Plísňáky

Anotace: Móda se vrací a nikdo s tím nic neudělá. Ani umrlci ne.

Před očima jsem měl mžitky. Když jsem se trochu vzpamatoval, uvědomil jsem si, že ležím na chodníku. Nemotorně jsem se postavil na nohy a začal se rozhlížet. Jako první mě zaujal automobil zaražený ve výloze starožitnictví. Za tou károu pak stál hlouček lidí, někteří křičeli a plakali, jiní tasili své mobily a zřejmě si tu spoušť natáčeli. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat blíž. „Ehm, promiňte, s dovolením,“ žádal jsem přihlížející. Zdálo se, že mě neslyšeli. Chtěl jsem se tedy prodrat mezi nimi, s překvapením jsem však shledal, že jsem mezi lidmi prošel tak nějak… moc snadno. Ještě jsem se po všech naposledy ohlédl, abych se ujistil, že jsem nikomu neshodil kabelku nebo neroztrhnul kabát. Nikdo se na mě ani nepodíval, takže asi v cajku. Otočil jsem se k autu. Pod zkřiveným podvozkem zřejmě někdo ležel, ven mu čouhaly jen nohy v roztržených džínách a barevné tenisky. „Ha, ten borec má stejné křusky jako já —,“ začal jsem. Jenže pak mi to došlo. Měl ty křusky, protože jsem to nejspíš já byl.

„No, docela hezký představení, řek bych,“ ozval se nějaký hlas. Bylo ho slyšet i přes ten rámus všude kolem, nevím proč. Když jsem po zdroji zvuku začal pátrat očima, spatřil jsem kluka opřeného o zeď vedle rozbité výlohy, jak na mě čučí a směje se. Vypadal, jako že ho ta nehoda ani trochu nevzrušuje. „Klid kámo. No tak jsi natáhl bačkory, to je toho. Mohls‘ dopadnout i hůř, to ti povidám,“ začal. „Hůř? Vždyť mě zmasakrovalo auto! Proč nikdo z těch čumilů nic nedělá? Kde je nějaká záchranka? Je tohle jen taková ta přechodná smrt, než mě oživí?!“ začal jsem hysterčit. Kluk ke mně přišel blíž a položil mi svou vyzáblou ruku na rameno. „Myslím, že na tobě už není co zachraňovat. Buď rád, že si vidíš jen nohy. Zbytek vypadá mnohem strašidelněji, to mi věř. A teď, jestli bys byl tak hodný, mě následuj,“ řekl. Jelikož mi nic nedávalo smysl, nebyl jsem schopný kriticky uvažovat. A tak, přestože mi maminka vždy říkala, ať s cizíma nikam nechodím, jsem se vydal za tím prapodivným týpkem.

Šli jsme fakt pomalu. Až teatrálně, nejspíš chtěl, abych se ohlížel po té spoušti s autem. Lidi pořád běhali a křičeli, do toho přijela sanitka. Měl jsem chuť se ještě vrátit a říct jim, že jsem tu, že mě jen musí vyprostit zpod toho vraku. Ale zároveň jsem tak nějak cítil, že to nemá cenu. Hned za tímhle myšlenkovým vlakem následoval další. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal jsem se kluka. Tak nějak jsem věřil, že odpověď znám: čekal jsem, že se ten týpek otočí, vyroste do výšky tří metrů, místo obličeje bude mít obnaženou lebku a bude cvakat zubama, zatímco na mě bude řvát „Já jsem Smrt sama!“. Kluk se ale zastavil, a když se ke mně otočil, vypadal pořád stejně. „Asi jsi mě takhle nečekal, chápu, ale jsem Posel smrti,“ řekl suše. Je pravda, že když už člověk umře, čeká, že smrťák aspoň přijde nějak oháknutý, ale tohle děcko na sobě mělo zmuchlanou mikinu a plísňáky. „Posel smrti, v těchhle gatích? Děláš si srandu? Vždyť to už se dávno nenosí,“ vytkl jsem mu. „Ty víš hovno, co se nosí. Už tuhle práci nějakou dobu dělám a zatím mi všichni ty džíny chválili,“ odpálkoval mě plísňový hipstr. Pokrčil jsem rameny. Nemínil jsem se s ním hádat, aspoň zatím ne — nevěděl jsem, co mě s ním ještě čeká. Jestli vedle něj skončím na nějakých tři sta let, nechci to s ním mít rozházené.

Pokračovali jsme v cestě. Vedl mě normálně po ulici, auta námi projížděla, jako bychom byli duchové. Když nad tím tak přemýšlím, dává to smysl — byli jsme duchové. Posel smrti toho moc nenapovídal, já jsem však měl spoustu palčivých otázek, které jsem mu chtěl co nejdříve položit. Začal jsem s tou nejočividnější. „Kam teda vlastně jdem?“ „Kam bys tak asi řek, že jdem?“ zachechtal se můj průvodce posmrtným životem. Ani jsem nemusel moc přemýšlet. „Jestli hledáš nějaký tunel, tak tady kousek za těma barákama jeden je,“ navrhnul jsem. Posel smrti na mě vrhnul zhnusený pohled. „Tunely už dávno nedělám, abys věděl. Jednou se mě umrlec pokusil nalákat na vlakový tunel. Nesnáším vlaky,“ zasyčel. Radši jsem to dál nerozmazával (jak se asi smrťák může bát vlaku?) a rozhodl jsem se, že na své myšlenkové vlaky radši použiju jinou metaforu. Jen tak pro jistotu, kdyby mi ten parchant snad četl myšlenky.

Dal jsem mu pár mírumilovných minut ticha, zatímco jsem si v hlavě pečlivě formuloval další otázku. „A tak teda kam mě vedeš? Myslím, teda chci říct, že, no, víš jak, hmm… když teda nejdeme do toho tunelu, budu tady s tebou muset chodit donekonečna?“ Odpověď jsem nedostal. Slizoun jeden!

Během naší procházky ve velmi přátelské a vůbec ne posmrtně nudné atmosféře jsme narazili na pár dalších Poslů smrti, kteří zrovna sklízeli dušičky takových nešťastníků, jako jsem byl já. Jeden z těch Poslů na sobě měl mnišskou kutnu z 15. století a zrovna vysvětloval situaci mladé bruslařce, která plakala a prstem ukazovala na pytel na odpadky, který se v té boční uličce povaloval vedle popelnic. Zděšeně jsem na to hleděl. „Tady je to docela normální. Gregor si vždycky bere tady ty mladý slečny, co špatně skončí, prý jim nabízí posmrtné nebe. Myslím si, že Gregor je tak trochu boží agitátor,“ prohlásil plísňák. „To ji fakt někdo nechal ležet v tom pytli? Jak ji jako chytili, když jela na bruslích?“ breptal jsem. „Vždyť jsem ti říkal, žes moh dopadnout hůř,“ prohlásil temně můj průvodce.

Došli jsme až k odlehlé části na předměstí. Posel smrti odbočil někam do lesa, což se mi vůbec nelíbilo — co na mě šije za bejkárnu? „Hej, tak o co tu vlastně jde?“ křiknul jsem na něj. Kluk se zastavil, vypadal, jako že už je vážně unavený tím, jak ho pořád zdržuju. „Jsi hrozně otravný, víš to? Většina umrlců zděšeně mlčí celou cestu a čekaj, co bude, a ty furt kecáš. Teď to ztratilo to svoje morbidní kouzlo, chápeš? No nic. Teďka projdeš tímhle houštím a najdeš tam dveře. Vypadá to trochu jako bunkr, jo. Možná jsme ho tak trochu zabavili. Umřelo tam pár feťáků, tak jsme jejich životy vykoupili za to, že ho pro nás budou hlídat. Je to brána k Smrti,“ vysvětloval Posel. „Jak to brána k Smrti? Já myslel, že vy všichni jste Smrt!“ vyjeknul jsem. „Néé, to je naše starší ségra. Dovedeš si představit, jak dlouho byste všichni žili, kdyby každého chcípáka musela vyřizovat osobně? Na to jsme tady totiž my. Dovedem umrlce k bráně, a šups, už jsi u ní. U terminálu si vezmeš číslo a čekáš v pořadníku. Při pohovoru rozhodne co s tebou.“ Zaraženě jsem poslouchal. „A co ti feťáci? Neudělají mi nic?“ zašeptal jsem. Posel zavrtěl hlavou. „Oni vědí dobře, co jsou zač ti, kteří přijdou. Dylan tě navede. To je ten, co nemá zuby.“

Pomalu jsem se rozešel k houští a naposledy se ohlédl k Poslu smrti. „Ty plísňáky jsou ale fakt nevkus, sorry,“ zasmál jsem se. Poslední, co jsem viděl, byl zuřivý výraz v Poslově tváři. Ozval se řev a zablesklo se.

 

 ***

„Pane Crowfielde, probuďte se! Sestro Higginsová, jak je na tom?“

Zasténal jsem. Všechno mě bolelo. Kde to jsem?

Cítil jsem na sobě pár připojených přístrojů. Dýchací maska, kapačky, kdovíco ještě. Když jsem se pokusil otevřít oči, oslepilo mě ostré světlo. Bolestivě jsem zase zaklapnul víčka.

„Pane Crowfielde, jestli mě slyšíte, pohněte hlavou ze strany na stranu,“ uslyšel jsem někoho. Trochu jsem s hlavou zavrtěl. „Výborně. Musím vám říct, že jste nyní v nemocnici. Měl jste nehodu, srazilo vás auto. Jako zázrakem vám skoro nic není. Několik týdnů tu teď ale musíte zůstat. Budete však v pořádku, to vám slibuji.“

 

 ***

Uběhly asi dva týdny, než mi lékaři oznámili, že budu moct odejít domů. Pověděli mi taky o té hrůzné nehodě, která mě sem dostala. Prý mě zpod toho auta vytáhlo několik lidí. Záchranáři mě oživovali asi čtyři minuty. Nikdo nechápe, jak to, že můžu normálně fungovat, nemám poškozený mozek ani nic podobného. Zázrak, prý.

Jelikož všechno oblečení, co jsem při nehodě měl na sobě, museli vyhodit, donesli mi nějaké čisté šaty. Obyčejné triko a kalhoty, ale lepší, než jít nahý.

Když jsem si šaty oblékl, zjistil jsem, že kalhoty jsou mi malé. Krucinál!

Na dveře pokoje zaklepala sestra. „Někdo vám donesl dárek. Přál si zůstat v anonymitě. Byl to takový mladík v mikině, dost hubený. Nepředstavil se, ale nechal vám tu tohle.“

Otevřel jsem krabici. Byl v ní vzkaz: „Myslel jsem, že by se ti mohly hodit. Jsou ve tvé velikosti.“

 

Plísňáky?!!!!