Návštěva

Návštěva

Anotace: ...

Tento příběh musel nutně uchopit nejlepší ze spisovatelů, proto jsem nelitoval času a námahy. Téma tak obrovské, jako návštěva bytosti z vesmíru nesnese povrchní zpracování. Až dosud přistávali mimozemšťané výhradně na území Spojených států, kde o tom Spojení stáťané vzápětí natočili film. Většinou se jednalo o osoby naší planetě nepřátelské, po dílčích úspěších později na hlavu s tykadly poražené.

 

Tato návštěva se liší jednak v tom, že jako cíl posloužila naše vlast a dále v tom, že vyslanec jiného vesmíru byl z hloubi dobrotivý a přející, jak bychom řekli my, čistá duše.

 

„Jenže jak s ním budeme mluvit,“ zašeptal pan premiér ministrovi vnitra podrážděně. Celá delegace stála tváří v tvář návštěvníkovi.

 

„Zaplatíme mu kurz,“ navrhl ministr vnitra. Premiér potřásl hlavou.

 

„Na tohle nemáme peníze!“

 

„Tak uděláme sbírku… nebo se budou sbírat víčka od pet flašek,“ procedil ministr vnitra a dodal: "manželka má jazykovou školu..."

 

"Střet zájmů," pravil pan premiér.

 

"Ne střet zájmů, ale střed zájmu," zavtipkoval pan ministr. Oba se krátce uchechtli, ale vzápětí nasadili etiketový výraz.

 

"Jestli pánové dovolí...," řekl mimozemšťan. Delegace zdvihla obočí.

 

"Ano, jakožto skaut, nebo jak tomu říkáte, jsem kompetentní k dekódování jakéhokoliv jazyka a jeho zákonitostí během několika mili... pardon, jak tomu říkáte?"

 

"Sekund," doplnil servilně pan prezidentův mluvčí. Neměl tu sice být, ale nepodařilo se jej odehnat.

 

"Ano, sekund, děkuji," obrátil se mimozemšťan na důležitého lokaje s úsměvem.

 

"Prosím, zaujměte místa," vybídl pan premiér a všichni se posadili. Premiér si urovnal mikrofon a zahájil uvítací proslov. Ministři pozorně poslouchali a mysleli na něco jiného, mimozemšťan analyzoval každé slovo a pan prezident odešel.

 

"... a nyní dovolte, abychom vás seznámili s nejdůležitějšími výdobytky naší civilizace," zakončil premiér a vzápětí mu ujelo: "Dávám hlasovat, kdo je pro..., pardon."

 

Prezidentův mluvčí využil slabosti předsedy vlády a vzal si slovo: "Prosím k vozu."

 

Aby bylo zřejmo, vláda rozhodla, že hosta seznámí s životním standardem občanů, aby jej se vší skromností šokovala vyspělostí pozemské civilizace. Vůz byl připraven. Vyjeli zcela neformálně.

 

Pan mluvčí se dmul pýchou a důležitostí a jal se popisovat:

 

"Máme vynikající dopravní infrastrukturu, jak městskou, tak meziměstskou a mezistátní. Moderní člověk se dostane prakticky na jakékoliv místo na planetě během několika hodin. Může si dopřát komfort cestování za prací i za zábavou."

 

Automobil čekal v dopravní zácpě a mimozemšťan se zájmem pozoroval svět za okénkem. Po necelé půlhodině se kolona hnula, nějaký nedočkavý řidič prudce předjel delegaci a smykem se vecpal před vládní automobil.

 

"Sebevrah," prohodil řidič.

 

"Co je sebevrah?" zeptal se host z jiné planety. Mluvčí opět opanoval situaci, byl téměř vždy ze všech nejrychlejší.

 

"Tak se říká člověku, který se dobrovolně rozhodl ukončit život."

 

"Čí život?"

 

"Svůj pochopitelně. Pokud se někdo rozhodne ukončit jiný život, než svůj, nazýváme ho vrahem a přirozeně ho trestáme."

 

"A sebevrahy trestáte také?" zeptal se mimozemšťan.

 

"Ne, sebevrahy potrestat nemůžeme... bohužel," vysvětlil mluvčí, "ale teď zpátky k něčemu příjemnějšímu. Prioritou pro všechny vyspělé země je hospodářský růst, který se mimo jiné projevuje dostatkem zboží a služeb. Ano, dostatek je na předním místě zájmu každé vlády. Proto dovolte, abychom vás seznámili s naprosto standardním nákupním centrem, kde mohou občané uspokojit veškeré své potřeby."

 

Zajeli do supermarketu. Manažer prodejny, když zahlédl společensky oblečené postavy, vyběhl z kukaně a zaujal vyčkávací postoj. Mluvčí ho blahosklonně seznámil se situací a požádal, aby se veškerý personál choval tak, jako by byli standardní zákazníci. Aby podpořili tuto iluzi, vzal si každý z delegátů po vozíku hned poté, co jim manažer vysvětlil systém řetízků a pětikorun. Nastoupili okružní jízdu.

 

„Zde, oddělení masných výrobků, opakuji, masných výrobků,“ hlásil mluvčí důležitě. Zachvátila ho představa, že mimozemská civilizace smekne před játrovou paštikou a také ji s hrdostí pozdvihl z regálu návštěvě před obličej. Mimozemšťan nasál molekuly, pronikající přes alobal a okamžitě vyhodnotil: „Konzervant E250, stabilizátor E410, E407, E508, zvýrazňovač chuti E621, E35, poslechněte, tyhle věci my umíme z jídla nedestruktivně odstranit, rádi vám pomůžeme.“

 

Manažer se zasmál nad infantilním nápadem: „To samozřejmě děkujeme, ale my tam tyhle, jak vy říkáte, věci, dáváme úmyslně.“

 

Mimozemšťan se podivil: „Tak? A je k tomu nějaký důvod?“

 

„Samozřejmě,“ pravil manažer znale, „dáváme je skoro do všeho. Děláme to proto, aby vydržely dlouho v regále.“

 

„A lidé to dobrovolně jedí?“

 

„No ano!“ trochu podrážděně odpověděl manažer.

 

„Tak to mají štěstí, že u vás netrestáte sebevrahy.“

 

„Nerozumím, nechápu…,“ manažer se nejistě rozhlédl po delegaci.

 

„Budeme pokračovat,“ vyřešil mluvčí zkušeně trapnou situaci a vláda znovu roztlačila své vozíky.

 

 Další prohlídka supermarketu se již obešla bez komplikací, nepočítáme-li scénu, kterou ztropila důchodkyně, jíž vadilo, že delegace využila zákonem danou absolutní přednost, která podle jejích představ platí nejen na komunikacích, ale i u pokladny.

 

„Ta žena nevypadala jako člověk,“ ohlédl se mimozemšťan za rozlícenou penzistkou.

 

„Ale ano, částečně to člověk je, pouze je stará,“ prohodil pan premiér.

 

„Stará? Tohle vy dovedete?“ zeptal se mimozemšťan s obdivem.

 

„Jistěže, náš vyspělý zdravotní systém je na takové úrovni, že se neustále zvyšuje průměrná délka života. Ostatně můžete se přesvědčit. Navštivme naše moderní Centrum věkově pokročilých.“

 

„Míněno starých?“ zeptala se návštěva.

 

„Ne, správný výraz je věkově pokročilý, zní to úplně jinak. Neurazí to a na to si u nás dáváme velký pozor.“

 

„Aha,“ řekl mimozemšťan.

 

V recepci si nechali přiběhnout ředitelku a vrchní sestru. Obě byly velmi nervózní. Mluvčí se díky tomu cítil důležitě a nadřazeně a žoviálně vyjádřil přání, které je zároveň rozkazem: „Tak koho tady máte nejstar… nejpokročilejšího? Náš host by se s ním rád seznámil.“

 

„No tak, Katuško, vy to budete vědět. Tak koho tady máme?“ obrátila se ředitelka na vrchní sestru a její oči prosily, nařizovaly, vyhrožovaly… Vládní kabinet se ve starobinci nesejde každý den a ředitelka měla funkce v nezdravé úctě.

 

„Pana Havelku ne, tomu je sice devadesát čtyři, ale ten by se určitě snažil interpelovat kvůli studenému jídlu a dělal by problémy. Nejlepší bude paní Honzátková, osmdesát devět let, teď je půl třetí, tak bude ještě při smyslech. Můžeme výtahem,“ pravila vrchní a přivolala zdviž.

 

Stará paní je přijala na kolečkovém křesle, přes kolena deku s třásněmi, žilnaté ruce položené na opěradlech. Nepřítomným pohledem hleděla skrze politickou elitu, dokonce ani mimozemská delegace ji neprobudila z letargie.

 

Ministr zdravotnictví, který se dosud držel zpátky, což znamená, že se nedostal ke slovu, vycítil vhodný okamžik k tomu, aby zdůraznil důležitost svého resortu.

 

„Tak osmdesát devět, říkáte. Neberte to jako nějaké chlubení, ale zdravotní systém je u nás opravdu vysoce propracovaný. Máme dokonale organizované zdravotní pojištění, máme celou síť zdravotních pojišťoven, občan může uzavřít celou řadu pojištění, která se týkají jeho zdraví. Jak vidno, zdraví je u nás na prvním místě.“

 

„To pojištění musí být vynikající věc,“ řekl mimozemšťan s obdivem. „U nás se obyvatelé dožijí přesně vašich čtyřiceti let a pak se vypnou.“ Vláda se po sobě hrdě podívala, lze-li to takto vůbec říci.

 

„Ale my se vypínáme v plné síle těla i rozumu. Ta paní mi připadá jakási nepřítomná. Myslí vůbec?“ zeptal se host vzápětí a vláda přešla z pýchy do střehu. Ministr zdravotnictví pohledem vybídl pracovnice k ofenzívě.

 

„Ó ano! Té to myslí velmi dobře,“ vykřikla vrchní sestra a obrátila se na stařenu.

 

„Babi, babi, slyšíte mě? Kolikátého berete důchod?“ zakřičela paní Honzátkové do ucha.

 

„Třináctého,“ pokývala hlavou babička. Vláda uznale zamručela.

 

„A kdy za vámi jezdí děti?“

 

„Třináctého,“ pokývala hlavou babička.

 

„Úžasné,“ pravil host a také se zeptal: „A co to máte tady pod opěradlem za krabici, paní?“

 

„To jsou moje prášky na dneska,“ odpověděla babička Honzátková a protože ji téma zaujalo, pokračovala: „Tady mám na srdce, pak tady na tlak, pak tady na ledviny, pak na klouby beru, na cévy, na játra, pak proti zákalu, na krev, na žaludek, taky proti kašli, proti cukrovce taky beru, pak taky na ledviny…“

 

„To už jste říkala, to neplatí,“ snažil se ministr zdravotnictví zachránit, co se dalo. Host zavrtěl nechápavě hlavou.

 

„Tohle všechno jíte každý den? Proč?“

 

„Jináč už bych tu nebyla,“ odvětila paní lakonicky.

 

Ministr se opět chopil slova: „Díky naší farmacii jsme schopni prodloužit člověku život doslova o desítky let!“

 

„Ach tak, rozumím. Vy jim zajišťujete přísun prášků, aby vám déle vydrželi na regále,“ pochopil mimozemšťan situaci, na kterou byl ministr tak hrdý. Ten se chystal srovnání s paštikou kategoricky odmítnout, ale vrchní sestra se začala smát.

 

„Jestli je vám tu něco k smíchu, nikdo vás tady nedrží,“ otočil se ministr na sestru přísně. Host zdvihl prst: „Dobrý nápad,“ řekl a přikročil k babičce na vozíku. „Paní Honzátková, chci vám na rozloučenou říct, že vás tu nikdo nedrží!“ Pak se otočil ke svým průvodcům: „Nemůžete takového člověka prostě vypnout? Vždyť se evidentně trápí.“

 

„To by bylo neetické a nehumánní,“ odbyl celou věc ministr zdravotnictví. Odcházeli.

 

„Divné, celé je to takové divné,“ zamýšlel se host, „lidé se u vás živí jedem, který je rozkládá zaživa a současně do nich další lidé cpou jiné jedy, které ten rozklad prodlužují do nekonečna. Asi mám štěstí, že mohu odletět a v pravý čas se vypnout.“ Politici, kteří si od spřátelené civilizace, na kterou chtěli udělat dojem, slibovali mnohé výhody nejen pro sebe a své příbuzné, ale částečně i pro zemi, se rozpačitě loudali za ním. Nějak se to nevyvíjelo podle jejich představ.

 

Zamířili do zahrady, jež byla součástí domova pro seniory. Nebyla ničím nápadná, rostly tu stromy a keře, cestičky vypískované, tráva posečená, kolem dokola třípatrové bloky jako regály. A v nich nakonzervovaní důchodci. Ale z jednoho okna se ozývala hudba. Host se zastavil a napjatě poslouchal. Mluvčí ukázal rukou vpřed, tak se v diplomatických kruzích vybízelo k pokračování, ale host vztyčil do výše dlaň a nařídil stopku a mlčení. Nikdo ničemu nerozuměl, což nebylo zas tak výjimečné, ale v tomto případě se tak všichni i tvářili, což se vymykalo. Z okna se rozléhal hlas, žena zpívala Ave Maria, melodie jako by rozechvívala listy stromů a splývala s paprsky slunce, jiskřila na zrnkách písku a hladila hebkou trávu. Mimozemšťan strnule naslouchal. Žena dozpívala, hudba utichla.

 

"Kdo to byl?" zeptal se mimozemšťan.

 

"Schubert, Franz Schubert," odpověděl  zdravotnický ministr. Napadla ho otázka,  u které zdravotní pojišťovny byl slavný skladatel pojištěný.

 

"Ach tak, Schubert, to si musím zapamatovat," zasnil se mimozemšťan. Pak se otočil čelem k delegaci.

 

"Pánové, je právě čas k návratu. Náš původní záměr s vaší civilizací byl, že navážeme přátelské vztahy a poskytneme vám určité technologie, které by vás případně mohly posunout ve vývoji. Dle zjištěného by to však bylo téměř jistě cosi jako házení perel sviňákům..."

 

"Sviním," opravil ho mluvčí servilně.

 

"Sviním, děkuji. Ještě před chvílí jsem byl rozhodnutý opustit tuto planetu bez možnosti návratu... jak to říkali nějací vaši předkové: Návrat nežádoucí, ale změnil jsem názor. Nemůžete být tak úplně beznadějní, když dovedete stvořit takovou hudbu. V tomto smyslu podám o lidech hlášení představenstvu. Buďte v očekávání věcí budoucích. A nezapomeňte vyřídit pozdrav tomu Schubertovi..."

 

Autor JaJarda, 18.08.2017
Přečteno 288x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Radhuza
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter