Příměří osobností

Příměří osobností

Anotace: ·

    
   
                                PŘÍMĚŘÍ OSOBNOSTÍ

    
    Jana prošla dveřmi a zamířila ke křeslu. Je zadýchaná, odpočine si.
    „Zvláštní přání?“ zazněl z prostoru lokajův hlas.
    Jana se zastavila. „Ani ne, normálně.“
    „Nedýchej tak zhluboka! Máš podrážděné průdušky.“
    Jana poslušně zmírnila dech.
    „A dýchej nosem!“
    Zase poslechla. „Byla jsem si zacvičit.“
    „Udělám ti něco s vitaminem. Chceš to pomerančový?“
    „Vanilkový.“
    „Nesedej si, chvilku se procházej!“ Jana tedy chodí po místnosti a zlehka dýchá nosem.
    „Trochu dechovýho cvičení, kmity pažema a tak,“ radí lokaj.
    A tak Jana kmitá pažemi a sleduje servírovací ruku s teplým vitaminovým koktejlem.
    „Dám ti to ke křeslu,“ hlásí lokaj, „už si sedni, to stačí. Mám přitopit?“
    „Až trochu vychladnu.“
    „Trochu spustím vánek, co? A vypij to teplý!“
    Jana upíjí nápoj a připadá si komicky. Lokajovy soustavné poznámky jí připomínají matku. Kvůli něčemu takovému od ní kdysi odešla, nemohla už déle snášet její věčné napomínání. Jenže matku nebylo možno vypnout jako lokaje; mimoto lokaj je tak naprogramován a jedná tak s jejím souhlasem. Rozhodně tím nechce nějak dávat najevo svoji převahu – o matce se to tak jistě říci nedá. Jana s úsměvem vzpomíná na příhodu, která byla poslední kapkou, po níž se definitivně rozhodla od matky odejít.
    Tehdy také přišla domů celá rozlámaná. Svalila se do křesla a pohybem ruky dávala pokyny, jakou polohu chce zaujmout. Podnožník výše, záda uprostřed podepřít, ramena odlehčit, ruce také výš. Nakonec dala pokyn, aby se to celé naklopilo dozadu.
    Pohyby ruky snímá soustava senzorů, umístěných kolem místnosti, aby mohly vnímat plasticky. Jejich údaje se soustřeďují a vyhodnocují v příslušné části chemicko – elektronického centra obsluhy a odtud jdou příkazy akčním členům – v tomto případě pístům, kloubům, servomotorkům a kompresorkům. Výsledek byl přesně takový, jaký si Jana přála. Když se s ní křeslo naklonilo dozadu, cítila se jako vyměněná. A v tu chvíli se na ni matka káravě podívala a řekla: „Nehoupej se na židli, Janičko!“
    Jana tenkrát ani nemrkla okem, ale druhý den matce řekla, že chce zkusit samostatný život. Tato svérázná žena její rozhodnutí schválila a zasypala ji spoustou rad a napomenutí. Skutečný důvod svého odchodu jí Jana prozradila až mnohem později. Matka si tenkrát stěžovala, jak ji její nový lokaj neustále peskuje a napomíná – toho Jana využila a řekla jí to. Příhodu s židlí si už matka nepamatovala – pro ni to byla jen jedna z tisíců bezvýznamných vět. Janino sdělení ale přijala docela klidně: „Však to byl jedinej způsob, jak tě dostat z baráku, copak jsem tě mohla vyhodit?“
    Na jejího lokaje přišla řeč ještě jednou, při jedné z Janiných četných návštěv u ní:
„Vypnula jsem ho. Božskej klid! Pokecám si s babama, dyť člověk ani nepřijde mezi lidi, když se vykecá doma. Řekni sama upřímně, kdy sis popovídala s někým jiným, než s lokajem? A se mnou teda, ale jinak?“
    „No přece jen,“ namítla Jana, „dá se s ním mluvit o všem…“
    „Jasně! Všechno ví, všude byl. Ale já jsem mu zavřela hubu! Představ si, že jednou zničeho nic zakašlal! Já mu povídám: ,Co chrmláš? Copak ty můžeš nastydnout?‘ a on, že má v programu významně zakašlat, když chce něco důležitýho říct, lidi to prej dělaj. Tak jsem se ho zeptala, co by dělal, kdybych mu řekla něco, co je rovnou na posrání. A byl zticha!“
    Jana dosud má před očima její vítězoslavný pohled.
    Doma o tom pak vykládala svému lokajovi – podle jeho mínění to s programovou výbavou těchto aktivních typů po stránce vztahů opravdu trochu přehnali. Úmysl byl, že povedou hovor jako lidé, včetně náznaků emocí. Mnohým lidem to vyhovuje – mohou se pohádat, aniž by se museli zodpovídat z nějakých urážek. Jiným to ovšem jde na nervy a pro skutečné osobnosti je nesnesitelné s něčím takovým diskutovat, natož sdílet domácnost. Janina matka bezpochyby je skutečná osobnost.
    O sobě v této souvislosti Janin lokaj prohlásil, že je jen obyčejný lokaj univerzální druhé verze, ale jako služebník nebyl dosud překonán, přestože jako typ už je dávno morálně zastaralý a bylo vyvinuto mnoho dokonalejšího. On prý se nemusí chovat jako dokonalý gentleman a jen proto může s Janou mluvit hovorově, když si tak Jana přeje. Oblíbenost jeho typu že prý dosud neklesá a sám fakt, že se mu říká jménem, tedy přezdívkou, je toho důkazem.
   Janě ten proslov připadal trochu nabubřelý, pravda ovšem je, že lokaj univerzální druhé verze bývá zván jménem Ludva; to ovšem neplyne z jeho oblíbenosti, ale z typového označení LU2. Na obecné oblibě mu to však nijak neubírá.
    Jana dopila a cítila se odpočatě. Také už trochu vychladla.
    „Tak teda přitop!“
    „Jo. Máš něco v plánu?“
    „Vzpomněla jsem si na matku, asi se za ní pojedu podívat. Je doma?“
    „Nevím, má toho ukecánka pořád vypnutýho. Když tak jí řekni, ať si nechá příjem na tebe, to jde. Telefon taky nebere. A vem si něco teplejšího. Já teda přitopím, až přijdeš. Už ti chystám drožku.“
    Jana v drožce proklouzla městem. Cestou se pokoušela zavolat matce, ale podařilo se jí to až v úzkém pásmu osobního dosahu. Samozřejmě byla u sousedky.
    „Za chvíli jsem doma!“ haleká, „třeba se potkáme u vrat.“
    Přišla chvíli po Janě.
    „My se teď scházíme na návsi. Pak jdem vždycky k některý domů.“
    Janě se docela zamlouvá to zavádění zastaralých pojmů do řeči. Označení náves pro prostory bez dopravy, které slouží jen k procházkám a osobnímu styku obyvatel, není tak špatné. Ostatně slovo lokaj také kdysi znamenalo nějakého sloužícího člověka.
    Matka Janě něco nabídla a obě se pohodlně usadily.
    „Je to ale běs, u těch ženskejch,“ hlásí matka, „všude maj zapnutý ty příšery; říkaj, že nejlíp si pokecaj u mne, že je to vypnutý, ale samy to nevypnou. Ono jim to skáče do řeči a ty báby s tím diskutujou, div že tomu nenabídnou kafe. Já to vyřadila z funkce a mám pokoj.“
    „Počkej!“ přerušila ji Jana, „nemysli, že je úplně z funkce; to jenom není ve styku s tebou.“
    „Jak to? Jasně jsem mu řekla, ať se vypne!“
„A jak bys ho třeba zase zapla, kdyby vůbec nevnímal? Taky má na starosti celej barák, topení a tak.“
    „Tak si budu topit sama. Dělali to lidi... Ty, vidělas to v muzeu? Každej si musel nastavit, jak chce teplo, a když chtěl jinak, tak zas musel ňák kroutit knoflíkama! A to on teď ví, co si povídáme?“
    „Jo, jenom to nikam neukládá. Má to jen v dočasný paměti.“
    „Jejej! A kolik zpátky si tak pamatuje?“
    „To není na čas ale na děj. Pár posledních návštěv. Vždyť se ho můžeš zeptat.“
    „To bych ho musela zapnout.“
    „No a co? Zas ho můžeš vypnout.“
    „Já ho zapnu a on si to uloží nafurt, že jo?“
    „Tak mu řekni, ať to zapomene.“
    „Jak mu to mám říct, když je vypnutej? A když ho zapnu…“
    „Ale on tě vnímá! Jenom s tebou nekomunikuje.“
    „On se mnou? Já s ním!“
    „Já to zařídím. Můžu ho aktivovat?“
    „Pro mě za mě ho třeba adoptuj. Ale nezávidím ti.“
    „Tak jsi to slyšel,“ řekla Jana, „aktivuj se!“
    „Příjemné odpoledne,“ ozval se lokaj.
    „Pro někoho možná,“ žbrblá matka nespokojeně.
    „Samozřejmě jsem vnímal, vyřazena byla jen komunikační část a trvalá paměť – zápis, jak správně řekla slečna. Než ovšem vytřídím vše, co se událo od okamžiku mého…“
    „Ty nebudeš nic třídit! Ty to prostě všechno zapomeneš a teď mi ohlaš, že už nic nevíš!“
    „Alespoň připomínku k jednomu vašemu hovoru se slečnou, říkala jste jí, jak jste na mne zapůsobila vulgarismem…“
    „To jsem zapůsobila, než jsem tě vypla, co? To ti v hlavě zůstane, že jo?“
    „Jistěže.“
    „Takže o nic nepřijdeš. Gumuj!“
    „Ano. Již je to vymazáno.“
    „To jde tak rychle?“ obrátila se matka udiveně k Janě.
    Než jí stačila odpovědět, ozval se lokaj: „Takovéto procesy nejsou z vašeho hlediska časově měřitelné. Mimo to já aktivně jen označím oblast, určenou k vymazání a další je již věcí mimovolních pochodů, při nichž se mohu zabývat jinou činností. To je ovšem aktuelní, zabývám-li se…“
    „Dost!“ zvolala matka zoufale.
    „Ptala jste se,“ kvokl lokaj dotčeně a zmlkl.
    Matku lokaj očividně deprimuje. „Člověk ho ani nemůže praštit. Není nikde a je všude kolem nás!“
    „Pod podlahou, prosím… Ačkoliv topení. Ano, v tomto smyslu jsem opravdu všude kolem.“
    „Provokuje, nic jinýho. Hromada drátů.“
    „Minimum kovů v jakékoliv podobě.“
    „Zmetek!“
    „Dokonalá pečlivost při mé výrobě zcela vylučuje jakýkoliv…“
    „Poslyš,přerušila ho Jana, „ty opravdu moc mluvíš. Mně by takhle můj lokaj neodmlouval, a to si myslím, jak mě sekýruje.“
    „Jaký máte typ prosím, jestli se mohu zeptat?“
    „Dvojku univerzál.“
    „Á, miláček davů,“ protáhl lokaj a Janě se zazdálo, že někde musí být místo, kde se ušklíbl. „Ludvíček, že ano? Ludva. Analogicky bych se já měl nazývat Lasedmtečkatři.“
    Chvíli bylo ticho a pak dodal: „Chacha. He.“
    Opravdu to znělo jako smích, ale nějak si to nikdo neuvědomoval.
    „To byl vtip,“ řekl lokaj zklamaně.
    „Ty umíš dělat vtipy?“ podivila se Jana.
    „Varovali mě, že má humor!“ oznámila jí matka nenávistně.
    „To, prosím, nebylo varování, ale doporučení. Mentální a emocionální projevy lokajů mé třídy jsou prokazatelně…“
    „Vypni se!“
    „Prosím?“
    „Vypni se!“
    „Mami, já se ho chci na něco zeptat.“
    „Tak s tím počkej!“ zní další pokyn lokajovi. Jak matka vykřikuje rozkazy do prostoru, vypadá jako nějaký dávný vojevůdce.
   „Ptejte se, slečno, kvantum informací, které obsahuji, je souhrnem znalostí od experimentálních a empirických bádání po zcela exaktní závěry. Historiologické údaje v sobě zahrnují…“
    „Přestaň!“ okřikla ho Jana.
    „Kromě toho se mám kde zeptat.“ Lokaj zřejmě musí mít poslední slovo.
   „Já chci jen vědět, jak můžeš dělat vtipy. To by přece musel být nějak definovaný humor, ne?“
    „Ovšem, ale na úrovni, na jaké já jsem toho schopen, to zas není tak těžké. Stačí si uvědomit, že každá pointa vtipu je pointou vlastně pro svou absurdnost. Není tak těžké říci něco absurdního, musí ale být snadno zjistitelné, že je to absurdní a že je v tom úmysl. Asi mi přiznáte, že kdyby úvahu o znění mého jména pronesl člověk, přinejmenším byste se usmály.“
    „Nemyslím, že bych sebou tloukla o zem,“ míní matka.
    „Těžko říct,“ soudí Jana, „něco by na tom být mohlo. Já osobně trochu toho humoru u Ludvy postrádám.“
    „Tak se bav s lidma, ty náno!“
    „Rozhovor s člověkem a lokajem je samozřejmě na zcela rozdílných úrovních.“ Lokajovi se asi zdálo, že už je příliš dlouho zticha. „Rozsah vědomostí…“
    „Nebyl jsi tázán!“ odkazuje ho matka do příslušných mezí.
    „Mojí předností je, že nemusím čekat na dotaz. Stejně jako člověk mohu, i když nic nehrozí…“
    „Ať se vypne, Janičko, než ho dloubnu do kamery, nebo čím se to na nás dívá! Já si dám tu práci a najdu to, pak bude mrkat! Přišla sis popovídat se mnou, a s kým se bavíš celou tu dobu? Vlastně s čím se bavíš?“
    „Prosil bych to ,s kým‘…
    „Jaký ,prosil,‘ říkám ,s čím,‘ tak ,prosilo,‘ ne?“
    „Lokaj, rod mužský životný.“
    „To je sněhulák taky!“
    „Takové přirovnání, to snad nemusím…“
    „Nedá se nic dělat, budeš se muset vypnout.“ vložila se do řeči Jana.
    „Slečno!“
    „Já zase přijdu.“
    „Za kým přijdeš, hrome,“ vybuchla matka a vykřikla: „Okamžitě se vypni! To nevidíš, jak ničí vztahy?“ obrátila se zase k Janě.
    Chvíli bylo trapné ticho. Pak se ozvala matka: „Ale on nás stejně slyší, že jo?“
    „To ti snad nevadí, když nemůže reagovat.“
    „Já nechci ani to.“
    „Tak si ho dej na heslo. Pak hlídá jen vyšší nutnost a zapne se smluveným signálem. Nevnímá, nepamatuje si. Ale udělat si z lokaje nějaký automat, to už ho fakt nemusíš mít.“
   „Jak se to dělá?“
    „To nevím, je to v návodu.“
    „Já žádnej návod nemám.
    „On ho má v sobě. Prostě se ho zeptej.“
    „Vždyť je vypnutej!“
    „Zapni ho, zeptej se ho a udělej co ti řekne.“
    „Jak u blbejch,“ řekla matka. „Zapni se!“
    Opět nastalo ticho.
    „Seš zapnutej?“
    „Jo.“
    „Slyšels, co chci?“
    „Jo.“
    „A co mi k tomu řekneš?“
    „Sdělte heslo, ostatní obstarám.“
    „To ses urazil nebo co? Napřed seš samej komentář a pak aby z tebe člověk páčil slovo krumpáčem.“
    „Pouze odpovídám.“
   „Tak mi řekni, co tomu říkáš.“
    „A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá: učiň mne radš kamenem, jenž paměti nemá.“
    Matka se nejistě podívala po Janě.
    Ta se udiveně zeptala lokaje: „Tobě takové věci nějak vadí?“
    „Ne tak docela, ale přece jenom se mám starat o své co nejvyšší využití.“
    „Tak tolik neblafej!“ štěkla matka.
    „Právě jsem zkusil opak.“
    „Něco mezi, to by nešlo?“
    „Podle přání.“
    „Snad říkám jasně, co si přeju!“
    „Ale vy odmítáte akceptovat má doporučení! Jak mám zodpovídat za stav věcí, když mě neposloucháte?“
    „Já bych měla poslouchat tebe? Snad ty mne!“
    „Ale to je absurdní.“
    „Tak se tomu chechtej, je to fór, přeci.“
    „Chybí úmysl vtipkovat, a  ne každá absurdita je pointou vtipu. Vždyť i lidé považují za vtipné každý něco jiného.“
    „Už zas kecá,“ otočila se matka zklamaně k Janě. „Než mi ho dali, tak jsem měla pokoj.“
    „Cos to měla předním?“
    „Slouhu.“
    „Vrchol mechanizace,“ podotkl lokaj, „ani špetka vlastního úsudku.“
    „To ty nemáš taky,“ prskla matka, „jinak by sis nežebral o další vypnutí.“
    „Moje samoučící…“ spustil lokaj, ale vzápětí zmlkl.
    „Už se učí,“ ušklíbla se matka. „To mi řekni, za co má zodpovídat. Kdyby byl zodpovědnej, tak mi nebude ukracovat život. Nebejt jeho, tak mám nejmíň o tři roky dál k rozptylu.“
    „Když vy nedbáte mých rad,“ ozval se lokaj.
    „Tak mě věčně nesekýruj!“
    „Mami,“ řekla Jana, „mně se zdá, že sekýruješ ty jeho.“
    „Jeho vlastní zbraň. Aspoň vidí, jaký to je.“
    „Takhle to nejde, mami. Opravdu jsme si neřekly ani slovo. Zajdi si příště ke mně, co? Můj Ludva sice…“
    „Tvůj Ludva! Jako byste sdíleli lože, nebo co. Takhle se přece mluví o lidech! V tvým věku už ti bylo přes šest let.“
    „To nebylo zcela přesné vyjádření, prosím,“ nechal se slyšet lokaj, „v slečnině dnešním věku jste tehdy byla vy.“
    Matce bezvládně klesly ruce do klína: „Nemusíš nám dělat tlumočníka.“
    „Ovšem. Rozumím, ale uznejte, že to bylo bez zbytečných proslovů.“
    „Rezignuju. Mne doved ukecat jen tvůj táta a teď tahle věc. Ozve se ti někdy ten dareba?“
    „Čas od času. Ale ty s ním jsi ve styku, ne?“
    „Jejej! Začíná bejt doma čím dál častěji.“
    „Slečna má doma návštěvu,“ oznámil lokaj suše.
    „Vidíš, vypnutej by mi to nevyřídil.“
    „Tak máme telefon, no.“ Matka velkoryse přehlédla skutečnost, že přes telefon nebyla bez lokaje k sehnání.  „Ale jestli myslíš… Já to s ním ještě zkusím, nejsem nelida. Slyšíš, ty Lasedmtečkatři?“
    „Jistě, ano. Nashledanou slečno. My jen s paní ještě prohodíme pár slov bez dlouhých řečí, bude-li chtít. Už jsem zavolal drožku.“
    Jana se zvedla, mávla rukou matce na pozdrav a vyšla ze dveří. Zatímco čekala na drožku, zazníval k ní hovor matky s lokajem. Pak ji upoutal matčin zvýšený hlas:
    „O takovou blbost ti jde, to snad není možný!“ vykřikuje podrážděně. „Tak holt ten pitomej vulgarismus jednoduše zapomeň, ať máš klidný spaní!“
    Jana se potichoučku vzdálila od dveří a zamířila k drožce. Matku prostě už nic nepředělá.
   
   

Autor pedvo, 01.08.2015
Přečteno 356x
Tipy 3
Poslední tipující: MARKO, zamotán v nedospělosti
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Super komorní scifátko..

01.08.2015 13:35:34 | zamotán v nedospělosti

Taková kritika potěší, dík za ni.

03.08.2015 20:36:07 | pedvo

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter