Párek v rohlíku

Po úmorné práci v korporátu ve kterém já svoji duši rozebírám na tisíce kousků a bojuju s každodenní myšlenkou, že to tam zapálím a zmizím na ostrov jako trosečník, jsem se rozhodl, že svůj marný život rozveselím něčím, co opravdu mám rád. Je to sice i pivo v pajzlu, kam chodí trosky jako já, jen s většími promile v krvi kolik bylo obyvatel ve státu před revolucí. Dnes jsem se však rozhodl svoji mysl nezatěžovat těmito lidmi, kteří ani své jméno nedokáží vyslovit zřetelně a mumlají tak moc, že občas pochybuji o nějakém mozkovém vývoji v oblasti řeči a kritického myšlení.
Fakt na toto nemám náladu. Přesně takoví lidi v mé práci, v tomto krásném korporátním svinstvu, pracují, jen bez alkoholu. Což je opravdu smutné. Na alkohol se můžeš vymluvit, ale pokud jsi opravdu takový debil od té doby, co jsi vylezl z dělohy své mámy, to obhájit nejde.

Po práci jsem si prohledal peněženku na moji radost a našel jsem jen 15 korun. Má poslední hotovost před výplatou, která mě stojí psychickou soudnost a ještě za to dostanu úplné hovno. Potřebuji sehnat 10 korun, abych měl na věc, kterou mám tak rád.
Ano, je to párek v rohlíku.

Dostal jsem infarkt, že 10 korun nemůžu najít a nebudu šťastný aspoň z této podělané věci. Hledal jsem na zemi štěstí (čti peníze), avšak lidé už hotovost ani u sebe nemají. Všichni mají padesát účtu na mobilu a ani jednu korunu na zemi již nenajdeš. Hrábl jsem do kapsy pro cíga a slyším jemné zacinkání o můj kovový zapalovač. Dvanáct korun. Mé srdce zaplesalo, jak kdybych vyhrál sportku a měl odjet na Maledivy, kde bych jen odpočíval na slunci a pil drinky od rána do večera. Ale bylo to jen dvanáct korun.
Spěchal jsem, s cígem v hubě, do nejbližšího okénka pro moji slast, ke které vždy přilnu jak pes k náhodnému hovnu na trávníku. Nechápu do teď, co je na tom tak zajímá. Ale když se kouknu na svět kolem sebe, většina lidí to dělá, ale kromě hovna tomu říkají peníze.

Svítilo první slunce po mrazivé zimě a jaro vzkvétalo do oblak. Všude byli lidi a brzy začíná období, kdy lidé si řeknou, že si chtějí udělat dítě se svým násilným partnerem, ke kterému se vrátili po padesáté. S touto ekonomikou nechápu, kde na to dítě berou. Teď nejde o to, jestli dítě chceš, ale jestli na to vůbec máš. V mém malém bytečku se sotva vejde gauč, natož dítě.

Dokouřil jsem cígo a došel jsem k nejbližšímu okénku s mými dvaceti sedmi korunami v ruce, které jsem celou dobu držel a náramně zpotil. Paní na pokladně by to mohla prodat na černém trhu jako nové DNA do výzkumu. Avšak to se nestalo. Okénko bylo zavřené. Prý je nemocná. To by si v korporátu nedovolila, tam nemoc neexistuje pokud doslova neumřeš v nemocnici po dvou týdnech v kómatu. Během té mozkové smrti bys musel stejně pracovat z domu.

Ale co teď? Já chci párek v rohlíku.

Procházel jsem po doslova posraném chodníku, kde nevím jestli je to psí či lidský, ale vlastně mě to absolutně nepřekvapilo. Nic mě nedokáže překvapit. Zapálil jsem si další cígo, díval se do sluníčka, abych nemusel vidět tento dokonale udělaný chodník, i když jsem se bál, že do něčeho šlápnu. Nic mě nedokáže překvapit. Věděl jsem o místě, kde prodávají párek v rohlíku a šel jsem tím směrem jak k nebeské bráně po smrti. Sice na to nevěřím, ale cítil jsem požehnání z nebes. Všiml jsem si vitríny, kde byly vystavené ručně dělané koberce a chvíli má mysl zůstala na myšlence o koupi koberce. Nechci koberec, ani nevím kam bych ho dal. V ruce jsem držel stále dvacet sedm korun.

Blížila se slast každým metrem a cítil jsem vůni párku v rohlíku. Byla to jen představa, která ovládla mé čichové buňky, abych nemusel nasávat ty sračky na zemi. Prošel jsem rychle od obchodu s koberci a za rohem jsem viděl hranatou budku, kde ten slaný nektar vyrábí. Zrychlil jsem svůj krok a předbíhal pomalé, přes celý chodník roztažené lidi přede mnou. Naproti mě šel cizinec, který asi neví, že my chodíme na pravé straně a né uprostřed chodníku jak hulváti po deseti pivech.

Ta budka byla na kolečkách, ale v životě jsem neviděl, že by to někam kdy odjelo. Snad tato krabička neodjede nikdy a pokud ano, odjel bych s ní.

V okénku seděla starší paní, měla blonďaté vlasy svázané v drdolu a dívala se do blba. Né na mě, jen do blba, hádám že do zdi. Za jejími zády se točily kuřata na rožni a vonělo to jako ráj. Minimálně pro mě. Že bych založil nové náboženství? Zaklepal jsem na okénko a vyrušil jsem ji z jejího bádání zdi. Otevřela. Dívala se do mých očí, ale stejným způsobem jak do té zdi před chvíli. Nepřítomným pohledem zkoumala, co jsem a odkud jsem spadnul, avšak já chtěl jen párek v rohlíku a trochu štěstí na tomto světě.

,,Co si přejete?” zeptala se a koukla se dozadu na kuřata, jak kdyby je slyšela křičet. Byly mrtvý a opečený. Bez hlavy.

,,Párek v rohlíku prosím” odpověděl jsem a položil na pult dvacet pět korun, které jsem stále svíral ve své levé ruce jako pirátský poklad.

,,Máme debrecínku” řekla a já v ten moment viděl jen tmu před očima. Debrecínka stála třicet korun a já měl jen sedmadvacet. To si dělá ze mě někdo prdel ne.

,,Ale pokud počkáte, zajdu pro rohlíky a bude párek v rohlíku.” dodala mezitím co já mlčel a přemýšlel jsem o celé historii mého zasraného života. Cítil jsem sluneční paprsky padající na mé tělo. Bůh, či co to lebedí na nebi, mě osvítilo a řeklo si, že mě trápit dnes nebude. Usmál jsem se. Poprvé za tento den a ona čekala na odpověď.

,,Určitě počkám, nikam nespěchám.” odpověděl jsem a šlo slyšet z mého hlasu, že mám radost na srdci.

,,Tak chviličku.” z pokladny si brala několik kovových mincí a zavřela okénko. Vyběhla ven do vedlejšího obchodu a já stál před tou pojezdně nepojezdnou budkou. Pohupoval jsem se na patách jakou radost jsem měl a nedokázal jsem vydržet těch pár minutek namístě stát a čekat. Chtěl jsem jí říct, aby mi dala ten párek jen do ruky a rohlík bych si koupil, ale já dnes už nepracuju. Ona jo. Zajímalo by mě, kolik ji to vynáší a jestli se uživí a jestli ji ta práce baví a proč tady pracuje. Tolik otázek, ale v iluzi je občas hezké být. Mít neustále odpovědi je velice nelidské. Lidi mě míjeli na chodníku, kde jsem se pohupoval do rytmu písničky bez názvu a já se nedíval do obličejů jak mám ve zvyku. Někteří lidi si nezaslouží můj pohled a mé oči. Jen párek v rohlíku.

Po chvilce polemizování o světě kolem, jsem z dálky viděl paní z budky jak nese sáček s tak dvaceti rohlíky a já se vrátil do dětských let, kdy mamka šla nakoupit a já ji vyhlížel z okna těšící se na pochutinu, kterou mi vždy z obchodu přinesla. Nelepil jsem se na okno jako kdysi, ale kdybych byl vyšinutý, určitě bych to udělal. Koukla se na mě, pokývli hlavou, i ona věděla jak já miluji párky v rohlíku. Odemkla si dveře a začala hned vše připravovat. Já se díval pod jejími rukami, jak krájí rohlík a dává ho na tu ostrou nahřátou tyč. Chtěl bych se stát párkem v rohlíku. Ne, aby mě napíchli na nahřátou tyč, ale pro tu radost co pociťuje následně člověk v ústech, když do něho poprvé kousne. Neznám nic lepšího. Samozřejmě po orgasmu.
Otevřela okénko a přišla ta otázka, na kterou jsem měl připravenou odpověď posledních dvacet minut.

,,S čím to bude?” zeptala se a držela roztažený rohlík v ruce. Hlavně tuto odpověď neposer. Jen to řekni nahlas.

,,Kečup prosím.” odpověděl jsem a mé tělo se třepalo na pomyšlení, že to brzy bude v mých rukách. Jak se do toho zakousnu a sním to po cestě domů, jak mi to bude kapat na zem a udělá se mi díra zespodu rohlíku, jak si poté budu olizovat kečup na tváři a dívat se do vitrín jestli to nemám všude rozpatlaný.

,,Prosím. Mějte se a děkuji.” podávala mi párek v rohlíku a já ji chtěl radostí obejmout a za tuto pochutinu přehnout v keři. A děkuji? Paní, já děkuji, že jste párková bohyně, která sestoupila z nebes, aby hladovým a zoufalým lidem ukázala kousek zlatého ráje, kde se poté všichni po smrti setkáme. Kde orgasmus nezná mezí a párky v rohlíku podávají i na snídani. Žádný korporát, jen párek v rohlíku a klid od tohoto kapitalistického hovno systému.

,,Já děkuji, hezký den přeji.” Usmál jsem se a její oči se rozzářily radostí, neboť uvnitř věděla, že jednomu muži zachránila den i život.
Šel jsem směrem k mému domu a zakousl jsem se do tohoto božského daru. S kečupem a láskou starší paní z budky vedle zastávky šaliny. Prosím, ať nepřijde válka, protože tuto pochutinu nebudou podávat na frontě. Vypadá to jako blbost, někomu udělá radost nové auto, koncert na oblíbenou skupinu, sladké řeči od opilých lidí a někomu jen párek v rohlíku. Nevím jak zoufalý jsem, testy na to nejsou, můžeme jen hádat a polemizovat. Ale kdo by to dělal. Já ne. Mne je to jedno.

Jak jsem šel a pochutnával si, kapal mi všude kečup jak jsem předpokládal. Prohlížel si ve vitríně svůj obličej od kečupu a přemýšlel o tom, jak ojebat stát a svrhnout kapitalismus. Zvláštní kouzlo ten párek v rohlíku má. Jak vykradu banku? Zítra zapálím svůj korporát, teď jsem se rozhodl. Seberu jim peněženky a koupím si další párky v rohlíku. Nebo hotdog? Nebo soudnost? Možná i lásku…
Láska se skrývá v párku v rohlíku.