SEN

Anotace: PODLE SKUTEČNÉHO SNU

Začalo to nenápadně, ležel jsem v posteli, oči zavřené a podřimoval, až jsem nadobro usnul.
A pak, letíce dlouho hustou, snovou tmou, přistál jsem ke svému překvapení na babiččině zahradě mezi třemi zakrslými kravkami. Zvědavě si mě prohlížely. Jedna obzvlášť. Také jsem si je prohlížel.
Vtom jedna promluvila: „Chlapče, já tě miluju“ řekla bučivým hlasem.
Trochu mě to polekalo, a přestože jsem zažil už leccos, tak kráva mi lásku ještě nevyznávala a raději jsem se rychle utekl schovat na strom.
Došla si až pod ořech, na kterém jsem se sotva držel a zabučela něžně: „Slyšels, co jsem ti před chviličkou řekla?“ K tomu na mě ještě třikrát mrkla svýma kravíma očima s dlouhými řasami, jako od Max Factor.
„A – ano“ vykoktal jsem, třesoucím se hlasem.
„No, tak co na to říkáš?“ Otázala se a zazubila žlutými zuby.
„Ta – ta – taky tě mi – miluju“ slyšel jsem blekotat sám sebe.
„Prásk!“
Proměnila se v oslnivou slečnu.
„Prásk!“ Ve stejném okamžiku jsem zalapal po dechu, zatočila se mi hlava a já sletěl do něčeho nevábného, co pod stromem před chvílí zanechala její družka, která se na mě teď šibalsky dívala a škodolibě šklebila od hradby.
Podala mi ruku. „Já jsem Katka“ představila se dívka v pestrých květovaných šatech, s drobným obličejíkem, orámovaným slámově žlutými, kudrnatými vlasy, s malým nosíkem, třpytivými zoubky a chrpově modrýma očima.
„Pepa“ na to já.
„A jak se z tebe vlastně stala…“ „Kráva?“ dopověděla za mě. Přikývl jsem.
„No víš,“ začala vyprávět, „to už jsou tři roky, vzpomínám si na to jako včera, seděla jsem zrovna u dušených fazolí se švestkovou omáčkou a fňukala, že ji nechci jíst. Maminka už byla naštvaná a řekla: jez, nebo na Tebe zavolám černokněžníka Krága. Já nejedla a tak ho opravdu zavolala.“
Podívala se na mě jestli jí věřím. Věřil jsem a proto pokračovala.
„Kde se vzal, tu se vzal, byl tu Krág a začaroval mě kletbou.
Kráva málo, to chce více,
bude z Tebe jalovice.
a udělal za mě jalovici. „
Skončila své vyprávění a zadívala se na mě. „Slušný“ povídám.
„Hele, taková kočka a sedí tam s tim vobejdou“ ozavlo se za plotem. Urazil jsem se protože o sobě mám alespoň o krapet vyšší mínění, ale neříkal nic. Hlas si odplivl a pokračoval: „Přece se s ním nebudeš bavit, s takovým chudinkou, pojď se mnou, já jsem lepší. Můžem tady prolít okolí a potom tě vezmu třeba do hospody a dáme něco k chlastu…“
„Ne díky, nepiju“ řekla mrazivým hlasem.
„… a co třeba špeka?“ nedal se odbýt.
„To už vůbec ne, já tlusý nejím!“
„Proč se mnou nechceš jít? Tadycten,“ ukázal mým směrem, „Tě stejně začne během pěti minut příšerně nudit a pak tady budete mlčky sedět a chytat lelky. Tak pojď.“
Zavrtěla hlavou. „Nepudu, Pepa mě sem totiž chodil každý den krmit, nosil mi seno, vodu i šrot,“ kluk za plotem nevěřícně kulil oči, „vozil mi slámu a kydal hnůj a je mi rozhodně bližší něž ty, kterýs jenom vždycky prošel po silnici, na který stojíš a plivals a nadával.“ A vyplázla ne něj jazyk.
„Ty si ale kráva.“ Pravil pohrdavý hlasem a spěšně se vzdálil.
Této větě se Katka jen v duchu usmála a pomyslela si: „ani nevýš, jak jseš blízko.“

Najednou, v okamžiku kratším než mrknutí oka, jsme stáli na témž místě, ve stejné době, ale úplně jinak oblečeni, já jsem měl na sobě šedivý oblek s modrou košilí a motýlka a ona, jako sníh zářivě bílé taneční šaty.
Než jsme se rozkoukali octli jsme se na parketě, uprostřed párů tančících valčík. Okamžitě jsme zapadli mezi tanečníky a pohybovali se v rytmu hudby. Oproti skutečnosti jsem se přímo vznášel. Budili jsme obdiv.
Tančili jsme mlčky, neboť tak se člověk nejlépe soustředí. Po valčíku následovala polka a salsa.
To ticho už mi bylo trapné a chtěje prolomit mlčení jsem povídal: „Slečno, také se potíte jako dveře od chlíva?“ Po očku se na mě podívala a s úsměvem řekla: „Ne jako kráva.“ A v tu ránu se zase proměnila.
Jestliže jsme předtím budili pozornost několika okolních párů, teď na nás zíralo celé obecenstvo, ztuhnutí tím, co právě viděli. Někteří se již potutelně usmívali.
Cítil jsem se trošku trapně, v obličeji jistě barvy vařeného raka a pokoušel jsem se rychle opustit parket. Nešlo to, slečna se mě totiž ještě nepustila, toho jsem si nevšiml, pro zatmění před očima, jedno kopyto měla na mém rameni, druhé na zádech, funěla mi do obličeje a se jí koulely slzy jako hrachy.
Lidi se příšerně smáli.
Po chvíli přijeli hasiči a když už Katku vyváděly na řetězu ven, zmizela a po ní i já.
Seděli jsme opět na babiččině zahradě, Katka pořád vzlykala a utírala si oči do kapesníčku.
„Nedalo by se toho nějak zbavit?“ táži se. K mému překvapení přikývla.
„A jak?“ ptám se se zájmem.
„Musel bys zlikvidovat černokněžníka Krága, ale to je nesmírně obtížné, protože je příliš mazaný a má všude plno stráží.“ Pravila s velkou záští v hlase.
„Přesto to zkusím“ slibuji „ a kde vůbec bydlí?“ zjišťuji další okolnosti.
„Na vrcholu vrchu Vrchu,“ dostává se mi odpovědi.
„To vím kde je,“ povídám, „ párkrát jsem tam trénoval, je to jen asi 13 km odsud, stráže jistě oklamu, protože ti mě znají, To bude sranda.“ dodávám ješitně.
„Nechoď“ varuje mne. Mávnu nad tím rukou a utíkám si od strýce půjčit kolo zn. „Ukrajina“ a rychle ujíždím na Vrch. Stráže míjím bez povšimnutí, jako ony mne.
Udýchán, jak po jízdě na kole, smykem zabrzdím před vraty hradu a zabuším na okované dveře mosazným klepadlem ve tvaru rohu. Zanedlouho mi přijde otevřít vysoký, snědý, zarostlý muž, nerudného vzhledu. Když se ho zeptám, jestli by mne zavedl k panu Krágovy, odvětí autoritativním hlasem: „Já jsem Krág:“
Chvilinku se vzpamatovávám a pak říkám podlézavě: „Tak to vy jste ten největší kouzelník v okolí, ten, jenž dokáže, co si zamane a pro něhož není nic nemožné?“
„To jsem já.“ říká polichoceně.
„Slyšel jsem,“ pokračuji, „ že se dokážete proměnit v cokoli chcete, třeba i nějaké zvíře.“
„To je pravda.“ přikývne.
„A mohl by jste mi něco ukázat?“
Zasměje se mé nevěřícnosti a promění se v obrovského lva, skoro vyletím z kůže, ale pak raději jen vylezu na trám až skoro ke střeše a odkud dolů volám: „výborně, výborně, opravdu skvělé, nic podobného jsem dosud neviděl, ale slyšel jsem, od indických kouzelníků, že je jednodušší proměnit se ve velké zvíře než v malé, co třeba taková myš?“
Mávne tlapou a v okamžiku je z něj myš.
Rychle lezu dolů a potom skáču, abych ho zašlápl, bohužel se netrefím, černokněžník se ihned promění zpátky v černokněžníka a protože už prohlédl moji lest, proměňuje mne v býka a posílá do stejného výběhu jako Katku.
Stojím smutně vedle krávy Katky, hlavu skloněnou a v mysli zlost a vztek.
Katka zabučí: „vidíš, vidíš, já jsem ti to říkala, nechoď tam, že se ti to nevyplatí, ale ty ne a teď to máš.“
„Hmm“ zabůůůčím nevrle.
Zrovna jde okolo ten spratek z dřívějška a zavolá si pro sebe: „Hele, hele, voni si koupili bejka“ a plivne na nás.