Dědeček Postránecký a několik smutných konců

Anotace: volně podle skutečných událostí, vzpomínky na školní léta III.

Dědeček Postránecký a několik smutných konců.

Jak už jsem se kdysi zmiňoval, v mládí jsem soustavně trpěl a osud mi často zasazoval kruté rány, nicméně jsem nezahořkl a nestal se zpupným, neboť jsem měl několik dobrých přátel, kteří trpěli stejným nebo podobným osudem a provázeli mne na mé životní pouti.

Jedním z nich byl můj jmenovec Jiříček, tak ho doma volali, protože, jak sám tvrdil, měl být vlastně holčička, jak si přáli rodiče, ale nepovedlo se to, takže mu rodiče stále dávali najevo svou nepřízeň a preferovali staršího bratra Jarouše, který se narodil jako kluk.
„Už měli koupenou růžovou výbavičku,“ říkával se smutným pohledem, „našel jsem to jednou ve skříni.“
Jiříček psychicky velmi trpěl touto nezáviděníhodnou leč stabilní situací a při každé vhodné příležitosti prohlašoval: „Je mi jedno, co dělám, hlavně když můžu škodit.“

Toulali jsme se společně po našem městečku a okolí a přemýšleli jsme, jak napravit a pomstít vzniklou křivdu, k tomu účelu jsme vyhledávali vhodné, pokud možno bezbranné objekty.
Musím připomenout, že to bylo na jaře roku 68, kdy došlo k neočekávané duchovní obrodě národa a vzkříšení starých tradic, z nichž jednou bylo i obnovení spolku „Junák“, společenství převážně to mladých mužů, toužících žít čestně a ve shodě s přírodou jakož i sebou samým.

Tomuto spolku se podařilo nějakým záhadným způsobem získat malý pozemek na kraji lesa, kde hned započali se stavbou klubovny v podobě srubu s plechovou střechou.
Na stavbě jim pomáhalo několik starších nadšenců, bývalých aktivních členů a pamětníků starých dobrých časů, jedním z nich byl i dědeček Postránecký, známý donašeč a jinak bezúhonný občan, který nás oba v minulosti nejednou uvrhnul do nesnází, protože na nás chodil žalovat do školy, za což jsme mu pravidelně mlátili vnuka Luboše, přiblblé to stvoření.

Jednoho dne podvečer jsme se oba vraceli z našich toulek přírodou, když nám do oka padla ona stavba, skoro už hotová, jen na střeše pilně pracoval dědeček Postránecký, který přibíjel plech. Jinak nebylo široko daleko ani živáčka.
Okamžitě nám zasvítila očička a kuli jsme pomstu, téměř současně nás napadlo shodit přistavený žebřík a uvěznit dědka na střeše. Tiše jsme se přiblížili a uskutečnili plán, žebřík jsme odtáhli do lesa a zamaskovali větvičkami, potom jsme s napětím očekávali co bude.

konec číslo 1.:

Dědek dokončil pobíjení střechy plechem a hodlal slézt dolů, marně se ale ohlížel po žebříku, v nastalém šeru tápal zoufale po okraji střechy v marné naději, že tam něco bude, spustit dolů se neodvážil. Vtom se zvedl silný vítr, který přihnal černý bouřkový mrak a v nastalé průtrži mračen promokl dědeček Postránecký až na kost, nachladil se a zemřel na zápal plic.

konec číslo 2.:

Dědek dokončil pobíjení střechy plechem a hodlal slézt dolů, marně se ale ohlížel po žebříku, v nastalém šeru tápal zoufale po okraji střechy v marné naději, že něco najde. Nakonec ho napadlo, že by se mohl spustit dolů po novém hromosvodu a odvážně se pustil do sestupu.
Vtom sjel blesk z čistého nebe, udeřil do hromosvodu a proměnil dědečka Postráneckého na škvarek.

konec číslo 3.:

Dědek dokončil pobíjení střechy plechem a hodlal slézt dolů, marně se ale ohlížel po žebříku, v nastalém šeru tápal zoufale po okraji střechy v marné naději, že tam něco bude. Nakonec ho napadlo, že by mohl slézt komínem od krbu a pustil se do odvážného sestupu. V komíně ale uvízl a posléze usnul. Ráno došli Junáci a nic zlého netuše, rozdělali v krbu oheň, kouř se ale rozšířil po celém srubu. Teprve při odstraňování závady našli vyuzeného dědečka Postráneckého, byl už udušený.

konec číslo 4.:

Dědek dokončil pobíjení střechy plechem a hodlal slézt dolů, marně se ale ohlížel po žebříku, v nastalém šeru tápal zoufale po okraji střechy v marné naději, že najde možnost sestupu. Na kluzkém plechu ale uklouzl a spadl přímo do nádrže s nehašeným vápnem. Celé týdny nebyl k nalezení a bylo po něm vyhlášené celostátní pátrání. Teprve při míchání malty našli Junáci stříbrné hodinky dědečka Postráneckého, ještě tikaly, a to bylo všechno, co po něm zůstalo.

konec číslo 5.:

Dědek dokončil pobíjení střechy plechem a hodlal slézt dolů, marně se ale ohlížel po žebříku, v nastalém šeru tápal zoufale po okraji střechy v marné naději, že najde možnost sestupu. Potom si vzpomněl na své junácké mládí a z krabičky poslední záchrany vytáhl motouz, aby se po něm spustil k zemi, upevnil ho ke komínu, udělal dračí smyčku a spouštěl se, v polovině cesty ho obešly mdloby, sklouzl a kolem krku se mu zatáhla dračí smyčka.

Popravdě řečeno ani přesně nevím, jak to tenkrát dopadlo a jak se dostal dolů, vím jen, že po zjištění situace ze střechy řval mocným hlasem o pomoc a taky: „Vy parchanti, já vím moc dobře, jak se jmenujete, poznal jsem vás, těšte se, až slezu, roztrhnu vás jako hady.“

Nečekali jsme samozřejmě, až dědeček Postránecký své hrozby vyplní, a za ďábelského chechtotu jsme zmizeli v temnotě, ponechávajíc ho vlastnímu osudu.

Nutno dodat, že pachatelé tohoto podlého činu nikdy nebyli dopadeni.