*PRůŠVIH*

Anotace: Život vojenský – život veselý…

Jihočeské město s dvěma kasárnami tankových pluků. V jedné z nich jsem lékařem v prezenční službě a v uplynulé noci jsem se zúčastnil terénního cvičení školního praporu. Teď v pátek před polednem jsem právě ošetřil posledního z ještě nezkušených tankistů a jdu na divizní velitelství, které sídlí v objektu sousedního pluku. Dostanu tam slíbenou dovolenku na zítřejší víkend.

V divizní budově se nestačím divit: hlavní chodba vyzdobena květinami a zeleně pučícími břízkami jako o Božím těle. Jinde jsou zase zákoutí, vyložená mechem a s prostřenými stolky. Na nich několik sklenek a láhev sektu v ledu. Nevím co znamená tato nevkusná, kýčovitá imitace jara, které je venku v plném proudu. Nakouknu ještě do jídelny: tam taky bohatá květinová výzdoba jako o novoročním koncertu vídeňských filharmoniků!

Z kuchyně vychází právě kolega, major z povolání od sousedního pluku.
„Co to všechno znamená, Jendo?“, ptám se nechápavě.

„Ty nic nevíš? Náš generál má dnes kulaté narozeniny a tak se bude slavit. Čeká se okolo stovky šarží z celé divize i od armády. Právě jsem ochutnával kvalitu oběda, různých salátů a všelijakých laskomin. Všechno perfektní, musel jsem kuchaře extra pochválit!“

„To tě teda lituji, Jendo. Takovou zodpovědnost bych nechtěl mít, kdyby to náhodou nějak kikslo...?“

„Ale kdepak. Já si nedělám žádné starosti. Můžeš přijít taky, když chceš. Zvu tě.“

„Děkuji, musím taky do naší kuchyně na kontrolu a pak zapadnu do mé vytoužené postele na ošetřovně. Po dnešní turbulentní noci se musím zotavit na zítřejší víkendovou dovolenku, kterou si jdu právě vyzvednout.“

A tak jsme se rozešli, ale ne nadlouho. Odpoledne okolo páté hodiny mě Jenda energicky poklepe na rameno.
„Tomáši, prosím, probuď se. Obrovskej průšvih! Musíš mi pomoct, je to horor, sám to nezvládnu.“
„Co se stalo, Jendo?“, vyděsil jsem se.

„Víš přece, že moji lapiduši se starají o hygienický stav divizní kuchyně. Dnes ráno jako naschvál jim při kontrole kuchyňské čety ušlo, že dva z těch, kteří pak připravovali saláty a sladkosti, měli na ruce hnisající poranění. Proto asi před hodinou a v nejlepší náladě dostali až na ojedinělé skoro všichni generálovi hosté sr...u. Včetně generála!“

„To nemyslíš vážně, fakt?“
„Opravdu, není to žádná legrace! Musíš mi dát ruku, že se nikomu nezmíníš o tom, co za chvíli uvidíš a vůbec..., nevím co mám dělat.“

Spěchám s ním na velitelství a Jenda mi přitom udýchaně líčí: „Katastrofa začla při odpoledním kafíčku, ale ne naráz u všech. Jednotliví dostali nejprve břišní bolesti až křeče a nenápadně se začli vytrácet na záchody, kde se ponenáhlu vytvářely fronty postižených průjmem. Zachodů pro takové akutní množství je totiž málo, jenom jeden na poschodí.“

Doběhli jsme na chodbu. Vidím scény, jakoby se natáčející pro fantasticky absurdní film s neviditelnou režií. Perfektní chaos, kdy si důstojníci nestačí podávat kliky od záchodů. Až na ojedinělé nepostižené, kteří tu mezi ostatními bezradně pobíhají, tak ostatní oficíři už museli pod tlakem přirozených okolností dát průchod svým nutkavým reflexům chtě nechtě do vlastních kalhot, pokud je už předtím preventivně nesvlékli. K uplatnění přišla i zátiší s mechem, který se pak při nedostaku toaletního papíru postupně spotřeboval až do posledního kousíčku. Někteří vynalézaví použili těch pár ozdobných břízek k tomu, aby se aspoň ve své tísni nouzově zamaskovali.

Jediná žena mezi tolika muži, generálova manželka, vyděšená z celkové situace a z několika mužských v negližé, uprchla na manželovu osobní toaletu, kterou spolu pak střídavě sdíleli.

Plukovní i divizní zdravotnické ubikace neměly dostatek lůžek pro tolik postižených, takže jsme některé museli umístit v narychlo stavěných stanech na nádvoří kasáren, abychom jim mohli napíchnout nitrožilní infuze.

Ale ještě nebylo tak zle, aby nebylo ještě hůř! K dispozici bylo totiž jen minimum náhradních oficírských kalhot. Z týlového skladu jsme tedy byli nuceni provizorně použít těch docela obyčejných pro řadové vojáky. Ty zase byly v pase u mnohých korpulentních šarží dosti úzké, takže se nedaly dopnout a dotyčný si je musel přidržovat rukama, pokud si je mohl vůbec navléknout. A navíc jako naschvál: pro generála se žádné vhodné nenašly, takže musel zavolat domů pro civilní oblek. Nepředstavitelná trapnost bojeneschopného divizního velitelství...

Armádní nemocnice nám poskytla do půlnoci několik lapiduchů, kteří přivezli množství antibiotik, velká balení protiprůjmových tabletek a hlavně mnoho lahví infuzních roztoků, které jsme tak nutně potřebovali. Aplikovat jsme je mohli pouze my dva a to nebyla maličkost při tolika nenadále postižených. Únavou jsme ve stoje začínali málem usínat. Krátce po půlnoci nejprve kolaboval kolega major, mimo jiné taky proto, že i on dostal průjem. Zůstal jsem tedy bez něho „sám voják v poli“.

Infuze ale už skoro u všech kapaly, vyměňovat je tedy mohli i lapiduši. A tak jsem to okolo třetí ráno vzdal. Na ošetřovně jsem se toužebně chtěl konečně dospat. Ale vůbec jsem si nedpočal. Absurdní film, ve kterém jsem nechtěně musel taky účinkovat, se mi znovu promítal ve snu...

Po této průjmově bouřlivé noci jsem dovolenku roztrhal. Neměl jsem náladu odjet domů, abych třeba neinfikoval vlastní rodinu. Spokojil jsem se, že jsem vychutnával sluneční jarní víkend tím, že jsem blaženě a bez střevních obtíží pospával na lehátku před ošetřovnou. Ale ten divizní horor se mi stále míhal před očima a vidím jej detailně až dodnes...

Kolega major Jenda? Generál ho „odměnil“ odvelením kamsi do zapadlé pohraniční posádky.