1. pondělí

Anotace: povídka ze série pěti povídek na zadané téma na tvůrčím psaní. to téma je nečekané konce.

Sbírka: Týden první

Povídka první. Pondělí.

Eva se probudila. Au, sakra, moje hlava. Tak tomuhle se říká kocovina. A pořádná. Nenávidí kocovinu. Vždycky je na Evu zlá. Jednak jí s ní vždycky všechno bolí a chce se jí zvracet a navíc kocovina většinou naštve i Eviny rodiče, kteří si svůj vztek vybijí na ní.

Tentokrát jí ale ani výčitky, ani domácí vězení nehrozí. Zatím. Není doma. Teda jasně, že je u někoho doma, ale není u sebe doma.  Kruci ale u koho doma to teda je? Nepamatuje si, že by se s někým domlouvala. Což teda nemusí nic znamenat, jasně. Kocovina si totiž obvykle půjčovala, a někdy ani nevracela, kousky její paměti. Pokud se chce něčeho dobrat, musí to vzít systematicky.

Nejlépe odzadu. Mohla by být u Terky, ale to je blbost, protože ta má obří postel s baldachýnem. Snad u Marky. Taky těžko. Ta má na stropě svítící hvězdičky. Lucka? Taky ne. Je nemocná, takže rozhodně nepořádala párty. Sakra tak kde to je? Možná u Verči, no jo, ta má takový divný okna. Ale nemá je větší? No, to už je fuk. Asi se včera s Verčou udobřily. V alkoholovém opojení…

...aha! Konečně si na něco vzpomíná.  Chuť Metaxy! A taky Becherovky a Fernetu a vína… Jejda. Fuj, asi to trochu přepískla. Jenže ona za nic nemůže. Proč má alkohol tak idiotský působení? Návrat alespoň drobné části jejího vědomí jí vrátil kus sebevědomí a jistoty. Zavrtěla se. Chvíli nechápavě, a tím myslím zcela nechápavě, mlčela. Natolik mlčela, že slyšela šustot záclon před okny i tlukot vlastního srdce, jehož rychlost neustále vzrůstala… pak jí celá ta situace konečně došla.

Proboha, proč je nahá?! Rychle se ohmatala, aby se ujistila o svém úsudku. Bohužel, ta jistota ji vyděsila ještě víc. Když už byla u toho pohybu a ujišťování, pomalu, velmi velmi pomalu se koutkem oka podívala doleva, kde náhle vytušila něco velkého a pochrupujícího. Nemýlila se. Pod peřinou se jasně rýsovala velká postava s mužskou hlavou. Což usoudila jen podle tvaru hlavy a vlasů. Obličej byl otočený špatným směrem. Zamyslela se, jak jen to její unavený mozek dovolil. Co teď? Co má dělat? Vzbudit ho? To je nesmysl, ve 4 ráno. Z praxe věděla, že tohle by udělala jen úplná trubka.

A navíc, jí nevytáčelo, že neví, kdo to je. Nebylo to ostatně poprvé, kdy se probudila s klukem v posteli. Evě jednoduše vadil fakt, že dnes napoprvé si nepamatovala, s kým to tam šla. Nikdo z těch, s kým včera byla, takhle nevypadal. No jo, ale ona si přece nepamatuje, s kým to šla včera pařit. Slovo „pařit“ chvíli bloudilo její myslí a hledalo, kde by se usadilo. Když se tak stalo, nabyl včerejšek nový rozměr.

Ona přece nebyla na párty. Byla s Marky a Terkou ven. Šly se bavit ven. Byly tancovat a pak potkaly kluky ze třídy. Jonáše a Honzu a ještě nějaký jejich kamarády. Vzdychla si. Kruci, pamatuje si, jak se po pár panácích a několika tanečních číslech šli s Jonášem na ploužáka. Dala mu pusu. Aaaaa. No, možná víc než to. Už ani neví, jak k tomu došlo, pamatuje si chlapecký záchody. Šli tam spolu. A něco tam dělali. Spolu. A pak odešli. Každý zvlášť.

Vlastně, když vycházela ze záchodu, potkala Verču. Byla taky pěkně nadraná, ale pořád se zlobila. Ale do prčic, proč se zlobila? Nějak to souviselo se školou, s matikou! No jo, jasně. Šlo o její propadnutí z matiky. To jí hrozí od chvíle, kdy odešla její milovaná, ale poněkud benevolentní profesorka, a přišel Honza. Asi čtyřicetiletý, přísný, ale hezounký. Verča si ho uzurpovala pro svou mamku, už 16 let vdovu. Nějak se jí je podařilo seznámit a po čase bylo už veřejným tajemstvím, že Verča konečně dostane tatínka.

Evě to bylo fuk, ať si jsou spolu jako rodinka klidně navěky. Ale i přes to, jak Verčina mamka vypadala šťastně, si ta přece nemůže myslet, že si Eva klidně dá dát búra na vysvědčení. Ne ne. Na Honzu už měla vymyšlený přesný plán. Jenoduše jí nebude moct dát pětku, až bude mít jeden zářez na jeho pažbě její jméno… holt, drzý holky se dostanou všude. Verča z toho málem měla smrt, když ji viděla vycházet z pánských záchodků. Trvalo dobu, než pochopila, že tam byla s Jonášem. Ale stejně se nafoukla a odešla. Evu to trochu mrzelo, takže se rozhodla, že to radši zapije.

A koho u baru nepotkala? Ano, Honzu. Ahoooj, co ty tady? Jak se vede? Dáš si se mnou panáka? Jó, dáš. Zkoušela na něj různý triky a tolik, že nakonec ani nevěděla, který na něj zabral. Až ho nakonec vzala za kravatu a přitáhla si ho k sobě. Dál má noc poněkud v mlze. Jen střípky. Jazyk, a ne její, taxík, schody, schody, miliony schodů, cinkot klíčů, a pak už to šlo v podstatě hodně rychle. V podstatě ho do postele zatáhla. A zřejmě několikrát. Usmála se sama pro sebe. Znovu se podívala doleva. Tentokrát už nemůže být pochyb. Určitě už ho poznává. Trojku má jasně v kapse. To jsem celá já, ušklíbla se. Vždycky si se vším poradím.

„Evo, Evo, Evo! Tak se konečně probuď.“ Eva sebou trhla.

„Co je?“ vyjekla přidušeně na spolužačku?

„Pondělí, vole, matika, kdyby tě to snad zajímalo. Trochu sis zdřímla, ne? Doufám, žes‘ měla alespoň hezkej sen.“

„Hezkej, hezkej, díky Marky.“ Povzdechla si. „O tom, že nepropadám z matiky.“