John Hardness a Čuprmegamachrman (1/2)

Anotace: Nejdrsnější a nejtemnější thriller od dob Mlčení jehňátek! Pozn. Při psaní nebylo ublíženo žádné veverce...fakt.

                  John Hardness a Čuprmegamachrman

 

Johnu Hardnessovi právě skončilo klidné a spokojené období. Tak nečekaně a tak náhle. Posledních pár měsíců se neopíjel, věnoval se své lásce Emily a stával se z něj rozumný muž. A pak přišel ten idiot s pláštěm a všechno mu zkazil.

 

Před měsícem:

Řezal zatáčku za zatáčkou až se bál, že mu Greg pozvrací potahy.

„Johne, ty jezdíš jak rallye závodník. Mám pocit, že mi vyskočí žaludek.“

„Aby ses neposral. Poslední dobou seš nějakej držkatej. Kde jsou ty časy, kdy ses ke mně choval uctivě.“

Doleva, doprava a zase doleva.

„Čím šílenější je tvé řízení, tím klesá moje úcta.“

„Jedeme k přepadení, ne na pláž. Pachatel nebude čekat, až se k němu připlazíme třicítkou za hodinu.“

„Jedeš ve městě na pětku!“

„Kdybych měl šestku, kopnu jí tam.“

Večerní Hellnice svítilo jak Las Vegas a rozhodně nespalo. John dostal hlášení, že u „Parku veverek“ byla přepadena mladá dívka a nebezpeční muži se jí snaží unést.

„Myslíš, že to stihneme včas?“

„Myslíš, jako než ji stačí přefiknout?“

„Sakra Johne, ty jsi teda citlivý! Ale jo, myslím tohle,“ řekl znechuceně Greg.

„Najednou bys chtěl, abych byl rychlý co? Ale takhle. Myslím, že už leží v tom parku na zádech, ti chlapi se na ní střídají a to vše, za pečlivého dozoru místních veverek. Hnusná zvířata, fakt že jo.“

„Tobě jí není líto? Nepřeješ si, abychom přijeli včas? A co máš proti veverkám?“

„Hodně otázek Gregu, hodně otázek. Jedu nejrychlejc jak to jde a abych odpověděl na tu nejdůležitější otázku. Veverky jsou kurvy a somrujou po tobě akorát oříšky. Jsou to normální vyžírkové.“

„Jak daleko ještě?“

„Ještě dva bloky. A Gregu, pro tebe by to byla skvělá šance, jak se seznámit.“

„Cože?“

„No hele, ona bude znásilněná, celá v šoku a bezbranná. Ty budeš ten, kdo jí pomůže, zachrání a bude o ni pečovat. A brzy bude ruka v rukávě.“

„Chce se mi zas zvracet.“

„Hele, trochu jsem ubral.“

„Ne z jízdy, ale z toho co jsi říkal.“

„Jsme tady,“ řekl John a zastavil u chodníku před parkem. Vystoupili z auta. V dálce už houkaly sirény dalších policejních aut a před nimi se odehrávalo něco, co John rozhodně nečekal. Žádné pátrání v parku je nečekalo. Žádné osvobozování a následné utěšování mladé dívky, ani odhánění otravných veverek. Na trávě stála mladá dívka a upřeně se dívala vedle sebe. Tam stála jak socha mohutná postava chlapa, který měřil skoro dva metry. Johna ihned upoutal svým úborem. John nesnáší pláštěnky a přesně něco takového, ten chlápek měl. Modrá kombinéza s velkým červeným „Č“ na hrudníku mu přišla komická, stejně jako světle červený (dle Johna růžový) plášť. Měl i modrou masku s dvěma výstupky nad ušima. Kopíruje Batmana, pomyslel si John. Upnutá kombinéza opisovala tvar jeho vypracovaného těla a i na několik metrů cítil John silný parfém. I díky němu patrně v okolí nebyla jediná veverka. Ten chlápek držel za límce dva jiné muže, kteří nyní vypadali zcela odevzdaně a měli na tvářích stopy po ranách. Týpek s „Č“ na hrudi jim musel dát, co proto.

„Co se tady děje?“ zeptal se John.

„On mě zachránil, je to hrdina,“ řekla holka a stále zírala směrem ke chlapovi v modré kombinéze. John ani netušil, kolikrát tuhle větu uslyší.

„Hm, tak tady se zas neseznámím,“ šeptl otráveně Greg.

„Pánové zákona, dovolte, abych vám předal tyto dva lumpy, které se mi podařilo zastavit ještě předtím, než by ublížili, této roztomilé květince,“ řekl hlubokým mužným a sexy hlasem muž v modrém.

„Ach, můj zachránče, jak já se vám jen odměním.“

„Na něco přijdeme kotě,“ odpověděl šibalsky zachránce a mrkl na dívku. Ta se div neroztekla nadšením.

„No dobře, to bychom měli. My si převezmeme ty hajzly a vám děkujeme za pomoc,“ řekl už trochu netrpělivě John. Ten chlap se mu vůbec nelíbil. Na místo už dojížděla další policejní vozidla, což Johna netěšilo. Teď se bude říkat, že práci za polici udělal týpek v růžové pláštěnce.

„Ano, velmi děkujeme,“ přidal se Greg. „Kdo vůbec jste a co znamená to Č?“

„Měl bych jistou teorii,“ špitl John jen tak mimochodem.

„Já jsem Čuprmegamachrman a budu chránit tohle město,“ odpověděl hrdě muž v modrém.

„Chránit? Před čím pane Čupamgamechoněconěco?“ zeptal se John.

„Před kriminalitou a všemi špatnostmi. Teď už musím jít, protože tady slečna potřebuje bezpečný doprovod domů.“

Čuprmegamachrman vzal dívku za ruku a vykračoval s ní směrem od parku.

„A nezapomeňte používat kondomy,“ zavolal na ně ještě John.

Dva kriminálníci byli zatknuti a mohlo se jet domů.

„Vidíš to, Johne, bylo to bez práce,“ řekl Greg.

„V tomhle případě mě to moc netěší. Jak se na scéně objeví týpek v pláštěnce, nevěští to nic dobrého. Mám strach, že se nám bude srát do práce.“

A bohužel sral…a to hodně.

 

Před týdnem:

„Zase si začal chlastat?“ ptal se Greg, když přišel k Johnovi na návštěvu.

„Lituju, že sem někdy přestal,“ řekl ne zcela jasně John a kopnul do sebe dalšího panáka vodky. Na stole už byla prázdná flaška Jägermeistera a z vodky bylo už polovina pryč.

„No tak, kámo..“

„Neřííkej mi káámo! Nejsme žádní pošahaní kejmoši!“

„Johne, jsme přátelé. Co se děje?“ ptal se soucitně Greg. Měl radost z toho, jak se za poslední dobu John srovnal a konečně mu už dával najevo, že ho bere jako přítele. A teď najednou otočka směrem vzad.

„Co by se dělo. Skončil jsem. Jako policajt jsem už zbytečnej a ztrácím Emily.“

„To si myslíš?“

„To vím! Ty to nevidíš, ale od té doby, co se objevil ten kretén, tak si jako poldové neškrtneme. Všechny případy vyřeší on a Emily se…ani to nemůžu vyslovit, ale asi se do něj zbláznila.“

„No tak Johne. Snad si nemyslíš, že by se Emily líbil nějakej superhrdina se svalnatým tělem, krásnou dokonale oholenou tváří, moderním účesem, vysokou inteligencí, znalostí vín, neskonalou odvahou, silou a čuprmegavelkým charismatem?“

John kašlal na panáka a prostě se napil z flašky.

„Je to v hajzlu Gregu, nemám na něj.“

„Do háje Johne, vzpamatuj se! Jsi nejtvrdší chlap jakého znám a jsi naprosto skvělý. Kdybych byl ženská, tak tě Emily přeberu!“

„No, přesně tohle jsem potřeboval slyšet. Když o Emily přijdu, můžu zkusit štěstí u tebe.“

„Víš jak to myslím. Přeci se jen tak nevzdáš.“

„Máš pravdu. Co navrhuješ?“

„Ukaž, že jsi lepší než Čuprmegamachrman!“

„Ano!“

„Vyřeš všechny případy, dřív než on na ně vůbec přijde.“

„Ano!“

„Osoulož Emily tak, že si na idiota s pláštěm ani nevzpomene.“

„Ano! Gregu, jsi fakt přítel, díky!“

John cítil v sobě nárůst energie. Vypil zbytek vodky a rozhodl se vyrazit do ulic. Tedy málem. Zamotaly se mu nohy a spadl ze schodů. Do akce tedy půjde až další den. A ten den John Hardness ukáže Čuprmegamachrmanovi, kdo je v Hellnice pánem.

 

Přítomnost:

„Zase jsme přijeli pozdě!“ vykřikl nezvykle na své poměry Greg. Vztekle praštil pěstí do odkládací přihrádky v palubní desce služebního auta, ve kterém s Johnem jeli. Přihrádka se otevřela a John ho okřikl:

„Hele klidni se! Od vztekání jsem tady já.“

„To už není možný! Zase nás předběhl.“

„Taky to nechápu. Je to blbost. Nemůže být přece všude.“

„Ledaže by měl fakt nadlidské schopnosti.“

„Jenže ty nemá. Je to obyčejnej týpek v pláštěnce, co si hraje na spasitele světa.“

Greg a John seděli v autě a jen zadumaně hleděli před sebe. Bylo to jak z katastrofického filmu. Stálo tu už několik policejních vozů, záchranek a hasičských aut. Všichni se snažili pomáhat raněným, kterých bylo asi osm. To bylo však zázračné číslo, protože z místní zoo uteklo několik nebezpečných zvířat v čele s tygrem a rozzuřeným slonem. Naštěstí je včas všechny pochytal Čuprmegamachrman. Nyní stál před vchodem zoologické zahrady a ochotně si povídal s policisty a fanoušky, kteří po něm škemrali podpisy.

„To není prostě normální. Ten šašek sám zavedl slona i tygra zpátky do zoo.“

„Hlavně je blbost aby tak rychle byl na místě,“ doplnil Greg.

„Musel to vědět dopředu. A já musím zjistit proč.“

„My to musíme zjistit,“ zdůraznil Greg.

„Jasně, parťáku.“

„Cože? Tys mi řekl parťáku? Johne, to je úžasné. Hrozně děkuji..“

„Dobrý to stačí! Jsi teď jedinej člověk, kterej stojí za mnou.“

„Jedinej ne, přeci Emily..“

„Emily právě přijela,“ ukazoval John na modrý sedan, který zastavil u protějšího chodníku. „A jak vidíš, míří přímo k našemu hrdinovi.“

Emily opravdu došla až k Čuprmegamachrmanovi a potřásla mu rukou. Usmívala se na něj jak sluníčko a něco si povídali. Hrdina se také smál jak sluníčko a celé to vypadalo jako flirtování. Alespoň v Johnovo očích.

„Vidíš? Může se z něho zbláznit. Už jsme se kvůli němu párkrát pohádali. Bere mi ji, Gregu.“

 

Johnova vzpomínka na jednu z hádek:

„Johne, ty prostě jenom žárlíš!“ vykřikla Emily po několika Johnovo narážkách.

„Ano a taky mám proč.“

„Nemáš proč.“

„Ale mám. Vidím, jak na toho šaška koukáš.“

„Neříkej mu šašku, je to hrdina!“ kontrovala Emily.

„Vidíš? Zastáváš se ho, protože ti zamotal hlavu. Je to šašek, nosí tu směšnou pláštěnku.“

„Nikdo mi hlavu nezamotal, Johne! Jsem psycholožka, mě nikdo nic nezamotá. A přestaň se navážet do jeho obleku. A vůbec…není to pláštěnka.“

„To je fuk. Něco takového si na sebe vezme jen šašek nebo teplouš!“

„Chceš říct, že Superman byl teplouš?“

„Jako s Lois Laneovou se docela dlouho páral, teda alespoň v tom seriálu. Každopádně jestli Superman není, tak tenhle určitě je.“

„To teda není!“ ohradila se Emily. „Říkal, že jsem krásná a pozval mě na kávu.“

To se Johna zasáhlo přímo u srdce.

„Cože? To je přesně o čem mluvím. Pobláznil tě. Doufám, že jsi odmítla.“

„Proč bych odmítala? Je to jen káva.“

„Jen si běž. Jasně, jen káva. Doufám, že na tom rande bude mít na sobě ten oblek, ze kterého si tak paf.“

„Žárlivče hloupej,“ sykla Emily a mířila z místnosti pryč. Samozřejmě nezapomněla pořádně bouchnout dveřmi.

 

„A opravdu s ním někam šla?“ vytrhl Johna ze vzpomínky Greg.

„Kruci, jsem to říkal nahlas? No co…jo, šla. Prý je to příjemný společník a je okouzlující. To mi normálně řekla.“

„Čekal bych od tebe, že ho zmlátíš.“

„To taky chci. Jenže on je jak had. Vždyť vždycky se objeví na místě činu před námi, a jakmile dojedeme, je ihned v obležení novinářů a fanynek. Musím ho dostat někde o samotě.“

„Je to teda prekérka. Ale neboj, Emily zůstane s tebou.“

„Díky, jsi fakt kamarád, Gregu,“ řekl John a Grega přátelsky objal. V tu chvíli se ozvala Emily.

„Uznávám, že se teď moc nevidíme, ale netušila jsem, že už si hledáš náhradu,“ řekla Emily nahlížejíc do okýnka řidiče.

„Tak hlavně, že sis nás taky všimla. Myslel jsem, že už se nepřestaneš vítat s panem úžasňákem,“ řekl John cíleně jedovatě.

„Nevěděla jsem, že jste tady.“

„A kde bysme měli být, když ne na místě činu?“

„Ty třeba někde s flaškou vodky,“ oplatila Claire jedovatost.

„Kdepak, já jsem zodpovědnej a snažím se dělat svou práci. Jenže jak vidíš, tady pan Čupronanista tu byl zas zázračně dřív.“

„Tebe hodně štve viď.“

„Divíš se?“

„Ano! Ten muž vám pomáhá v práci. Pomáhá nám všem. Je to hrdina.“

„Ne, je to parazit. Nepřijde ti divné, že je všude první?“

„Johne, ty se mi zdáš. Vždyť to je úžasné. On neřeší vraždy, on jim předchází a zachraňuje lidi předtím, než se jim něco opravdu stane.“

„Ale nemůže být všude a všechno vědět. Je to podezřelé.“

„Chováš se jak puberťák. Jen bezhlavě žárlíš. Vůbec ti nezáleží na bezpečnosti města. Myslíš jen na sebe.“

„Ne, ty se chováš jako puberťák. Můžeš se zbláznit z těch jeho svalů a debilního Č na hrudníku.“

Emily nic neřekla, jen se otočila a odcházela pryč. John si chvilinku myslel, jak jí to nandal, ale vzápětí mu to přišlo celé líto. Emily nasedala do auta a odjížděla pryč.

Greg položil ruku na Johnovo rameno a pravil:

„Neměli byste se takhle zbytečně hádat, ničemu to nepomůže.“

John se otřásl.

„Jasně ty experte na vztahy! To víš, že jo! A dej tu pracku z mýho ramene!“

 

                                                               2.

 

Další dny byly trpké. John s Emily spolu doma téměř nepromluvili.  John byl chvilku vzteklý, chvilku lítostivý a pořádně nevěděl, co má dělat. Měl však za to, že za to může Čuprmegamachrman. Bylo potřeba s ním něco udělat a Greg dostal nápad co.

„Opravdu myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se nedůvěřivě John.

„Naordinujeme mu jeho vlastní medicínu,“ odpověděl zcela sebevědomě Greg a John ho nepoznával. Z Grega se stal muž….

 

….muž, který svůj plán nedomyslel.

„Připadám si jako kretén,“ konstatoval John.

„Jo, to já taky. Ale tohle musí prožívat i Čuprmegamachrman s jeho oblečením.“

„Jenže on nemá na sobě růžové podvlíkačky.“

„Nejsou růžové, je to světle fialová a neříkej, že ten materiál není příjemný.“

John se na Grega vražedně podíval.

„Je mi to fuk. Připadám si jako tajtrlík. A to tričko vypadá taky hrozně.“

„Je už trošku zašlé, ale hlavní je, že se na něm dobře vyjímá to tvé H jako Hardnessman.“

„Hm, to se ti fakt povedlo. Myslel jsem, že přineseš něco pořádného, ne že si budu muset na tričko vylepit izolepou písmenko H.“

„Já myslím, že to stačí,“ myslel si Greg, který hrdě na hrudi nesl písmeno G. „Teď už jen najít nějaké místo kriminálního činu a být rychlejší než on.“

Gregův plán spočíval v tom, že Čuprmegmachrmana prostě z města vyštípou. Že oni dva začnou jako Hardnessman a Gregman čistit město do kriminality lépe než jejich rival a Hellnice je začne obdivovat. Lepší hadry si pořídí, až na to bude čas.

První tři večery se nestalo nic. Na žádný zločin nenarazili a tudíž ani na Čuprmegamachrmana. Místo toho chodili do práce silně nevyspalí a jednou si Greg zapomněl sundat podvlíkačky. V práci se mu všichni smáli.

Čtvrtou noc však přišel zlom.

John už byl otrávený a chtěl jít domů, protože lilo jak z konve a on byl celý promáčený. Dokonce se mu odlepovalo „H“ na jeho hrudi. Jenže pak Greg křikl:

„Támhle! Na střeše toho baráku, vidíš?“

A opravdu John viděl. Vlající plášť, modrá barva a rychlý pohyb. To musel být Čuprmegamachrman.

„Rychle za ním!“ zavelel John a rozpohyboval své tělo. Promáčené tričko a podvlíkačky mu to neusnadňovaly.

Čuprmegamachrman se opět objevil. Tentokrát běžel po vedlejší ulici a bylo jasné, že běží za něčím. Něco se dělo a John s Gregem museli být u toho.

„Rychle!“

„Snažím se,“ řekl Greg a dýchal jak horolezec na K2.

Chvilku běželi po silnici, jindy museli přeskočit plot a pokračovat přes cizí pozemek. Čuprmegamachrman je nejspíš vůbec nezpozoroval, protože bezstarostně pokračoval dál. Jeho cesta byla rovná. Neřešil, kudy má běžet, co podběhnout, co přeskočit. Pospíchal a jeho pohyby byly ladné, jak kdyby nebyl člověkem, ale divokou šelmou.

Padesát metrů od něj pokračoval John. Snažil se držet tempo a současně dbát na to, aby nebyl viděn. Pomalu opouštěli samotné město a pouštěli se do předměstí, kde obydlení řídlo a naopak přibývalo zalesněných ploch. Jejich cíl zahnul více do lesa. John začínal tušit, kam míří.

„Nesmí tam být dřív než my!“

„Kde?“ ptal se Greg.

„Míří k dřevoskladu.“

Beton vystřídalo bahno, protože déšť promáčel okolí důkladně. John a Greg ale běželi dál. K dřevoskladu to bylo necelých sto metrů, když začali vnímat oranžovou záři. Dřevosklad hořel. V dálce zněly sirény.

John se začal blížit k Čuprmegamchrmanovi. Ten ho konečně zahlédl a snažil se ještě zrychlit. John měl těžké nohy. Bláto cákalo a on si připadal jako by ho chtělo celého oblepit. John ale měl velkou motivaci. Musel toho hajzla chytit a opravdu se mu podařilo ho dohnat. Z posledních sil se vybičoval k velkému skoku a Čuprmegamachrmana strhnul na zem. Jejich těla dopadla s čvachtavým zvukem do bahna.

„Co to děláš, ty blázne? Vždyť to bouchne,“ křičel zoufale Čuprmegamachrman.

„Tentokrát nikoho nezachráníš, ale to my,“ smál se John, který si klidně mohl dát přízvisko „bahnitý“. Pár metrů od nich hořel dřevosklad.

„Nic nezachráníte, vy hlupáci,“ řekl Čuprmegamachrman a pak celý dřevosklad vybouchl.

 

John i Greg měli štěstí, že z toho vyvázli bez vážnějších zranění, ale v kanceláři kapitána Budweisera byl na ně žalostný pohled.

Stále měli na sobě zablácené superhrdinské obleky, avšak už bez písmenek na hrudi. Ty se prostě odlepily. Johna alespoň těšilo, že jeho podvlíkačky nemají růžovou barvu. Hnědá však také nevypadala lichotivě a John ihned, co vstoupil na stanici, říkal, že je to jen bahno.

Seděli před pracovním stolem kapitána Budweisera a čekali na ortel. Kapitán chodil sem a tam z jednoho rohu místnosti do druhého.

John a Greg měli průser. Opravdu velký a závažný. Megaprůser. Čuprmegaprůser.

„No tak kapitáne, chcete udělat světový rekord v přešlapování po kanceláři?“

„Drž hubu, Johne.“

„John má pravdu, kapitáne. Takhle se akorát unavíte. Přitom máte tak pohodlné křeslo. Teda ne, že bych ho zkoušel, ale…“

„Vypadni Gregu.“

„Prosím?“

„Vypadni! A okamžitě!“

„Ale já sem..“

„Véén!“

Greg zklamaně odešel. V kanceláři zůstali jen zablácený John a nasraný kapitán Budweiser.

„Johne…. Ty si totální kretén, pablb, hovado, idiot, vylízaná palice a někdo tak strašně imbecilní, že to ani není možný! Já bych tě..“

„Kapitáne, to…“

„Do prdele, teď křičím já! Ty si natolik blbej, že ještě skáčeš do řeči velícímu důstojníkovi, když na tebe nadává. Johne, vy jste to tak strašně zkurvili, že to snad ani není možný. Uvědomuješ si jakej je to průser?“

„Ano.“

„Uvědomuješ si, že bylo kurevský štěstí, že v tom dřevoskladu nebyl žádný člověk a zemřelo jen pár myší, krys, jeden zajíc, dvě koroptve, jedna trojnohá srnka a slepý kocour majitele skladu?“

„Žádná veverka mezi obětmi nebyla?“

„Ne!“

„Do háje, to je škoda,“ zaklel John.

„Ty si ze mě dál normálně děláš prdel. Chápeš a dochází ti vůbec, že kdyby tam byli lidé, tak bys mohl za jejich smrt?“

„Ano. Je mi to líto pane. Ale někdo už toho pošahance musí zastavit.“

„Myslíš Grega?“

„Ne, Čuprmegamachrmana.“

„Mám pocit, že za pošahance jste teď vy dva volové, protože se chováte jak puberťáci. Oblíkáte se do růžových..“

„Byly fialové.“

„..do růžových podvlíkaček povídám a vypadáte jak utečenci z psychiatrické léčebny. Ten pošahance, jak mu říkáš, pomáhá městu a zachraňuje životy. Na rozdíl od tebe a Grega, protože vy lidi akorát ohrožujete.“

John cítil, jak se mu zvyšuje tlak.

„My? Ten chlap je…prostě není ten, za koho se vydává. Žádný superhrdina. Spíš supervychcánek.“

„Supervychcánek, který čistí město od kriminality. Vždyť už nemusíme skoro nic dělat. To on vše vyřeší.“

„Jasně. A to vám vyhovuje. Nic nedělat, a aby to vyřešil někdo jiný.“

„Tenhle tón si vyprošuju! Asi Johne, zapomínáš, díky komu jsi ještě ve službě. Nebýt mně, tak jsi dávno suspendován. Díky mně a tomu, že jsi sbalil psycholožku, co tě měla odtud dostat. Ahá, počkej. Proč mám pocit, že na Čuprmegamachrmana jen žárlíš?“

„Můžu vás, kapitáne uklidnit, že to v tom nehraje žádnou roli. Čuprmegamachrman je podvodník a já to dokážu.“

„Johne, já tě varuju. Jeden přešlap, nějaká blbost, chyba a u policie končíš rychlejc než bys řekl – jsem to ale idiot – jasné?“

„Myslel jsem si, že mi budete víc věřit, ale koukám, že z toho magora zblblo celé město,“ řekl John a kvapně odešel z kanceláře.