Jedna z těch nocí

Anotace: Odlehčená povídka, místy vulgarismy a celkově je to napsáno hodně jednoduchým stylem, zdálo se mi to tak správné. Nijak zvlášť mi to nejde, ale tvořím hlavně pro radost :-)

Zase jedna z těch nocí. V baru nakuříno, já si sedím u stolu pěkně v rohu, kde mám skvělej rozhled a upíjím si jedno pivo za druhým. Muzika vyřvává, všude to bliká, světla svítí a lidi se potácej v nějakým rytmu na parketu, ale to je mi docela jedno. Já mám svý pivo, v kapse cigára a občas i poznám nějakýho starýho známýho. Idylka jak vyšitá.
Sem tam na mě někdo promluví, ale přes to ochlastaný hučení v hlavě to moc nevnímám a hlavně mě to ani nezajímá. Když si po chvíli uvědomím, že už čumím na dno půllitru a vypadá to, že servírka se ke mně nežene, tak vstanu, abych se trochu připomněl u výčepu. Všechno jako obvykle, ani už nic neříkám, jen se podívám na pípu a ukážu, že jako jedno. Je to lepší, než přeřvávat ten rachot. Někdy se divím, co tady vlastně dělám. Nejsem společenskej typ, nemám rád hlasitou muziku, ale i tak tady prosedím každej volnej den. Hádám, že prostě nechci být zas až tak úplně sám.
Otáčím se i s novým pivem v ruce a moc se nerozhlížím, když v tom se mi připlete někdo do cesty. Jen tak tak se zastavím a přitom na sebe vylívám dobrou polovinu sklinky.
,,Kurva!“
Zdvihnu oči z mokrýho trička, že si to s tím frajerem vyřídím, ale má to dvě chybičky. Tak za prvý, není to frajer, ale ženská. Za druhý, je to neuvěřitelně nádherná ženská. Měl jsem připravenou zásobu nadávek, ale v daným momentu jsem nebyl schopnej ničeho jinýho, než čumět jak vyjevený hovado s otevřenou hubou. Na druhou stranu, ona taky stojí a dívá se přímo na mě, což znamená, že si ji aspoň můžu líp prohlídnout.
Má dlouhý blond vlasy a obličej jak z renesančního obrazu, akorát vypadá, že už v životě někdy vylezla na sluníčko a to je fajn. Ty černý šaty, co má na sobě, toho sice moc neukazujou, ale to co jo už za to stojí. Uvědomím si, že si ji prohlížím asi až moc nápadně a tak zvednu zrak od jejích dlouhejch nohou zpátky k očím a rychle ze sebe vysypu:,,Pardon.“
Pardon ? To jsem fakt nemohl vymyslet nic jinýho ? Polovinu času ze sebe sypu rádoby vtipný sračky a teď se zmůžu jen na jedno posraný slovo ? Neznámá jen pokývala hlavou, jakože ji nic není a že prej její chyba a teď to vypadá, že se má k odchodu. Rychle něco dělej, vole !
Ale co ? Než jsem stačil cokoliv vymyslet, byla už někde v tahu a já stál sám vedle tanečního parketu- mokrej, se zbytkem piva v ruce a ano, dalo by se říct, že zaláskovanej. V ten okamžik jsem si to sice ještě nemyslel, ale jak jsem si ve svý ožralý mysli přehrával tuhle scénku pořád a pořád dokola, začal jsem si tím být jistej.
Popíjel jsem ještě pár hodin a když jsem se druhej den probudil ve svý posteli s pachutí zvratků v puse, byl jsem pevně rozhodnutej, že tu ženskou musím najít i kdyby nevím co.

Neměl jsem sice žádnou konkrétní představu, jak to udělám, ale bylo mi jasný, že nejlepší bude, když zajdu za vyhazovačem ze včerejška. Ten chlap mě tahal tolikrát ožralýho ze záchodů, až jsme se začali přátelit a někdy jsme i zapili dohromady. Každej, kdo vejde dovnitř a zase vyleze, musí projít kolem něj, takže je třeba nějaká šance, že mi dá něco, čeho bych se mohl chytit.
Je teprve něco po poledni, takže by tady vlastně ani neměl být, naštěstí jeho holka maká za barem, a on se občas staví. Mám štěstí.
Sedíme vedle sebe, pár minut probíráme jen nezbytný formality. Postěžujem si, jak jsou naše životy na hovno a pak rovnou přecházím k tomu, proč jsem přišel. Snažím se mu ji nějak popsat, přičemž zjišťuju, že chlast už stačil zamakat na mojí paměti. Naštěstí dávám dohromady docela solidní popis a dozvídám se, že jo, někdo takovej tady včera byl. Bohužel nic jinýho.
Vypadá to blbě, ale asi mám šťastnej den. Kámošova přítelkyně mě slyšela a povídá, že si na ni pamatuje dobře, protože si na barový stoličce nechala kabelku. Sice by mi ji prej neměla dávat, ale nosit se s tím na policajty se jí taky nechce a mě snad může věřit. Uvnitř jsou nějaký doklady, tak se mám podívat a zkusit to vrátit.
Tohle je kurevsky úžasný. Ani se nenamáhám dál předstírat pozornost, beru kabelku a vyrážím ven. Představuju si, jak přede mnou otevře dveře a já budu za podělanýho rytíře na bílým koni. Obejmem se, pak příjde trocha romantickýho záklonu, decentní polibek a zbytek by mohl probíhat v její ložnici, nejlíp ve vodorovný poloze. Všechno samozřejmě v rámci slušnýho chování.

Zapadnu do nějaký kavárny. Tepre teď mi dochází, že jsem vlastně nesnídal a že po celonočním flámu taky asi nevypadám nejlíp. Objednávám si nějak zákusek a k tomu černou kávu. S tou kabelkou na klíně si připadám jak nějaká buzna, ale člověk dělá kvůli lásce různý sračky.
Po chvilce už vím všechno co potřebuju, teda aspoň do začátku. Jméno, adresa, všechno tam je.
Hodím do sebe kofeinovou vzpruhu, sním kus seschlýho koláče a razím si svou cestu k cíli.
Zastavím se před výlohou jednoho obchodu a trochu se prohlížím v odraze. Pár pohybů rukou, tam něco zapnout, támhle narovnat a jsem zase docela fešák.
Mám to ještě kus cesty, ale za to jsem jen rád, aspoň je čas přemýšlet co a jak řeknu. Když se mi povede něco lepšího než „pardon“, mohlo by to fungovat. A proč sakra ne? Proč by tohle nemohl být začátek jedný dokonalý lovestory ?
Nohy už mě po hodině chůze docela bolej a tak si nalhávám, že brzo začnu cvičit a trochu dostanu tohle ztroskotaný tělo do nějaký formy. Na kecy ale už není místo, protože stojím před barákem, kde bydlí dívka mého srdce. Nejradši bych z fleku zaklepal na její dveře a vybalil to na ní, ale to se snáz představuje, než dělá. Jsem vystrašenej jako blbej puberťák, kterej má pocit, že dnešek by mohl být ten den, kdy konečně zasune.
Abych trochu ulevil strachu, zapaluju cigáro a sedám si na lavičku k baráku naproti. Dávám se do kupy a když už mi zbývá jenom ohořelej filtr, vstávám a s představou společnýho života a hromady dětí vycházím k jejím dveřím. Ty se ale z ničeho nic otvírají a odtamtud vychází ona, ještě hezčí, než jsem si ji pamatoval. Na tváři se mi rozsvítí úsměv jako kráva, ale zase to má ale drobnou chybičku. Není sama. Borec ji drží jednou rukou kolem krku, druhou za zadek a dává si tam s ní společnou masáž jazykem. Nevím, jestli to je kocovina, nebo zhnusení, ale zdá se mi, že brzo vyklopím kufr. Připadám si jako by capartovi řekli, že Santa není opravdovej a že ten jakože „strejda“ chodí klátit jeho mámu. A pak mu vystvětlili, co je to klátit. Kabelku vyhodím do blízký popelnice a odcházím.
Jsem smutnej, zklamanej a hlavně nasranej. Přemášlím, jestli bych neměl jít a vyřídit si to s tím chlapem ručně, ale taky je mi jasný, že k tomu nemám žádnej důvod, tu holku přeci ani neznám. Vlastně je to celý hrozně ubohý a stát se to někomu jinýmu, vysměju se mu do ksichtu.
Ale i tak se cítím, jako by kus mě zemřel a zbyla ve mně jen prázdná díra plná bolesti. Vím dobře, co mi dokáže v takovej okamžik ulevit.

Ten den piju jako už dlouho ne. Zvu lidi kolem sebe na jedno, nebo i na víc a ráno se probudím s nějakou kočkou v posteli, aniž bych tušil, kde jsem. Teď už je mi všechno jedno, život zase dává smysl. Později, když už jsem byl zase doma, jsem si sedl ke stolu, zapálil cigáro, nalil si panáka lepší whiskey a sepsal tohle.