Být tak plyšovým netopýrem

No tak jsem tedy plyšový medvěd. Když jsem říkal, že bych chtěl být třeba netopýr, podíval se na mě pan Rozsypal jako na blázna. Totiž pan Rozsypal je náš řídící. "Viděl si už plyšovýho netopýra?" zeptal se posměšně. Vzmohl jsem se jenom na vzdorovité ne. "Tak vidíš vymýšlíš blbosti." "Ale, ale mohl bych být první!" V duchu jsem se zasnil - první, originální, oblíbený, jediný na světě. Už jsem si představoval, jak ze mě bude filmová hvězda nebo slavný rockový zpěvák. Z příjemného snění mě vyburcoval až hlas toho nepříjemného protivného člověka, který rozhodoval o mém životě. "Budeš plyšový medvěd a hotovo" jeho hlas neznal kompromis. No tak tedy jsem - růžovej s mašlí. Božíčku to jsem ale sladkej.

Stěsnali mě do tý nejmenší krabice co našli. Potom sto podobných krabic s naprosto stejnými kýčovitými plyšovými medvědy odvezli do obchodu s hračkami. Tam nás naskládali do regálů a naším údělem bylo čekat kdo nás koupí - jako ovce. Ne že bych chtěl ovce urazit. Ale je když někam postavíte tak tam za týden ještě stojí. Prý jsem věčný rebel. Řekl mi to můj soused regálník. A to neví nic o netopýrech.

Koupila mě rodina s půlročním miminkem. Bože tak uslintaný dítě jsem ještě neviděl. Lezlo mi na nervy. Pořád jenom čůralo, kakalo, hamalo a ječelo. Taky jsem podle toho vypadal. Kdyby mě alespoň nekrmili piškotama. Nesnáším piškoty. Vzpomněl jsem si na vyprávění strýčka ledního medvěda. Na jakých dobrotách si pochutnával. Pečené ryby, kaviár, ledová vodka. Ňam, ňam. Né já mám piškoty. A ještě k tomu všemu mě nakonec ztratili. Románek mě pomstichtivě vyhodil z kočárku. Nikdo si toho nevšiml. Pršelo!

Je mi zima. Nějaké červené auto mě odhodilo až dolů k řece. Ani nezastavil, parchant. Támhle ten racek na mě nějak divně kouká. Někdo sem jde budu dělat, že spím. Je to nějaký kluk. Zvedá mě. Prohlíží ze všech stran. "Dám tě do čistírny. Lucie z tebe bude mít radost."

Čistírna jo, spíš mučírna. Dost podezřelé. Pak už jsem se jenom točil. Bylo to jako na kolotoči jenom voda a něco co protivně štípalo do očí přebývalo. A pořád toho nebylo dost. Vzali ty dva největší kolíky a těmi mě za uši pověsili na šňůru. Trochu jako netopýr. Po chvíli jsem vypadal jako nový. Děkuji ti Bože, že jsem vše přežil.

Chlapec koupil červenou růži - nádherně voněla. Pak zazvonil. Nikdo neotvíral. Až po chvíli. Mezi dveřmi se objevila ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl - voněla jako ta růže. "Ahoj Lucieee něco jsem ti donesl." Postrádal jsem v tom jakýkoliv náznak citu. Usmála se - celý obličej se jí rozjasnil. "jsi zlato, ten je ....růžovej. Proč si ho koupil?" Najednou byla moc smutná. "Aby jsi věděla, že tě miluju!" "On si vážně myslí, že jsem tak naivní. Tak která to byla tentokrát při tvé noční?" pomyslela si. Oči jí zesmutněly, přesto dál hrála roli malé hloupé holčičky. "Půjdeš dál?" Věděla, že dál nepůjde. "Ne pospícham, promiň přijdu jindy." A už sbíhal schody. Zavřela dveře. Sedla si na zem a plakala. Její slzy mi máčely růžový kožíšek. Vypadala jako šíleně smutná princezna. Jak může být taková krásná holka tak nešťastná. Já být chlap tak jí na rukou nosím.

Byla hodně smutná hodně dlouho. Já byl šťastný - byl jsem s ní pořád i v noci. Tak často s ní nebyl ani ten darebák, který si hrál na jejího milence. Vždycky mě hodil na zem, zrovna když...Já vím o tom nemají plyšový medvědi co vyprávět. Když ale ona má tak krásný nohy. A potom najednou nepřišel. Už nikdy! Neměl jsem ho nikdy rád. Byla dlouho sama.

A nakonec to skončilo jako v pohádce. Potkali se na plese. Milovali se a nakonec se vzali, a ani to nebyl princ.

Teď jsem už starý opelíchaný medvěd neurčité barvy bez mašle. Mám ocucané uši a miminko kaká, hamá a křičí. Nikdy jsem nebyl tak rád medvědem.

I když být netopýr...