Pedagog Vališ a rodinný klenot.

Anotace: volně podle skutečných událostí, vzpomínky na školní léta VII.

Pedagog Vališ a rodinný klenot.

Jedním z dalších pedagogů, kteří utkvěli v mé paměti, byl učitel Vališ, malý hubený človíček s řádně prořídlými vlasy a hubenými prsty na rukou, celá ta léta, co učil, nosil stále stejné sako a ošoupané kalhoty. Vyučoval hudební výchovu a biologii, díky svému hlubokému hlasu, který se jaksi nehodil k jeho útlé postavě, byl členem Sboru českých učitelů. Na své členství v tomto sboru byl nesmírně hrdý a jeho zážitky z cest a vystoupení byly hlavními tématy jeho vyprávění, neboť rád mluvil.
Neustále odbíhal od výuky hudební teorie a vyprávěl buď o své cestě letadlem z Karlových Varů, při které seděl vedle známého dirigenta Vlacha, se kterým probral během letu celou situaci na české hudební scéně, nebo o pobytu v NDR, kde jim byly jako projev pocty servírované české knedlíky, ale protože je Němci neuměli připravit, byly jako gumové a vedoucímu souboru v nich zůstaly viset umělé zuby.
Obě historky jsme znali zpaměti, a tak jsem se soustředili na jiné věci. Učitel Vališ za každým druhým slovem používal slůvko „že“, naší zábavou bylo jejich počítaní, za vyučovací hodinu to dotáhl až na 74 opakování a v koutcích úst se mu přitom tvořily ohromné bubliny ze slin, takže vypadal jako žába při kuňkání.
Rád také vyprávěl o svém privátním životě a neskrýval svojí nenávist k opačnému pohlaví, byl totiž rozvedený, jeho žena ho z neznámých opustila záhy po svatbě důvodů a od té doby se mu nepodařilo udržet žádný delší poměr. Vyzýval proto žáky mužského pohlaví, aby se neženili a když už, ať si dají velký pozor především na tchýni.
Zlí jazykové v městečku tvrdili, že si za to může sám, neboť jeho poslední známost před opuštěním společné domácnosti měla v místní samoobsluze prohlásit, že to s tím impotentem už dál nevydrží.
A tak učitel Vališ vedl neveselý staromládenecký život, zpíval ve Sboru učitelů a rád chodil na ryby, které po vylovení zase pouštěl do vody, protože je prý nejedl, jak tvrdil. (Obecně však převládal názor, že by je jedl, ale neuměl je připravit.) Byl také členem místního rybářského svazu, kde zastával nějakou významnou funkci, při svých osamocených procházkách kolem Labe kontroloval rybářské lístky a měl spadeno na pytláky, především z řad Pražáků.
Díky asketickému životu a mnohaletému odříkání se mu podařilo z učitelského platu uspořit na osobní vozidlo značky Trabant, výtvor špičkové východoněmecké technologie, neboť jak v skrytu duše tajně doufal, jako majitel automobilu bude mít cestu k opačnému pohlaví přece jen snadnější a neskončí jako starý mládenec, čehož se obával.
Pyšně zaparkoval svoje modré vozidlo, opatřené i střešní zahrádkou, před domem, aby na něj viděl a pravidelně jej chodil oprašovat, moc toho nenajezdil, na benzín mu z učitelského platu mnoho nezbývalo.

Můj přítel Jiříček byl známý a vyhlášený pytlák ve všech oborech, mistrovsky střílel z praku při lovu bažantů, které dokázal trefit v letu, a v tekoucí vodě chytal ryby do oka upevněného na dlouhém prutu. Tato metoda se uplatňovala především na štiky, bylo potřebné přetáhnout očko přes hlavu ryby a prudce cuknout.
Jednoho dne, zaslepen loveckou vášní, byl Jiříček spolu s několika spolupachateli přistižen učitelem Vališem při pytlačení na místní strouze, bývalém mlýnském náhonu, kde se dařilo právě štikám.
Celá záležitost nabrala nebývalého a vážného charakteru, neboť se konal veřejný soud viníků v místní lidovýchovně, kde k tomuto účelu byli shromážděni snad všichni žáci školy. Celé to divadlo mělo být výstrahou pro potencionální napodobitele podobných činů.
Jiříček si z celého soudu a uděleného trestu nic moc nedělal, měl prostě smůlu, že byl polapen a tajně osnoval pomstu. Do konce roku mu zbýval ještě měsíc a od září nastupoval do učení na zedníka, kam ho, díky svým známostem, dostal jeho otec.
Školní rok skončil a Jiříček se po zdařilé oslavě ukončení školní docházky, kde se objevilo i několik lahví alkoholu, spolu s několika dalšími odchovanci školy potuloval městečkem.
Byl už večer, ale domů se jim nechtělo a přemýšleli, co by ještě provedli za lumpárnu.
Do oka jim padl modrý Trabant učitele Vališe, zaparkovaný pod okny jeho rezidence, blyštící se v měsíčním svitu, který se přímo nabízel k vykonání nekalého činu. Bylo jen třeba vyčkat, až učitel Vališ přestane hlídat rodinný klenot, zhasne a uloží se k spánku.
Jiříček vylezl na rodinný klenot, sundal si kalhoty a přidržujíce se střešní zahrádky vykonal v této nesnadné pozici velkou potřebu přímo na střechu vozidla, po ukončení díla si vytřel zadek ponožkou, natáhl si kalhoty a seskočil. Společně s ostatními zmizel ve tmě.

Učitel Vališ se probudil až po desáté hodině a spokojeně se protahoval v posteli. Konečně prázdniny a klid od školy. Pomalu vstal, nazul si pantofle a přesunul se k oknu, jeho první pohled patřil vždy automobilu. Odhrnul záclonu a nevěřil svým očím. Vozidlo stálo sice na svém místě, ale na blyštící střeše se nacházel jakýsi předmět, který se z této vzdálenosti nedal rozeznat. Učitel Vališ si promnul oči a ještě v pyžamu vyběhl před dům, aby předmět identifikoval.
To, co spatřil, ho na okamžik ohromilo, takže strnul jako solný sloup a nezmohl se ani na hlásku. Na střeše jeho vozidla ležel lidský exkrement enormní velikosti částečně zakrytý ponožkou. Vališe zalil studený pot, bylo mu, jakoby exkrement neležel na střeše vozu, ale na jeho hlavě, bezmocně zalapal po dechu a třásly se mu ruce. No tohle. Hlavou mu proběhlo tisíce myšlenek, stál tu v pyžamu a pantoflích, zoufale se rozhlížel a pomalu se stával středem pozornosti kolemjdoucích. Lapal po dechu a potom se chytil za hlavu.
Tohle je přece útok na jeho osobu, na jeho majetek, na jeho existenci. Potupa. Co to, kdo to jenom mohl udělat, jemu, proč? Jaký měl motiv? Závist, nepřejí mu ani to vozidlo. Pátravě se rozhlížel po okolí. Hlavou mu probíhaly obrazy všech možných potencionálních pachatelů tohoto ohavného činu.
Po chvíli se vzpamatoval a vběhl do domu, přehodil přes sebe narychlo plášť, vzal klíče od vozu, nasedl, nastartoval a vyrazil k četnické stanici. Tohle si nenechá líbit, to se musí vyšetřit, to je útok na jeho osobu, na jeho společenské postavení, on učitel a teď tohle.
Jel skoro krokem, dával pozor, aby exkrement neopustil původní polohu, a se skřípěním brzd zastavil před policejní stanicí.
Místní policista Kadraba si myslel, že ještě sní, když se před ním objevil Vališ v pyžamu a začal mu svým operním hlasem líčit neobvyklou událost.
Kadraba si povzdychl a oba muži vyšli před strážnici, kde prohlíželi corpus delikty, dbajíce na to, aby nesmazali žádné použitelné stopy. Vališ kouskem klacíku zvedl ponožku vězící částečně v ztuhlém exkrementu. „To by se dalo použít jako pachová stopa,“ obrátil se na Kadrabu, „nasadit psa a hotovo.“ Kadraba pokrčil rezignovaně rameny. Psa nemá a požádat o něj na okrese v takovémto případu si netroufal. Může ale o celé události sepsat hlášení a postoupit to dál. Nejlepší by asi bylo auto umýt a na celou věc zapomenout, myslel si, když namáhavě ťukal do psacího stroje. K žádné jiné škodě vlastně nedošlo a kvůli nějakému posranému autu nebude přece volat na okres.
Vališ byl ale neúprosný, trval na protokolu a taky na tom, aby k němu byla přiložena ona ponožka jako hlavní stopa. Asi po hodině vyšel stále ještě rozčilený Vališ ze strážnice a zjevně nespokojený vyrazil k domovu. Převlékl se do pracovního oděvu, vzal si gumové rukavice, naplnil kbelík vodou a jal se ze zjevnou nevolí odstraňovat následky zákeřného útoku.

Pachatel tohoto ohavného činu nebyl nikdy vypátrán, i když učitel Vališ od té doby chodil se sklopeným zrakem, asi proto, aby lépe viděl ponožky svých bližních.