam budou až dýl v noci a za druhý, kamaráde – to chce ale prachy. To jsi na tom tak dobře?"

,,Prachy nejsou problém..." odvětil Otík.

,,Já teda znám pár holek, to víš, my ,,noční pracující“ táhneme za jeden provaz, ale nechceš si tu zásobu, co ti po těch měsících, cos nebyl doma u Jiřinky, šplouchá v pytlíku, nechat radši právě pro ní?! Hele, fakt vím o čem mluvím! Taková štětka tě odpráskne za půl minuty, ty holky v tom fakt uměj chodit… Ty z toho budeš mít kulový a prachy budou v prdýlce. No, vlastně jinde, ale to výjde nastejno…“

Kdybych jen věděl, jakou jsem řekl tehdy pravdu…!

Nakonec se mně ale povedlo Otíka přesvědčit, že nejdřív to chce uskutečnit návštěvu nějakýho ,,hodnotnýho“ lokálu. Tam se pobavíme, popijeme – a já ve skrytu duše doufal, že ho ožeru a jemu se pak nějaký kurvičky z Perlovky vypaří z hlavy.

No, tak to první, že ho ožeru, to se mně povedlo. To druhý, že mu vyleju baby z hlavy alkoholem, to se mně nepovedlo.

Zapadli jsme do Slovanskýho domu a nechali se výtahem vyvézt až nahoru do, po celé Praze profláknuté restaurace – Arkádie . U dveří, tak jako vždy seděl Janis a vybíral korunu za vstup. Protože já, jako taxikář jsem měl u podobných lidí vážnost, ušetřili jsme dvě kačky a stačilo jen kývnutí a už jsme se protlačili frontou ňoumů, co nejen že čekali, až budou moci tu kačku zacálovat, ale až se vůbec Janis rozhodne, že je pro ně uvnitř místo a pustí je dovnitř. Janis byl původem snad Řek, proto to divný jméno. Byl to vyhazovač a šlo mu to dobře. Tak jsme nejdřív zamířili doprava, do ,,tunelu“, kde byly stolky a šlo se jím dozadu k baru. Tam, na barovce, už docela ,,veselej“ seděl Sagvan Tofi se svýma balkánskýma kámošema. Arkádie byla jejich rajónem a dodnes se tradoval mejdan, co tam Jugoši kdysi uspořádali k oslavě vyhlášení konvertibility Dináru.

Tak jsme se tak rozhlíželi, ale ,,vzadu“ to nějak nebylo ono. Tak jsme se vraceli zpátky a vešli do hlavní místnosti. Ve dveřích stál a obhlížel terén vedoucí provozovny pan Burian, v noční Praze známý pod přezdívkou ,,Gumička“. Měl totiž na hlavě příčesek, ale pozor! I když to byl (ještě je, neb stále snad žije) buzík, měl úroveň a byl to na první pohled formát. Uctivě jsem ho pozdravil, on uctivě kývl a rukou pokynul, ať přijmeme místo v ,,jeho" lokále. Přešli jsme s Otíkem k oknům na vyvíšený stupínek a zabrali stůl s rohovou lavicí. U stolu naproti nám seděla jedna dětská herecká hvězdička, tuším, že se jmenovala Kudláčková a hrála v ,,My všichni školou povinní“. Teď už z ní byla slečna, ale nutno říct, že se pořád chovala, jako rozmazelenj fracek.

Otíkova huba byla dokořán jako vrata do pískovny.

,,Hele Péťo, to byl Sagvan viď? A tohle je ta hérečka viď? Já se snad poseru, to sem jako choděj normálně jo…?!“

Otík byl u vytržení a nějak si nemohl srovnat v hlavě, že ty ksichty, co zná z televize jsou lidi z masa a kostí a že můžou taky chodit a pařit s ,,normálníma“ lidma.

,,Jo Otíku a nediv se tak pořád chlape. Dáme si hezky vodečku, uvolníš se a uvidíš, že si za chvíli budeš připadat jako mezi svejma. A když na hajzlíku potkáš Sagiho, tak mu prosím tě samou úctou nepočůrej nohy jo…!“

A tak jsme pili. Kudláčkové a spol u vedlejšího stolu nosil pingl Michal jednu ,,Ranní růži“ ( vyhlášený místní koktejl, hned vedle místního Gin-fizu) za druhou.

Měli jsme už celkem naváto a najednou se na záchod chtělo ne Otíkovi, ale mně. To by nebyla až taková tragedie, ale tragedie byla, že když jsem se vrátil ke stolu, Otík byl pryč. Chvíli jsem čekal, ale nepřišel. Pingl Michal o něm nevěděl a tak jsem se šel zeptat ke dveřím Janise.

,,Jo, to byl ten frajer s tou vyholenou palicí viď? Tak ten před chvilkou vypadnul. Vlezl do výtahu, víc o něm nevím, sorry kámo…“

Doprdele, doprdele! Kde ho hledat teď v noci?!

Perlovka!

Bylo mně to jasný!

Vstrčil jsem Michalovi do ruky dvě kila ( dvěstě korun - dneska byste si za to koupili leda pár Coca Col a možná ani na led by nezbylo…) a mazal jsem ven. Do Perlovky to byl kousek cesty a já skoro vystřízlivěl. Hlavně abych přišel včas!

Nestihl jsem to! Dozvěděl jsem se jen, že nějakej kořen tam udělal nějakej brajgl a protože kurvy a policajti už byly v tý době jedna ruka (některé věci se holt nemění…) milýho kořena si benga odvezli.

Přemýšlel jsem, koho znám a kdo by pomohl Otíkovi otevřít dveře od zadržovačky. Dozvěděl jsem se, že se s někým popral, ale podrobnosti nic moc.

Pustili ho až za pár dnů. Měl na krku paragraf pro výtržnictví, rušení nočního klidu, nemravný chování, lehký ublížení na zdraví a urážku veřejného činitele.

To bylo tak…

Otík měl peníze a chtěl holku. Tu si fakt našel a dohodnul se s ní na ceně a protislužbě z její strany. Prostě mu šlo o kuřbu. Holka si ho zatáhla do průjezdu a tam se ho jala obšťastňovat. Jenže milého Otíka jen rozrajcovala a ten trval na tom, že si připlatí a že chce ,,kompletní servis“. Ohnul jí o popelnici a začal se jí dobývat pod sukni.

A tehdy nastal problém.

Otík tam totiž nenahmátl ten nám mužům známý, krásný hebký kožíšek ženského přirození, ale chytil do dlaně péro chlapa, co mu ho tak krásně přeblafnul a který Otíka dostal do stavu extáze. Byl to buzík převlečenej za buchtu a Ota to nepoznal. Začal ho mlátit, řvát u toho a to neměl. Za vteřinku dostal sám po hubě od pasáků, někdo z domu, kdo slyšel ten randál zavolal příslušníky VB ( pro mladší čtenáře – tak se tehdy říkalo policajtům…). Ota měl kliku, že ho ta štětka ( TEN štětka?!) neobvinil i z pokusu o znásilnění...

Celé to bylo ještě okořeněné tím, že Ota ještě nebyl ani 24 hodin pryč z vojny a tudíž ještě neměl u sebe občanku, ale povolávací rozkaz, který platil spolu s Vojenskou knížkou jako průkaz totožnosti a zároveň jako jízdenka na dopravu nejen na vojnu, ale i z vojny domů. Navíc podle zákona stále ( tam hrálo roli těch 24 hodin) patřil do jurisdikce armády a nikoliv civilní policie. Tak ho poliši předali vojákům a ti ho měli v base, v kasárnách na Náměstí Republiky . Ráno ho převezli do Bartolomějské k vyslechnutí obvinění. Měl kliku, že byl zatím ,,bezúhonný“ a taky se za něj postavil a zaručil nějakej ten výbor a JZD a co já vím kdo ještě od nich ze vsi. Vyfasoval ,,jen“ podmínku, ale kurvy – ty už prý nechce ani vidět.

Do Prahy od té doby jezdí jen ve dne a autem. Pokaždé, když prý vidí v televizi Sagvana Tofiho, brouká si pod vousy něco jako, že není baba jako baba a že se raději tehdy spolu se Sagvanem měli ožrat do bezvědomí…

Jediná věc, které prý Otík nelituje a za co děkuje dodnes pánu Bohu, je fakt, že se mu tehdy nepovedlo vyhrnout té (tomu) šlápotě sukni a že nezavedl to, co chtěl zavést tam, kam chtěl.

To by byl asi doslova v řiti...