Co sem si vykládál s andělem strážným

Anotace: Tak ještě jednu povídku, ze života a připravované knížky Ze štamprlú po Slovácku.

„To sem zas jednúc přehnal, asi sem aj trochu přebrál,“ smýkám sebú zaklesnutý v zárubňách dveří. Říkáte, že to ani nejde. Ide, zapříčite sa ve dveřách jak nejaká šprajc, jak nejaké zhnilé poleno, Ide, mám to nekolikrát odskúšané, než projdu mezi futrama, z chodby do pokoja, su od nich otlučený, že až. Šak sem aj neco vypíl, aj sviňa by měla dosť. Slivovice skoro celú flašku, hádám takých šest piv a pár skléneček veltlínku, pozdní sběr to pravda nebýl, ale dalo sa aj to. Pravím, aj sviňa by měla dosť, ale tak hlúpá by istě sviňa nebyla, aby toho tolik vyslopala. To enom žížnivý chlap sa nakotí jak, řéct dobytek nechcu, lebo aj hovězí mám rád.
Vdlábený mezi futrama přemýšlám de je vrch a de je dlážka. Či to, co mám pod sebú sú moje ruky, lebo nečí nohy. Špekuluju, esli já nejsme vlastně včíl dvá? Dveře sa na mňa tlačíja jak moja drahá zamlada a nevím proč ně dlábíja prsty. Nade mňú, už asi chytám směr, nekdo prskl. Prý: „pčik a hepšik.“
Taký bílý pták, prúhledný jak ďúravé záclony sa kýve u stropu. Křídlama, snáď od husy, si zakrývá zobák, lebo co to má zakryté. Já byt ve formě, tož ho chytím, oderu a do hodiny odpočívá v trúbě s játrovú nádivkú v břuchu. Při téj mojí myšlence sa to zašklébilo eště víc a zatřepolo křídlama. Pelíchá potvora, péří z něho léce jak z babičinéj duchny.
„Tvé myšlenky dobře slyším a věru vůbec se mi nelíbí. Nejsem husa, nejsem ani k snědku. Jsem synu tvůj anděl strážný.“
Hledím na něho jak puk do prázdnéj branky a napadla ňa zas taká hlúposť. „Des býl ty vole dys sem sa žéníl?“
„Nad tebou synu, nad tebou a vroucně jsem se modlil.“ odpověděl hnedkaj, „vroucně, aby si tě tvá žena vzala, aby si to nerozmyslela na poslední chvíli. A neříkaj ně vole, vole, strážným andělům vole neříká.“
„Já ti nebudu říkat vole a ty ně furt neříkaj synu, lebo tatu eště mám a tebe bych stejně za pečovatela nechtěl, si taký vyzáblý, pelícháš a je přes tebe vidět až na chodbu.“
„To mám s toho věčného strážení tebe synu, teda Stanislave. Kdyby jsi se choval slušně, nepil jsi, dával na sebe pozor a nerouhal se, budu i já vypadat k světu.“
„Poslúchaj andělu, ty si opravdický anděl, lebo si děláš srandu ze starého chlapa. Esli si opravdový anděl, tož tu nestoj jak trúba a zvihni mňa, nevidíš, jak su tu zašprajcovaný?“
„Sám jsi lehnul, sám si stoupni, nejsem tu od toho, abych tě zvedal, jsem tu na to, abych tě strážil od zlého,“ zas mudroval.
„To mosím byt strašně navalený, když si tu vykládám s čímsi takým,“ upřímně sem přiznávál svoju chybu, ale potichu.
„Nerouhej se Stanislave a nedýchej na mne. Z těch tvých výparú jsem již nějaký omámený.“
„Co si moja stará, abys mňa okřikovál? Podívaj sa jaký su dodělaný, nemožeš na mňa dávat lepší pozor?“
„Já se snažim. V noci ti vkládám sny do spánku, abys viděl, jak se nemáš chovat. Ve dne ti zas, úplně zbytečně, ukazuji správnou cestu. A ty? Děláš si co chceš! Dokdy si myslíš, že to ještě vydržím? Odletím ti a starej se o sebe sám.“ Vzdychl a zdálo sa, že sa aj rozbečí.
Nevím jak je to možné, ale ten anděl mňa chytíl ta ruky a zvihl na nohy. Jak sa tak na mňa mačkál, ucítil sem že má kozy, tak divně vóní jak moja polovička.
„Tosi do? Ty si moja stará anjelu?“
Než sem dostál odpověď, dostal sem facku, taký liskanec, jak sa dává školákovi za dvojku zmravu. Taký, taký bolí víc toho, co ho dává, než toho, do si ho zaslúží.
„Si múj anděl,“ funěl sem o chvílu do peřin a můj anděl? Neodletél, ostál se mňú a já slúbíl, že sa dysi, jednúc polepším.

Potem už sa praví také: Při pití mnohém
rozume sbohem.