Obskurní odstavce aneb Patologický diptych

Samotář Kryšpín

Kryšpín neměl nikdy mnoho kamarádů, tedy lépe řečeno neměl žádného. Když se ho totiž třeba někdo zeptal, jaké má koníčky, tak se mu rozzářila očka a on začal nadšeně vyprávět o tom, jak sbírá svaté ostatky, jak všechny ty ztrouchnivělé kůstky, chlupy a jiné výměšky schraňuje, oprašuje a snad i – v dobré víře – olizuje...

Kryšpín byl tedy sám. Neoddiskutovatelně a dokonale. Ve světě lidí se ničeho nedočkal, a tak chodil raději po lesích, kde mu alespoň občas věnovala pohled plachá laň nebo vzteklý kaňour.

Jednoho krásného dne potkal Kryšpín v lese poustevníka jménem Krispinián. Byl to chlap nerudný a nemytý a okamžitě si získal Kryšpínovy sympatie. Po asi dvouhodinové krvavé potyčce uzavřeli příměří a poustevník ukázal novému soudruhu svou zapáchající poustevnu. Byla to v podstatě zemljanka, lépe řečeno díra v zemi zvíci přibližně kráteru po granátu model 24 Stielhandgranate, zvaného též šťouchadlo na brambory, za pomoci kterého wehrmacht málem vyhrál válku. Kryšpín si taky nebyl zcela jist, je-li ideální mít obývák a záchod v jednom, ale Krispinián byl toho názoru, že jenom idioti mají „hajzl na chodbě“.

Kryšpín doslova probudil Kryspiniána k novému životu. Poustevník už pořád nesmrděl ve své díře, ale vydával se teď hojně se svým druhem na lov faunů, kterými se lesy jenom hemžily, jelikož je nikdo nevysvětil jako kostely a které tedy byly stále pohanské, až hanba povídat.

Dlouho se jim lov nedařil, protože Krispinián byl starý a těžce pohyblivý, kdežto Kryšpín byl sice mladý, ale taky těžce pohyblivý, jelikož byl obézní. Nakonec však přišel Kryšpín s nápadem přivázat ke stromu nějakou kyprou návnadu. Slovo tedy dalo slovo a už se u stromu zmítala mladá, boubelatá, zatoulaná houbařka. Naši dva přátelé čekali týden, dva týdny... a po třech měsících řekl Krispinián: „A dost! Faun nikde a tuhle holku krev a mlíko je lepší šatit než živit.“ – „Tak to teda ne!“ zvolal Kryšpín. „Nedovolím, aby to děvče zemřelo hlady! Musíme ji živit, ne šatit!“ poustevník uznal, při pohledu na hanbatou slečnu, že Kryšpínův nápad má něco do sebe a čekali dalšího půl roku, až Krispiniána osvítila další velká idea: „Musíme Mařenku něčím potřít,“ řekl poustevník; byli totiž za tu dobu s houbařkou kamarádi.

Krispinián tedy odběhl do svého separé a cosi tam horlivě nabíral. „To snad ne!“ zaštkal Kryšpín, když začal Krispinián Mařenku potírat svým jediným majetkem. Nicméně výsledek se dostavil. Třeskuté aroma přilákalo fauna jak hora. Naši vykutálení přátelé chytli mýtického habána do lasa a bez jeho souhlasu jej pokřtili.

Faun, kterého Krispinián pokřtil jménem Fanda, byl teď krotký jak beránek boží, ale jen od snídaně do odpolední svačiny. Ve zbylém čase se v něm vařila barbarská krev, běhal po lese se svými rohatými druhy a obtěžoval Mařenku, která se už nemohla vrátit mezi slušné lidi pro své impozantní aroma.

Jedné noci, kdy úplněk dokonale zmagořil všechny satyry z okolí, přemluvili tito Fandu, aby s nimi podkopal kapličku, kterou poustevník v lese postavil. Kaplička se propadla pod zem až do kotelny, kde přes den Fanda topil, aby nebylo Panence Marii zima...

Kryšpín neměl nikdy mnoho kamarádů, tedy lépe řečeno neměl žádného. Když se ho totiž třeba někdo zeptal, jaké má koníčky, tak se mu rozzářila očka a on začal nadšeně vyprávět o tom, jak nejraději ze všeho pomáhá v lese poustevníkovi, jenž zkrotil strašlivého a nebezpečného fauna, který tam topí v kotelně, do níž se propadla kaplička i s Matkou Boží a který tím pádem zároveň zvoní na zvon tohoto neoklasicistního skvostu.      

Friduš a Mařena

Poustevník pouštěl Mařenku už beze strachu na houby, protože si jednak zvykla a jednak, jak již objasněno dříve, se nemohla k civilizovaným lidem přiblížit z hygienických důvodů.

Jednoho krásného letního dne překročila však Mařenka v lese bludný kořen. Trošku se s ní zatočil její oblíbený palouček, ale jinak se na první pohled nic dramatického nestalo. Až po chvíli rozčísl lesní ticho dusot kopyt a řinčení plechové zbroje.

Před vyděšenou houbařkou zastavila skupina ozbrojených jezdců na koních. Jejich vůdce se dámě představil jako Friduš z Linavy a hned bez jakýchkoli okolků jí sdělil, že se právě rozhodl pojmout ji za ženu.

(Mařenka totiž nejen že byla sličná panna, ale zvykla si taktéž chodit „jen tak“, což byl pozůstatek její trudné životní etapy, kdy figurovala celé měsíce jako návnada pro zhýralého fauna. Za další pak byl význačný loupeživý rytíř unešen jejím odérem, protože středověký chasník, to je kapitola sama pro sebe.)

Než stačila Mařenka cokoli podotknout, neřkuli něco smysluplného říci, ocitla se na Fridušově kobyle, která s nimi v okamžení tryskem pádila k rytířovu ilegálně zbudovanému hradu Helfštýnu.

Tam si pak chutě přihotovili srnčí guláš na Mařenčiných houbách. Když dojedli všechny ulovené srnce, byla již noc a Friduš mohl Mařence představit svou paní, tedy bílou paní, která každou úplňkovou noc nejistě klopýtala po temné siluetě cimbuří na pozadí chladného svitu luny.

Mezitím chtěli poustevník a spol. lokalizovat Mařenčino aktuální působiště, a tak Krispinián ze svých tajných zednářských spisů zjistil, že jasnozřivost bezpečně podpoří osm tisíc devět set dvacet šest otčenášů odříkaných během jediné minuty.

Začal se tedy modlit.

A jestli nezemřel...

Ale vtom, jako z udělání, jel kolem generál Laudon se svou zmoženou armádou, se kterou se s oblibou ve chvílích volna přenášel v čase na přelom třináctého a čtrnáctého století, kde pro krále zemí českých a rakouských chytal zpupné loupeživé rytíře.

Na jednom z vozů tu drkotal zuby a všemi kostmi kverulant Friduš s celou svou plechovou kapelou, abychom se takto vyjádřili, neboť na voze plnila jejich zbroj pouze účel bryskních činelů.

Společně s loupežníky tu pleskala svými faldíky a přidruženými vnady i zbědovaná houbařka Mařenka, volajíc slabým hláskem: „Hilfe, meine Lieben!“ jak ji to stačila naučit Laudonova chasa.

Když generál viděl, že je tu Mařenka doma, zvolal nevrle na poustevníka a spol.: „Fémte si tu fáši Fräulein, at nám tu nésmrtý!“ načež byla zubožená houbařka katapultována z vozu přímo do epicentra Krispiniánovy rezidence, čímž byla čerstvě namazaná nejen ona, ale i celý okolní hvozd s poustevníkem, faunem a armádou generála Laudona, teď již dokonale zdecimovanou.

No to bylo radosti! Poustevník Krispinián s faunem Fandou nenalézali slov přes hojné slzy dojetí a hned Mařenku pevně připoutali k jejímu stromu, ze kterého hned – zřejmě dojetím – popadali všichni ptáci a veverky.

A Kryšpín? Ten měl celý tento díl zaracha, a tak seděl doma a počítal si svoje svaté ostatky.