Vejlet

Anotace: Hlubší smysl nehledejte, ale snad pobaví.

Tak teda letos k moři zase nejedeme. Od nás z šesté bé už byl u moře skoro každej, i ten debílek Mrkvička. Když to zjistila, má milovaná sestra povídala cosi o tom, že spáchá harakiri, či co. Maminka na to řekla, že má telecí léta, je ji 14 a myslí si, že když je o dva roky starší, než já tak si na mě může dovolovat, ale to teda nééé. Taťka místo dovolené u moře, kterou jsme měli mimochodem zamluvenou a asi i zaplacenou, ale cestovka zkrachla, prej jim přes ni vykopali tunel, nebo co, a proto zkrachla, mě to teda nějak nejde do hlavy, ale maminka říká, že to časem pochopím. No a taťka teda vymyslel výlet na Šumavu, hotel vypadal na letáku skoro pohádkově, jezero z křišťálově čistou vodou, jen co by kamenem dohodil a navíc to bylo za babku!!

Po úmorné a strasti plné cestě jsme se ale setkali s krutou realitou, hotel je hnusná papundeklová kostka, tatínek, nabyl dojmu, že jsme zabloudily a já jsem začal snít o jistě královském platu toho chlapíka, kterej tuhle fotku retušoval ve Photoshopu. Jezero, teda spíš rybník, byl sice co by kamenem dohodil, ale kamenem by musel házet steroidy nadopovaný Knig Kong a ještě by musel kus dojít pěšky, dobrá hodina pěší chůze. Rybník byl navíc chovný a koupání v něm bylo na vlastní nebezpečí. Inu když už jsme tady, tak co se dá dělat, řidičům autobusu jsme v rychlosti povraceli hnědý podšálky, aby mohly co nejrychleji odjet, aby se náhodou žádnej z účastníků zájezdu s nimi nechtěl vrátit do útulného bytečku v Praze.

Pokoj se skládal ze dvou párů rozvrzaných paland, skříně s moly a stolku s červotočem. Jen strop byl krásně vyzdoben freskami moderního umění, teda alespoň jsem si to myslel, než mě maminka vyvedla z mé domněnky a oznámila mi, že je to plíseň. Také jsme registrovali podivný zápach, jakejsi starousedlík nám oznámil, že architekt vtipně umístnil stavbu mezi kravín a vepřín, prej tak aspoň poznáme odkud vane vítr, poznamenal se smíchem, načež Adéla to už nevydržela a zamkla se na záchodě s Brávíčkem, údajně je tam smrad nejmenší. Vécka i sprchy jsou společný, WC je dostatek, ale sprchy jsou umístněny jen ve sklepě, vydáváme se tedy společně do tajemných katakomb už po sedmé, prej aby tekla teplá voda, podobné obavy ale sžíraly asi všechny obyvatele hotelu, a tok stojíme ve frontě, která se táhne už od prvního patra.

Na druhej den pršelo, a pršelo. Adélu už nebavilo číst Bravíčko po sedmý a tak jsme se balili zabíjením much, po dvou hodinách se nás tatínek ptá jaký je skóre? „56 ku 49“ odpovídá vychloubačně Adéla. „Ale já jsem zabil pět velkejch masařek, ty by se měli počítat aspoň za dvě“ pokouším se bránit já, Adéla naštvaně odchází, prej už ji to nudí a pokouší se křísit svou totálně vyšťavenou empétrojku. Taťka se v rádiu snaží naladit předpověď počasí a mamka luští křížovku v novinách a mezitím stíhá ještě lamentovat, nad tím, kam to dojela a že měla radši zůstat v našem 3+kk, kde teď mohla sedět u bedny s kafem.

Když už se začínalo mírně stmívat, tak přestalo i pršet a bůhví odkud vylezli toulavé kočky, které vydávaly příšerné zvuky, oproti kterým i hasičská siréna zní rajská hudba. Majitel hotelu, i za normálních okolností zřejmě trpící nespavostí, se je pokoušel rozehnat střelbou z malorážky, čímž způsobil, že nemohl spát nikdo v okruhu několika kilometrů, naneštěstí jednou přesně mířenou ranou do vzduchu zasáhl prolétajícího čmeláka vracejícího se z práškování nedalekého pole. Zoufalý pilot byl nucen nouzově přistát na blízkém fotbalovém hřišti, kde se však ještě dohrával rozhodující zápas okresní ligy, hráči hledíc na hořící žlutý stroj řítící se přímo na ně zapomněli na svůj zápas a vydali se úprkem prk, v tom zmatku posledních vteřin hry padl, spíše omylem, gól, rozhodčí v šokovém jednání gól hostům uznal. Domácí se jen pár sekund po přistání čmeláčka rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a okamžitě se rozběhli za rozhodčím, ten měl své zuby ale tuze rád, tak nezaváhal a dal se na útěk. Honička připomínala hon na zajíce. Rozhodčí se po dlouhém úprku spasil až skokem do vagonu projíždějícího vlaku, žel bohu vlak stavěl až v Petrohradu.

Teda tak nějak mi to aspoň vyprávěl starousedlík, kterého jsem se vyptával, protože jsem byl zvědavej jak to všechno probíhalo, zpoza okna jsem to všechno vidět nemohl, to se rozumí. Okolo oběda jsme zaregistrovali neznámí puch, „To nic lidi, to si to jen vítr šine přes nedalekou slepičárnu“ odpověděla uklizečka, pokojská, recepční a sekretářka v jedné osobě. Adéla si od někoho půjčila Stmívání a hodlala se odebrati s knihou do své oblíbené místnosti, s histerickým řevem se ale záhy vrátila, prý se na záchodě nedá dýchat, páč se tam někdo pozvracel. Tatínek se odpoledne vydal se známýma pytlačit do rybníku, úlovek prý pak prodají v krčmě ve vsi. No a já s máti a ségrou jsme se vydali na toulky přírodou po stezkách, na které by se ani kamzík neodvážil. Mimo krásných scenérií okolní přírody, které se ovšem dají za pět korun koupit na čumkartě, nebo najít na Googlu zadarmo, si ségra zlomila nějaký nehet, vyvrtla pravý kotník, pohmoždila si levé koleno, odřela si pravé koleno a levý loket a zničila si své nejlepší rifle z Kenvela. Máti si uhnala housera, vyvrtla si pravý kotník, a v levém zápěstí si pro změnu vysloužila výron, také má monokla pod levým okem a do ramene ji píchl sršeň a já jsem si vyrazil dva zuby, odřel obě kolena a oba lokty, roztrhl si tričko a do krku mě píchla včela. To je ale jen zlomek našich útrap, žel vyjmenovat je všechny je zhola nemožné poněvadž ségra spadla 43x, máti 67x a já 33x. A tak jsme se rozhodli zbytek dovči strávit hraním karet.

Po oba následující dny jsme se toho pravidla snažily držet, jen ty karty jsme moc nehrály, ale ven jsme skutečně nechodily. Tatík chodil úspěšně rybařit a my ostatní jsme trávily svůj čas spánkem, a podobnými ne-činnostmi. A čas tak ubývá velmi pomalu.

Dva dny před našim odjezdem se ve vsi Višňová, kam tatík prodával ulovené ryby, se z neznámých důvodů objevila neznámá choroba nebozí vidláci trpěly příšernými žaludečními problémy, a na kůži jim vyskákala ohavná vyrážka skládající se z ohyzdných hnisajících boláků, všechny marody spojovalo jediné, jedli „U sumce“ ryby. Tatínek zjistil od majitele hotelu, pana Bobeška, že nedaleká chemička tu a tam do rybníku vylévá různé odpadní látky, které chemičce k ničemu nejsou. Podle očitých svědků, většinou však mírně nachmelených, rybník v noci dokonce někdy světélkuje, známí pijan v něm údajně zase viděl lochnesku. Tatínek hned po rozhovoru zavelel „Odjíždíme!!! Hned!!!“ Nemíní totiž riskovat, že místním vše docvakne a přijdou si pro jeho skalp.

Během hodiny máme zbaleno, s jízdním řádem v ruce pospícháme na autobus, který do vsi zavítá dvakrát denně, posléze jedeme vlakem přestupujeme jen třikrát a okolo půlnoci se všichni spokojeně uvelebýme na gauči v našem milovaném bytě. Tatínek hned ráno volá do práce, že potřebuje ještě týden volna, aby se trochu zrepetal. Mamince doktor vypsal na čtrnáct dní neschopenku a já se modlím, aby jsme příští rok o prázdninách navštívili maximálně tak koupák, Karlštejn, nebo zoo…