Jak jsme my chlapi zachraňovali Ježíška

Anotace: situace se zhoršovala . . . fakt letos nedorazí . . . zanalyzovali jsme vzniklou situaci . . . zapnul jsem noťas . . . podíval jsem se na svého otce . . . naděje v jeho očích pohasla . . . co bude k večeři? . . . jsme zachránění :-)

 

 

Jak jsme my chlapi zachraňovali Ježíška

 

 

     Situace se zhoršovala den ode dne, či spíše hodinu od hodiny. Letos Ježíšek nepřijde. Ano, už to bylo skoro jisté. Bylo již 19. a nikde nic. V minulých letech se již touto dobou u nás vyskytoval ozdobený stromek, vánoční výzdoba koukala z každého rohu. Vůně vonných lampiček se trochu třískala s vůní cukroví, což ale nikomu zásadně nevadilo. Protože, ano, tohle všechno nasvědčovalo, že tento rok zase přijde, nebo se přibatolí, kdyby to náhodou bylo batole. Ale vždyť je to v podstatě jedno, i kdyby to byl dokonce ve skutečnosti sešlý stařec. Protože řekněme si to upřímně, kdo z nás ho ve skutečnosti měl možnost spatřit takříkajíc naživo? Kdo?, troufám si říci, že skoro nikdo. A jestli jste ho někdo z vás viděl, je to od vás vůči nám ostatním značně nefér, držet to pod pokličkou a nechat nás nevyvolené celý život v nejistotě!

 

     Abych se ale vrátil k původní myšlence. Takže fakt letos nedorazí. Naše maminka totiž stůně. Že vám hned nedocházejí ty souvislosti? Vysvětlím. Kdo zdobí stromek, kdo zdobí to ostatní, kdo peče linecké, kdo cinká zvonečkem? Jestliže jste doplnili – maminka, je to správně. A teď tedy vidíte, že mám pravdu. Naše maminka totiž stůně, a tak je jasné, že dárky dostanou všichni lidi kolem nás. Budou to například politici, silničáři, lékaři, ano i prodavači a obchodní zástupci, stejně tak lidé z dopravního podniku a také chovatelé v zoo. Jo, takhle to bude a ke vzteku samozřejmě je, že někteří z nich a opravdu nemohu jmenovitě jmenovat, si tu horu dárků vůbec nezaslouží. Bude to od Ježíška hrozný přešlap, faux paux, jak se říká. A my? My nic!

 

     S mým otcem jsme zanalyzovali vzniklou situaci a rozhodli se začít hledat řešení. Protože, jak všichni víme, každá situace ho má. Je jen třeba ho najít. Optimální řešení totiž vždy existuje, to my muži víme jistě! Ale musíme s tím trochu pohnout, shodli jsme se, bylo již totiž 20.!

 

     Co tedy dělat? Nejjednodušším řešením se zdálo, že bych se oženil a přivedl tak k nám do rodiny novou čerstvou hospodyni. Pokud by byla dostatečně výkonná, jsem si jistý, že by to stihla! Zapnul jsem noťas.  Ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem se zpočátku domníval. Ne, že by nebyla děvčata na vdávání. Jenomže když jsem zadal datum svatby – nejpozději zítra 21., bylo to na ně moc hrrr. Snažil jsem se je trochu rozhoupat informací o tom, že jsem pohledný a ještě k tomu umím přes léto pást ovce. Ale vypadalo to, že tohle nebyly ty správné informace.

 

     Takže druhou možností bylo, že se nebude vdávat sestra. Řekne svému snoubenci: promiň, ale načas se vracím k mamince! Určitě to pochopí, na oplátku jí ale asi řekne: promiň, ale načas se vracím ke své bývalce. Jen nevím, jestli by nám pak doma nebrečela do těsta.

 

     Podíval jsem se na svého otce. Muži jeho věku si někdy pořizují takové kamarádky, které je dokáží pochopit lépe než jejich dlouholetá životní družka. Pravdou je, že původní družka pro tyhle kamarádky moc pochopení nemá.  Ale tohle – tohle je fakt výjimečná situace, to by ta naše mamka pochopit mohla nebo nemohla? . . .

 

     Takže, co? Evidentně jsme byli ve slepé uličce! Zde jsme ovšem nemohli již déle setrvávat, protože už bylo 22. Zoufalství, zoufalství . . . A máš aspoň nějaké dárky?, zeptal  jsem se otce. Tak jsem se vlastně přiznal, že už přece jen nějaký ten rok na Ježíška nevěřím. Bohužel ani dárky neměl. A ty? zeptal se s jistou nadějí, ale když viděl můj výraz, ta v jeho očích pohasla . . . ani já. Co budeme dělat? Nevěděli jsme . . .

 

     Nejlepší by tedy asi bylo dělat, jako že už je jaro, usmála se na mě skvělá myšlenka.  A nebude to trapné, až se tě kámoši zeptají, co ti přinesl Ježíšek a ty řekneš, že nic, protože je jaro? Trochu rozpačitě poznamenal otec. Budeme muset potvrdit naše selhání. No co naplat, vždyť jste viděli, že jsme se fakt snažili. Ale holt, snaha někdy přijde vniveč. Zkrátka nakonec jsme se k celé věci postavili zpříma – jak to dokážeme jen my chlapi!

 

     A co bude k večeři?, připomněl jsem nechtěně i další špatnou stránku neexistence vánoc. Že totiž nebude nic k večeři a s největší pravděpodobností ani k zítřejší snídani . . . Ano, slyšíte dobře, nebude nic ani zítra, a to už bude prosím 23.!

 

     Byli jsme už natolik unaveni a zdrceni těmi stresujícími přípravami na ty letošní nešťastný vánoce, že jsme pocítili potřebu sdílet ten smutek i s jinými lidmi. A tak, navzájem se podpírajíc, vyrazili jsme na růžek do hospůdky.

 

     Domů jsme, opět navzájem se podpírajíc, dorazili až pozdě v noci. Co nás vyděsilo, bylo zvláštní světlo, které zářilo skrze okna. Ježiši!, ono snad ke všemu ještě hoří! Jako šílení jsme s otcem vyběhli schody. V úžasu jsme zůstali stát v předsíni. Zář vycházela ze světýlek na vánočním stromku. Z kuchyně se linula známa vůně lineckého. Naše drahá maminka vykrajovala další plech a už vůbec nevypadala, že by stonala.

 

     Ach, Ježíšku, ve skrytu duše jsme tajně doufali, že to přece jen dáme! Dali jsme si placáka! Ano, zítra, náš milý Ježíšku, můžeš klidně přijít, jsme připraveni !. . . Jsme zachráněni . . . :-).