Cizinec, který potká nás všechny

Anotace: Nikdy neřekne své jméno, ale zná ho každý. Je to láska. Omlouvám se za případné chyby, bylo to psáno ve smutné náladě, a tak vše vycházelo přímo ze srdce.

 Žila jsem si život v poklidné vesnici. Jednoho dne k nám přišel cizinec. Byl zahalen v kápi a jeho nohy se nedotýkaly země. U nás doma se ho všichni báli, ale mě zvláštním způsobem přitahoval. Nechtěla jsem mu věřit, ale z jeho úst plynuly překrásná slova. Ti kteří ho vidět nechtěli neviděli, ale se mnou byl na každém kroku. Občas jsem sním prohodia pár slov, ale zatím jsem se s ním nechtěla přátelit. Pořád, každý den i noc, mi vykládal ať s ním odejdu. Že to bude skvělý výlet a nikdy na něj nezapomenu. Ten nátlak jsem už nevydržela. Zajímalo mě to tajemství, které má pod kápí. Byl jako vánek, jen tak si poletoval a nenechal mě spát. Řekla jsem, že nemůžu opustit rodinu. Odpověděl, že to po mě ani nechtěl, chtěl pouze moji duši. Budeš moci zůstat se svojí rodinou a zároveň být se mnou, zaznělo mi v hlavě. Jeho slova na mě začala mít magický účinek. Jak se sem mohl dostat? Kdo ho sem přivedl?

 Pak se ztratil a já ho po týdny neviděla. Když jsem to nejméně čekala zase se objevil. Už jsi se rozhodla? Ano! Nevím proč jsem jen tak z ničeho nic vykřikla toto osudné slovo, možná cizincova síla stala se mocnější. Jeho ruka podobná kouři mě chytila za srdce a vytrhla moji duši. Z těla, které tak rychle přišlo o svěho přítele si jen odešlo sednout na zem a zasněně koukalo směrem k nám. Pohlédla jsem an cizince. Nyní jsem už zahlédla lesk jeho očí. Byli stejně krásné a slibující příslib něčeho lepšího, jako jeho hlas. Uhnul pohledem a táhl mě pryč. Musíš slíbit jednu věc. Nevzdávej se svého těla. Nechápala jsem co tím myslel, a tak jsem jen kývla hlavou.

 Vedl mě překrásnými zahradami a já si alespoň jednou připadala jako v pohádce. Všude se rozlévala překrásná vůně. Ta vůně mě nutila dělat i věci, které bych nikdy neudělala. Třeba svěřovat svá tajemství tomu cizinci. Pak jsme dorazili k moři. Ten pohled nikdy nezapomenu. V přístavu byla loď. Byly na ní květy ale i kosti. I loď v sobě skrývala tajemství. S úsměvem jsem pohlédla na cizince. Je naše? Kývnutí mi bylo odpovědí. Rozběhla jsem se do náruče lodě a cítila se šťastná. Vypluli jsme. Vítr byl s námi, a tak nám nic nebránilo plout plnou rychlostí. Bylo to opojné. Cestu jsem si velice užívala. Cizinec byl stále se mnou. Poprvé jsem zahlédla cizincovu tvář. Byla líbezná, jemná a přátelská. Úsměv dodával sílu udělat cokoli. Udělalo mě to ještě více šťastnou. Pak jsem zahlédla ostrov.

 Stál tam přenádherný zámek. Člunem jsme přirazili ke břehu a jen co jsem vešla na ostrov, zámek se změnil. Stala se z něj odporná budova. Veškeré mé radosti se vytratili. Nechápavě jsem pohlédla na cizince ale hned se zase otočila. Cizinec se také změnil. Oči žhnuly jako ulíky a jeho tvář byla plná pobavení. Na sobě měl pouze cáry. A v ruce měl dýku. Chtěl mi jí bodnout do srdce, ale stihla jsem uhnout, takže mě bodl jen vedle. Do očí se mi nahrnuly slzy a já upadla.

 Když jsem se vzbudila, tak jsem ležela za mřížemi. Všude okolo byly mříže a tisíce duší uvezněných. Najednou mi došlo kdo cizinec je. Teď už vím, proč na lodi byli kosti i květy, také vím proč mu rodina nevěřila. Přišla jsem i na jeho tajemství.

Byla jsem dítě štěstěny, a tak mi bylo dovoleno občas vyjít ven z vězení. Scházeli jsme se s ostatními šťastlivci a užívali jsme si. Pili jsme, kouřili a dělali spoustu věcí, které by nám pomohli zapomenout na ty strašné chvíle jež nás ještě čekají. Každý z nás měl jizvu poblíž srdce. Když jsme se vraceli z našich pitek, míjeli jsme ostatní vězně. Tito lidé měli tu osudnou jizvu na srdci. Nereagovali na naše slova a jak se zdálo zapoměli na své tělo, tam někde daleko.

 Já jsem se k němu občas vracela ve vzpomínkách a dodávala mu sílu žít. To tělo strádalo. Doma se všichni divili, že jsem se změnila. Spoustu věcí nechápali, ale já jim nic nevysvětlovala. Jak bych mohla, jsem tady v té díře. Bytost vždy přišla s dýkou a připomínla nám kdo je tu pánem. Měla mě ráda, a tak mi občas dovolila zahlédnout tu nádheru kdybych byla její dítě. Ano i ty jsem viděla. Její děti byli šťastné a plné vůní. Ne jako my vězni. Snad se z toho vězení někdy dostanu a budu moci zachránit podobné lidi před záhadným cizincem. A nebo se stanu její vyvolenou a ona mě přijme jako sirotka. K tomu se ale musím ponížit a zapomenout, že jsem kdy byla člověkem. Denně být jejím otrokem a potají brečet. Povídat si s myšmi a opíjet se s ostatními bytostmi. Nedáme se nazvat lidmi. Ne, lidmi už nejsme. Jsme bytosti bez těla a naše těla bez duše.