Ráno jedné (ne)typické puberťačky

Anotace: Sice se za puberťačku už nějakou tu dobu nepovažuji, ale takhle nějak by to mohlo vypadat :) Další školní práce.

Opět zvoní budík. Strašný zvuk naplňuje celou místnost, celý svět...Ne, ještě ne, takový krásný sen se mi zdá... Prosím, můžu předstírat, že neslyším? Ano, dobrý nápad, budu svůj telefon prostě ignorovat. Jak to bylo napsáno v tom časopise, který jsem včera dostala? Nebuďte otroky svých mobilů ! Dobrá rada, nejvyšší čas začít se s ní řídit. Ležím tedy dál, oči zavřené... Sen se však už dávno rozplynul , stejně jako mé pokusy vypustit realitu, další všední den, další školní den. Ano, velmi krutá realita...Vím, zdrcující poznání. Líně si promnu oči a ještě chvilku nehnutě pozoruji Joshe. Ačkoli všem tvrdím, že je to můj milenec, ve skutečnosti je to pouze velice přátelské plyšové prasátko, což také není ani zdaleka tak špatné. Právě leží vedle mého polštáře, taktéž zjevně naštvaného z nepříjemného probuzení. Posadím se a pohlédnu z okna. Výborně, další slunečný den, pomyslím si, přičemž slovu ironie nasazuji ironický podtón. Tak to vypadá na další pěkný den, promluvím k prasátku a povzdychnu si.

Chvilku mi trvá, než se vymotám z dlouhých bílých nebes kolem postele, po chvilce však úspěšně docházím ke své šatní skříni, kterou s nepříliš velkým nadšením otvírám. To se ještě oslabí, když vidím ,,nabídku dne“. Opravdu dnes nemám dobrou náladu, napadá mě... Proto téměř bezmyšlenkovitě sahám po své oblíbené černé, té, která mi tolik pomáhá od starostí. Sukně a tílko budou pro tento den perfektní. Zavírám skříň, můj zrak dopadne na počítač, který se na mě tváří velice přívětivě... Odolám však tomuto lákavému pokušení hned takto zrána prokonzultovat s někým svoje chmury a urychleně odcházím z pokoje.

Už z chodby zřetelně slyším zvuk rychlovarné konvice... Velmi dobře identifikovatelný, nevím, jak u ostatních konvic...naše vydává zvuk právě startovacího letadla, zjevně nějakého technicky zaostalejšího. V duchu zajásám, že se mi podařilo na kluzkých schodech nedostat smyk, pomalým krokem přecházím přes místnost, pozdrav k papouškovi si odpustím - přesto, že mi včera zničil moji oblíbenou knihu, ze které si udělal veřejné záchodky - alespoň někdo si zaslouží pořádně se vyspat. Začíná se ve mě probouzet závist, že tomu zelenému tvoru se naskýtá možnost spát celý den. Proto raději odtrhnu co nejrychleji pohled a pokračuji nekonečnou cestou k velkému jídelnímu stolu. Dveře koupelny se otevírají, vychází mamka. Ano, už to vidím, přesně ten typ pohledu, který nasazuje vždy, před tím, než vyjádří ostře své námitky... Samozřejmě, jak jsem předpokládala : ,,Moniko, co to máš na sobě?“ Napadá mě spousta nejrůznějších variant odpovědí, každou druhou z důvodu nepřípustnosti vyloučím. ,,Černou, pokud vidíš“. Vyberu nakonec ne příliš vhodně, pozdě začínám litovat... Teď to bude jako pokaždé...Schéma hádek znám už velmi dobře nazpaměť. Nejdřív mi řekne, jak jsem drzá.... ,,Jsi tak drzá! První, co uděláš, když ráno přijdeš, hodíš ten svůj nepříjemný ksicht, místo pozdravu jsi akorát tak drzá!“ Ano, totéž bych si mohla říct i já, nepamatuji si, že by jsi mě pozdravila, myslím si, zůstávám však tentokrát mlčet a čekám na další fázi ,,mluvím s tebou“... ,,Podívej se na mě...Mluvím s tebou! No tak, omluv se! Akorát náladu mi kazíš, měla jsem ji výbornou, potom přijdeš ty...“ ,,Promiň“, vydám ze sebe tiše, nejsem si ale jistá upřímností svého tónu, spíš už chci být rychle pryč...Proto beru přichystané jídlo a odcházím nahoru...Tedy spíš, pokouším se odejít nahoru. Jenže... ,,Moniko, vrať se, a dělej“. Pomalu se otočím, dívám se na ni. ,,Chci omluvu“. Povídám : ,,No tak, mami, už jsem se ti omluvila...před chvilkou...“ Otočím se znovu k odchodu. ,,Stůj...“...Bože, copak nechápe, že také nemám nejlepší náladu? Promiň mami, nechci být nepříjemná, ale...,,Hele, můžeš mi říct, co ti zase je? Koukej...Už se tu zase hádáme kvůli strašný blbosti...Ne vážně...To je tak absurdní hádka... O takových hádkách by se dalo psát jedině tak v nějakých kompozicích při češtině, ale ve skutečnosti...Vždyť je to zbytečné...Kvůli čemu seš naštvaná?“ ,,Podívej, co máš zase na sobě“...A je, už je to tady, věčné debaty o oblečení...,,Myslela jsem, že ses už smířila s tou černou... Evidentně jsem se spletla...smůla. Jdu nahoru, abych se stihla najíst“ Opravdu se mi nedaří být alespoň trochu příjemná...Že by špatný den? ,,Podívej se ven! Vždyť je tam zima...To je fakt trapný, abych ti ve tvým věku říkala, jak se vhodně oblékat...“ Proč to zmiňuje? Ví, že tímhle vždy jen všechno pokazí... Tedy, já pak všechno pokazím, protože takovéto poznámky mě neskutečně rozčilují...Nedokážu se zadržet...

V duchu se už omlouvám, ale... ,,Fakt na tebe nemám náladu, akorát mi kazíš den“, a místo abych strategicky začala utíkat a barikádovat se v pokoji, jenom stojím a sleduji pokračování, zpomalené pokračování, ve kterém mamka přichází ke mě a dává mi facku. Já jsem to čekala, ovšem tupá rána, která se brzy nato ozvala z klece, nasvědčovala tomu, že papoušek takovýto vývin událostí neočekával a v důsledku toho tedy spadl z bidýlka. Teprve po jeho politování mě v duchu napadne slovíčko ,,au“...Mamce věnuji zarputilý pohled, oznámím ,,Ahoj, já jdu“... a bez snídaně, bez teplého čaje, který stejně většinou končí ve dřezu, jelikož tajemství jeho výroby a následné dobré chuti v naší rodině neovládá nikdo, odcházím pro tašku a provokativně zavírám bílé dveře opravdu zlehka, velmi jemně...

Odpoledne vycházím ze školy. Rozpršelo se, vzduch je výrazně chladnější. Z velkým sebezapřením přeci jen přiznávám, mami, měla si pravdu. Asi bych se ti měla omluvit... Ano, bude to těžké, připustit si takovouto prohru... Ovšem, opravdu mě mrzí, co se stalo, proto to udělat musím. Lehce se pousměji(směs ironie, trpkosti a skutečné upřímnosti)a s pomyšlením na omluvu vyrážím domů.