Když otec vařil a pekl

Anotace: Třetí povídka ze série, v níž je hlavní postavou můj otec.

     Můj otec byl bohém, umělecky založený a manuálně velmi zručný všeuměl, a tak není divu, že se věnoval i malířství. Tvořil originálně, což se neprojevovalo ani tak v tom, jak vyhlížely jeho oleje, převážně šlo o běžné krajinky, ale v rychlosti malování. Pokud nedokončil obraz od oběda do svačiny, nebyl spokojen. A to nesvačil. Určitě se ale s plátny nepáral. Rovněž matka s nimi nezacházela příliš šetrně. Prachu je zbavovala při úklidu, jako jiný nábytek, hadrem namočeným do saponátu. Když se s tímto způsobem péče o oleje vytasila před dvěma našimi známými malíři, kteří právě diskutovali o tom, jaký speciální přípravek ten či onen užívá při ošetřování svých pláten, moc nechybělo, a bylo pro oba umělce nutné volat sanitku. Avšak otcovy tatíkovy přežily a stále mají švih. Ale o tom jsem psát nechtěl.
     Jestliže měl Picasso modré období, proč by nemohl mít své období můj táta. A také ho měl, ale vůbec se netýkalo výtvarnictví, nýbrž gastronomie. Začalo tuším svítkem do polévky. Už nevím, proč nebyla tehdy máti doma, ale na otce každopádně připadlo uchystat bráchovi a mně večeři. Bujón z kostky zvládl hladce. Zdálo se mu to ale chudé, a tak si našel v jakési prokleté kuchařce recept na vaječný svítek. Fakt, že jej vyrobil, by nepředstavoval ještě to nejhorší. Vyhodit jsme ho mohli vždy, ale on nás nutil svítek i jíst.
     „Vezmi si toho svítku víc,” nabádal bratra. „Nebo ti nechutná?”
     „Ale ne, je dobrý,” uklidnil ho bratr. „Takový sytý, hned ho má člověk dost.”
     Po tomto jednoznačném svítkovém úspěchu přešel otec rovnou a bez výstrahy k pečení moučníků. Začal bábovkou a povedla se mu. Pokračoval mřížkovým koláčem, a ten byl ještě lepší. První varování, jemuž naneštěstí nevěnoval pozornost, přišlo na chatě, kde se snažil upéci jakýsi kulatý tvarohový koláč. Což o to, až do vyklápění se mu práce dařila a koláč i krásně voněl. Potom však přikryl formu se sladkou pochutinou velkým talířem, vzal obé do rukou a rychle převrátil. V téí chvíli koláč vylítl, prosvištěl vzduchem jako disk a přistál přímo do lavoru se špinavou vodou pod štokrdletem. A měli jsme po dezertu. Jeho to ale neodradilo, a tak došlo nevyhnutelně na perník.
     Těsto na něj vypracoval skvěle. Když ale dával pekáč do vyhřáté trouby, zapomněl zmírnit plamen a perník vlastně jen tak ožehl. Upečený vyhlížel navenek dobře – hnědý s krásně lesklým povrchem. Po vychladnutí jej rozkrájel a já se do něj u snídaně s chutí zakousl. Hned se mi mazlavé těsto z prostředku perníku přilepilo na patro.
     „Vždyť je to syrový!” zaječel jsem.
     „Cože? Jak syrový?”
     Táta uchopil jeden kousek a seznal, že mám bohužel pravdu. Naskládal rozkrájený perník tedy znovu na pekáč a dal do trouby dopéci. Vyrobil tak zřejmě první perníkové suchary na světě, tvrdé jako beton. Kdyby byl pyšný, mohl je zakonzervovat a vystavit do vitríny. Tam by na věky věkův připomínaly jeho gastronomické období, které pečením perníku skončilo.
     Vlastně ne úplně. Jednou jsem s ním totiž jel kolem cukrovkového pole. Řepné bulvy tam už byly navršeny do velkých hald a otec si hned vybavil, jak z nich za války vařili řepný med. A jak si na to vzpomněl, okamžitě jsme museli naložit plný kufr auta řepou. Doma bulvy čistil, řízkoval, vařil, až se mu podařilo naplnit tři třílitrové zavařovací sklenice hustou, tmavohnědou vazkou hmotou, kterou nás pak nutil mazat si na chleba s máslem. Bylo to tak odporně sladké, až to hořklo a pálilo na jazyku.
     Jednou mě táta přistihl, že snídám jen chleba s máslem, a ptal se mě, proč si na něj nedám ten řepný med.
     „Nechci s ním plýtvat,“ vysvětlil jsem s vážnou tváří.
     „Prosím tě, vždyť ho máme hodně,“ divil se.
     „Jednou ale stejně dojde. A já chci, aby nám vydržel dlouho,“ řekl jsem rozhodně.
     Řepný med jsme tedy měli, otcovy válečné vzpomínky se naplnily a jeho kulinářské výboje byly rovněž završeny. Zbývalo jen vynést vyvařené řepné řízky, neboť žádné prase, které by je zkonzumovalo, nebylo v dohledu.
     Právě jsem sypal ty odporně vyhlížející zbytky do popelnice, což se zájmem sledoval věčně šmírující domovník a ptal se, jestli chováme v činžáku králíky.
     „Bohužel ne,“ odpověděl jsem smutně. „Kdyby ano, tak by řepu sežrali, my potom zase ty králíky, a do popelnice bych vynášel jejich kosti.“
     Už ani nevím, co se nakonec stalo s tím tátovým slavným řepným medem. Zřejmě odešel tam, kam odcházejí všechny vzpomínky z mládí.