Blues o poetické bitvě ve starém domě

     Kdysi se ozvalo moje ego, nafouklo se a já jsem zatoužil, aby obecenstvo tleskalo aspoň jednou mým veršům. Víš, jak to bude krásné, nedalo ego pokoj, až se tvoje básně ponesou z pódia a lidé budou nadšeně poslouchat. Rozum sice namítal, že to zřejmě s nadšením publika tak horké nebude, ale nápad už se zrodil, takže jsem se pustil do příprav večera své poezie.
     Hned na začátku jsem zavrhl možnost, že bych básně přednášel sám. Nakonec se uvolila jedna moje známá, že je bude recitovat. Říkejme jí třeba Věrka. V příběhu ještě sehraje klíčovou roli. Také jsem si nedovedl představit, že by se pořad obešel bez hudebního doprovodu. Neměl jsem ponětí, jak by měla muzika k mé poezii znít. V hlavě jsem měl pouze zvuky, které vyluzovaly na četných strunách svých nástrojů unylé harfenistky, jak jsem to znal z dávných televizních nedělních chvilek poezie.
     Věděl jsem pochopitelně, že bych tím večer zabil. Kromě toho jediné harfenistky, které jsem znal, soustřeďovalo hudební těleso ve švýcarském Bernu, kde jsem je slyšel na benefičnímu koncertu po povodních na Moravě. Pochyboval jsem však, i když některé uměly česky, nebo z Česka přímo pocházely, že bych je přemluvil, aby přijely na můj večer.
     Už jsem byl ohledně hudby zcela bezradný, když jsem potkal kamaráda, říkejme mu Pavel, který nejen uměl výborně na kytaru, ale také skládal písničky. Požádal jsem ho, zda by mi nezabrnkal nějakou doprovodnou muziku k mým veršům, ale on, že to prý ne. Když tam má hrát, tak jedině vlastní tvorbu. Věrka, Pavel a já jsme se potom sešli a zkoušeli, jestli se Pavlova a moje dílka nebudou tlouct. Slovo tlouct píšu s plným vědomím. Kupodivu se však ve své protikladnosti báječně doplňovala.
     Zbývalo vybrat prostředí, kde to celé spácháme. Sál nemohl být moc velký, ale zato měl působit důstojně. Zapadl jsem do vinárny na přerovském Horním náměstí, abych si to promyslel, a když jsem vyšel ven, nějak to se mnou zamávalo a ocitl jsem se přímo před zachovalým historickým portálem takzvaného Korvínského domu. Stojí tam už pěkně dlouho, řekl jsem si, protože jako goticko-renesanční objekt patří ke zdejším nejstarším.
     Podle pověsti se tam prý setkali český král Jiří z Poděbrad se svým zetěm a nepřítelem uherským králem Matyášem Korvínem. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale do názvu domu se přízvisko Korvín dostalo. Navíc se mi chce věřit, že to tak bylo. To je místo pro mou poezii, rozhodl jsem. Jakmile bylo všechno secvičené a dojednané, rozeslal jsem padesát pozvánek a doufal, že by třicet lidí mohlo přijít.
     K mému úžasu dorazilo sto dvacet diváků. Natahaly se židle z vedlejšího sálu, vlezl jsem na pódium, Věrku po levici, Pavla po pravici, přivítal přítomné a recitátorka spustila. Poslouchal jsem ji a netušil, čí báseň to čte. Byla moje, samozřejmě, ale vůbec jsem nevěděl, co v těch slovech všechno je, vlastně co tam ona našla. Moje ego bylo pýchou na prasknutí.
     Dozněla první báseň, a zatímco Pavel hrál a zpíval blues, Věrka papír zmačkala do koule a hodila ji obloukem do obecenstva. Jak to zachází s mou poezií? rozčiloval jsem se v duchu, ale navenek zachoval dekórum. Jenže ona nedala pokoj a s druhou básní naložila stejně, s třetí rovněž, jen jimi pálila o poznání prudčeji a mně se to začalo líbit. Ostatně, co s básní, když už byla přednesena?
     Šlo to tak dál, až Věrka jednou papírovou koulí trefila do hlavy jistého chlápka. Byla v ní báseň těžšího obsahu, takže ho to nespíš zabolelo, sehnul se pro kouli a mrskl ji zpátky na pódium. Nikoho nezasáhl, ale publikum se smálo. Osmělil se jiný divák, sebral ze země kouli a šlehl jí po Pavlovi. Náhle se všichni sháněli po dalších papírových koulích, metali je po sobě i po účinkujících.
     Z poetického večera se stala parádní koulovačka všech proti všem a Pavel k té bitvě hrál čím dál divočejší muziku, asi pro povzbuzení bojovníků. Najednou mu šla scénická hudba, parchantovi. Vtom jsem si všiml, že stále více koulí dopadá na mě. Nakonec na mě útočili úplně všichni, obklíčili mě jako Jiří z Poděbrad Matyáše Korvína u Vilémova a já jim musel slíbit, že už žádné večery vlastní poezie pořádat nebudu. Slib jsem dodržel, ne jako ten zrádný Matyáš.
     Ještě, že ty švýcarské harfenistky zůstaly doma. Co kdyby některý dobře mířený sonet poškodil nějakou harfu. To by je sice ihned probralo z unylosti, ale zase bych měl víc nepřátel. S Věrkou a Pavlem jsme se potom picli v sousední vinárně, neboť první a poslední recitace mých veršů se mimořádně vydařila. Nikdo na ni jen tak nezapomene.