Ministerstvo lásky - 1

Anotace: Další z mých ministerských absurdních povídek, tentokrát má jen 2 díly.

     Lucie neměla dobrý den. Byla trochu otrávená. Nebylo to jídlem, které měla k snídani, i když ji rychle zhltnutá instantní kaše trochu tlačila v břiše. Příčina byla jiná: nastupovala do nové práce. Dlouhé roky pracovala na Ministerstvu kultury, ale poté, co ministerstvu došly peníze, bylo narychlo zrušeno, aby se předešlo jeho bankrotu. Bankrot ministerstva, to by byla nebezpečná věc. Mohlo by se zjistit, jaký majetek užívá. Patřilo k němu několik vil a jeden malý ostrůvek kdesi poblíž Kanárských ostrovů. Ministerstvo tam pořádalo různé kulturní akce pro ministry a jejich milenky. Nebylo možné dopustit, aby vláda přišla o možnost se trochu kulturně zrekreovat, zejména v době, kdy dochází peníze na odměny.
     Lucie se už dávno obávala, že se něco takového stane. To, že docházejí peníze, bylo vidět na každém kroku. Zaměstnanci byli už před rokem sestěhováni do kanceláří v horních dvou patrech, kde seděli po čtyřech v jedné kanceláři a pracovali na směny, aby se vzhledem k nedostatku stolů a židlí vystřídali. Dolní dvě patra byla pronajata a jakýsi politik tam provozoval fitness. Ve sklepě byl pak zřízen bordel. Místo odměn dostávali zaměstnanci vstupenky. Lucie očekávala konec s jistou rezignovaností. Ostatně se šuškalo, že ministerstvo nebude zrušeno bez náhrady. Politici se obávali, že by to mohlo vyvolat ve voličích nevoli. A pak také, co s tolika zaměstnanci. Ministerstvu chyběly peníze i na provoz a na odstupné už žádné nezbývaly. Ministři se dlouho radili, jak z té prekérní situace, až se skoro všichni shodli na výborném nápadu. Nazvali to komplexní řešení. Snadno pak získali podporu Horní, Spodní i Nejspodnější sněmovny, protože celý parlament krátce předtím ovládla strana Šťastná volba, která drtivě vyhrála volby. Všichni už měli plné zuby občanských hnutí ANO, NE, NIKDY a NEVÍM. A levice ani pravice je už taky nebavila. „Nový začátek, nová politika, nový svět“, bylo heslo strany Šťastná volba.
     Komplexní řešení, říkala si pobaveně Lucie, když to poslouchala v televizi. Předseda strany, Alois Kvíteček, byl právě ve studiu Václava Hlodavce a vesele se usmíval. „Pane předsedo, už delší dobu mluvíte o komplexním řešení, ale je opravdu správné, aby jedno ministerstvo, které je na pokraji bankrotu, nahradila tři nová ministerstva?“, řekl moderátor kousavým tónem. „Máme to spočítané“, přikývl Kvíteček. „No to doufám“, ušklíbl se moderátor. „Budou to malá operativní ministerstva“, pokračoval Kvíteček a upravil si růžovou mašli pod krkem. „Ministerstvo péče a Ministerstvo podpory“, reagoval moderátor, „tomu lze rozumět. Ale ministerstvo lásky? Není to trochu přehnané?“ „V žádném případě“, oponoval Kvíteček a jeho tvář dostala barvu mašličky pod jeho krkem. „Naším volebním heslem přeci bylo „Láska zvítězí“. Slíbili jsme našim voličům, že budeme prosazovat lásku. K tomu zcela jednoznačně potřebujeme adekvátní státní aparát.“

    Budova ministerstva svítila už zdáli. Jasně růžovou barvu nebylo možné přehlédnout. Lucie tu budovu znala z dětství. Býval to luxusní obchodní dům Kotva. Pak už jen obchodní dům Kotva, a pak ani nevěděla, k čemu budova slouží. Lidé se vrhli do obchodních center. Lucii by opravdu zajímalo, jak se státu podařilo získat do vlastnictví tři kdysi slavné obchodní domy. Byl to ovšem výborný politický tah. „My se státního majetku nezbavujeme, my kupujeme nový“, znělo všemi médii. Hráškově růžový bývalý Máj se stal Ministerstvem péče a sněhově Bílá Labuť se proměnila v Ministerstvo podpory. Růžová Kotva se proměnila v Ministerstvo lásky. „Fuj“, řekla si Lucie, když vstupovala do budovy. „Jste zařazena na místo spodního rady Oddělení Laskavé komunikace Odboru pro podporu menšin“, četla v listině, kterou držela v ruce. „Třetí patro a doprava“, řekla paní ve vrátnici, když jí ukázala papír. Moc laskavá nebyla, napadlo Lucii. Seděla za přepážkou s podmračeným výrazem a měla na sobě růžové triko s nápisem „S úsměvem jde všechno lépe.“
     „Dobrý den, paní Krátká“, uvítal ji nový šéf a uvedl ji do její kanceláře. Kancelář byla docela pěkná a naštěstí zde nebylo nic růžového. Přestavba Kotvy musela stát dost peněz, napadlo ji. Vem to čert, řekla si pak, vždyť s tím nic nenadělám. Nechápala ovšem, proč ji přeložili zrovna na Ministerstvo lásky. Doufala, že skončí na Ministerstvu péče, kde byla jistá naděje, že by se mohla věnovat péči o kulturní památky, které stát dosud neprodal. Snažila se, ale marně. Možná to bylo tím, že památek moc nezbylo. Nebo kdyby ji alespoň přidělili na Ministerstvo podpory, kde by se snad mohla věnovat podpoře skomírající kultury, ale ne, oni ji musí šoupnout na tohle nesmyslné ministerstvo.
     „Zde si prostudujte popis vaší služební činnosti a vaše první úkoly“, oznámil jí šéf a odešel. Lucie se začetla. Zaujaly ji první úkoly: sestavit seznam menšin, navrhnout opatření k jejich ochraně a navrhnout pravidla laskavé komunikace. Zahleděla se z okna, které vedlo na náměstí Republiky. Právě tam probíhala jakási demonstrace. Skupina lidí v červených tričkách držela velký transparent, který však nebyl z jejího okna čitelný. Měla bych to jít obhlédnout, ušklíbla se pro sebe Lucie. Zjistila, že ji ta práce začala zajímat. Menšiny, no proč ne. Pozná exoty všeho druhu a ještě vypadne z kanceláře.

     Trvalo to dva dny, než jí zprovoznili počítač. Mezitím měla za úkol prostudovat si materiál k úřednické zkoušce z korektnosti. Jedním z hesel nové vlády bylo „Prosadíme korektnost“ a hned po volbách se do toho s vervou pustila. Jestli zůstanou u moci až do příštích voleb, povzdechla si Lucie, tak to budou do dětí cpát už v mateřské školce. Zatím prosadili úřednickou zkoušku a změnu školních osnov. Listovala příručkou a zamračila se. Právě narazila na seznam nekorektních výrazů. „Za nekorektní se považuje pozdrav „Dobrý den“, protože pro mnohé osoby (zejména pro příslušníky stále ještě diskriminovaných menšin) dobrý být nemusí a není taktní jim to připomínat. Rovněž tak pozdrav „Zdravím Vás“ není vhodný, protože by se mohl dotknout všech nemocných.“
     Položila příručku na stůl, a právě v té chvíli vkročil do kanceláře šéf. „Je toho hodně, že“, pokýval hlavou. „A to ještě není vše. Nesu ti nový Etický kodex státního zaměstnance. To nové je tam tučně“, dodal a položil před ni hromádku papírů. „Zkouška je prý přísná. Na Ministerstvu náhod už prý se zkouškami začali a neobstál každý třetí,“ dodal na závěr. Podívala se na první stranu a její pozornost upoutalo slovo cenzura. Začetla se do textu. „Dodržování pravidel korektnosti je nejvyšším zájmem společnosti. Při komunikaci ústní i písemné je státní zaměstnanec povinen dbát na korektní vyjadřování. V žádném případě se nejedná o cenzuru, která nemá v demokratické společnosti místo. Vyjadřovat se o pravidlech korektnosti jako o cenzuře je porušením služební kázně státního zaměstnance.“ No nazdar, řekla si. Tak proto je to tady takové nepřirozené. Všimla si, že je tu jaksi napjatá atmosféra. Každý se hlídá, co říká. Najednou byla Lucie ráda, že se tu s nikým nezná. Nemusí se alespoň bát, že řekne něco nekorektního. Fuj, to je slovo, řekla si. Korektura skutečnosti.

    „Děti? Majitelé domácích mazlíčků? Ty si snad děláš legraci. To jsou podle tebe menšiny?“, mračil se na Lucii šéf. Neměl dnes dobrý den. Prý se vyjádřil nekorektně poté, co zakopl o šňůru od luxu a musel to řediteli dlouze vysvětlovat. Lucie to chápala, ale byla už zoufalá. Pořád rozšiřovala seznam menšin, ale šéfovi se jich zdálo pořád málo. Nadechla se k odpovědi. „Dětí je méně než dospělých. A majitelů mazlíčků je opravdu málo. Od doby, co za své mazlíčky musejí platit zdravotní a sociální pojištění, jich povážlivě ubylo.“ Šéfovi se zúžily oči. „Chceš snad říct, že děti jsou českým právem málo chráněny?“ Děti jsem tam psát asi neměla, došlo Lucii. Děti šéf nesnášel. „To ne. Ale ve veřejných dopravních prostředcích se na ně málo pamatuje. Ale jak myslíte. Škrtnu to.“, dodala pokorně. „Na“, řekl šéf ledovým hlasem, „tady to máš a vypusť nesmysly. A ještě jednou prověř, jestli tam máš všechny ohrožené menšiny.“ Lucie se nevzmohla na odpor. Přijde za ním jindy, až bude v klidu.
     Příležitost se naskytla hned druhý den. Ani nevěděla, co šéfa potěšilo, ale byl od rána veselý. Posbírala své poznámky a šla za ním. „Zkusila jsem to upravit. Můžete být tak laskavý a podívat se na to?“, řekla co nejlaskavějším tónem. Chtěla mít už ten hloupý úkol za sebou. Vzal seznam do ruky a dlouho ho studoval. „Škrtni lidi pracující na směny a ženy v domácnosti. A doplň cyklisty, manažery a politiky“, řekl po chvíli a podal jí seznam zpět. „Ještě něco?“, dodal netrpělivě. Všimla si, že mu vibruje telefon. Zavrtěla hlavou a odešla. Tady už stejně nic nepořídí. Seznam měla, i když se jí vůbec nelíbil. Teď bude muset vymýšlet, jak chránit ty, které by nejraději nakopla. Ale snad jí konečně šéf pustí do terénu.