Babčiny trable s dědkovou řepou

Anotace: Další z Pohádkových fantasmagorií...:o)

Ten můj dědek mě baví.
Už se s tím morduje hodinu. Chrastí je celé oškubané…No, jsem zvědavá, jak si teď poradí. Povídám mu:
„Dědku, aspoň jednou týdně ji musíš okopat a zalejt. Jinak se ti kolem udělá hliněná krusta, jak z betonu a nevypáčíš ji ani heverem.“ Ale on? Přece nebude poslouchat moje babské rady, že? Zase jsem měla pravdu. Jak já to jen dělám…

Á, kapitola dvě…rýč odhodil, no jo, zlomil násadu a pozor…jde pro krompáč. Hm, až s ní skončí, nemusím ji ani strouhat na zavaření. Bude z ní rovnou pěkná čalamáda.
A proč to všechno? Jednoduché, napoleonský komplex. Měří metr padesát tři v zahradnických bagančatech s hrubou podrážkou, tak že prý aspoň řepu bude mít největší. Na trhu koupil semena „Gigant“. No a teď se nám na zahradu už nic jiného nevejde. Jak ta rudá koule rostla, vytlačila moje ředkvičky, o týden později rozdrtila mrkev a teď smetla i Alíkovi boudu. Chudák, musí spát ve slepičárně. Už začíná kvokat. Ještě pár dní a bude i snášet.

Co to, propána, zase dělá? Krumpáč odhodil a zkouší rozbíjet tuhou krustu kolem řepy kangem! No jo, to zas bude odběr. Až na jaře přijde vyúčtování, bude nadávat, že to je z toho mého věčného nočního čtení. (Ta lampička se čtyřicítkou žárovkou v ložnici vám tak děsně žere…To byste nevěřili.)

Máma mi říkala:
„Holka, neber si ho, je to magor. Celý život bude předstírat, že má všechno větší než ve skutečnosti má…A když tě náhodou nepřesvědčí, odskáčeš si to jinak.“
No, napadlo mě ledacos, ale že to budou zrovna plody zahrady, to ne.

Loni experimentoval, křížil broskve s melounem. Narostly krásné, obrovské, pruhovaně zelené….broskve. Než jsme je stačili sklidit, polámaly všechny větve a jedna „broskev“ mi padla na nohu a od té doby na ni musím kupovat čtyryačtyrycítku. Na pohotovosti, když viděli tu mou placku jak mlýnské kolo, se mě zeptali:
„A co jste, babičko, dělala?“ Tak jsem po pravdě řekla, že mi spadla na nohu broskev. Čtrnáct dní mě nepustili z psychiatrie, dokud ten můj vůl nepřinesl jednu ukázat. Pak si ji naložili do rumu a měli bowle pro celý špitál. Taky furt chlastaj, doktoři…

Každý rok se účastní okresní soutěže „Mičurin roku“. Porota ve složení - vedoucí jídelny v místním chudobinci (paní Vychrtlá), dále majitel závodu na zpracování ovoce a zeleniny (jinak řečeno moštař, pan Burčák), obecní blázen Otta (ten má nejvíc času a je tak neodbytný, že ho prostě musí vzít) a náš pan farář (Msgn. Ažnavěký – ne, že by se v tom vyznal, ale ten musí být u všeho) se dva dny dohadují, okusují výpěstky, ochutnávají a přeměřují plody. A běda, když náhodou nevyhraje ten můj! Pamatuji si, že před čtyřmi lety skončil až třetí. Vypěstoval třešně, které si samy vyháněly červy z plodů. Jenže to pořádně nevychytal a zjistilo se, že utíkají jenom housenky - samci. Samičky zůstávají doma a připravují žádost o rozvod.

Předloni jsme zase měli „skvělý“ gigantický hrášek. Dovedete si představit ten lusk? Metr na délku, půl metru na šířku a sedm „hrášků“ vevnitř, každý po dvou kilech. Vnouček má z jednoho kolíbku. Dělejte pak hráškovou polévku…Jeden recept v kuchařce začíná:
„Do pětilitrového hrnce s vodou nasypte hrášky z třiceti lusků…“ Svatá prostoto! To by ten hrnec musel vypadat jako obrácená kopule pravoslavného kostela. Z tohohle množství polívky bych v pohodě krmila všechny okresní bezdomovce měsíc! A kolik bioplynu by pak vyrobili. Rok bychom na to mohli svítit…Poslyšte, ale to by se dalo využít…

Každou sobotu naloží trakař svými výpěstky (ty lusky se mu tam vejdou jen dva)
a veze je prodávat na místní trh. Ze začátku trval na tom, že je bude prodávat jedině v celku. Po třech nedělích bez jediného krejcaru (nevím, jestli myslel, že se objeví nějaká matka od stočlenné rodiny nebo vedoucí zásobování Sdružené kulturistické ligy) pomalu vyměkl a teď už prodává „po hrášcích“.

Ne, já se s ním nenudím. Na druhou stranu, je to fajn mít tak akčního chlapa. Asi bych nějakého moulu, co celé dny kouká do kamen a jednou za tři hodiny řekne:
„ Máňo, už je oběd, Máňo, už je večeře,“ nesnesla. Jenom, kdyby mi netahal ten hnůj na bagančetech až do ložnice. (I když…bývalo to horší, ještě před třiceti lety ho chtěl zapojovat do předehry. Zaplať pánbůh, že už jsme staří a dává přednost rozmnožování a šlechtění zeleniny.)

Ale co to křičí? Něco na mě huláká…
„Pojďte mi pomoct!!! Všichni honem ke mně!!! Babko, Alíku, Micko…“
„Hynku, Viléme, Jarmilo!…,“ no jo, najednou jsme ti na tahání dobrý, co? Mám já to s dědkem pošahaným kříž…
…

A tak to bývá i v životě. Čím menší chlap, tím větší auto, tedy řepa…Nějak se to kompenzovat musí. Pozor na Napoleony!