Steve je sobec

Anotace: I na povídku je to krátké, ale někam to zařadit musím. Snad již finální úprava mé slohovky.

„Prostě nemůžu, tati, musim počkat až uschnou!“ napůl s řevem odsekla Nicole. Nechápu, že se s žádostí o pomoc v domácnosti vždycky trefím do doby, kdy si lakuje nehty. A nechápu, že tu výmluvu ještě pořád beru vážně. Asi jí tu poličku budu muset přišroubovat se šroubovákem v puse.
Byl pátek a naše dceruška se zase vypravovala ven bavit, jak říká její matka. Já už to raději nepojmenovávám, protože to minule odnesl můj ušní bubínek. Moje drahá polovička má totiž hlas brzdícího panťáku, který by se k oleji dostal jedině, kdyby obléhal středověký hrad.
Já jsem byl tedy vybrán mou ženou jako dobrovolný taxikář, kteroužto roli jsem, jako každý správný herec, hrál pro příslib teplé večeře. Trpělivě jsem čekal již dvě hodiny, neboť již tuto dobu jsem neustále upozorňován, že za chvíli pojedeme. Ženy pobíhají kolem a hádají se, která zase zapomněla uklidit tu kulmu, tu zase voňavku, řasenku nebo injekci s botoxem. Já bych se normálně blýsknul vtipnou poznámkou, kde že mám tu pistoli, ale co se minulý týden zastřelil můj bratr Steve, došly náboje.
Konečně byl čas odjezdu. S relativně malým zpožděním – asi půl hodiny – jsem nastoupil do svého vymazleného BMW a vydal se do centra. Před klubem, naší cílovou stanicí, jsem zastavil a rozhlédl se z okna; chodník byl plný stálých zákazníků solária s pikslou gelu na hlavě a prsatých, též opálených budoucích jeptišek s nejkratšími kraťásky a nejhlubšími dekolty na světě. Být tu Breivik, myslím, že by zrelativizoval podmínky pro své cíle. Dcera vystoupila, zabouchla dveře a bez rozloučení se vmísila do davu. Zapadla perfektně. Než jsem ale odjel, už mi klepala na okno a prý jestli nemám nějaké peníze. Řekl jsem si, že lepší já než někdo s rozbitým poklopcem, a podal jí pár bankovek. Předklonila se do okna pro peníze a bylo vidět, že léta tréninku nepřišla vniveč – měla pohyby jako pravá profesionálka.
Cítil jsem potřebu říci jí k tomu ještě několik poznámek o chování, ale jak jsme se tak zasekli v té pozici, zahoukala za námi siréna. Policejní valibuk s rezervou kolem pasu došel k mému autu a zaklepal na druhé okno. Jestli to dělal tím pendrekem proto, aby mastnýma rukama nezamastil moje autíčko, tak to moc nepomohlo. A doufám, že tekutina byla kečupem, jinak by, vzhledem k tomu, že zločince by v životě nemohl dohnat, to byl jasný důkaz policejní brutality.
„Pane, vystupte si, prosím. Vy slečno pojďte sem a ukažte mi občanský průkaz, jestli ovšem už nějaký máte.“
„Dobře, já... sakra musela jsem ho nechat doma! Co se děje, strážníku?“
Valibuk jí už ale neodpověděl. Byl příliš zaneprázdněn tím, aby dal pedofilovi, co mu patří. Jediným uklidněním byl pohled na jeho pistoli.