Disgrafická poradna

Anotace: Psal se rok 2001 Tento příběh se odehrál asi 2 měsíce před zkouškou dospělosti...

Psal se rok 2001
Tento příběh se odehrál asi 2 měsíce před zkouškou dospělosti (maturity)
Musím předeslat ještě několik informací, aby jste i vy případní čtenáři byli v obraze.
Tak tedy- údaj první-už od přírody jsem tak trochu revolucionář a paličák v tom dobrém slova smyslu-nikdy jsem nikomu nevnucoval své názory, ale také jsem neměl niky rád autority a k mému neštěstí, se nerad přizpůsoboval. Jak společnosti jako celku, tak jednotlivcům v podobě fyzických osob.
Tento můj postoj mi byl, v osobním životě mnohdy překážkou, ale ne tak velkou, abych kvůli němu musel provádět drastická opatření - jako například vraždu či atentát.
Takto sladce, se svou idejí - že pravidla se nevytváří kantoři, ale já si je upravuji k obrazu svému —takto jsem proplul studentským životem prakticky až do třetího ročníku střední školy, kterou jsem studoval. Musím ovšem podotknout a následně přiznat, že toto vše nebylo asi tím, že bych v kantorech naší školy, se svým uhrovatým obličejíkem, vzbuzoval svým postojem snad nějaký respekt — ale důvod této tolerance byl ovlivněn povahou institutu, do kterého jsem docházel, jelikož má střední škola byla soukromá. Veškeré drobné prohřešky studentů tak ředitelka školy promíjela s tím, že měli řádně zaplacené školné — při prohřešcích drsnějšího typu (například umístění bomby na podvozek kantorova vozidla a následný výbuch — popřípadě tělesné napadení kantora s trvalými následky) — tyto prohřešky byli studentům odpouštěny, ovšem na základě obálky - jejímž obsahem byl jistě mimo jiné i omluvný dopis od rodičů hříšníka.
Žil jsem si tedy bezstarostným životem prominentního studenta a takto to bylo až do třetího ročníku — ovšem na začátku čtvrtého nám byla představena naše nová kantorka na účetnictví MGr. Gertruda Marešová. Gertruda už od pohledu vypadala nesympaticky a se svou dvoumetrovou postavou a drsnou tváří, ve mě 160 centimetrovém hochovi jenž si vycpával poty novinami aby byl vyšší, budila respekt. Ale má hrdost byla neústupná a ve chvíli kdy se naše pohledy poprvé setkali, bylo oběma jasné, že následný školní rok-proběhne na ostří nože.
Hned druhý školní den jsme měli účetnictví s novou profesorkou - její první slova ve mně vzbudili nechuť a zněla- tak si vytáhněte sešity a pište si, až na mě tak všichni učinili a začali si pilně poznamenávat co jim Gertruda diktovala.
Já jsem si na střední škole nikdy žádný sešil nezaložil a vždy jsem se látku učil z učebnice - látku jsem vždy uměl a tak to profesorům nikdy moc nevadilo.
Ovšem ve chvíli kdy Gertruda spatřila, že sedím v lavici s blaženým úsměvem (který ji ještě více podráždil), přestala diktovat a otázala se mě proč si nepíši poznámky — poté co jsem jí sdělil všechny podrobnosti mého rebelství, za než jsem byl mnohými oslavován a uctíván — mi Gertruda odvětila, že u jiných profesorů to je tak, ale u ní to je jinak—takže na příští hodinu budu sešit míti. Zvony zvoní, dívky pláčí - muži zbrojí Válečná sekera je vykopána—Gertrudu jsem v duchu pasoval na prašivého kojota a já v indiánském slangu TEN CO SI NEPÍŠE SEŠIT, jsem si lámal hlavu s tím jak na Gertrudu příští hodinu zaútočím. Další společné setkání jsme měli až ve čtvrtek, takže jsem měl celé dva dny připravit odvetu.
Ve středu večer jsem na to přišel - prostě a jednoduše řeknu, že jsem disgrafik (což by nemělo býti nic nevěrohodného, jelikož v mé třídě byli všichni tak trochu DIS) – s tímto plánem jsem se druhý den vydal do školy.
Opět tu byla hodina a opět můj dialog z Gertrůdou - ihned v první větě jsem se ohradil tím, že jsem disgrafik a tudíž si sešit psát nemohu—Gertrůda, při pohledu na tupé tváře mých DIS spolužáků, chvíli váhala jestli ustoupí a uzná mé argumenty—ovšem váhala jen chvíli a následně mi sdělila, že pokud nedonesu potvrzení od doktora sešit musím mýtí a když ne, na vysvědčení dostanu o stupeň horší známku. To víš-žejo, pomyslel jsem si a tyto slova jsem revolucionářsky ignoroval.
Školní půl rok uběhl jako voda a vysvědčení bylo tady—tehdy mi poprvé v životě nevycházela ani jedna trojka—a tak trochu hrdě kráčel jsem si, v den předání, k třídní profesorce pro své vysvědčení. S jakou hrůzou jsem pak usedl do lavice, když můj zrak spočinul nad kolonkou účetnictví, kde stálo dobře(3). Tak to teda Gertrůda přehnala - to nenechám jen tak. Štvalo mě, že mi překazila vyznamenání a tápal jsem jak bych nad ní zvítězil, abych poté mohl s pohrdavým úsměvem sedět při hodinách účetnictví, aniž bych si něco psal. A tehdy mě to napadlo—dojdu si do disgrafické poradny a tam mi na základě vyšetření dají potvrzení, že to mám.
Tedy objednal jsem se skutečně do poradny. — byla středa ráno a já vcházel do nízké budovy (původně asi mateřské školky) s nápisem centrum pro postižené děti — vzal jsem si návleky a sedl jsem si do čekárny, trpělivě vyčkávajíc až ze dveří vystoupí sestřička a zavolá
pan Novák
Po chvíli sezení Jsem se začal rozhlížet po čekárně - byli zde samé malé židličky(na jedné z nich jsem seděl ) stolečky a vůbec vše zde připomínalo spíše třídu 1 .ročníku ZŠ a já jsem pocítil že i návleky které jsem si navlékl, jsou mi nějak těsné.
Asi po deseti minutách čekání vyšla ze dveří ordinace paní, připomínajíc spíše učitelku nežli sestřičku, se slovy—Novákovi—. Pochopil jsem, že to budu asi já—vstal jsem a vykročil s protrženými návleky směrem k oné ženě. Ta na mě hleděla dosti vystrašeným zrakem. Když jsem přistoupil k ní a představil se jménem – dobrý den Novák, bylo vidět, že tuší nejhorší, ale pro jistotu se mě otázala— a kde máte dítě —Nikde, to jsem já—po této odpovědi se o ženu pokoušeli mrákoty, ale ustála to se slovy - tak to jdete tak o 10 let později pane Novák, tak pojďte dál. Nebyla to sestřička ani učitelka ale docela pohledná logopedka.
Tak jaké máte problémy pane Novák - dotázala se
Myslím, že jsem disgrafik, mám problémy se psaním-odvětil jsem ji.
Aha, no tak Vás vyšetříme.
Asi jste pochopili, že disgrafíe, se projevuje a následně se zjišťuje rozsah postižení u dětí v předškolní a školní docházce 1 a 2 ročníku ZŠ - tomu je i uzpůsoben, průběh a způsob vyšetření dítěte. Takže jsem se s paní doktorkou vrátil do svých dětských let a doplňoval jsem kolečko do kolečka, čtvereček do čtverečku atd. Potom jsem nakreslil stromeček a opsal pár řádek textu jenž mi předložila (snažil jsem se to kazit).
Pani doktorka byla příjemná a asi chápala proč toto vše podstupuji—vypili jsme spolu kafe - vykouřili dvě cigarety, přičemž mě vyzpovídala jaké mám plány po maturitě atd..., bylo to docela hezky strávené dopoledne. Rozloučili jsme se s tím, že vše důkladně posoudí a výsledek svého vědeckého bádání zašle na mou školu.
Po dvou týdnech si mě o přestávce odchytila má třídní profesorka, a pokynula mi, abych s ní šel do kabinetu. Tam jsme se posadili a ona mi sdělila, že přišla jakási výsledná zpráva z Disgrafické poradny, v které se píše, že byla prokázána vada studenta. To byla rajská hudba pro mé ouška (asi jsem byl logopedce sympatický a tak se smilovala) a už jsem se viděl jak sedím ve třídě a směju se Gertrůdě do očí, ale mou idelickou představu ihned stornovala má třídní profesorka s tím, že ví proč jsem to udělal a že by nebylo vhodné, v tomto období před maturitou, Getrudu dráždit, jelikož účetnictví bylo jedním z mých maturitních předmětů.
Toto jsem sám uznal, načeš mi profesorka darovala onen dopis z disgrafické poradny, a já odcházel z kabinetu s myšlenkami nad tím, že celé mé snažení bylo zbytečné a ještě ke všemu teď nevím jestli opravdu jsem nebo nejsem nějaký ten DIS.