Můj přítel kufřík

Můj přítel kufřík

Anotace: jak rychle nezbohatnout...

 

Taky se vám stalo, že jdete po ulici a jen si tak přemýšlíte jaké by to bylo najít nějaké peníze na zemi? Mě ano. Tedy já, nejlépe někde v lese beze svědků a rovnou celý kufr. Nesměl by ho ale nikdo postrádat, protože bych pak nesnesl to pomyšlení, že on tou ztrátou hrozně strádá a trápí se!

To bych ten kufr okamžitě vrátil majiteli, nebo bych ho alespoň odnesl na nejbližší služebnu policie.

 

Ale kdyby tam byl alespoň jeden, nebo tak dva milionky, to bych už věděl jak s nimi zatočit. Ne, kdepak žádné rozhazování, pěkně bych doplatil hypotéku a dal dětem na větší spoření.

Tedy snad, protože naše auto už je staré a bolí ho nápravy chudinku. Potřebovalo by nějak generálně poléčit.

 

Vlastně proč cpát do starého, když nové auto je plné sil a záruka vám zaručí....Tak stop, peníze je třeba investovat s rozmyslem, aby se pěkně dál množily. Žádný rozhazování nebude! To by mě za dva měsíce zbyly jen oči pro pláč.

 

Na druhou stranu ta stará fasáda na domě, to je pro ostudu. Ta se prostě bez peněz opravit nedá, když nejsem zedník. Sakra, budu muset asi sehnat nějakýho levnýho a pracovitýho meloucháře, protože stavební firma by mě pěkně podojila.

Škoda, že tam nejsou ty melounky tři. Hned by se to lépe plánovalo. Takhle budu muset víc šetřit při přerozdělování.

 

Ježíši, vždyť já jsem přece ženatej! To se musím poradit s manželkou. Snad se při tom nepohádáme, ale spíš jo. Ona je sice hodně chytrá, ale názory má naprosto opačné než já. Panebože, mám já tohle zapotřebí, takhle se nervovat.

Už jsem byl docela dobře vytočenej, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně ještě nic nenašel. To mě uklidnilo, ale zároveň připomělo jakej já jsem v životě smolař.

 

Nedávno jsem četl zprávu na internetu, jak nějaký houbař spatřil na kraji lesa opuštěnou dodávku s otevřenými dveřmi. Šel se podívat co se to tam děje(to důchodci dělají často) a hádejte co uviděl v úložném prostoru? Ano, středně velký pytel s penězi.

 

Široko daleko ani živáčka a on se začal chytat za srdce a zobat prášky na tlak. Udělalo se mu z toho tak zle, že si musel přivolat mobilem záchranku. No a když už byl v tom telefonování, zavolal i na policii, že našel auto s penězi.

 

Stal se z něho veliký hrdina. Když pak čekal na důchod, aby mohl zaplatit složenku za hospitalizaci v nemocnici, dostal od pošťačky dopis od policie, aby se neprodleně dostavil k doplnění svědectví s přidaným odstavcem, že pokud se nedostaví, čeká ho pokuta až padesát tisíc!

 

To víte, jelikož nebyl na takovou korespondenci zvyklý, moc mu to na zdraví nepřidalo. A což teprve, když mu soused doporučil, aby si pro jistotu najal právníka. Byl z toho opět skoro na mrtvici. Babička s ním už tejden nepromluvila a on se měl teď chystat autobusem do města bratru osmdesát kilometrů vzdáleného a vůbec se jako důležitý svědek necítil.

 

Jak je vidět, najít balík peněz asi není ten správný způsob jak zbohatnout, stejně jako třeba nápad hodně pracovat a šetřit každou korunu. To už je úplná hovadina...

 

Ponořen do těchto filozofických úvah, jsem kráčel opuštěnou ulicí a koukal pod své nohy v naději, že uvidím něco hezkého. Ne, nemyslím tím peníze, myslím tím cokoliv jiného hezkého. No, psí hovínko už vůbec nemyslím. To není hezké ani za mák, kor když si ho pak nesete kousek sebou.

 

Prostě jsem jen tak šel a zrovna míjel pootevřený kontejner na odpadky a v tom mi něco z čistého nebe vnuklo, abych se do něj podíval. Přísahám, že se do popelnic normálně nedívám ani když vynáším odpadkový koš! A protože se už stmívalo nasadil jsem si čelovku, abych měl volné obě ruce.

 

Jo pardon, čelovka neznamená prašit do něčeho čelem jak by se mohlo zdát, ale je to jen taková malá lampička na gumičce. Myslím, že něco podobného měli dřív horníci na helmách, ale pak to Číňani vymysleli jinak. Tak díky tomu ji můžu nosit pořád s sebou.

 

Ještě v době, kdy jsme nebyli obohaceni o tento vynález se to řešilo obyčejno baterkou, která vám pak svítila z pusy, pokud jste potřebovali dělat něco oběma rukama. A to tenkrát byly baterky plechové a baterie byly zvané "buřty", protože asi tak byly veliké. To pak nešlo při svícení nejen mluvit, ale někdy ani dýchat! Slintat s tím šlo pěkně. Fuj.

 

No prostě jsem prohrábnul pár papírových obalů, když už mi to všemohoucí poručil a rázem jsem zkoprněl...Nebojte to nic. Zkoprnět znamená být velmi zaražený až ztuhlý, teda podle wikipedie. Normálně jsem tam stál živý a svítil si čelem dovnitř a ani jsem neslintal.

 

V kuželu diodového světla jsem však spatřil krásný, malý, kožený a takřka diplomatický kufřík. Heuréka! Tipoval jsem, že by se do něho vešlo i víc jak tři melounky, ale jistě bude prázdný. No tak bóže, prázdný, ale přesto je roztomilý. A začal jsem se po něm natahovat.

 

Moc to nešlo a když už jsem ho jakoby povytahoval, spatřil jsem jak na jeho uchu jsou normálně přicvaknutá želízka. Taková ta stříbrná, policejní. Slovo zkoprnět začlo nabývat nového významu. A kromě toho, že se mi šíleně rozbušilo srdce a přišla na mě i potřeba velké královské stolice.

 

Na to však nebyl čas. Rychle jsem rozmýšlel co dál. Jestli ho mám hodit zpátky a pak si to po celý zbytek života vyčítat, nebo ho vytáhnout a pokud bude na druhém konci náramků useknutá ruka volat o pomoc? Taky se nabízela třetí varianta a to rovnou zavolat městskou policii.

 

Jednou rukou jsem stále držel kufřík v otevřeném kontejneru, tak abych neviděl druhý konec želízek a druhou se jal vytáčet číslo policie. Moje pozice nebyla úplně záviděníhodná, protože jsem nestál na zemi oběma nohama, ale tak napůl. Jestli jste viděli někdy sochu Discobolose, tak už víte jak jsem tam stál. A v tom se to stalo!

 

Telefon se mi vyškubl a sjel po stěně kontejneru až dolu pod kartony a igelitky s odpadky. Hrklo ve mě, ale stále jsem ho viděl, jak tam barevně svítí a po chvilce výsměšně zhasnul. Tomu říkají chtrej telefon? Hajzl je to!

 

To, že jsem se rozčílil, mi pomohlo zase jasně uvažovat a tak jsem chtě nechtě provedl výmyk přes hranu nádoby a byl jsem uvnitř. Poprvé v životě. A jelikož čelovka krásně svítila rozhlédl jsem se kolem a rozhodl se že ten kufřík prozkoumám zde. Samozřejmě jsem nejdřív nad sebou zavřel poklop, abych nebudil pohoršení případných kolemjdoucích.

 

Telefon jsem našel hned a za trest jsem ho vypnul, aby nezačal dělat zase nějaké naschvály, například vyzvánět a potom jsem se začal věnovat kufříku. Byl teda fakt nádherný, žádná useknutá ruka u něj nebyla, akorát nešel otevřít a protože měl kódové zámky, rozhodl jsem se otvírání nechat na doma.

To že byl zamčený, těžký a vlastnil policejní náramky, mi naznačovalo, že se mi plní můj odvěký sen a já se budu moci dohadovat se ženou o investičních fondech a nákupech nemovitostí...

 

Tok mých myšlenek přerušilo klepání, které znělo možná jako bouchání. Sakra, kdo to může být takhle pozdě. Napadlo mě a byl jsem tichý jako myška. Budu dělat, že nejsem doma.

"Vylezte ven občane! My o vás víme! Tady policie České Republiky." znělo zvenčí a klepání zesilovalo.

"Dále!" vykřikl jsem a vztyčil jsem se jako tankista na přehlídce vozidel, jednou rukou odhazujíc poklop a v druhé ruce kufřík, nyní už připoutaný k mému zápěstí.

Oba na mě nevěřícně zírali, protože čelovka na mé hlavě stále pěkně svítila.

 

"Co to tady provádíte občane" chtěli vysvětlení.

Mozek mi pracoval na plné obrátky: "Moc se vám omlouvám, ale moje žena mi omylem vyhodila důležité doklady a já jsem je tady hledal." Lhal jsem a zlehka pozvedl kufřík.

 

"Aha, no my jsme tady na sousedské udání, že to tady plundrují nějací bezdomovci." vysvětloval jeden z nich skoro omluvně.

 

"Ne, to bych si jistě všiml." uklidnil jsem je a usmál jsem se. "Dával jsem tady na to pozor!"

"Dobře, asi se tomu dá věřit." řekl ten druhý, zasalutoval a dodal:"Tak dobrou noc."

 

Odešli a já se vydal pomalým krokem domů s pocitem štěstí. Přišel jsem tak unaven a tak pozdě, že už jsem neměl sílu hledat pilku na železo, abych si mohl kufřík odepnout od zápěstí a tak jsme spolu spali až do rána. Náš vztah se tak prohloubil, že mi ani nevadilo, když jsem druhý den zjistil, že jsem pořád stejně chudý jako dřív.

 

Můj nový kufřík nebyl prázdný, ale peníze bohužel neobsahoval. Nevyčítal jsem mu to, protože všechno co bylo v něm bylo tak zvláštní a zajímavé...Zlobil jsem se pouze na svůj telefon, který mě ráno odmítnul vzbudit, protože byl vypnutý. A to si říká chytrý? Hajzl je to!

 

A to je tak všechno. Nebo vás zajímá co v tom kufříčku bylo za poklady? Tak já vám to povím. Samé krásné předměty tam byly: karty, kožené trenýrky, černá škraboška na ples, skládací jezdecký bičík a ještě spousta dalších maličkostí, které zatím neumím pojmenovat.

 

Co k tomu ještě dodat? Snad jen "Haleluja, tak přece jsem boháč!"

Autor Petrlesna, 28.03.2017
Přečteno 358x
Tipy 9
Poslední tipující: Coolina Coolinka, Koblížek, renales, jitka.svobodova, Jort
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

:o)) A opět jsi mě dostal. Tentokrát s baterkou v puse. Skvělý odstavec! A vůbec, opět výborný humor. Jsi má „krevní“ skupina. Fakt.

17.05.2017 09:13:55 | Koblížek

Děkuji za pochvalu. Od člověka, který ví jak psát to potěší dvojnásobně.

17.05.2017 21:38:59 | Petrlesna

:o)) A opět jsi mě dostal. Tentokrát s baterkou v puse. Skvělý odstavec! A vůbec, opět výborný humor. Jsi má „krevní“ skupina. Fakt.

17.05.2017 09:13:34 | Koblížek

tak to jsem se skoro počůrala smíchy :)

30.03.2017 20:35:03 | renales

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter