Řada podivných příhod - Darovanému slonu na kopyta nehleď

Anotace: Jeden z posledních dílu sbírky ŘPP (18)

Jednou, a bylo to dávno předtím, než sem začal lovit motýly, mi babička pravila: „Synku, až jedno vyrosteš, určitě budeš chtět býti velkým pánem a šéfem tvojho okolí. Dám ti jednu radu a nebudu jí viace opakovati. Poslúchaj mňa dobře a přehledně: “ a v tu ránu odešla na onen svět. Byl jsem s toho opravdu zklíčený a nejraději bych se neviděl. Co tím myslela? O co jí šlo? Chtěla mě snad vyprovokovat? Pokud ano, tak se ji to podařilo. Nerozumím tomu…
Po babiččinem odchodu sem raději z nikým nechodil grilovat ani jinak upravovat kuřata. Byl sem opravdu smutný a hlavou mi probleskávalo všecko možné. V tu ránu ke mě přicupital děda, sedl si ke mě na lavičku, chvíli se odmlčel a pak do mě začal něco mluvit. Sebral sem se a šel od něj pryč. Vzpomínám si, že sem tehda utekl do lesa a to co se stalo pak… O tom bych raději nemluvil. Potkal sem tam totiž myslivce a jeho brokovnici…
Když tak teď nad tím přemýšlím, to co mi tehda babička povídala, dávalo celkem smysl. Vzal jsem si tedy od ní její radu k srdci a s tímto pocitem a pravidly jejího ega jsem přežíval až do dnes.
Tak třeba včera odpoledne. Dostal sem strašlivou chuť na něco kyselého a tak sem se vydal do obchodního centra Futurum. V životě sem tam nebyl a musím přiznat, že mě dost dostávali jezdící autíčka na deseti korunu ale nejvíce mne učarovaly fotolaby. Sedl jsem si pěkně do toho křesílka, vyložil si nohy na bok a čekal co se bude dít. Nestalo se nic. Žádný fotograf, ani zmínka o něm. Po půl hodině mi to přišlo už docela otravné a tak jsem zašel za vedoucím obchodního centra, aby mi dal více informací o této atrakci. Kupodivu nebyl doma. Vylezla jen jeho asistentka (překvapivě to byl člověk) a potvrdila mi, že bych si měl zajít na vyšetření k doktorovi. Sice sem její výrok nepochopil ale nedělal jsem si z toho velkou hlavu. Bůh ví, co tím chudinka myslela.
Po chvíli bloudění v nepřehledných regálech obchodu jsem narazil na docela zajímavou místnost, podobné té, ve které jsem se čas od času objevoval, když jsem si od Matěja vybavil bongo. Byla to místnost plná oken a různých poutavých nesmyslu. Jedna větší pičovina než druhá.
Všiml jsem si prodavačky s popcornem či co to bylo a jedné co nechápavě čučela na nějakou obrazovku. Když sem k ní došel, všiml sem si, že za ní je asi dalších dvacet obrazovek a na ní napsané jakési klikyháky. „Dobrý den“ prohlásil jsem a kousl se do ruky. „Dobry, jak bych Vám mohla pomoci?“ Vyhukla na mě a já byl v šoku. Na tohle se mě přece nikdo v mém životě nezeptal! Co bych asi tak chtěl? Jak bych Vám mohla pomoci? Já přece nechci, aby mi někdo pomáhal! Co si o sobě myslí? „Ty mě neprovokuj s těma brylama!“ Vykřikl sem na ní a dal jsem ránu jedné kartonové postavě, která stála vedle mě. Byla to buď Sandra Bullock nebo Will Smith. Takhle z blízky to nešlo rozeznat. Prodavačka okamžitě zmáčkla spoušť. Všude se rozezněly sirény a doběhla ku mě ochranka. Chytli mě za ruce, nohy a odtáhli mě z dosahu prodavačky. Já se jim velmi stručně snažil vysvětlit co se stalo, ale to už jsem se objevil opět před místností a nevěděl co dál. Chvíli jsem stál naproti ochrance a zpříma se jim díval hrůzostrašně do očí ale když to po chvíli neúčinkovalo odebral jsem se k východu.
Když sem se vrátil domů, hodil jsem klíče na čokoládového slona co mám v předsíni a skočil jsem do polštářů. Přemítal sem si v hlavě dnešní den a pomalu začal usínat když vtom! Z ničeho nic sem vyskočil z postele jako brokovnice postřelená zajícem. Co to bylo? „Je tu snad kdokoliv?“ zaječel sem směrem do kuchyně a s děsivým výrazem jsem otevřel svou skříň a vytáhl zní trezor. Zadal jsem tam tajné čtyř místné heslo 1-1-1-1 a otevřel ho. Ve vnitř byl malí klíček k další skříni. Tu jsem po chvíli s rachotem otevřel. Tam jsem měl dobře utajovanou, dobře opečovávanou a v dobrém stavu. Byla opravdu tam. Vzal jsem tedy to páčidlo a vydal se do kuchyně. Ruka se mi třásla strachy a já tušil, že brzo zemřu. Pomalými kroky jsem hopsal směrem do kuchyně a nenápadně nakoukl dovnitř. V kuchyni byla tma, jen pouhá trofej mrtvé kobyly odrážela mírné světlo pouličních lamp. Nedbale jsem našmátral světlo a rožnul.
Nikdo tam nebyl. Napětí ve mě začalo stoupat. Sevřel jsem páčidlo ještě silněji a s chutí otevřel lednici. Připravený, že na mě něco vyleze jsem nakoukl dovnitř. Byla prázdná. Kupodivu docela prázdná lednice… Když jsem to uviděl, ulevilo se mi a začal přemýšlet o tom, že bych si udělal nějakou pochoutku. Chtěl jsem, že si vytáhnu kastrol a udělám si něco jako volské oko, ale můj kastrol dočista zmizel! Tohle už mi připadalo docela trapné. „Tak kde si, vylez.“ Prohlásil jsem a se založenýma rukama čekal co bude… Nic. Z ničeho nic jsem si povšiml, že na mém stole leží nějaký dopis adresovaný pouze mě a vedle něj leží fotka mé babičky. Kde se tu ksakru vzala? Kdo ji sem tak mohl dát? S podezíravým pohledem jsem pohledl na trofej mrtvé kobyly. Začal jsem se opět třást strachy. Sedl jsem si na židli ke stolu, vzal do ruky fotku mé babičky a prohlédl si jí. Bylo na ní zrovna jak sere na záchodě. Trochu mě to vyděsilo a tak jsem raději odložil fotku a otevřel dopis. Byl psán v nějakém divném jazyce, vůbec sem nechápal o co jde… Bylo v něm napsáno pouze tolik:

In my restless dreams, I see that town, Silent Hill You promised you´d take me there again someday. But you never did. Well, I´m, alone there now…“In our special place“…
Waiting for you… Your Saucepan

Nerozuměl jsem tomu ani slovo, trochu jsem se porozhlédl kolem a pod tím jsem našel další slova. Nejspíš pokračování.
Pro dementy:
Ve svých neklidných snech vidím to město, Silent Hill,
slíbil jsi, že mě tam znovu vezmeš. Ale nevzal jsi. A tak
jsem tu teď sám… na našem „oblíbeném místě“. Čekám na tebe… Tvůj Kastrol
A to byla tehdy ta věc, která mě donutila se tam vydat. Musím ho najít. Ať je kdekoliv! Neboj se, jdu si pro tebe! Kde vlastně mam jít??